Za křupavý řízek

„ Dáš si Květo ještě přídavek guláše?“, mrknul jsem jí do kočičích kukadel a sledoval její předpisové oblečení, co by velitelky čety zdravotnic v rámci cvičení milice.
„ Mě už se to nikam nevejde. Něco tak dobrého už jsem moc dlouho nejedla.“
„ Tak se rychle uvolni z tý sranda maškarády a klidně přijď ještě jednou...“, navrhnul jsem ji.
„ To nejde. Zbláznil jsi se?“
„ Vůbec ne. Já mít, holka, takovou perfektní figuru...“
„ Jirko!“, zděšeně mě umlčela.
„ No jo, když myslíš tak si tedy hladuj...“, nahodil jsem uražený obličej.
„ Ty se na mě zlobíš?“, zamrkala provinile.
„ Bodejť! Připadáte mi tady všichni, jako spasitelé světa...“, praštil jsem znechuceně sběračkou zpět do stolitrového hrnce.
„ No tak, vždyť to znáš? Co naděláš, co musí být, to prostě musí být...“
„ Hm. Asi nejsem dost uvědomělej, že?“
„ Asi…“, našpulila rtíky.
„ A co pro to mám udělat?“
„ Přines mi v noci něco dobrýho na pokoj, ty můj sladce svůdný kuchaříčku. To už budu s určitostí od tý uniformy dostatečně uvolněná...“, pohodila bokem, jako by mě zrovna zpucovala a odešla.
Podívej se na sýkorku. Tak v noci by se jí zachtělo mlsat. Nó, jak si naše velitelský veličenstvo přeje...culil jsem se. Po večerce jsem okamžitě vyrazil za svým tajným cílem. Teprve v ten moment jsem si ale uvědomil, že to není vůbec tak jednoduchá věc, se někam nepozorován vplížit.
Vzduch byl rozvibrován vrněním a šeptáním, skřípáním a chichotáním, ozývajícího se snad z každýho pokoje. Konečně jsem lehce zaťukal na tý správný dveře. Klika se sama zmáčkla a dveře zůstaly pootevřené. Malinko jsem do nich strčil a než jsem stačil cokoliv udělat, už po mě chňapla a jedním cuknutím jsem byl nekompromisně nasát do její cimry. Opravdu už moc nechybělo a vysypal jsem hromadu čerstvě nasmažených řízečků, které jsem jí s láskou jako neodolatelný úplatek přinášel a které tak moc zbožňovala.

