ZÁVISLOSTI

Na lůžku ležel velmi bledý muž, rty měl seschlé jakobi sežehlé sluncem, vlasy měl mastné a řídké, velké oči hleděli kamsi do neznáma. A přesto...Bylo na jeho tváři vidět, že to byl kdysi velmi hezký muž. Jeho kadeře ještě zcela neztratili svůj zlatavý odstín a bledá tvář byla úžasně hladká, úzký nos byl elegantní a překrásné zelno modré oči se nostalgicky dívali jakobi věděli co mi ostatní nevíme. Muž byl velmi vyhublí a lícní kosti měl vystouplé z tváře. Na prstech obou rukou se leskli zlaté prsteny s modrými kameny u lůžka byla opřena vycházková hůl a cilindr. Muž ztěžka oddechoval, když se pootevřeli dveře a dovnitř vešel mladý kněz, by jasné krásné tváře nebylo mu více než-li dvacet. Evidentně jižan, černé dlouhé kadeře měl svázány do ohonu a černé živé oči mu přelétávali po místnosti jakobi něco hledali. Osmahlý obličej vykukoval z pod podivného čepce a ruce měl schované v černé kutaně. Nyní zbloudil pohledem k lůžku a uviděl muže na něm, o tváři mu přelétl úsměv při kterém odkryl řadu bílích zubů. „Dobrý den....“ Řekl a posadil se na židli, která stála u postele. „Vaše žena mne za vámi poslala, je to roztomilá osůbka, ale říkala že vám je velmi zle a pouze zpověď ulehčí vaší mysli. Jsem otec Antonio.“ Muž na lůžku se na kněze ani nepodíval, stále hleděl na jakýsi neurčitý oběkt kamsi do dálek... „Jste Španěl? Nebo Ital?“ „Ital“ Odpověděl bezváhání kněz aniž by se zajímal o to, proč se ptá. „A poslala vás za mnou má žena...“ Pojednou se muž prudce otočil na kněze. „Ta zatracená flundra! Trápí mě zcela schválně...“ „Nemyslím, že by vás chtěla trápit...Má vás velice ráda, je trochu zvláštní ani mi neřekla jak se jmenujete...“ „ Amadeo Peniture“ „Vskutku...Vaše žena je jiného jména?“ „Ano....Vlastně ne...Hen si ráda říká svým rodným jménem. Ale víte co...Já toho využiji...vyzpovídám se, ať má radost.“

