Mrazivá vášeň

Sehnul se a utrhl květinu. Byla to kopretina. S bílými okvětními lístky a zlatavým středem vypadala jako princezna s korunkou. Držel ji jen dvěma prsty, snad aby jí neublížil, jak byla křehká. Chtěl jich natrhat plnou náruč, ale nakonec se rozhodl jen jednu. A tak svíral mezi prsty svou kopretinu.
Jeho kroky směřovaly k nedalekému lesu. Kolem něj se rozprostírala rozlehlá louka. Tolik pestrých květů a různých vůní, které by mohly omámit kdekoho, ale ne tohoto mladíka. V zátylku cítil sluneční paprsky. Šel stále dál a dál bez jediného pohledu na okolní krajinu. A pak se zastavil. Jeho tělo kleslo k zemi. Skoro až s posvátnou úctou políbil svou milou na čelo. Bílou kopretinu jí zastrčil za ucho do plavých vlasů. Vypadala jako víla a on měl víly rád. Posadil se vedle ní a začal povídat.
Když už se mu zdálo, že ho neposlouchá, vzal její dlaně do svých. Chvíli se na ní jen tak díval, a pak přitiskl své rty na její. Měla je tak měkké, poddajné, ale studené. Chtěl v ní vyvolat stejnou vášeň jako cítil on. Vzal jí do náruče a položil na zem. Nebránila se. Její apatický pohled směřoval přes koruny stromů kamsi na nebe.
Usadil se vedle ní a začal jí pomalu rozepínat knoflíky na blůzce. Za chvíli před ním ležela jako božská Venuše. Jeho dlaně putovaly po jejím těle a něžně hladily každý kousek holé kůže. Čím déle se na ní díval, tím více stoupala jeho touha po ní. Vtiskl jí polibek do vlasů, pak další na tvář, na rameno a pokračoval níž a níž. A ona jen ležela a upírala svůj zrak na nebe.
Nemohl v sobě už dál udržet potlačovaný chtíč, a tak se spěšně zbavil i svého oblečení. Jeho milá teď ležela pod ním. Lehce ovládl její ústa a za chvíli se jeho tělo pohupovalo rytmickými pohyby. A ona stále jen ležela s pohledem upřeným na nebe. Bez jediného pohybu, bez špetky touhy.
Vykřikl, když se jeho tělo napjalo. Sten, který mu unikl z úst, se rozléhal krajem jako ozvěna. Byl slastný, nebo zoufalý, kdo ví?
Pozoroval svou milou a v očích se zračila mrazivá vášeň. Po chvíli se zvednul a obléknul se. Pak přistoupil ke své dívce a jako pírko jí lehce zvednul. Vstoupil s ní do lesa. Stačilo jen pár kroků, aby se dostal na to pravé místo. Hluboká jáma před ním byla prázdná, ale jen chvíli, dokud jí nezaplnilo dívčino tělo s kopretinou ve vlasech. Dopadala na něj čerstvá hlína a za chvíli zmizelo z pohledu.
…
Sluneční paprsek se dostal mezi stromy a přes mužské tělo visící na stromě osvítil nápis na ručně vyrobeném kříži. „Stále spolu,“ hlásal. Z oběšeného mladíka už dávno nesálal zármutek ze smrti jeho milé. Už dávno ne. Teď byli spolu. Navždycky.