Taxi

Točil jsem poslední hodinu své taxíkářské šichty a zcela vážně jsem uvažoval o tom, že to snad pro ten den zabalím dřív. Buď šel v televizi nějaký trhák, nebo se prostě všichni domluvili, že už nikam nepojedou.
Počasí se rapidně v ten podvečer zhoršilo a já si zapálil poslední cigaretu s tím, že když se do jejího dokouření nikdo neobjeví, tak mizím ze stanoviště.
Samozřejmě, že se nikdo neobjevil, a tak jsem vyjel. K větru se přidal i prudký déšť. Pravda, byl začátek dubna, a tak se s podobnými vrtochy počasí dalo i počítat. Rozsvítil jsem světla a pomalu projížděl s jiskřičkou naděje městem. V ulicích bylo totální mrtvo. Maximálně se někdo tlačil v podchodu, nebo v průčelí baráku. Na křižovatce jsem odbočil vlevo do postranní ulice, kde jsem zahlédl jedinou postavu běžící těsně podél stěny dlouhého činžáku v naději, že unikne studenému dešti. Ale když zaslechla zvuk motoru, rychle se otočila. Já ubral plyn a když jsem ji skoro dojel, tak opravdu mávla...

„Kam to bude, paninko? Honem, pojďte si sednout!“ otevřel jsem dveře u spolujezdce.
„To je úplně jedno, hlavně že tady máte sucho a teplo!“ zahučela na sedačku tak prudce, že jsem z přebytků vody dostal i já svůj nedobrovolný díl.
„Moc se omlouvám. Mohu si ještě svléknout kabát?“
“Jen si poslužte. Ale to teplo a sucho, by se vám při jen tak ježdění mohlo docela prodražit...“ utrousil jsem pro jistotu.
„Stačí?“ pleskla pětistovku na palubní desku, hned jak se zbavila mokrého svršku.
„Jistě.“
„Mohu?“ ohlédla se na zadní sedačku.
„Když už jsme udělali tu výjimku, že sedíte vpředu, tak si klidně odložte, co potřebujete, dozadu.
„Díky. Dnes se proti mně snad opravdu všechno spiklo...“ začala opatrně a odstraňovala si přilepené lokny z čela.
„Všechno? Co si pod tím mohu představit?“
“Nepovedené rande, počasí, ujetý autobus, promáchaná jsem až na kost a zmrzlá zrovna tak... můžu si zakouřit?“
“Jen si poslužte. Mám už skoro po službě, tak se nebudeme tak přísně držet předpisů, že?“ vycenil jsem na ni v úsměvu svůj chrup.
„Dáte si taky jednu?“
“No...“ zaváhal jsem. „A víte že jo? Když končím ošklivý den s tak sympatickou pasažérkou?“
„Ještěže máte lichotky v popisu práce, jinak bych se snad musela i zlobit.“
“To jste vždycky na sebe tak přísně sebekritická?“
“Vždycky ne, ale dneska bych se nejraději neviděla...“
“Jen ohledně toho rande, co nevyšlo?“
“Taky... stojím tam jako nějaká potřebná chuděra, která přiťapká na zavolání, ať se děje, co se děje. A on mylord, si prostě nepřijde.“
“Třeba mu do toho něco neočekávaného vlezlo...“ pokoušel jsem se zmírnit její vztek.
“To určitě! Krátce před tím jsem s ním hovořila ještě telefonem. Nehledě k tomu, že se nemohu zbavit pocitu, že než začalo tak hrozně pršet, tak jsem ho i zahlédla.“
“Zbavit pocitu? Vy jej osobně neznáte?“
“Jistěže ne. Seznámili jsme se formou inzerce a jen jsme spolu několikrát telefonovali.“
“Jo, tyhle vidle?“ usmál jsem se.
„Jo tyhle...“ povzdechla si.