„Vidíte, kde jsme? Jsme v léčebně. V ústavu! Jak jsem se sem dostal? Na to existuje zcela jasná odpověď...Jsem narkoman a satyr...Otízkou zůstává jestli zemřu zde v této nabubřelé instituci a nebo jestli se zmůžu postavit na nohy a zemřít na dvorku...Kdepak....Jestli si někdo myslí, že John de Rochester byl zvrhlý...Jestli by někdo hledal zvrlost v Dorianovi Grayovi či Henry Wottonovi, byla by to chyba... Nikdy jsem nehledal nic hezkého, nechtěl jsem žít pro krásu....Jediná hodnota života je dělat věci přijemné....Ovšem, takto bychom spíše měli skončit, aby jste pochopil, že mne nenapravíte! Narodil jsem se ve Francii přímo v Paříži. Moje matka hloupě zvolila mi jméno Amadeo, bohem milovaný. Čímž mne odsoudila ke kategorické nevíře v boha i k nevěře všeobecně. Hned jak jsem začal samostatně myslet, došlo mi, že pokud bych byl skutečně Amadeo, nenarodil bych se v Paříži, ale v Itálii.Chodil jsem na chlapecké gymnázium, ze kterého mne ovšem vyhodili za nemravnost. Zde jsem se ovšem setkal s lordem Angelem Pinacoceta, kterýž stal se mi vzorem a následně nás oba vyhodili. Za co vlastně....No byla to taková zvláštní událost dodnes nepochopím, proč se jim to tak nezdálo. Já a Angelo, jsme se rozhodli, že provedeme takovou neplešku, měli jsme mladou Latinářku, která se všem velice líbila, ovšem něco takového bylo a je nedopustitelné. Slečna Creisová, svobodná jak jest u kantorů zvykem. Angelo ji dal do pití kapky ze španělských mušek, kteréžto měli provést nějakou neuvěřitelnou legraci, slečna Creisová vypila svůj nápoj celý a poté se skutečně začali díti zvláštní věci...Jindy slušná slečna Creisová nyní pozývala chlapce ke své katedře a zcela neskrytě jim sahala na velmi intimní partie, její mysl se zcela podvolila a slečna se svlékla a lehla si na stůl, pote si zavolala Angela a mne „Chlapci..“ Řekla. „Já vím, že za to můžete vy, tak tedy nyní to musíte odčinit pojď Amadeo vyndej svůj nástroj a čiň co je v tvých silách....“ Celé dvě hodiny jsem pak ztrávil v slečně profesorce a ona stále neměla dosti...Avšak v tom nejlepším přišla slečna ředitelka. A já i Angelo, který slečně Creisové vášnivě líbal ňadra jsme byli rázem vyhozeni i se slečnou Creisovou. Takto nešťastně skončilo naše studium na gymnáziu. Avšak moji rodiče udělali to nejlepší co mohli-poslali mne za Angelem do školy v Itálii...Byla to zrovna Verona, kde jsme studovali. Město toho překrásného příběhu Romea a Julie, kde jsem našel zálibu ve své ženě. Byla to studentka o mnoho let mladší než já, avšak na Itálii nípadně bledá. Avšak ve Francii by byla normální. Pamatuji si na první okamžik, když jsem ji spatřil. Seděla na lavičce pod takovým stromem a cosi velmi nahlas předčítala, by to Shakespeare... Pamatuji si i ty verše byl to Sen noci svatojánské ze kterého citovala: „jsem Oberonuv šprýmař usmívá se, když plaším hřebce jenž se klidně pase a jao klisnička mu zařechtám....“ Vzal jsem ji tenkrát za rameno a řekl: Královna Mab tě tedy navštívila...Jenž v říši elfů stojí u porodu ni vštší achátu jenž v prstenu má na ukazováčku primátor.... Uklonila se jako bych řekl její jméno. A pak jsem ji dobrých sedm let neviděl. Jeliož jsem byl převelen do Anglie za strýcem. Bydlel na venkově na panství zvaném Crashinghoul.
Můj strýc byl ten nejnevlídnější a nejnepřijemnější stařec jakého jsem kdy znal. Jmenoval se hrabě Victor, měl šedé licousy a malé modré oči, byl vyzáblý a vysoký, zkrátka angličan. Nosil vždy vybledlý černý oblek a ještě vybledlější vázanku. Roul, jeho syn byl jeho přímým odrazem, světle hnědé nebo špinavě bloňďaté vlasy mu splývaly až na ramena, plné růžové rty a ocelové oči nesli vždy velmi vážný pohled a nosíval stjně vybledlý frak jako strýc Victor, podním safírovou vestu, svým zjevem připomína Louise de Pointe du Lac. Až na to, že nebyl ani trošku patetický, Roul byl ke všemu lhostejný. Zatímco Victor svého syna z hloubi duše miloval, Roulovi byl jeho otec naprosto ukradený. A tak hned jak jsem si s Roulem poprvé stiskl ruku zadal jsem si úkol dovésti Roula k nepravostem...Nejprve naučil jsem ho kouřit, kouřívali jsme spolu v klubech a já si užíval toho pocitu, že jsem pošramotil zdraví jednomu člověku. Jednu noc jsem se však, a bylo to po desáté skleničce wisky rozhodl naučit Roula umění milostnému. Vyplížil jsem se tedy vratkým krokem ze svého pokoje a vlezl k Roulovi do postele. Roul se vymrštil jako by byl na pružině a začal šeptat: „Co tady pro všechno děláš?“ Odpověděl jsem mu, že jsem ho přišel učit, a že dá-li bůh bude již zítra schopen obšťastnit každou ženu. Roul se zatvářil, jakobi spolkl citrón a po pravdě to bylo poprvé co jsem u něho sledoval jakékoli emoce. Vsunul jsem mu ruku mezi nohy a ucítil jsem jak tvrdne. Ztrávil jsem s ním celou noc a podle toho co jsem zažil, řekl bych, že to rozhodně nebyl nováček. Kromě toho jsem se již několikráte podivoval, kam se milý Roul v noci vytrácí...
Druhý den, se tvářil jako by nic. Avšak veřer, jsme ho nalezli otráveného v posteli. Strýc mne ještě dalšího dne poslal pryč, nechápal jsem proč, ale pak jsem dostal dopis od Roula.

