Sousedská havárie

„ Poslouchej, ty naondulovaná vopice, jestli si toho přesvědčení, že si tady můžeš dělat, co ti libo, tak na to okamžitě zapomeň!“ křičel Krvínek, soused paní Vokřínkové, který jí zase nachytal, jak zaparkovala své auto tak, že zadek vozu přečuhoval bílou značící čáru vyhražené plochy. „ Ten šuplík si okamžitě přeparkuješ, nebo ti ho při výjezdu roztřískám na hadry, to si piš!“
„ No, jen se neposer, Krvínku…“ práskla dveřmi auta Vokřínková, která jen letmo mrkla, jak si na parkovišti ve vztahu k čáře stojí. „ Už dávno tvrdím, že by ti měli policajti sebrat řidičák, protože seš nejen slepej, ale blbě jezdíš i s koňským potahem, natož s autem!“ pohodila pyšně hlavou a ladným odchodem zanechala zbrunátnělého Krvínka svému osudu.
„ To, to, no tohle, tohle si teda, ty babo zapamatuješ až do nejdelší smrti…“ skoro vzteky nadskočil a vřítil se do chalupy.
Vokřínková tušila, že to tentokrát soused psychicky nezvládne a rychle si připravila kameru a otevřela okno, vedoucí k odstavné ploše.
Krvínek vyletěl ze dveří jak čert z elektriky, na třetí pokus odemknul svého žigulíka, zařadil zpátečku a snad naplno sešlápl pedál plynu.
Ale to už se Vokřínková usmívala v okně a celou tu předprogramovanou katastrofu, držela přesně v hledáčku své kamery…
„ No konečně ses, dědku, odhodlal k ráznýmu zásahu, já už se fakt bála, že si ty zadní podběhy a lak po tý zimní bouračce, co mi v kufru přistál ten montér z plynárny, budu snad muset zaplatit sama…“
V momentě, když žigulík tvrdě naremploval jejího Fiátka, zavřela mimoděk oči. Když je zase otevřela, byl vůz hozen jednou stranou skoro až do křoví a utržený nárazník se povaloval uprostřed parkoviště.
Ale to mu zdaleka ještě nestačilo. Krvínek si malinko najel, přeřadil na jedničku a vrazil do auta tak, že je zase hodil skoro až na původní místo. Pak z parkoviště vycouval, otevřel si vrata na svůj pozemek a s autem odjel před svou stodolu, kde v klidu otevřel vrata a zmizel i s žigulíkem…
Vokřínková spěšně vyběhla ven a rychle všechno ještě z detailní blízkosti zdokumentovala. Pak se vrátila domů a poslala na souseda udání…

Policejní vůz se objevil až skoro za dvě hodiny, ale zato se zapnutou sirénou, což samozřejmě Krvínkovi neušlo…