„A opravdu to jinak nejde než na inzerát?“
“Nevím? Asi v mým případě ne. Prostě si nedokážu jen tak někoho nabrnknout.“
“Ale ono asi nejde jen o to, jen tak si někoho nabrnknout, že? Skoro mám pocit, že si moc nevěříte.“
“Asi to nebude jen pouhý pocit.“
“Když jste vpadla do mého vozu, tak jste na mě dělala dojem docela sebejisté ženy.“
“To jen tak vypadalo, protože jsem měla hrozný vztek.“
“Ale role nějaké chudinky, ta vám taky rozhodně nesedí…“
“Navenek, ale tady ta mrška ustrašená sedí jak přibitá…“ položila si dlaň na docela slušné poprsí.
„Ne, ne. Ta se probere, až když vyběhnete z domu, protože vás to už doma samotnou nebaví.“
“Myslíte?“
“O tom jsem přímo přesvědčen. Když nejste v závěsu toho svého duševního strádání, tak je asi vaše konání docela suverénní, že?“
“Možná, kdo se v tom má vyznat, když se já sama v sobě tak úplně nevyznám? Někdy mně to leze tak silně na mozek, že bych nejraději vběhla do první putyky a utrhla si prvního chlapa ode dveří a...“ náhle se chytla za pusu a já měl pocit, že se i silně zarděla.
„Jen pokračujte. Tady v taxíku je to jako v ordinaci u lékaře. Tady se opravdu můžete bez obav vykřičet. Rozhodně co se zde řekne, tak tady taky s jistotou zůstane...“
“A co z toho?“ mávla nad sebou rukou.
„Všechno. Nikdy jste neslyšela o tom, že sdělená starost je i poloviční starost?“
“To ano, ale v taxíku?“
“A je tak moc důležité kde? Asi důležitější je s kým a komu.“
“Nějak mně z toho filosofování začíná být pořádný horko.“
“Tak si otevřete okno, nebo si udělejte jinak pohodlí.“
„Jinak? Co si pod tím jinak, představujete?“
“Všechno, co vás povede ke spokojenosti. Nazlobila jste se dnes už dost, nebo?“
“Jen abyste nelitoval...“
“Myslíte, že by mi to mohlo hrozit?“
“Ani netušíte, co taková zklamaná a neuspokojená ženská všechno dokáže.“
“No schválně… vyprávějte mi o tom chvilku...“ zubil jsem se.
“Vám se to povídá. Jsem prostě stará, odkecaná koza, která si chvílemi vsugeruje myšlenku, že má snad taky ještě nárok na trochu teplýho štěstíčka.“
“Stará a odkecaná?“ nesouhlasil jsem s ní.
„No, co si myslíte? Když si ženská pomalu sáhne na čtyřicítku, tak si samotná už moc vyskakovat nemůže.“
“Ale, co to nepovídáte? Pravda je přeci přísně v opaku. Vy nyní už můžete úplně všechno.“
“Opravdu? A mohl byste mi taky prozradit, co vlastně můžu?“
„Jistě a moc rád. Máte své životní zkušenosti, které vám jasně velí, co byste si moc přála a co už určitě nechcete. Navíc jste pohledná a inteligentní žena, nezávislá na svém okolním dění. Vy sama si můžete vybírat jako málo kdo. Je nutný si jen určit ten správný směr a neukvapovat se v tom, že teď a za každou cenu. Víte, ono někdy úplně stačí chodit s otevřenýma očima a možná i srdcem. Co můžete vědět, jestli někde ve vašem nejbližším okolí, třeba v práci nebo v soukromí, není někdo, kdo jen nemá odvahu se vám přiblížit.“
“Hm. Možná že máte nakonec i pravdu. Já to sice vidím trochu jinak, ale budiž...“ sáhla si zase po cigaretě.
„A jak?“
“Mně třeba stačí, když se vidím v koupelně v zrcadle a už se mám dost.“
“Nepřeháníte tak trochu?“
“Věřte mi, že ani malinko...“
“A to mít se dost se vlastně vztahuje na co?“
“Na všechno! Tady je něco navíc!“ chytla se za partii břicha... “Tady!“ štípla se do zadku... “a tady zrovna tak…“ zavrtěla horní částí trupu, až se mohutná ňadra dala do pohybu.