Milý bratranče,
až budeš toto číst budu již mrtev. Avšak děkuji ti, za ta poslední dvě pobavení. Ta noc byla půvabná, avšak ani si nedovedeš představit, jak jsem se bavil nad tím, jak tě otec bude nenávidět až se zavraždím a jemu pak pošlu dopis ve kterém se zmíním, že je to kvůli tomu do čeho jsi mě „zasvětil“ včerejší noci. Ačkoli pravdou zůstává, že mi to naprosto nevadilo od mýh přátel...Ale krev mé krve...Milý bratranče nedělej si starosti, strýc se nejspíše zabije za pár dní a ty tak zdědíš jeho majetek, kromě toho se dostaneš k tetě Nancy....Což je rozkošná osůbka.
Nesmírně ti děkuji, skvěle jsi mne pobavil....Když si představím jak si ten starouš rve liscousi nad ztrátou svého jediného syna...Je to chudák, neříkej, že si myslíš, že je pitomec, říkej že je pitomec. V naší anglické části rodiny je to zvykem...Avšak jak u vás, dle tebe soudil bych, že jste zábavnější. No nic měj se! A užívej majetku....
Líba Roul vikomt de Crashinhoul....

Po pravdě řečeno, mě ten dopis vcelku sebral.Vikomt Roul de Crashinhoul i byl však tímto dopisem mnohem sympatičtější než kdy předtím. A stal se jedním z mých mnoha vzorů. Dodnes říkávám vtipní jako Vikomt Crashinghoul. Jeho poslední vtip byla sebevražda...Dokonalé. Avšak měl pravdu zmetek strýc Victor hrabě de Crashinhoul se zabil za pár dnů a mě připadl majetek, chtěl jsem si pronajmout malý byteček v Londýně, avšak pak jsem potkal tetu Nancy. Teta Nancy byla malá a buclatá, růžové šaty, ji přidávali na prasečím výzoru, ale byla to zrovna ona, která mne naučila na morfium. Když jsem k ní přišel poprvé na večeři chtl jsem udělat co nejlepší dojem, a pokud by se ukázalo, že z ní nečouhají peníze mohl jsem se stále uvolit k tomu, že bych přefiknul dalšího příbuzného na památku věčného humoru mého drahého bratrance vikomta de Crashinhoul. Avšak vše dopadlo jinak, tetiččina společnost byla zvláštní. Dvě podivné vychrtlé dámy s kudratými rezatými vlasy, dva kníratí páni a já...K večeř bylo fondy a tetička do mne stále cpala jakési hubky. Po asi pěti jsem pochopil, že to jsou halucinogení...Přišel jsem a to tak, že jsem pojednou viděl osm lidí. Čtyři páni seděli obkročmo na čtyřech dámách a mě se zdálo, že v dálce vidím přijíždět na koni svatého Nikolase. Zavřel jsem oči, ale když jsem je otevřel nebylo to lepší spíše horší. Pak mnou pojednou zatřásla mocná ruka mé tety a nabídla mi vodní dýmku. Upadl jsem do hluboké agonie...

