GÁBOR

Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v té mlze rozpouští vůně bramborové natě.
Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly, než seběhly do školy, mamky je obložily teplým bramborákem.

Nééé, neděste se, ty bramboráky se pekly na ocelových plátech nasucho a pak teprve se potíraly hroudou másla nebo se namáčely v kastrůlku do rozpuštěného vepřového sádla, ale také, jako delikatesa se nořily před každým dalším soustem do zlatavého husího sádla.

Já si tyhle "polesníky" ještě pamatuji a vím, že chutnaly výtečně a voněly připečeno bramborově. Mně osobně chutnaly nejvíce jenom tak, nemaštěny, nasucho.

Gábor bydlí v osadě Petránky, kterou založili pastevci z Valašska. Zůstalo tam několik dřevěných stavení, které jsou nyní z veliké části osídleny lufťáky z Ostravy a Žiliny a on je jeden z posledních horalů z Kysuckých vrchů. Do vesnice chodí výjimečně, protože sousedé z města si jej za krmení koček a psů jaksepatří rozmazlují.

Ani sám pořádně nevěděl, co to do něj vjelo, ale rozhodl se, že seběhne do vesnice na jedno čepované.

Brzy ráno vyběhl na hambálek, svěsil několik uzených klobásek a přikrojil si kousek slaninky. V sednici dolil do placatky slivovičku a vyšel na zápraží, aby připil babímu létu.
„Pánbožko, ty môj zlatý, ty ma ale musíš mať naozaj rád, keď môžem sa dívať každý deň na toľkú krásu.
Len sa podívaj na to z hmliska jazero.
Veď ja som boháč, ako ten káčer Skrblík z tej maľovanej rozprávky, iba som sa nenaučil, ako ta kačka z Ameriky, v tom slnečnom zlate potápať sa.
No, ja viem, občas ťa aj popajedím, že som zbojník, keď potiahnem nejakú tu guľatinu zo siahovice, ale kúriť je treba a keď musím celé leto kosiť a sušiť trávu pre môjho Fuksíka, tak na rúbanie súšok už mi fakt času neostáva.
Tak mi prosím ťa odpusti, ale ja si dneska po ceste do dediny musím odkotúľať trochu dreva. Hajný má všade dookola horu a tam má toľko dreva, že ho ani nikdy nespočíta.“

Pak se ještě pomodlil Otčenáš, přehodil ruksak přes rameno, pohladil Reksíka, dal mu smlsnout kůži ze slaninky, přikázal mu hlídat a už pádil písčitou cestou z hor do dědiny.

Zastavil se až při studánce pod lískou, vyčistil spadané listí, napil se studené vody z dlaní, pak si omyl obličej a nakonec se pokřižoval. To byl pro něj obřad před krádeží dřeva a měl za to, že učinil pokání a že mu je tímto vše odpuštěno.

Nahmátl řetěz pod vykotlaným pařezem a s řinčením se vydal pro kulatinu, kterou měl hajný připravenou k prodeji v ostré zatáčce poslední serpentiny nad vesnicí.

Stačilo mu pouze dříví přetáhnout na řetězu přes cestu a skoulet po svahu do úvozu, no a až poveze seno z Jamek, tak jej připojí za vůz a dotáhne nepozorovaně úvozem až na dvůr.

Takhle to fungovalo léta, ale znáte to, tak dlouho se chodí s řetězem pro dříví, až se hajnej namane a kde se vzal, tu se vzal, vytrhl milému Gáborovi z rukou řetěz:
„ Kde máš na to drevo papier, ty frajer dovolený?
Ty si mi ale zbojník prebíjaný, čo nakradne si z hotového, ako keby bolo jeho!“

Gábor zaskočit se nedal tím nenadálým překvápkem i když na chvíli mu ztěžkl dech a úsměv ze trů vymizel.
„Papier?
A na čo papier......, ... šak ja papier nepotrebujem?
Mne stačí iba lopúch, hentam, od rieky a navyše dneska som už doma potreboval .......... hneď ráno, ........ keď som vstával.“

Hajnej vzteky zbrunátněl.
„Ako vidím, tak potrebu predsa len ešte akúsi máš!"