„ Nadstrážmist Belda…“ hlásil se předpisově orgán u dveří paní Vokřínkové. „ Vy jste paní Vokřínková?“
“ Jistě, pane majore…“
„ Ještě nejsem major, ale nadstrážmistr…“ zachmuřeně dámu opravil.
„ To nevadí, pane majore, určitě to nebude dlouho trvat a stanete se jím…“
„ Ten rozbitý vůz na parkovišti, ten je váš?“
„ Ano, pane majore, to je můj, to bylo moje autíčko, než mi jej z nepochopitelného důvodu ten podivínský soused zdemoloval. Skoro jsem měla pocit, že byl totálně ožralý…promiňte, opilý…“ zarděla se.
„ Vy jste to přímo viděla?“ podivil se nadstrážmistr.
„ To se, pane majore, nedalo přeslechnout. Pan Krvínek hrozně křičel a pořád se rozjížděl a vrážel do mého autíčka.“
„ Pomalu, paní Vokřínková, říkejte jen to, co jste taky schopna dokázat…“ varovala ji ruka zákona.
„ Jistě, pane majore, nejméně dvakrát mi do auta schválně najel a to mohu také dokázat!“
„ No uvidíme. Soused Krvínek je doma?“
„ Jistě, aspoň to předpokládám. Když zničil můj vůz, tak si rychle otevřel vrata stodoly a zmizel v ní i s tím svým žigulíkem.“
„ Prosím, paní Vokřínková, neopouštějte byt. Zajdu k panu Krvínkovi a ještě se vrátím.“
„ Prosím, pane majore, stejně jsem neměla v úmyslu někam odcházet…a teď po té katastrofě už vůbec ne…“
Sotva zůstala sama, zvedla telefon a vytočila číslo místního autoservisu…
„ Zdravím, Venoušku, tady Milada…“
„ Ahoj, tak jakpak se daří tobě a tvé fiatce? Kdy sem přijedeš s tím svým zadkem?“
„ Teda Vendo, od kdy mám zadek a né sladkou prdýlku?“
„ Promiň, ale výjimečně jsem hovořil o koncové části tvé fiatky. O tvém posadí bych si nikdy nedovolil takhle hovořit, vždyť mně znáš!“
„ No proto, hrozně jsem se lekla.“
“ Čeho zase?“
„ Vendo, přeci tvé vzletné vulgárnosti!“
„ No tak, už jsme si to, myšičko, vysvětlili, tak mi teď hezky pověz, co tě ke mně přivádí, ano?“
„ No přeci to, o čem jsi už hovořil. Zadek mého auta. K tomu, cos už viděl, dneska přidal soused pořádný díl tak, že už budeš moct udělat i ty podběhy, jak jsi říkal, že je to hrozně nutné, jinak že bych neprošla technickou.“
“ Skutečně?“
„ No, Venoušku, říkal jsi to přeci, nebos‘ to už zapomněl?“
„ Jo, to jsem říkal, ale mám na mysli toho tvýho pošahanýho souseda. Zase jsi mu zaparkovala na tý jeho vyhlášený bílý čáře?“
„ Ale jen malinko a hlavně úplně nechtíc…“
„ Jistě, jak jinak. A kdy s tím marodem ke mně přijedeš?“
„ To ještě tak úplně přesně nevím, jsou tady teprve policajti a pak se na to musí asi ještě přijít podívat z pojišťovny, že?“
„ To není bezpodmínečně nutný. Policajti určitě udělají fotodokumentaci a my jako servis vypracujeme stejně návrh finančního rozpočet k likvidaci vzniklý škody.“
„ To by bylo fajn. To bych s tím k tobě snad přijela ještě dneska večer…“
“ A je to vůbec pojízdný?“
“Nezkoušela jsem to, ale myslím si, že ano, i když mi utrhnul zadní nárazník.“
„ Raději, Miládko, nic neriskuj, přijedu se ti na to podívat s náhradním vozem, který bych ti tam hned nechal. Stejně jej budeš potřebovat, že?“
„ To bys byl úplně nejvíc hodnej…“ zavrněla do sluchátka.
„ Hmmm, už cítím vůni tvé pokožky…“ vrátil jí stejným.
„ Až tak velkou fantazii opravdu máš?“
„ Myšičko moje slaďounká, kdo jednou líbal tvá prsa, kdo jednou směl svou hlavu uložit na tvé sametové bříško, kdo se jednou směl napít z tvého rozkošného pohárku lásky, nikdy na tu opojnost nezapomene…“

„ Ty umíš tak sladce přehánět, kocourku. I já, když přivřu své oči a vybavím si tvého obříka v plné zbroji, tak se nedočkavostí zachvěju po celém těle. A když se mé rty rozpomenou na samet…“ surové zadrnčení zvonku, rázem přetrhlo její tokání. „ Musím končit, ozvu se ti ještě. Pá.“ praštila se sluchátkem a šla rychle otevřít dveře.

