Výpověď

Výpověď

"Your cruel device, Your blood like ice, One look could kill, My pain your thrill" Alice Cooper Poison

Ten pohled mě zabíjel. Díval jsem se do těch chladných hnědých očí schovanými za tenkými obroučkami brýlí. To, že se mě právě pokusila vyhodit za nějakou krávovinu bych dokázal snad i přežít. Vadil mi ten pohled.

Abyste tomu rozuměli. Na pozici marketingového poradce pracuji dohromady zhruba tři roky. K práci jsem přišel jako slepý k houslím a už jsem u ní zůstal. Taková osudová náhoda. Nyní v rámci jedné z nových proevropských kampaní jsem musel ze sólového působení přejít pod jeden z našich týmů. Což já jako tvrdohlavý samotář nesl velmi nelibě.

Nesl jsem to nelibě už jenom z toho důvodu, že vedoucí, která nás měla dozorovat byla něco jako ďábel a co hůř dobře vypadající ďábel. Nevěděl jsem jak moc dobře na tom jsou týmové vztahy ale úkoly, které měli zadané vždy plnili s největší úspěšností.

Dny se pomalinku měnily v týdny a my začali velice rychle nestíhat. Nemohl jsem si prostě na práci v kolektivu zvyknout. Potyčky a výměny názorů byly snad na denním pořádku. Ono taky není se čemu divit, jako skupina jsme každý měly svoje zkušenosti ale dát je dohromady je asi stejně snadné jako přinutit psa mňoukat.

Jak jsem již předeslal měl jsem tendence být nepoměrně tvrdohlavý. Jednou jsem udělal část svých návrhů a poslal je mezi kolegy. Chtěl jsem nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří mají vlastní pohled na věc. Bohužel byl asi někdo iniciativnější než měl být. Za pár minut již šel naštvaný email od vedoucí na mě a všechny mé kolegy co si to vlastně dovoluji posílat svou práci mezi lidi. Vstal jsem od svého stolu a nakráčel si to přímo za ní. Otázal jsem se jestli ten mail vážně musela posílat i na ostatní kolegy. Asi vteřinu se na mě nevěřícně dívala a pak spustila ohromný řev zahrnující názvy od nejrůznějších stupňů mentálních poruch až po slovenské výrazivo pro pánský nástroj. Pobaveně jsem se usmál a poslal jí do míst kde slunce nesvití.

To že mi na druhý den přišel email od hlavního vedoucího kvůli návštěvě na personálním mě až tolik nepřekvapilo. Přeci jenom když přímého nadřízeného pošlete do oblasti bederní páteře nemůžete už s nějakou kariérou v rámci firmy počítat. Jasně jednal jsem ukvapeně a měl jsem si nechat svoje výlevy pro sebe. Najít nový job nebude nic lehkého zvlášť když nemám žádné kontakty ale porvat se s tím měl být můj další cíl.

K mému překvapení mě na personálním poslali do zasedačky. Jestli prostě nikdo nevěděl co se mnou nebo si mě jenom přehazovali, mi bylo záhadou. Teda aspoň do chvíle než jsem otevřel dveře zasedací místnosti.
V čele stolu seděla moje drahá vedoucí. Měla na sobě červené šaty. Pokud jste zaregistrovali tu poznámku o ďábelském vzhledu, tak nyní jsem čekal kdy se jen objeví Keanu Reeves jako její advokát.

Gestem mi pokynula ať příjmu místo po její levé ruce. Situovaný jsem byla tak aby na mě měla jasný výhled. Taky mě trošku zarazilo, to že její židle byla polohovatelná tudíž mohla sedět o něco výše než já. Prostě klasický způsob jak vystupovat z pozice síly a přitom se tvářit jako by se nic nedělo.

S díky jsem místo přijal a usmál se jako by jako by právě přišli předčasně bonusy. Pozici židle jsem upravil taky abychom k sobě seděli rovně a mohli se tak dívat přímo do očí. Krom toho, že jsem se snažil nemyslet na to jak dobře v těch červených šatech vypadá, mě zaujalo, že u sebe nemá žádné papíry. Nic prostě na čem by bylo napsané „Neděkujeme, vypadněte.“ apod.