„Hej? A akú?"

„Kradnúť!
A ja mám zase potrebu vidieť potvrdenie na to drevo, čo vlečieš za sebou!“

„Drevo?
Aké drevo?
Ťahám iba reťaz a teraz vidím len, že mi akosi sťažkla. Potvora akási nenechavá zamotala sa do akejsi hmoty.
Áááá kurnik šopa ........ drevnej.“

„ No tak tú hmotu zase pekne vytiahni zpiatky, reťaz vymotaj a hybaj odtiaľto, než Ti jednu poriadnu vymocem, že vykúpeš sa v potoku, ty mudrľant z Petránok!“

„Tak to sa Ti Gáborko, nepodarilo!
To budeš zasa v dedine z hanby vemeno!
Ale čo, dám si oroseného Corgoňa v krčmičke U Fera.
To drevo si vyčíham inokedy a dám si poriadny pozor na toho zeleného Harpagona z hájovne.“

Gáborovi po té potyčce s hajným pořádně vyhládlo, seběhl až na okraj lesa, odkud bylo vidět do vesnice.
Posadil se do spadaného bukového listí, vybalil slaninku s klobáskou a vše nakrájel na tenké plátky a kolečka.

Takhle, bez chleba, mu chutnala uzeninka nejvíc. Když mu někdo vyčetl, že nepřikusuje chleba, pohotově odtušil, že šetří, protože na chleba se těžko vydělává a pro něj je práce radost a né dřina.

Mžoural do sluníčka, v ústech převaloval lahodná sousta, až se mu dělaly boule za ušima a sledoval rozpouštějící se mlhu, nad kterou vykukovala pouze věž kostela.

Po té slastné lahodě se natáhl ještě s plnou pusou, a protože mu ztěžkly víčka, tak je nechal sklížit do snů a bez výčitek dal si dvacet.

Tvrdě chrupal, spravedlivě odfukoval, až mu zase připlul jeho oblíbený sen. Zase ji viděl, jak zalévá kytky na zahradě, zase zíral na Irenku, jeho mladou sousedku a manželku ostravského podnikatele, která pobývá na chalupě často jenom se dvěmi malými dětmi a psem.
Jak rád ji pozoruje a ještě raději se kouká do těch jejich smaragdových očí. Ladně se položila na lehátko a nastavila svoje štíhle tělo sluníčku.

Civěl za plaňkovým plotem a předlouho hledal záminku, jak se k ní vetřít na sousedskou návštěvu, když v tom mu konečně svitlo. Pleskl se dlaní do čela, jen to mlasklo a svižně vyběhl do stráně, na které se bělaly kopretiny a chrpy rozkvetly do nebeské modře.

„ Natrhám kyticu, tým nič nepokazím, veď ktorá baba by odmietla pugét. Irenka má kvietkov plnú zahradu a každú chviľku ich zalieva, to znamená, že musí mať tu farebnú trávu v obľube.“

Blížil se k ní tiše s plnou náručí polních kvítků a koukal, jak tam leží v záplavě havraních vlasů a její snědé tělo zakrývá jediný malý trojúhelníček bikinek, který přidržují k tělu dvě tenoučké mašličky.
Nedočkavě rozvazoval očima šmolkově modré kaničky, pořád o něm nevěděla a on myslel jenom na to, jak konečně zjistí, je-li pravá černovláska a pak .........., ....... v tu nejnapínavější chvíli jej vzbudil hlahol zvonů z dědiny, které ohlašovaly pravé poledne.

Chvíli ještě ležel, dlaní si přimáčkl mužství a zaklel: „Kurnik šopa!
Potrebujem babu a to čo najskôr!
Už mi ty pulci plávaju v ľadvinách a čoskoro mi doplávajú až na rozum.“
Prudce se posadil, s vervou sáhl do baťohu, vytáhl placatici a vyžahl ji na ex. „Musím vás opiť, pulčekovia moji neposedný, aby ste nerobili neplechu. A teraz už hybaj do dediny, mám taký smäd, že by som aj koze pitie vypil.“

První jeho zastávka v dědině byla v hospodě na vyšném konci. Nechodíval tam zrovna moc rád, protože tam čepovali jenom Bytču a tu nemusel, poručil si teda raději oblíbeného Zlatého bažanta, kterého měli v bedýnkách za výčepním pultem.