„ Tak, paní Vokřínková, ono to asi všechno bylo taky malinko jinak, že, než jste mi to tady líčila!“ začal přísně nadstrážmistr Belda.
„ Ale, co to neříkáte? Pojď te se posadit, pane majore. Jak vidím, tak to asi bude trvat malinko déle, že?“
„ Poslyšte, paní Vokřínková, jestli mi ještě jednou řeknete pane majore, tak si vás vezmu sebou na stanici a tam pobudete tak dlouho, až se naučíte říkat pane nadstrážmistře Beldo! Rozuměla jste mi?“
„ Jistě, pane majore…tedy pardon, pane nadstrážmistře Beldo. Vůbec ale váš hněv nechápu…já jsem jenom žena, která se v hodnostech nevyzná a nechtěla jsem vás tím majorem přeci vůbec degradovat. Prostě tu hodnost mám zafixovanou, protože mám v Praze synovce, který tím majorem taky skutečně je.“
„ Ale…“ Belda se nějak viditelně zmenšil a ztuhnul.
„ Nedáte si, pane nadstrážmistře Beldo, kávu? Myslím, že by vám udělala asi dobře. Já už jsem na ni stejně postavila.“
„ A čím je váš pan synovec, jestli to není služební tajemství?“ zeptal se o poznání mírněji a uvolnil si jeden knoflíček u krku.
„ No přeci majorem, vy jste mi nerozuměl?“
“ Promiňte, to jistě. Ale u čeho slouží?“
„ Jo, tak to já vám, pane nadstrážmistře Beldo, asi tak nějak přesně ani nepovím. Myslím, že je ale v tý budově Českého ministerstva vnitra.“
„ Tu kávu si dám velmi rád…“ zavrtěl se za stolem.
„ Tak co vám o mně pan Krvínek navykládal, pane nadstrážmistře Beldo?“ usmála se mile.
„ No, že jste…“ rychle si otevřel poznámkový blok. „ že neustále parkujete se svým vozem tak, aby on zase s tím svým nemohl vůbec vyjet. A dnes, prý potřeboval nutně odjet na nějaký termín na úřad a vy jste mu v tom prý přes jeho prosby bránila. Je to skutečně pravda?“
„ No, když to pan Krvínek tvrdí?“ pokrčila rameny a postavila před něj kávu.
„ Moment, paní Vokřínková, nechcete mi teď tvrdit, že má pan Krvínek pravdu?“ skoro se polekal.
„ A co mi bude platné, když budu jen tvrdit pravý opak?“
„ No, bude to tvrzení proti tvrzení. Kolega venku všechny stopy pečlivě nafotil i udělal situační plánek z kterého vyplývá, že jste minimálně zadním kolem, stála na bíle hraniční čáře.“
“ A to by měl být, pane nadstrážmistře Beldo, skutečně důvod k tomu, aby mi takovým hrozným způsobem zdemoloval auto? Přeci k tomu, aby mohl odjet, měl nekonečně místa, že?“ A taky není pravda, že mě o něco požádal. Sprostě i nadával do baby navodulovaný…“
„ Jistě, třeba máte i, paní Vokřínková, pravdu, ale jak mu ji chcete dokázat?“ nervózně zamíchal svůj černý mok.
„ To se mi určitě povede, jen buďte klidný. Mě by teď víc zajímalo, čemu na základě šetření věříte vy, pane nadstrážmistře Beldo.“
„ Mně se to zdá bejt všechno nějaký divný a hlavně nelogický.“
„ Ano? A v čem?“ sedla si naproti něj.
„ Třeba v tom rozsahu poškození obou vozů. Kdybych jen připustil, že jste mu svým vozem ve výjezdu bránila a on se nedovolal u vás uznání, tak nechápu, proč on má čelně tak roztřískaný předek a o vašem zadku, paní Vokřínková, ani nemluvě!“
„ Hovoříte, předpokládám o zadku mého auta, že?“
„ Promiňte, jistě. To, to bych si jinak ani nedovolil…“ skoro zbrunátněl.
„ Jako z důvodu, že by se vám nelíbil?“
“ No tak, paní Vokřínková, já jsem přeci ve službě a přišel jsem vyšetřovat dopravní nehodu…“
„ Jistě…“ vstala a šla si podat sklenku sodovky. „ Taky si dáte?“ nečekaně se otočila a nachytala pana nadstrážmistra Beldu, jak ji zasněně sledoval právě v katastru jejího pozadí.
„Promiňte, jistě a moc rád…“ polknul několikrát na prázdno.
„ Prosím…“ postavila před něj sklenici a zase se usadila naproti. „ Kde jsme to zůstali?“
“ U vašeho…promiňte, u neúměrně rozbitých vozů.
„ Jistě…“ usmála se a nadstrážmistr Belda s chutí na ex vypil celou sklenku sodovky.
„ A co z toho tedy odvozujete?“ položila mu nevinnou otázku.
„ Nevím, snad že jednal v něčem jako v afektu. Vy dva se asi nemáte moc rádi, že?“
„ No a měli bychom?“
„ No, minimálně byste se k sobě měli chovat slušně a jako dobří sousedi vstřícně.“
„ Jistě, to máte stoprocentní pravdu. Ale jsou lidi, s kterými to nezvládne ani svatý. My jsme kdysi dávno byli dobří sousedi. To ještě žila jeho žena, než ji utýral k smrti, a můj muž, než mi utekl s tou dvacítkou. Netrvalo dlouho a pan Krvínek mi začal nadbíhat a já jej odmítla. Dokonce jsem jej nachytala, jak se mi dívá do oken a pořádně jsem jej vypucovala. No a od té doby, je na mě jako bych byla jeho úhlavní nepřítel. Udělala jsem neodpustitelnou chybu. Měla jsem mu nechat určitou naději. To by mi snad i zahradu rád třikrát ročně posekal.“
„Hm, tak nějak jsem si to představoval. Podáte na něj trestní oznámení?“
„ A měla bych?“ zvedla k němu svůj žensky krásný pohled.
„ To je jen na vás. Možná, že by to nebylo od věci, nebo by to spíše budoucímu klidu i pomohlo.“
“ Ba ne. Plahočit se měsíce po soudech? To nic nepřinese. Asi tento případ pro něj bude dostatečným poučením. Nebo z toho vyjde jen tak naprázdno?“
„ Uvidíme, jak to dopadne s těmi důkazy…“ pokrčil rameny.
„ Víte co, pane nadstrážmistře Beldo? Já vám něco předvedu, abyste si o mně nemyslel, že jsem úplně pitomá a bezbranná ženská…“ rázně vstala, pustila televizi, vpředu vyklapla nějakou západku, za kterou byly konektory, do kterých pomocí přídavných kabelů zapojila svou kameru. „ A teď se, prosím, pozorně dívejte!“

Sotva naskočil obraz s nějakými záběry od jezera, kde byla paní Vokřínková v plném slunci v žlutých plavkách nahoře bez, Belda, který se chtěl zrovna napít již skoro studené kávy, skoro zblednul…

„ Promiňte, to je konec mé dovolené. To nebyl záměr…“ spěšně se omlouvala, ale že by jí to mimořádně vadilo, ten pocit neměl. „ Teď, ano, teď se, prosím, pozorně dívejte…“ přisedla si zase ke stolu a nadstrážmistr Belda, nevycházel z úžasu.