Pobýval jsem u své tety čtyři roky. Za ty čtyři roky jsem byl zcela střízliv jen pár dní, jelikož tetiny večírky byli snad každý den s vyjímkou středy. Bylo mi dvacet pět...A stalo se něco zvláštního...Potkal jsem svou ženu. Kráčela v černých šatech a baretce na druhé straně cesty, všude bylo bláto jak bývá v Londýně zvykem a kolem jedoucí bričky leckoho pocákaly. Když jsem se na tu slečnu poprvé podíval myslel jsem si, že to není ona-nepoznal jsem ji. Ale když jsem z druhé strany cesty uslyšel hlasité „Amadeo! Amadeo!“ Pochopil jsem to...Nikdo jiný nekřičí tak jako Italky, snad jedině Italové. Zastavil jsem se a ona se ke mně rozeběhla. Když si vyslechla jak žiji a co všechno se událo, nebylad zdrcená, celkem slušně se bavila. Ale rázně mi připomněla, že houby jsou odporné.
Každý den jsme chodili na večírky, tetu Nancy jsem na dobro opustil a společně s ní i jeji hubky a drogy vůbec. Žil jsem nyní se svojí dnešní ženou promiňte ještě jsem ani neřekl jak se jmenuje, ale to vy asi víte tak tedy Adelaide....Měli jsme spolu na půlku byt, ve španělské čtvrti, bylo tam hezky po nocích jsme sedávali u soch, které tam byli vystavěny na slávu Španělska a Adelaide mě učila pít tequilu. „Víš, u nás ve Veroně je to tak. Člověk se dívá na krásné bílé ulice, na ulice dlažděné bílými kameny jde si tak a kolem sebe vidí ty překrásné výlohy, památky a restaurace. Když má čas zajde si na operu, když má čas zajde si na zmrzlinu, povečeří v nějaké překrásné restaraci přímo naproti aréně, která tam stojí již tisíce let a pak se půjde projít k domu, jež obývala nejslavnější milenka. Pokochá se krásou zaté sochy. Avšak, nikdo by si ve Veroně nesedl k takovéto soše a neopíjel se španělsým pitím, je to nevkusné. Musíš si uvědomit jak moc je to nevkusné...Jelikož to skutečně nevkusné je. A teprve, když budeš znechucen vlastní nevkusností zakousni se do pomaranče a zapij to tequilou.“ A tak dny plynuli někdy plynuli rychle s tequilou...Někdy pomalu s kocovinou. Každý den jsme šli do divadla.A když nedávali nic co by Adelaide uspokojilo, šli jsme někam, kde se tančilo a pilo. Kromě toho ve Španělské čtvrti bylo takových míst opravdu hodně.

Teď ovšem jak jsme se rozhodli, že se vezmeme. Začalo to celé tím, že jsme se rozešli. Adelaide odjela do Říma a já zůstal sám v Londýně. Zcela náhodou jsem narazil na svého bratrnce Wiliama, pozval mne abych u něj na venkovském sídle pobyl nějaký čas. Nabídku jsem přijal, jelikož jsem byl velmi rád, že mám nějaký způsob jak zabít čas. Wiliam byl synem tety Nancy očekával jsem tedy divoké orgie...
Když jsem přijel na Wiliamovo sídlo, čekalo mne nemilé překvapení. Wiliam vysoký mladý muž, bloňdatých vlasů modrých očí a růžovoučkých rtů. Přijal mne do svého domu velmi vřele a jeho žena, Marie byla opravdu okouzlující. Čarokrásná Clair, byla jejich komornou. Avšak Will mne nenechal ani vydechnout a táhl mne do své pracovny kde měl svou zbírku kuřecích per. „Vidíš, tady jsou pérka kuřat žluto-zlatých a tady černo-žlutých.“ Celé týdny jsem trávil prohlížením těch prokletých per! A tak jsem se zabavoval tím, že jsem psal Adelaině dopis. Nakonec jsem ho poslal. Zněl asi takto:

Milá Adelaide,
Od chvíle, kdy jste mne zanechala v našem bytě s informací, že již nikdy nemám spatřit vaši tvař se mi vede velmi zle...Jsem na venkově se svým bratrancem Willem, který mne zde trýzní svou zbírkou kuřecích per. Víte Adelaido jak trpím? Víte co to je poslouchat každý den kolik měl ten daný kohout dětí? Kolik měl slepic? Kolik čísel dali za jednu noc? Jste velmi sobecká, že jste mě v tomto zlém světě kuřecích per nechala úplně samotného. Ten člověk je kuřecími pery posedlí! Pro boha Adelaido vraťte se!
S láskou Amadeo

Vyčkával jsem odpovědi jako posedlý. Ale odpověď na můj dopis nepřicházela. Zdálo se, že Adelaida to myslí vážně...Dal jsem si tedy za úkol dostat obě dvě, jak paní tak komornou. Ovšem ani jedna se nedala tak snadno a když už jedna, tak druhá ne. A vůbec še na tomto prokletém panství bylo podivné. Nakonec se mi však povedlo dosáhnout téměř nemožného! Stalo se to ve stohu, kde jsem seděl se slečnou Clair, zanedlouho jsme již jen neseděli... A když se začali ozývat příznačné zvuky přiběhla i Marie. A tak jsme na stohu provedli tuto trojku rozešli se jak se suší na dvě dámy a mladého muže. A druhé ráno čekalo mne velké překvapení, Adelaida odpověděla....V jejím dopise stálo asi toto: Drahý Amadeo, to je vskutku kruté...Tě tady takhle nechat...Vlastně mi si vikáme, že?Přijeď do Říma vezmeme se.
Adelaida...

Svému bratranci jsem oznámil, že se budu ženit odejel jsem do říma. Vlakem. S mou drahou jsem se setkal u fora romana přímo u pupku Říma. Stačilo pár dní a byli jsme svoji usuzujíce, že bez sebe nemůžeme žít. Ten den co jsme se vzali jsem se šel předstatvit Adelaininým prarodičům...Adelaidin dedeček byl můž shrbené postavi a hrdého výrazu. „TA sadba se musí zrušit!“ Počal vykřikovat ještě než-li mne uviděl. „Proč? Ptala se dobtomyslná babička. „Inu, nevím! Ale jedno je jisté musí to být já to zajistím...“ „Ovšem pane vy nad tím nemáte žádnou moc!“ „Já, že nemám moc!Já že nemám moc! No dovolte! Děláte si ze mne legraci!Pamatujte si vy mě budete poslouchat...Mě každy ignoruje...Ale to se zmnění!“ Adelaina se zatvářila zvláštně, avšak pobaveně.
Ať už byl děda jakýkoli pitomec, tak nám dal dům, takže jsem si ho rychle oblíbil...

Moje žena, byla skvělá bytost, jenom občas moc pila. Což se na mne rychle přeneslo. Ve skutečnosti to nebylo až tak špatné. Jednoho dne však má žena omdlela a cítila se velmi zle, následně ji doktor poslal na týden do lázní. Přišlo mi mnoho nabídek, dokonce i opt od bratrance Willa. Že prý rozšířil zbírku. Ovšem mne zaujala nabídka od jakési sestřenky Beata. Píše, že je dcera drahého strýce Victora. Já nikdy nevěděl, že měl strýc dceru.