„Víš proč jsme nyní tady?“ začal takovým tím lehce konverzačním tónem.
„No, že by jsi mi chtěla poděkovat za dobře odvedenou práci? Ach moment, vlastně to asi nechceš, že?“
„Tvoje bystrost mě vždycky dojímala. Jsi si vědom, čeho jsi se dopustil?“
„Naprosto. A ty?“
„Nejsme tu abychom soudili mě.“
„Ale to víš, že jsme, nebýt toho, že jsi kritizovala naprostou hloupost a ještě mi sprostě nadala, tak jsem si od zítřka nemusel hledat novou práci.“
„Nemusíš si hledat novou práci, teda leda, že by jsi sám chtěl.“
„Tomu nerozumím.“
„To jsem vážně v šoku. Za to co jsi si ke mně dovolil přijdeš o čtvrtletní prémie. Bude to taková tvoje motivační nula.“
„Mezi námi děvčaty, paní Šéfová, nula nikdy nikoho nemotivovala. Ber to jako informaci do budoucna.“ A s těmi slovy jsem vstal ze židle a mířil si to ke dveřím.

Byl jsem vytočený do ruda. Ta ženská prostě odmítala přiznat svojí chybu. Samozřejmě že jsem na ní den předtím neměl být vulgární ale v ten okamžik mi to snad přišlo i oprávněné.

Bral jsem za kliku od dveří, když v tom mě prudce chytla za paži a až s podivnou silou mě otočila k sobě. Brýle už neměla zato brutální naštvanost z ní přímo cákala.

„Ty odejdeš až ti to já dovolím. Stále jsi pode mnou.“
„Upřímně bych byl překvapený kdybys mě nechala na vrchu.“ Vyletělo ze mě rychlostí blesku než jsem si stačil uvědomit komu tenhle dvojsmysl říkám. To, že ji pošlu do patřičných míst by se dalo vzhledem k okolnostem snad i snést ale zkoušet na ni tyhle fóry přináší jenom trable, zvlášť z pozice ve které jsem se nacházel.

Vedoucí se na mě dívala malinko nepříčetně. Stáli jsme tak u sebe, že jsem cítil jak zhluboka dýchá. Celou dobu jsem sledoval pohled těch pichlavě chladných očí a najednou jsem nevěděl co mám dělat.

Prostě jako kdybychom v té místnosti již nebyli. Mohli jsme být prostě uprostřed vesmíru nebo taky stát na mořské hladině stovky kilometrů od pobřeží. Byla to jedna z těch podivných situací kdy si dá říct, že přeskočí jiskra. Mezi námi dvěma bych to raději popsal jako když v elektrárně vyletí pojistky.

Vrhli jsme se k sobě začali se líbat jako o duši. Bylo to něco náhlého, impulsivního, naprosto zakázaného. A zatraceně vzrušujícího.

Chtěl jsem říct, že je to jedna z těch situací kdy se člověk řítí do průseru ale ona mě umlčela jasným „Ztichni!“ a ukázala na dveře. Postavil jsem k ním židli abych tak zabránil otevření. Vedoucí se otočila směrem do místnosti a pokusila se rozepnout zip šatů na zádech.

Nenechal jsem ji.

Pomalu jsem ho vzal do zubů a jel pomalinku, zoubek po zoubku dolů. Nahoru jsem zase postupoval polibky a to od lemu červené krajky kalhotek až za krk. Šaty z ní spadly a ona stále v té zasedací místnosti jenom v nádherně padnoucím spodním prádle v barvě těch samých šatů, které se právě poroučeli na podlahu. Udělala krok ode mě jenom abych si jí mohl prohlednout. Měla nádherně tvarovanou postavu, kterou doplňoval i výjimečný úsměv na tváři.

Sáhl jsem po kravatě ale namísto toho mě za ní chytla a přitáhla si mě. Otočila mě a povalila na stůl. Byl jsem bezbranný a to jsem fakt bránil chtěl. Sedla si na mě obkročmo a jazykem mi přejela po tváři. Užívala si to a aby mi to dokázala, ne až tak lehce mě kousla do ucha. Adrenalin vyletěl do výšin a já se měl chuť ze sebe všechno to svazující oblečení shodit. Co bylo horší, ona to věděla. Užívala si každou vteřinu toho utrpení kdy jsem musel zůstat pod tím látkovým brněním. Ona cítila jak moc chci aby se naše těla spojila.

A nehodlala mi to ulehčit.