Pohotová paní Vokřínková, zasunula do připojeného videa prázdnou kazetu a celou tu událost Beldovi přehrála.

„ Tak a nyní, pane nadstrážmistře Beldo, znáte pravdu, nic jiného než úplnou pravdu. Tu kazetu si můžete vzít hned sebou. Třeba se vám ještě bude jako důkazný materiál hodit…“

„ Tak to jistě. K tomuto, není vůbec co dodat…“ vstal od stolu a chystal se k odchodu.
„ Jak to půjde nyní dál? Já ten vůz potřebuji, nedostala bych se vůbec do práce.“
„ Myslím si, paní Vokřínková, že se můžete spojit s pojišťovnou a pak hned se servisem. Ze servisu byste mohla dostat taky zatím náhradní vůz. To by pojišťovna měla v případě nutnosti zaplatit.“
„ Dobře, to si už zařídím. Tady ho stát, chudinku, nenechám, aby se mu náhodou přes noc ještě nepřitížilo, že?“
„ Bude to asi rozumné…“ zasalutoval a podáním ruky a úsměvem se rozloučil.

Sotva zmizel policejní vůz z dohledu, zvedla netrpělivě telefon a už prozváněla přítele v servisu.

„ Venoušku, vzduch je čistý a myslím si, že po konzultaci s pojišťovnou můžeš mého plechového miláčka, dát zase do figury.
„ Miládko, dej mi alespoň hodinku. Musím ještě něco neodkladného zařídit a pak jsem u tebe jako na koni.“
„ Nezapomeň se hned taky domluvit s pojišťovnou.“
“ Jistě. Jak se jmenoval policajt, co má tento případ na starosti?“
„ Nadstrážmistr Belda.“
„ Mirek Beldů, to je fajn. To je rozumnej kluk.“
“ Ty ho znáš?“
„ Jen malinko. Seděli jsme spolu na průmce v jedný lavici.“
“ Hm, tak to už by mělo všechno dopadnout jen a jen dobře.“
“ Moment, ty máš pocit, že potřebujeme známého, aby to dopadlo dobře?“
„ Určitě ne, ale hned mám lepší pocit. Neboj, je to skutečně čistý. Dokonce jsem to i natočila na kameru, protože jsem tušila, že ten šílenec něco vyvede.“
“ Neblázni holka, jen aby u toho zdemolovaného auta nakonec taky zůstalo.“
“ Nemaluj čerty na zeď. Myslím si, že to bude pro Krvínka dostatečný poučení. Taky jsem na něj mohla udělat trestní oznámení, a neudělala jsem to.“
„ No, jde jen o to, jestli to taky patřičně ocení.“
„ A víš, že mi je to úplně jedno?“
„ Nakonec, máš pravdu. Ale Mirkovi připomenu, aby to tomu Krvínkovi řádně připomněl.“
„ Udělej to, já si jdu dát pořádnou koupel, abych se ti taky patřičně líbila…“
„ Ty by ses mi líbila, i kdybych si tě vyzvednul přímo z bramborový brigády!“
„ Ty jsi Janek, jaks‘ přišel zrovna na bramborovou brigádu?“
„ Tak, to by bylo dlouhé vyprávění. Zatím se měj a né aby ses mi úplně rozmočila!“
„ Vašíčku, neboj! Pusinku!“ zavěsila s úsměvem sluchátko.

Zaběhla si do koupelny, pustila oba kohoutky naplno, teplou přiměřeně doladila, kápla pěny a šla si ještě pro jednu kávu, cigarety, popelník a pustila si přehrávač…