Přijel jsem na její panství. Sestřenka Beatrice byla vysoká Zrzavá žena, kostnaté postavi a nervózní tváře. Přivítala mne vezouce svu matku na vozíčku. Matka lady Beaty byla mnohem zajímavější než sama Beata, jelikož se chorobně bála stáří. Její vlasy byli stále sytě černé tváře bílé. Oči jako uhli se dívaly živě a tvář ač vrásčitá stále vzhlížela vnešeně a temperamentně. Stará lady Elena byla původem z Barcelony. Při svém pobytu na jejich sídle vypozoroval jsem jak se Beata úzkostlivě stará o svou matku. Zeptal jsem se tedy jednoho dne lady Eleny jak to vlastně bylo s ní a s Victorem. „Ach...Starý Victor. Nikdy nebyl zábavný, byl to suchar.Neměl smysl pro humor, ovšem nikdy jsem se s nim nenudila. Ne, nebylo to tím, že by snad v soukromí projevoval jakýsi vyšší stupeň humoru, to naprosto ne. Ale, byl to přeci jen velmi paradoxní člověk. Tak jako vylebil cnost, čest, čistotu. Tak ve skutečnosti, dáli se to tak říct velebil špínu, a perverzní hrátky...Strýc Victror byl jeden z těch skrytých, jeden z těch, kteří jsou vážení leč doma jsou pokorní...Velmi pokorní, až tak pokorní, že se nechají bičovat a dívají se při tom na sebe do zrcadla. Bohužel však netrpěl přílišnou opatrností a tak jsem za nedlouho měla dceru, mohu však říci, že jsem byla dobrých patnáct měsíců milenkou ctihodného hraběte Victora de Crashinhoul...“ „A Roul?“ „O můj bože Roul? Snad sis nemyslel, že ten patetický ničema je mojim synem? Pravda má dcera je neuvěřitelně nudná žena, doufejme, že trpí alespoň masochystickými choutkami jako její otec, jinak by to byla skutečně zavržení hodná bytost jako všechny jeptišky.“ „Čí byl tedy Roul syn?“ Podivil jsem se, že použila slov patetický ničema když mluvila o Roulovi. „Byl? Roul zemřel? Myslela jsem, že odejel za svou matkou. Je to mexikánka Selma Fuerte. Zajímavá ženština, podivně zlá i hodná. Byla Victorovou hospodyní, myslím, že ten její syn nebude více než dvacet let starý, viděla jsem ho jen jednou, přijel za Victorem, asi pro peníze. Ovšem vyšel na prázdno, Victor neměl rád ohnivé lidi...“ „Nejspíš se mýlíte lady, Roul bydlelse svým otcem...Když jsem na Crashinhoul pobýval byl jsem s ním za dobře. Ovšem spáchal sebevraždu.“ „Ano...Slyšela jsem. On se jmenoval Roul? Pak jsem si tedy spletla jména... Ovšem spáchal sebevraždu, byl to tedy stejně hloupý patetický ničema jako tento, co mu nemohu přijít na jméno.“ „Nikoli lady. Vikomt Roul byl velmi chladný sebevraždu spáchal to je pravda ovšem z jediného důvodu. Pro pobavení. Těšil se tomu jak bude strýc Victor trpět.“ „Oh, jsem si jistá, že Victor netrpěl...“ „Nikoli, měl svého syna velmi rád.“ „Tak? Musel to být velmi krutý člověk...Jeho syn, jiného by si neoblíbil.“ Při vzpomínce na Roula mi přejel mráz po zádech jaká to škoda, za těch pár let mi nebyl snad nikdo tak sympatický jako on a Angelo... „Ano! Vzpomínám si, jeho matka Selma její syn se nejmenoval Roul měl takové vulgární španělské jmeno cosi jako Freddy...Fernando! Jmenoval se Fernando. Bůh ví jaké mu dali příjmení.“ „Fernando...A v jakém městě se narodil.“ „Čert ví...Ale bydlí v San Cristobal de las Cassas.“ Viděl jsem v tom příležitost. Napsal jsem své ženě. A dalšího dne jsem byl na cestě do jihovýchodního mexika do města San Cristobal de las Cassas, znuděn dlouhou nepřítomností své ženy, kterou si nechali v lázních ještě na měsíc našel jsem zaujetí ve šťárání nad historii strýce Victora.