„Ale, ale. A jste vůbec schopna připustit myšlenku, že
většina mužských právě volí tuto alternativu raději, než tu opačnou, vyzáblou?“
“Opravdu? A mohl byste mi alespoň jedinýho taky někdy ukázat?“
“Mohl a ne jen jediného. Rozhodně jeden s vámi jede v tomto voze.“
“Jasně, jasně. Lichotky profesionála, že? To už znám…“ mávla znechuceně rukou.
„Ani netušíte, jak moc se mýlíte…“ zatvářil jsem se skoro uraženě.
„No, nevykládejte mi, že právě vy byste se mohl čistě teoreticky zamilovat do takový, jako jsem já!“ proběhla si rukou mokrý vlas.
“Tak to mohu tvrdit klidně se stoprocentní jistotou, alespoň co se zevnějšku týká. Pro mě je stejně důležitější to, co skrývá duše!“
„Jak vám mám věřit, že to myslíte vážně?“
“Jak chcete. Proč bych tady měl plkat nějaký namyšlený nesmysly? Teď jsme spolu a až vystoupíte, tak se třeba už nikdy neuvidíme...“
„To je taky pravda...“ povzdechla si.
„Tak to vidíte…“
“Jste ženatý?“
“Jistě...“
“A milujete svou paní?“
“To rozhodně, i když po dvaceti letech soužití, má ta naše láska již trochu jiný nádech.“
“A jaký? Lepší, nebo horší?“
“Řekl bych, že lepší. Je to víc jistota, velké přátelství, spolehlivost a velká dávka osobní svobody, co nás spojuje.“
“Svobody?“ zvedla překvapeně oči.
„Přesně. Já rád chodím na ryby a ona zase do obrazárny, tak je přeci nějaký kompromis přímo nutný.“
“Hm. Máte asi pravdu. A vy ji jen tak pustíte, kam chce?“
“Samozřejmě, jako ona mě.“
“A jak je to s věrností?“
“S tou musí každý zacházet podle svého. Pravda je, že já se nikdy nepídím po jejích stopách a ona zase ne po mých.“
„A myslíte si, že vám už byla nevěrná?“
“Myslím, že asi ne…“ odpověděl jsem bez váhání.
„A jak je to s vaší věrností?“
“No, tam to již tak skálopevný není.“
“A přesto to funguje?“
“Jistě. Zásada je prostá. Například, co se děje zde, nesmí ani nádechem proniknout tam, do našeho společného soukromí.“
“A co morální pohled na věc?“
“Jak jsem říkal, s tím se musí vypořádat každý podle svého...“
“A vyhovíte ve všem vaší paní?“
“Záleží na tom, co tím myslíte.“
“No třeba v intimní stránce soužití?“
“Jistě. Bez problémů a dokonce i moc rád. To překrásný třikrát, čtyřikrát za kvartál si opravdu nenechám ujít.“
“Tak málo?“ vypadlo jí spontánně z úst, za které se zase rychle rukou chytla.
„Pro někoho málo, pro někoho akorát…“
“To bych umřela touhou…“
“Vidíte to? A ona je zase víc jak spokojená.“
“A vy?“
“Já?“ musel jsem se zasmát. „Kdyby bylo po mém, tak by tohle byla pro mě možná tak denní dávka.“
“Vaše taky?“ podivila se.
„Ten svět je někdy nespravedlivej, že? Ti co mají velkou potřebu, zůstanou sami, nebo se zamilují do partnera, který je v oblasti sexu daleko skromnější. Ale kdo to pozná hned ze začátku?“
“Hm a já si o sobě myslela, že jsem jediná nespokojená ve městě s tou svou potřebou.“
“Ale já vůbec netvrdím, že jsem nespokojený. Já jsem jen své potřeby přizpůsobil také svým možnostem.“
“Takže máte milenku?“
“Jestli to tak chcete nazvat...“ pokrčil jsem lhostejně rameny.