Tak, to s tím autíčkem bych měla vyřešený… spokojeně vyfoukla kouř.
...nemáš u toho Miládko, náhodou nějakej podivnej pocit?…ozvalo se jí svědomí.
A měla bych snad mít, po tom všem, co mi už napáchal?
…nevím…vyloženě sis ho spočítala a taky jsi přesně věděla, jak bude reagovat…
A co? Nemá bejt takovej namyšlenej rapl. Nakonec to za něj stejně pojišťovna zaplatí…
…no, jen aby to na něm nakonec za úmysl nevymáhala…
Tak ať, je mi to opravdu jedno. Tak jak se ke mně chová od samýho začátku, co jsem mu s omluvou vysvětlila, že my dva nemůžeme nikdy spolu fungovat…?
…no jo, dotklo se ho to jako chlapa…asi není zvyklej dostávat košem…
Jako namyšlenýho chlapa, kterej si myslí, že nad něj není. Mám ještě v živý paměti, jak zacházel se svou ženou…
…hm, to máš pravdu…nakonec sem nejednou přiběhla s pláčem a samá modřina…
No právě a řekni mi jedinej důvod, proč bych si měla s takovým komplikovat život…
…je ale v nejlepších letech…
Dej mi pokoj, to jsem snad já taky, ne?
…jen se dost bojím, že tohle, cos s ním provedla, jen tak nespolkne…
Tak nespolkne a co? Má se mít pod kontrolou a nevyvádět jako všemocnej trotl…
…ale ty si pořád…najednou hudba z vedlejšího pokoje vzala na intenzitě a Milada snad leknutím zbělala…

„ Haló, kdo je tam!“ vykřikla přiškrceně a rychle si sáhla pro osušku.
Sotva však vstala z vany, objevila se na pootevřených dveřích ruka v černé rukavici.
Miladě vyběhly oči z důlků a málem se postavila do pozoru…
„ Mě ste tady, madam domejšlivá, určitě nečekala, že?“ objevil se Krvínek, kterému se podivně leskly oči.
„ Zbláznil jste se, sousede? To vám jeden malér skutečně nestačí?“ pokusila se o slovní útok.
„ Určitě jsem se zbláznil, ty mrcho jedna vypočítavá. Protože za tenhle průser mi rozhodně nestojíš! Ale nedožil bych rána, kdybych ti to jen tak nechal projít!“ přitvrdil na hlase a Miladě začalo být jasno, že má pořádný problém.
„ Sousede, neblázněte, takhle se přeci nedají žádné problémy řešit. A je jedno, jestli se jedná o to trapný parkoviště před domem, nebo ten moment, kdy jsem vám jasně řekla, že z nás pár nikdy nemůže být. Od té doby se mi mstíte všude, kde to jen malinko jde! Proč? Vysvětlete mi to a okamžitě!“ zaútočila, přitom pomalinku vystoupila z vany a osušku si pevně utáhla kolem těla.

„ Poslouchej, nech si tyhle kecy vod cesty! Já tě nenávidím, jak jsem ještě nikdy nikoho nenenáviděl! Vzalas mi klid z duše, nemůžu spát a každou vteřinou, co tě kde zahlídnu, mě jen a jen provokuješ…já, já už takhle prostě dál nemůžu!“ vstoupil do koupelny naplno.
„ Moment, sousede, moment. Než se pořádně rozdovádíte, co kdybychom si spolu sedli v obýváku, já uvařím dobrou kávu a ještě jednou si spolu úplně všechno probrali? Třeba se nám nakonec povede najít alespoň částečné vzájemné pochopení. Přeci si takovýmto šíleným způsobem nezničíme definitivně život. Vyšetřovatel na mně chtěl, abych na vás napsala trestní oznámení a víte, že jsem to fakt rozhodným způsobem odmítla?“ mluvila jako zlatoústá a jako by se vůbec nic nedělo, vyrazila ke dveřím, ve snaze splnit svůj slib.

Když míjela Krvínka, ten ji dost surově chytil za ruku. Ne vylekaně, ale překvapeně se zastavila, podívala se nejdříve na sevření jeho ruky a pak do jeho pichlavých očí.

Musí to skutečně být? Já si i bez toho, moc dobře uvědomuju, že jste silnější a že jen záleží na vaší úvaze, co se stane dál.
Ale že byste si chtěl nechat ujít šanci, která by pro vás mohla vyjít dost pozitivně, za tak hloupého vás tedy skutečně nemám. Dovolíte?“ chytla jej za sevření ruky, které povolilo, a pokračovala v chůzi.
„ Ale nemyslete si, Vokřínková, že…“ zavrčel, ale ona jej nenechala domluvit.
„ Milada, ano sousede, můžete mi klidně říkat Milado. Teď už je to stejně jedno. Jakou si dáte kávu? Překapávanou, nebo…“
„ Stejnou jakou vy, Milado…“ poprvé vyslovil dost nejistě její jméno.
„ A když jste sem ke mně takhle vpadl…“ postavila na stůl dvě skleničky…“ tak bychom si taky mohli přiťuknout na tykání, co říkáte? Jak dlouho, že už se známe?“ usmála se na něj.
„ Skoro třiadvacet roků…“ těžce si sedl za stůl a stáhnul si rukavice.
„ Třiadvacet roků? Pane jo, to je bezmála čtvrt století. A pamatuji se i na roky, kdy jsme se všichni měli docela rádi, kdy jsme spolu i víkend progrilovali? To ale ještě na našich pozemcích, nestál ten drátěný plot, že?“ podala mu sklenku. „ Milada…“ vyslovila sebejistě své jméno a podržela ji v prostoru s trpělivým vyčkáváním, až jak se sám rozhodne.