Cestu do Mexika bych nejspíše nemusel popisovat, byla vcelku nudná. Až na pár afrek s cestujícími dámamy. Avšak mexiko, mexiko to je země! Dalo mi zabrat než jsem našel Selmu Fuertovou... Nejméně pět tequil a několik mexickýxh dívek... Velmi ohnyvé ženy. Přemýšlel jsem jak si asi užívá Adelaide. Nevím, jestli jsem shopen na vás přenést tu náladu. Náladu té země. Španělsko...Mexiko... Teplo. Alkohol...A zpět tedy k Victorovi, Selma...
Naprosto jsem nevěděl, kde začít. Kde ji hledat...A nakonec jsme se náhodou potkali. Bylo to zvláštní. V jednom baru seděl jsem a napájel se čímsi alkoholickým. Do dveří vrazila malá žena černé kudrnaté vlasy jí splývali na ramena, opálená tvář vyzařovala onu mexickou vzpurnost a odhodlanost. „Enrico! Ty flákači kde má Selma svoji sklenku s tequilou?“ Ta věta mnou dosti pohnula. Selma. Tohle by měla být Selma Fuertová...Ano, chápal jsem, že drobná bledá žíňka, tak křehká a nevinně vzhlížející jakou byla lady Elena mohla být milenkou strýce Victora, ale tato ohnivá žna, tato žena, nejen že nebyla stará. Bylo ji asi čtyřicet. Přikodrcal jsem se k ní...“ lady Selma Fuerte?“ „To jsem já pane..Vypadáte anglicky, angličani jsou zmetci.“ „Slyšel jsem, že jste měla....Že...Víte jsem synovcem hraběte Victora de Crashinhoul.“ „Ja se neptala...Váš strýc býval ničema doufám, že už mu kosa setnula jeho tak plodný život.“ „Ano...Ovšem spáchal sebevraždu.“ „Vskutku? To je zábavné.“ „Kvůli svému synovi...“ „Kterému, má čtyři pokud je mi známo.“ „On má čtyři syny? Skutečně, já vím jen o dvou. Roul, vikomt de Crashinghoul spáchal sbevraždu pár dní před svým otcem.“ „Roul...Vikomt de Crashinghoul...Ano, znala jsem ho byl to pozoruhodný mladík...Ovšem jeho otec byl ničema.“ „Dobrá tedy nebudu chodit kolem horké kaše. Slyšel jsem paní Fuertová, že máte syna.“ „Ano, Fernando...Fernando je synem vašeho proradného strýce.“ „Mohl bych se s ním sejít.Mohla by jste mi ho představit. A mohla by jste mi říci jména těch žen...Jména jeho dalších dvou synů.“ „To bych mohla...Budu moc ráda udělám-li skandál. Jedním jeho synem byl lord Clement, syn hraběnky a údajně i hraběte Deensmoorových. Druhého syna udělal kdesy ve Francii, myslím, že přímo v Paříži, jeho matka byla Francouzka...A mladý vikomt, byl stjně starý jako Roul pracovala jsem tenkrát u hraběte Victora jako hospodyně. Pamatuji si ho dobře hrabě Victor myslel si, že zůstane s jeho matkou, ale nějak mu to nevyšlo, popletla mu hlavu jistá comtesa. Dohadovali se o jménu...Toho dítěte. Nevzpomenu si, ale jeho matka jmenovala se...Natalia Peniturová. S comtesou která ho odloudila od této ženy se následně oženil byla to comtesa Jeanny L´Blairková. A s ní měl Victor Roula.“
Byl bych býval očekával cokoli...COKOLI! Ale ne skutečnost, že ten zvrhlý, nechutný, pokrytecký stařec ten odraz anglické společnosti je mým otcem. Byl jsem zuřivý, sklenici, která byla ještě před chvílý plná jsem vyprázdnil a odhodil. „Ten zatracený hajzl!“ Vykřikl jsem dříve, než jsem cokoli objasnil Selmě. „Víte, kdo já jsem? Víte kdo jsem...Jsem Vikomt Amadeo de Crashinghoul současně nejstarší syn nebožtíka hraběte Victora, nikoli jeho synovec, ale syn! Syn toho ubohého slabocha toho...“ Rázem jakoby mi došla slova. Otočil jsem se směrem ke vchodu a bez jediného slova odešel a hned příštím vlakem jsem se přesunul do Anglie.
Panství Crashinghoul, ta zchátrlá rateina. Toto zoufalé sídlo je mým vlastnictvím, kdepak já nejsem vikomt...Jsem hrabě de Crashinghoul, a má žena...Hraběnka Adelaida...Nemohl jsem odpustit své matce. Flundra má matka je zatracená kurva!
Rozhodl jsem se uplatnit svá práva dědice, ještě ten den, co jsem se vrátil do Anglie obydlel jsem své panství. Strýc mi ho odkázal jako svému synovci, necítil jsem se tam však doma a tak jsem ho svěřil do správy zdejšího majordóma s tím, že se tam někdy vrátím. A ten čas přišel stroze jsem oznámil služebnictvu onu skutečnost, že já jsem hrabě Crashinghoul a osídlil jsem pokoj mého drahého zesnulého stryce. Vše v tom pokoji bylo deprimující šedé tapety, obrazy měst... Zašedlé záclony a ona skříňka s alkoholem. To vše jsem znal...Znal jsem to bydlel jsem v tom odporném sídle. Když jsem však objevil na stole injekční stříkačku, došlo mi, že strýcova zvrhlost byla široce rozvinuta do více směrů. Rozhodl jsem se všeho využít...A tak mne Adelaida po svém příchodu do Anglie nechala zavřít do tohoto prokletého ústavu. Ale já se té mrše jednou pomstím...Hraběnce de Crashinghoul.

