Milovník Hudby

Otočení klíče, nasleduje zvuk zámku. Otevírají se dveře. Ruka chvíli šmátrá po zdi a po chvíli rozsvítí. Do bytu vstupují dva muži. První z nich je viditelně starší, důstojný pán s šedivými vlasy v hnědém obleku. Pro tuto chvíli je hostitelem, jinak je ovšem profesorem. Ten druhý je tedy mladší, výrazně vyšší, s delšími vlasy. Není oblečen tak elegantně jako profesor. Pro tuto chvíli je hostem, jinak je ovšem studentem. Odkládají si kabáty a boty, je chladný říjnový večer. Oba už mají něco vypito. Hovoří profesor:
Nuže milý příteli, vítejte v mém skromném příbytku, neostýchejte se, směle dál, jen dál. Posaďte se tady, malý okamžik, á tady je, Rulandské šedé, znamenitě. Kde jsme to přestali? Tak tedy existuje nespočet kriterií dle kterých můžeme lidi zařazovat do skupin, kategorií, jak chcete. Hlediska mohou býti jakákoli, meze se nekladou, hranice nejsou, jedná se přece o lidi. Znamenité víno, že ano? Tak tedy já kupříkladu používám kriteria čistě kulturní, protože právě tyto záležitosti jsou dle mého soudy vysoce individuální a každý je může do jisté míry ovlivnit, byť i zde mají svůj vliv vedlejší efekty jako společenské postavení a další. Já se kupříkladu, při vší skromnosti samozřejmě, považuji za milovníka a znalce hudby. A můj pohled na lidi, na svět a život celkově je touto skutečností velice ovlivněn. Smějete se příteli, jistě se vám to zdá pošetilé a mohl byste namítnout že se jedná o čistě záležitost vkusu a na ostatní aspekty života nemá de facto vliv. Ovšem zde namítám zase já, neboť dle mého soudu jsou vyznavači určité hudby naprosto odlišní od zbytku populace. Teď nemluvím o vzhledu či způsobu chování. Mluvím je jakémsi vnitřním tónu člověka. A každý takovýto tón, hlas či jak chcete je unikátní. Ovšem pouze do určité míry. Znalec rozpozná zvuk stradivárek, ovšem pro laika zní jako každé druhé housle. Stejně tak my, pokud bychom slyšeli niterní hlasy každého z nás, slyšeli bychom chaos. Ovšem zkušený posluchač, znalec lidí či Bůh by slyšel tady pozouny, jinde zas violy nebo piána. Ano, může vám to připadat úsměvné, berte ovšem na vědomí že již je pozdě,nejsem nejmladší a něco jsme již vypili. Snad mi tedy odpustíte mou pošetilost že vás s tímto obtěžuji. pro mne je totiž hudba něco výjimečného, něco víc, je pro mne tím čím je pro fyzika čas. Jsem vděčný že hudbu chápeme jako součást něčeho vyššího, ne jen jako pouhou změť vzorců...
V místnosti je šero. Jediným zdrojem světla je lampa poblíž dvou křesel. Z gramofonu zní jemná kulisová hudba, nějaký tichý Jazz. Oba muži popíjí víno. Profesor pokračuje ve svém monologu...
Víte hudba se mi stala životní družkou, která stejně jako žena nespočet podob. Nejraději mám ovšem její jazzovou tvář, tvář ženy středního věku, co již něco prožila ale stále má toho tolik před sebou. Víte, ono staromládenecký život vysokoškolského profesora není žádný med. většinou je osamělý život a tak většina mně podobných bláznů hledá nějakou oporu. A já, jak již jsem říkal jsem milovníkem hudby...
Náhlý zvrat v dialogu. Student ovšem není důstojným soupeřem profesorovým. Přesto, a nebo právě proto oba debatují velice živelně. Úměrně tomu stoupá spotřeba vína. Rozhovor se stáčí opět na hudbu. Nový monolog profesorův...
Nejraději mám hraní jen tak, pro zábavu či pro cvik. Hraní za jakoukoliv odměnu mi totiž připadá jako prostituce. To ovšem neznamená, že tím pohrdám, to platí pro obojí. Vidím že jste udiven, ale to to staromládenectví. Neboť láska či umění a prostituce jsou pouze dvě strany téže mince. To první vychází ze srdce, to druhé potřebuje jiných orgánu, ovšem má-li být člověk spokojen potřebuje obojí. Jistě mi rozumíte. Vidím vám to v očích, v tom obdivném pohledu který na mně vrháte. Říkáte si, kdybych si mohl vybrat jak dopadnu, tohle není tak špatné, o tomhle bych uvažoval. A nebo taky ne. Víte já jsem milovník hudby a to doslova. Zaslouží-li si někdo tento titul,pak při vší skromnosti, já. Protože když jiní slyší teskný saxofon, otevřou svá srdce, jsou ohromeni, dojati, strženi. Sedí v koncertní síni s otevřenými ústy a jsou tak blízko Ráji či Nirváně. Já ovšem k citové stránce přidal něco víc, a sice vášeň, která mne spaluje stejně u Wagnera jako u Elmora Jamese. Při úvodních tónech všechen ten tlak ve mně hledá cestu ven, chce explodovat a putovat naskrz vesmírem. Zrychlují se tóny smyčců a zrychluje se tep. Nezvratně se blíží kytarové sólo a stejně nezvratně dochází ke ztopoření. Melodie stoupá a klesá a má ruka s ní, jako ruka dirigenta, jen namísto taktovky penis. A když solista otvírá ústa a začíná operní arie, všem se hrnou slzy do očí, jen já ejakuluju. Víte, láska je k jinému člověku je krásná věc, ovšem lidé nejsou dokonalí a tak i láska mezi nimi má své chyby. Ale člověk touží po dokonalé lásce a hledá ji. A já, pouhý člověk ji našel. Můj objekt lásky je dokonalý, ať se na něj dívají sebekritičtější oči. Její dokonalost zastiňuje mé chyby, neboť vady člověka jsou ničím v porovnání s krásou hudby. A tak zde máme jen drobné trhlinky jež dělají toto mistrovské dílo či chcete-li vztah ještě krásnějším.
Profesor se odmlčí. Rudne. Přes závoj alkoholu mu dochází čeho se dopustil. Trapnou chvíli se snaží přejít, otáčí desku. Ozývá se řvoucí big band. Ledy prolomí student :
Pane profesore, co kdyby jste si sundal kalhoty?
A tak se za doprovodu chichagských muzikantů splynuli dva lidé v jeden nástroj nekonečné Love Jamm Session...