Moc dobře věděla, že právě tohle je zlomový moment, kdy buď získá ten nutný čas, než přijede Venda, nebo prohraje úplně všechno. V obličeji Krvínka byl jasně vidět odehrávající se boj, kdy snad on sám ještě nevěděl, co v něm zvítězí.
Zvedl pohled a jejich oči se setkaly. Miladě se zdálo, že to trvá celou věčnost, když se konečně hlučně posunula židle od stolu a on, aniž by uhnul pohledem, vstal.

„ Stokrát jsem měl tisíc chutí tě zabít, tisíckrát jsem měl chuť tě v noci navštívit a přilehnout do tvé postele, stotisíckrát jsem proklínal moment, kdy jsem u tebe škemral o přízeň…“ skoro pronášel šeptem a Milada mu svou volnou ruku položila na rameno.
„ Nepromarni, prosím, šanci, která se naskytne jen jedenkrát za život. Jsi pohledný mužský, a i když se naše povahy určitě nesnoubí, je spousta žen, které právě po tak dominantním muži touží! Chápeš to vůbec? To, co by sis v surovém násilí vzal ze mě, by tě jako chlapa na věky degradovalo na pouhou ubohou nulu, na kterou by si lidi prstem ukazovali. Copak si vůbec neumíš představit situaci, kdy bychom mohli být vstřícní přátelé, aniž bychom spolu lehávali v posteli? My máme v sobě daleko vyšší hodnoty, než je pouhý útrpně vynucený sex.“
„ To, co jsi nyní řekla, myslíš skutečně vážně?“ sáhl si třesoucí se rukou pro svou sklenku.
„ Smrtelně vážně! Na světě je ještě spousty překrásných hodnot, pro které stojí za to svobodně a plně žít. Určitě by mi nedělalo dobře, kdyby si i na mě lidi prstem ukazovali a říkali, vidíte, to je ta, co dostala souseda na patnáct roků do kriminálu! Je ti dvaačtyřicet jako mně…a ty se svou hrdostí, bys z toho výkonu trestu, už nikdy nepřišel. A věř mi, že bych s takovou výčitkou, nemohla v klidu žít…“ natáhla vstřícně ruku a on jako by byl hypnotizován, si skutečně přiťuknul… “ Norbert…“ vypustily jeho rty.
„ Norberte…Milada a do smrti nejdelší, když si nebudeme moci pomoct, tak si už ani pohledem neublížíme…slibuji!“ a cinknutí skla učinilo tečku za jejími slovy.
„ Slibuji…Milado…“ řekl již daleko pevněji a jistěji, než před chvilkou své jméno.

Po přípitku se na dlouho pohledem vzájemně propadli do niter a teprve, když oba měli tu nutnou jistotu, že vše je myšleno taky smrtelně vážně, spojily se i jejich rty. Milada jej objala v ramennou a on ji jednu ruku přitlačil na zadek a silou si její klín vtisknul do toho svého. Nebránila mu, naopak. Vychutnávala si jeho sílu a opravdovost objetí chlapa, kterého musí mít snad každá druhá ženská ráda.