Bledé rty Amadeovi ustrnuly v pootevřeném stavu. Stežka oddechoval a na čele se mu leskly krůpěje potu modré oči byly zavřené, když se najednou otevřeli. „Tohel jsou závislosti...Člověk může poměnit v rozkoš cokoli co dělá často...Jenže rozkoš se také může proměnit v zavyslost a závyslost v otroctví, leč díky bohu já nikdy nebyl otrokem...Ať se vám to zdá nebo ne, žil jsem jak jsem chtěl, dělal jsem co jsem chtěl...Ačkoli je moje smrt blízko nezemřu zde v tomto ústavu. Zemřu...Zemřu jednou snad. Jednou a nebude to trvat dlouho...Ale snad bych mohl vidět svou ženu. Kdybych žil jen proto, abych mohl milovat stal se jejím otrokem a ona moji závyslosti, tak jako jimy byli alkohol, drogy a sex. Byla by to ta nejroztomilejší závyslost jakou jsem kdy měl...“ Na jeho tvář se objevil spokojený úsměv. „Byla by to závyslost, pro kterou se žije stejně jako umírá....“ „Budiž k Vám bůh milostiv...Mohu?“ Kněz naznačil, že by mu rád otřel pot z čela a tak i učinil. „Chybí mi ještě jeden hřích...“ Amadeo se trošičku nadzvednul a stáhnul knězovu hlavu k sobě. „Staňte se mým posledním hříchem mladíku....“ Políbil jej vášnivě na rty a vjel rukou pod jeho putanu.

22.Července
Slunce svítilo a moje ruka stále spocívala na hlave toho mladého kneze. Jak byl krásný. Bylo ráno a já shledall, ze nejsem mrtvý. Cítil jsem se skvelevstal jsem z postele a opláchl si oblicej rázem jsem v zrcadle videl sebe, stejného jako kdysy. Zlaté vlasy mi splyvaly na ramena a na ruzovych rtech cítil jsem chut toho chlapce. Z podokna byl slyšet rev. „Amadeo! Amadeo! Ty lenochu pojd dolu odjizdime! Snad sis nemyslel, ze te tady necham!“ Nemusel jsem se divat z okna, ale udelal jsem to. Ma zena stala pod oknem a mavala mi. Nikdo nerve tak jako Italky...Snad jenom Italové. „Pojd dolu! Odjizdime na nase panstvi, jsme ted hrabe a hrabenka Crashinghoul, tak at nas poznaji ve spolecnosti!“ Sebehl jsem dolu. Ma zena mi vpadla do naruci. „Drahousku...Ceka nas hodne práce...Musime upit k smrti pár vetchých generalu...A privest na svet mladeho vikomta. A udelat par nemanzelskych vikomtu...Mam hodne práce a malo casu na zbyt...“ Kracel jsem tedy bok po boku sve zeny na sve panstvi...

Tak preci jen bohem milovaný...