„ Co kdyby tě byl někdo, ty nešťastníku, viděl? Víš jakej by to byl malér?“
„ To nevím. Ale určitě vím, že při těch aktivitách v každým pokoji, by byl asi daleko větší malér, kdyby teď nějakej váš pomatenec vyhlásil ostrej bojovej poplach.“
„ Prosím tě, nech si těch katastrofických řečí a hlavně nemaluj čerta na zeď! To by nám tak ještě chybělo…“, rychle otočila klíčem v zámku a poprvé se na mě ustrašeně usmála.
„ Tak co, jak pak se ti tohle líbí, velitelko?“ zakroužil jsem tácem pod jejím nosíkem.
„ No tohle je sen snů, ty zatracenej svádile...“, netrpělivě zatleskala ručkama.
„ Takže si vysloužím co, za perfektně křupavý řízeček?“
„ Jaroušku můj zlatej, snad všechno na světě...“, zamlaskala a musela už netrpělivě polykat na prázdno.
„ Tak už začni, nebo se ti ještě nakonec vyrazej žaludeční vředy...“, provokoval jsem ji.
„ Na, ty nedočkavej umělče...“, přitočila se ke mně, mlaskla mi takovou pusu, že kdybych byl nepřítel, tak bych se s určitostí hned bez přemlouvání vzdal.
„ Hmmm. Jako předkrm je to moc dobrý, ale trochu bych to přikořenil...“, zavrněl jsem zase svou další provokaci.
„ Ty vyděrači jeden! Co bys najednou všechno nechtěl?“, dala si bojovně ruku v bok.
„ Najednou nic. Ale po kapkách úplně všechno. A pro začátek by mně třeba stačila ta tvoje krásná halenka...“, natáhl jsem ruku s řízkem a vyčkával.
„ Seš ještě větší vyděrač, než jsem si o tobě vždycky myslela...“, dupla váhavě nožkou.
„ No, jak tedy myslíš...“, pomalu jsem řízek nesl k vlastním ústům.
„ No, to tě nesmí ani napadnout!“, vytřeštila oči a polkla zase na prázdno.
„ Takže, co?“, zastavil jsem.
„ Sadisto šílenej!“, bleskem si rozepnula halenku a s jistým gestem opovržení ji po mě hodila.
„ Prosím…“, podal jsem řízeček a zadíval se na její kyprou postavu, která rozhodně stála i za několik táců takovejch řízků.
Podprsenka s velkým vykrojením by určitě svěřené poklady při hlubším předklonu neuhlídala. A to krásné plné bříško se zhouplo lehkým chvěním při každém kroku a minikalhotky, ach jo, ty ani při nejlepší vůli nedokázaly ukrýt skoro vůbec nic.
„ Chutná?“, zeptal jsem se úplně zbytečně a posadil ji na židli, což neměla dvakrát ráda kvůli neposlušnému břichu, které se hned vytasilo s několika jí nenáviděnými faldy.
Postavil jsem se za ni a začal s masáží její šíje a ramen, což na druhou stranu přímo neodolatelně milovala. Tumloval jsem se necelých pět minut a ona za tu dobu dokázala zhltnout, přísahám, hned celé tři řízky. Musel jsem přidat na tempu. Věděl jsem, že s prázdným tácem, bych měl moc špatné karty v rukou. Přesmekl jsem jí ramínka podprsenky přes ramena a spustil ruce po její hrudi. Polkla poslední sousto a zváhla se se svým tělíčkem odevzdaně na mě.
„ Máš v rukou cit kouzelníka a své práci rozumíš tak, jako málo kdo...“, zavrněla poklonu a paže zasunula za sebe.
„ Však ty moc dobře víš, koho si už léta předcházíš, ty můj puclíku sladkej...“, uvolnil jsem uzávěr podprsenky, kterou rozšafně a s určitou velkorysostí odhodila skoro doprostřed místnosti.
„ Ty seš pořád stejnej divoch...“, špitla ve svém odevzdaném očekávání a zavřela své krásné veliké oči.
„ Tak je to perfektní. Ještě chvilku a bude z nás tak sehranej tým, no jedna báseň...“ nasadil jsem ruce na její ňadra a zahájil svou hnětací kreaci, podobající se skoro na zadělávku kynutých knedlíků.