Dvakrát se zhoupla v bocích a slastně zaklonila hlavu. Sotva neslyšně vzdychla a pak se mi zadívala zpříma do očí. Uznávám moje myšlenky už nebyly zrovna nakloněny konverzaci na téma jestli mám ještě zítra chodit do práce. V jejím pohledu totiž nebyla ani otázka ani příkaz. Prostě to bylo konstatovaní. Teď v zasedací místnosti, zatímco ve vedlejší hale ve které pracuje třicet dalších lidí, se budou milovat dva lidi, kteří k sobě prakticky nic necítí a ještě si včera málem dáli po ústech. Zlehka jsem kývl ale stejně si myslím, že kdybych se ani nehnul pokračovali bychom dál.

Košile byla v mžiku dole stejně jako nátělník. Jen za tu kravatu mě stále držela. Prstem ukázala na přezku pásku. Zvedl jsem ruce vzhůru jako, že se vzdávám. Dnes již po druhé roztáhla rty do úsměvu. Ve skutečnosti jí to tak slušelo mnohem víc. Rozepnout opasek není nic složitého, to ví již každé dítě na druhém stupni základní školy (zvlášť když je to cizí opasek). Složitější je ta část kdy se pásek snažíte dostat z kalhot. Ona to zvládla jedním prudkým trhnutím. Což mě také nemálo vyděsilo.

„A teď ty, Šerife.“ zašeptala. Ladně ze mě sesedla a položila se vedle mě. Začal jsem jí líbat na to krásně ploché bříško. Pomaličku jsem přejel až dolů k červeným krajkám. Začala vzdychat už o poznání víc když jsem jí kalhotky sundal a dostal se jazykem o malinko níž. Naprosto nepokrytě dávala najevo jak jí to dělá dobře a já se bál, že každou chvíli rozrazí dveře někdo z kolegů. O několik málo desítek vteřin se prudce prohnula v zádech a vydala ze sebe prudké zasténání. Dal jsem jí trošku prostoru aby popadla dech. Ona ale žádný prostor nepotřebovala. Uchopila mě za zátylek a polibek tak dostal mnohem vášnivější rozměr. Rukou mi mezitím začala šátrat po poklopci.

„Ještě!“ zaznělo hlasem v kterém nebyl ani náznak prosby.

To, že jsem nechtěl být ještě táta je vám určitě jasné takže o trapných pár vteřin jsem se vrátil k té nejžhavější hvězdě v místnosti. Pohladil jsem jí pomalinku po vnitřní straně stehna. Sledovala každý můj pohyb a já měl najednou jistotu, že z téhle cesty do průseru už není cesty zpátky. O to víc jsem si to chtěl užít.

Pronikl jsem do ní.

Ten pohled ledové královny co mě vždycky tak děsil byl najednou pryč. Najednou z ní prostě byl obyčejný člověk s neukojitelnou chutí po druhé osobě. Sex byl jízda na horské dráze. My dva jsme však stoupali akorát vzhůru. Vzhůru a vzhůru. A pak o dvě desítky minut později...jízda skončila. Nenastal však žádný hluboký a hlasitý sten. Když jsem cítil, že na nás oba přichází finále uchopil jsem jí pevněji. Ona udělala to samé a já cítil jak se mi do zad zatínají její nehty. Dotýkali jsme se lícemi tváří a ona jen zlehka vydechla. Pak ochabla a odtáhla se ode mě.

Věnovala mi poslední lidský pohled.


Pak jako když v elektrárně opět rozsvítíte. Oblékla se. Upravila si vlasy v odrazu okenní tabule a nasadila brýle. Otočila se na mě a opět svým klasickým, ledovým hlasem pronesla.

„Změnila jsem názor. Tvoji výpověď, chci mít nejpozději zítra na stole.“

Kývl jsem jenom v odpověď. Pomalu jsem se oblékl a upravil si kravatu. Nikam jsem nespěchal a vlastně mi bylo všechno trochu jedno. Zmátla mě jenom ta její blesková proměna.

Nevěděl jsem co si mám myslet. Hlavou se mi honily stovky odpovědí na otázku proč se to stalo.

A pak mě napadlo jedno úsloví, které jsem říkával dřív.

„Kdyby vše dávalo smysl, proč by se tomu říkal život?“

A s těmi slovy jsem odešel ze zasedačky.

Výpověď jsem odeslal poštou.

Její tvář už jsem ale v životě nespatřil.