„ Justín, daj mi jedno z Bratislavy.
Nalej mi to medové, s tým vtákom zlatým.“

„ Fľaškové?
Daj si radšej čapované, to ťa toľko nenaduje.“

„A čo som kôň, aby som chlemtal ten bytčianský odvar z ovsa?“
„Ty nevieš, čo sa prihodilo tým dvom krčmářom z Čadce, keď sa hádali, ktorý z nich má lepšie pivo?

„Neviem, nepočul som to ešte.“

Nemohli sa dohodnúť, ktorý z nich má čistejšie trubky a pivo lepšie vychladené. Poslali vzorky do Žiliny, čo tam majú to laboratórium na všetko a vieš, čo im odpísali?“

To je zase nejaký tvoj hlúpy frk, aby si ma nasral!
Tak nemudruj furt a povedz, čo tým čačanom odpísali?“

Gábor protahoval pití z lahváče a nesnesitelně napínal.
„Tak si to nechaj, ty humorista z hôr!“

„Ale ja ti to poviem, prečo by som nepovedal, aj tak už musím, aby mi Žofka nezavrela před nosom. Potrebujem si kúpit nejaké handry na parádu. To vieš, mám na vrchoch harém, tak nemôžem chodiť ako trhan.“

Zvedl se z dřevené lavice, namířil si to k hospodskému, který zvolna napouštěl zlatavý mok do půllitru a položil na tácek drobné.

„ Tak počůvaj Justín, poviem ti, prečo máš prázdnu krčmu.“

Nadhodil si ruksak na zádech, pomalu zamířil ke dveřím a za chůze prozrazoval pointu kvality piva, které zdejší hospodský právě dotáčel do těžkého půllitru z tlustého skla.
„Tým krčmárom odpísali,“ - to už stál ve dveřích a byl připravený, že může přilítnout dotočený půllitr – „ že nemusia sa báť bolenia brucha, že obidvaja kone sú zdravé, ale občas by im mali k ovsu prisypať aj košík chmeľu.“
Po prozrazení výsledku kvality bytčianskeho piva ve vteřině zabouchl dveře, dobře věděl, že Justín je rapl a kdo uteče, ten vyhraje a navíc spoléhal na dlouhý čas, kterým každý vztek do příště vyšumí a hospodský na jeho špičkování zapomene.

Za čtvrt hodiny už stál před krámem se smíšeným zbožím a hbitě vyběhl po schodech za Žofkou do prodejny textilu.

„Nazdar Žofka, máš tu dáke pekné košele. Potrebujem zodve rozhalenky, jednu modrú ako nebo a druhú by som najradšej kovbojsky kockovanú.“

„A Gábor, nechceš aj kravatu?“

„A načo, šak sa nejdem vešať?
Ppotrebujem dýchať, ja nie som žiadny henten podnikateľ, aby som si musel schovávať svoj chlpatý kožuch.“

Oblékl si tu nejmodřejší, která mu šla k barvě očí, prohrábl si plavé vlasy, kterých měl na svou padesátku pořád požehnaně a zálibně se podíval do zrcadla. Zazubil se jako hřebec na klisničku a zeptal se domýšlivě.
„Tak čo, Žofka, páčím sa ti?
Som ešte frajer?“
Prodavačka si jej prohlídla a obdivně povzdechla: „ Si ty ale zbojník Gábor, veď som už počula, ako si tých zmaľovaných paničiek z města užíváš.“

Gábor plácl Žofku přes zadek a rozverně pravil: „ Tuto už vyzliekať nebudem, tu druhú mi hoď do vreca, chcem sa ešte staviť v krčme U Fera.
Ochodnica vraj vyhrala futbal, tak chcem s chlapmi borcom pripiť.
Maj sa dobre Žofka, moja pekná.
Pozdravuj doma a s Pánom Bohom ostávajte všetci zdraví.“