„ Nevím, jestli nebudu právě nyní vypadat jako naivní hlupák, ale kdybych tě požádal o druhou šanci a odpuštění toho mého ješitného dovádění, myslíš že bych měl určitou šanci?“ odtáhl si ji malinko od těla a podíval se jí do očí.
„ Jako hlupák rozhodně vypadat nebudeš a přiznat si chybu, se tvého chlapství ani náhodou nedotkne, naopak. To tě vysoce ctí, Norberte. Skoro mám nyní pocit smutku, že se to mezi námi všechno tak podivně smotalo…i když po tom úleku v koupelně, jsi mně přesvědčil, že jsi stejně správňáckej chlap a budu ti moc držet palečky, abys zase tu správnou svému srdíčku našel…“ postavila se na špičky a ještě jednou jej políbila, i když nyní už jen na tvář.
„ Hm, díky. A teď už bych si asi tu kávu skutečně dal.“ zasedl dost hlučně, ale s viditelnou úlevou za stůl.
„ Už na nás čeká…“ v minutě ji naservírovala.
„ Díky…“ snad poprvé po hodně letech viděla jeho docela hezký úsměv.
„ Norberte, nebude ti vadit, když se obléknu?“
“ No, raději bych bral to obrácené konání, ale že to jsi ty, tak naopak. Budu rád, protože se budu cítit jako chtěná návštěva.“
“ Děkuji, teď jsi řekl jednu moc a moc důležitou věc. Ano, jako chtěnou návštěvu tě budu chtít vidět vždycky, když se to bude hodit.“
“ Hm, jen vědět, kdy se to bude hodit…“ povzdychl si.
„ To se mezi poctivými přáteli vždycky pozná. Uvidíš, že to sám rychle pochopíš.“
“ Asi ano. Musím se zase rychle stabilizovat…“
„ Stabilizovat?“ vystrčila hlavu ze dveří ložnice, kam se šla převléknout.
„ Jistě. Měl jsem tě nesmyslně ve svém nitru uloženou jako svého úhlavního nepřítele, který by mě chtěl jenom ponižovat, zesměšňovat a vysmívat se mi. Škoda, že jsem byl tak trapně slepej a trestuhodně netrpělivej. Třeba by se taky to všechno mezi náma vyvíjelo po čase úplně jinak.“
„ Hm, třeba. I když si myslím, že oba tady vedle sebe zůstáváme, že?“
„ Co tím chceš říct?“
“ Norberte, ale upřímně, nechci ti dávat žádnou planou naději, ale tam, kde se uhnízdí hezké a poctivé přátelství, tam zůstávají přeci vždycky všechny možnosti otevřené, že? A ty umíš snad dneska odhadnout, co s námi život do roka či deseti, provede?“
„ Jistě, to nedokážu…moc ti ty šatičky sluší…“ usmál se.
„ Děkuji…“ přisedla si ke stolu.
„ Já vím, k tvému odmítavému stanovisku vůči mně asi taky přispěla znalost průběhu mého manželství, než se to s Jiřinou stalo, že?“
„ Tak jistě. Často tady u mě seděla a plakala…a taky jsem viděla její modřiny po těle…“ dodala.
„ Já vím, někdy jsem se choval jako prase. I když, všechno má své příčiny i důvody. Nechci své skutky nijak obhajovat, protože je mi už dávno jasný a dnes jsem to pochopil tuplem, že mlácením a násilím si nevynutíš vůbec nic. Naopak, vysloužíš si jen opovržení…“
„ Jsem skutečně moc ráda, co od tebe slyším. Nejen, že by sis vysloužil vždy od ženy jen opovržení, ale také bys velmi rychle ztrácel jakýkoliv vliv a všechno, co následně i v dobrém úmyslu budeš chtít udělat, nebo uděláš, se stejně obrátí jen a jen proti tobě. Chápeš to? Začne tě nenávidět, začne číhat na každou hloupost, kdy ti bude moct znepříjemnit život, kdy se bude moct vymknout z tvého vlivu!“
„ Jistě, pochopil jsem, i když žalostně pozdě.“
“ A co bylo vlastně vaším největším problémem?“
„ Není to jednoduché vysvětlit, aby sis nemyslela, že všechnu vinu chci svalit jen na ni.“
“ Slibuji ti, že si nebudu myslet nic jiného, než ti taky povím.“
“ Víš, ona měla dost nepřiměřené nároky na sex…tedy nepřiměřené asi z mého hlediska. Mě nevadilo množství a intenzita, které vyžadovala, ale způsoby, na kterých trvala.“
„ Způsoby?“
„ Jistě. Víš, ona si silně potrpěla na takové ty masochistické způsoby. To jsem skutečně nemohl ani vystát…“ povzdychl si. „ Devadesát devět procent modřin, s kterýma se tady u tebe nechala litovat, byly právě od toho. A tebe jsem z toho důvodu taky začal tak hrozně nenávidět. Jasně, žes jí to všechno tak jednoduše zbaštila…“
„ Ale já přeci neměla vůbec žádnou jinou možnost. A tohle by mě nebylo napadlo ani náhodou.“
“ No nic, o mrtvých jen dobře. Já jsem nyní fakt hrozně moc rád, že všechno dopadlo tak, jak dopadlo. Když si uvědomím, s čím jsem sem šel…“ chytil se za hlavu.
„ Ani se tě na to raději nebudu ptát…“ nabídla mu cigaretu.
„ Stejně tě, Milado, upřímně obdivuji. S jinou by to leknutím seklo do vody a bylo by vymalováno, ale ty ne! Ty to začneš rozkecávat a rozumovat tak dlouho, až se z toho narodí smír…“ zase se uznale usmál.
„ Neměla jsem k těm mdlobám daleko a potom, potřebovala jsem získat hlavně čas, má si pro auto každou chvilku přijít Venda Karas z autoservisu.“
„ Jak, prosím!“ zavrčel a hrozně se zamračil. „ To tedy znamená, že všechno, cos tady předvedla, byla pouhá úskočná hra, jo!“ to už skoro vykřiknul.
„ No prosím tě, dovolíš ty jednomu vůbec, aby byl k tobě stoprocentně upřímný? Co jsem asi tak měla dělat? Kdybych měla zbraň, tak bych tě byla chladnokrevně zastřelila a zhebnul bys jako podivínskej grázl. Ale palebnou zbraň jsem, bohužel, teď říkám zaplať bůh, neměla, tak jsem holt musela nasadit ty ženský zbraně. Nechala jsem sklouznout osušku, abys viděl, jak krásný mám prsa, kterých by bylo určitě škoda, kdybys mě zahlušil, no a dál už to znáš. Snad musím dodat jen to, že co jsem říkala a na čem jsme se spolu dohodli, to platí do smrti smrťoucí!“
„ Uf…“ hlasitě si oddychl, hřmotně zapadl za stůl a hlavu si složil do dlaní. “ Já nevím, kdybys to se mnou jen hrála a počkala si na toho svýho Vencu, tak jsem byl zase jasnej, že?“
„ Možná, ale to bych zase musela pustit tu mou pomocnici kameru…“
„ A pustila jsi ji?“
“ Proč se tak hloupě ptáš? Už jsi zapomněl, že jsi mě nachytal ve vaně s osuškou v ruce?“
„ Promiň…“ zase si pořádně povzdychnul, podíval se na hodinky a pokýval hlavou. „ To abych raději vypadnul, že?“
„ Jak myslíš, ale kvůli mně rozhodně nemusíš.“
„ A kvůli Vencovi?“
„ Ty ho neznáš, jakej je?“
„ Ale znám. Poslyš, Milado, můžu se skutečně spolehnout na to, že co jsme si, to jsme si a že na čem jsme se dohodli, taky platí?“
„ Jaký chceš důkaz opravdovosti?“
„ Stačí mi ještě jednou tvé slovo. Dnes jsi mně dostatečně přesvědčila o tom, kým skutečně jsi.“
„ Máš na to mé slovo! Jen ty sám bys mohl zase všechno postavit na hlavu, ale z mé strany se podrazu nedočkáš!“
„ Pusu na to?“
„ Hm, tobě se to nějak zalíbilo…“ usmála se, ale polibku se nebránila.