„ Máš v rukou cit jako málo kdo, ty můj sladký kuchtíku...“, zase vrněla a její bradička se leskla čerstvým omastkem.
„ Ale sedí se ti blbě, že?“ hledal jsem nenásilnou formu, jak ji co nejrychleji dostat ke zdi na postel.
„ Ty mi snad, Jiříčku, čteš přímo myšlenky...“, zavrtěla sebou a naznačila, že chce vstát.
„ Pojď, pomohu ti...“ políbil jsem ji na tvářičku a chytil její podávané ruce.
Pomalu se zvedla a než si stačila narovnat tělo, mé palce šly v protipohybu dolů i s jejím posledním prádýlkem.
„ Ty ale nikdy neztrácíš čas, že?“ vykopla zase rozšafně nožkou.
„ Víš, to máš tak. Když těsto dokyne do tý správný podoby, tak se musí začít okamžitě se zpracováním, jinak by mohlo bejt zle...“, lehce jsem ji tlačil před sebou.
„ Já ti dám těsto…já ti dám kynutí…“, naoko se bránila.
„ Ták, hezky si pomalinku lehni a odpočiň si po tom tak bláznivým dni. Ty si to rozhodně zasloužíš...“, domlouval jsem jí a ona si zasunula ruce pod hlavu a nechala se obletovat jako včelí královna.
Věděl jsem, kam sáhnout, kde stisknout a kde jen lehce přeběhnout. A skutečně to netrvalo ani dlouho a její krásně tlumené vzdechy, mi jasně naznačovaly přesný stav jejího vnitřního rozpoložení. Už byla tak vláčná a roztoužená, že se mi před očima přímo pomalinku rozpouštěla jako čerstvé máslíčko na rozpálené pánvi. Občas nespokojeně rozkmitala své boky…to naznačovala, abych se neflákal. Když jsem ji dostal do toho akorát správného stavu roztoužení, tak jako zkušený bourák jsem byl v cukuletu svlečenej a už skoro s rozběhem jsem skončil ve chňapkách jejich nohou. Hlasitě jsem vykřikl a s jistou mírou ulehčení jsem počal se svojí plaveckou kreaci v horkých, svůdně klokotajících vodách.
Nenasytně do mě tloukla svým klínem i pěstičkami a pádlovala v synchronu společného rytmu, jako by jí šlo o život. Když jí to bylo pořád málo, zvedl jsem její nožky skoro až ke stropu, vzepřel se v kleku o kolena a se vším odhodláním nasadil všechny své palebné zbraně. Teprve v ten moment hlasitě a bez ohledu na večerku souhlasně zakvílela. Co bych dál líčil, bylo to prostě víc jak úžasný.
Zrovna jsem se propracovával v přískocích náročným, nebezpečně hlubokým zákopem a jen na vteřinku při tom pootevřel oči.
Hned za pelestí bylo okno a že jsme měli zhasnuto, tak jsem ve svitu měsíce zahlédl perfektně v řadě zaparkované těžké obludy náklaďáků.
Květa si znova prudce doběhla pro své chtění a znova při tom vítězoslavně vykřikla. Její ruce se výhružně zvedly, zasekly do mých zpocených kadeří, silou si mě vtáhla na prsa a stiskla mě tak, až jsem se začal pomalu dusit. Zase se mi povedlo na chvilku zvednout hlavu, protože jsem se nemohl zbavit pocitu, že jeden z těch obrů na vršku, se proti naší budově neslyšně sune dolů.
Zavřel jsem zase oči a posledními tempy rychle proletěl tím svým slastným cílem. Ale Květa, ta kaloricky tak nabitá ďáblice, chtěla rozhodně ještě daleko víc rozkoše.Vzepřel jsem se na rukou a znova mrknul ven. Ten šílený kolos se pomalinku přibližoval k prudšímu svahu, končícímu svou patou u zdi naší ubytovny. Ještě pořád ten můj zapařený mozek, naladěný na úplně jiné frekvenci, nevysílal žádné varovné signály.
„ Jirko, Jiříčku...“ zakvílela Květa, která cítila, že už musí pospíchat, jestli ještě chce z mého ochabujícího dělového laufu urvat něco smyslného pro sebe.
Tváří jsem hlasitě plesknul o mohutné poprsí, od kterého jsem se odrazil skoro jako od trampolíny. Když jsem znova mrknul ven, tak byla již ta obluda s rozkývanou korbou v pořádné běžecké ráži. Jako když nad námi někdo práskne bičem, takovým bleskem jsem se vykatapultoval z přesladké spižírny nic nechápající Květy a surově ji vyrval z postele. V kotrmelcích jsme přistáli až u dveří na druhé straně místnosti zrovna s úderem hrozné rány, která vyvalila celou zeď, pohltila naší postýlku a utrhla z dvou třetin podlahu pod našima nohama.

Choulili jsme se v křečovitém obětí, objetí já s otevřenou hubou a vztyčenou rukou jako stvořitel světa. A venku se to začalo panicky rojit. Povely zanikaly v pláči, či bolestném naříkání. Netrvalo dlouho a byly jsme chyceni do silného proudu vojenského reflektoru. Připadal jsem si jako na scéně extravagantního divadla. Květa se začala čím dál tím víc zmenšovat, ale nebylo fakt vůbec kam utéct.
Oblečení zmizelo kdesi o poschodí níž a ty sakramentský dveře, ty se prostě nedaly otevřít. Náhle se pod námi ozvala exploze, až se všechno silně zachvělo. Štiplavý kouř zatáhl oponu a já se konečně probral. Vyrazil jsem dveře a v již prázdném pokoji naproti jsem rychle sbalil dvě deky.
Když jsme se zabaleni v dekách postranním vchodem opatrně vyplížili ven, převzala moje kráska rasantní hlášení od své podřízené kolegyně.
„ Hlásím, že máme dvě lehká zranění a požár se nám podařilo eliminovat!“
„ Děkuji...“, zachroptěla Květa a ruku k zasalutování, již na předepsané místo nedonesla. Padla v mdlobách k zemi a moc nechybělo a vykulila se mi z ochranného obalu deky.

***