Sotva si ji však Norbert přivinul na tělo, někdo dost rasantním způsobem zaťukal na okno.
„ No nazdar, Venca!“ pořádně se lekl.
„ Jen klid, nepropadej žádný panice. Já mu jdu otevřít!“
„ Nemusíš, já za sebou nezavřel…“ a sotva to dořekl, rozletěly se dveře dokořán.
„ Okamžitě ji, ty hajzle, pusť, nebo…!“ zarazil se zaťatou pěstí, protože očekával nějakou prudkou reakci a ono nic.
„ Takhle se vstupuje k ženě tvého srdce?“ usmála se Milada a vykročila mu v ústrety.
“ Počkej, počkej. Nejdříve mě, prosím tě, zasvěť do situace, abych taky věděl, na čem přesně jsem.“
„ Jak si přeješ…“ usmála se. „ Norberta znáš, že?“
„ Jistě. Taky hlavně díky němu sis mě dneska pozvala, že?“
„ Ano. Ale od chvíle, co jsme spolu odpoledne mluvili, do této hodiny se stalo několik důležitých momentů!“
„ Opravdu? A taky do těch mě zasvětíš?“
„ Jistě. Za prvé jsme si všechno vysvětli a nad červenou čarou, kterou jsme za minulostí udělali, jsme si taky vše odpustili.
„ Za druhé, že to myslíme taky vážně, jsme si připili na tykání, včetně polibku, při kterém jsi nás nachytal…“ podívala se na Norberta, jestli na něco nezapomněla a on jen souhlasně přitakával.
„ Norby, je to pravda?“
“ Jistě. Sice sám ještě tak úplně nechápu, jak je možný, že mě takovým fofrem zmákla, ale je to tak a na tom se už nic nezmění.“
“ Já se z vás zblázním. To jste něco podobnýho nemohlo podniknout už před půl rokem?“
“ Třeba ano, ale určitě by se to nebylo povedlo. Však asi sám víš, že jsou momenty a věci, které prostě musí uzrát, jinak jsi bez šance.“
„ Hm, asi máš pravdu. A pro mě bys taky měla skleničku? Třeba bych se rád do toho vašeho spikleneckého spolku taky dostal.“
“ Ale Vašíčku, vždyť víš, že pro tebe, pro tebe mám úplně všechno.“
„ Děkuji, ale nyní by mi stačil s vámi ten frťánek…“ s úlevou si sedl taky za stůl.
„ Promiň mi to, Vendo. Víš, řada věcí bylo pouhé nedorozumění a pak…“
„ Nech to a už o tom nemluv. Jsem moc rád, že jste to takhle skouleli, protože už to pomalinku začalo bejt na paličku.“
“ Tak, chlapci, na správný kamarádství!“ přiťukli si a s nesmírnou úlevou na srdci se společně napili…

***