“A jednu?“
“Ani to by nevyšlo…“ připustil jsem.
„A vyhovuje vám to?“
“Zvykl jsem si…“ lišácky jsem se pousmál.
„No jo, vy chlapi to máte stejně daleko jednodušší.“
“Proč si to myslíte?“
“Když tohle udělá ženská, tak je z ní hned něco z kategorie lehkých žen. Ale u chlapů?“
“No tak. Proč hned tak tvrdě? Nemůžete se přece ke svému problému otočit zády a čekat, až jej někdo za vás vyřeší. A pak, je to stejně jen vaše věc.“
“Ale...“
“Žádný ale se v tomto případě rozhodně nekoná. Pravda, určitá rizika tady jsou vždycky...“
“Nemoci?“
“To snad ani ne. Je to věc výběru a stálosti. Nikdy jsem nebyl zastáncem toho, že bych po týdnu musel mít zase novou milenku. Právě naopak.“
“Asi budu muset celý svůj problém z gruntu přehodnotit.“
“Asi...“
“I když nevím a nejsem si opravdu jistá, jestli by ta vaše metoda byla taky pro mě stravitelná. Já bych si moc přála mít takového někoho doma, ale jen a jen pro sebe. Starat se o něj, rozmazlovat ho a nechat se od něj rozmazlovat a tak podobně...“
“Rozumím. Moc dlouho jsem o to doma taky bojoval, než jsem došel k závěru, že ta má láska má prostě jiné a možná i důležitější přednosti.“
“Někdy je to pořádný propletenec, že?“
“Ve většině. A vy jste si rozkoše lásky naposledy ochutnala kdy?“ zaskočil jsem jí otázkou přímo na tělo.
„To, to je skoro už dva měsíce… to bylo...“ rozpačitě koktala.
„Tak to vás při vašich tužbách tedy upřímně lituji, protože si myslím, že to bylo daleko později...“
“Máte pravdu. Povídám, že mě už z toho někdy...“ mávla beznadějně rukou.
„To dokážu pochopit, protože na trvalo to taky nedělá žádný špás, když je člověk neustále odkázán jen sám na sebe, že?“
“To určitě ne!“ vybafla, ale hned se zarazila. „Jak to myslíte?“
“No přesně tak, jak jste zareagovala.“
“Máte pravdu. Před vámi je stejně zbytečné něco předstírat. A hlavně potom, potom se v člověku rozprostře takový hluboký smutek, kterého se na dlouho nemůžete vůbec zbavit.“
“Neměl bych na chvilku zastavit? Leje, že je sotva vidět na cestu.“
“Jestli chcete? Já opravdu nikam nepospíchám a teplíčko tady je přímo kouzelné…“
„Chci…“ opatrně jsem sjel na odlehlé parkoviště, které jsem důvěrně znal.
„Tady by se jeden za normálních okolností určitě bál…“ špitla, když jsem vypnul motor.
„Souhlasím, ale my jsme dva...“
“Myslíte, že to může být přednost?“
“To rozhodně. Záleží jen na tom, jak ji třeba spolu využijeme.“
“A co navrhujete?“
“Nevím…“ zapálil jsem si cigaretu. “Třeba mě začněte svádět?“
“Vy, vy by jste o to stál?“
„Třeba stál...“
“Když já to ale takhle neumím…“
“Už jste to někdy zkoušela?“
“Právě že ne....“
“Tak jak víte, že to neumíte?“
“Tak. To prostě člověk o sobě ví...“
“Opravdu? Pokuste se uvolnit, zavřete oči a vybavte si třeba nějaký vzrušující obraz...“

Zhluboka vydechla, zavřela oči a opřela se o opěradlo. Hrudník se jí rozpohyboval a knoflíčky blůzky se při každém nádechu nebezpečně napjaly. Kolena se jí malinko rozestoupila a nechala je držet jen pevným lemem sukně, která byla na rozepínání. Třetí knoflík odspoda měl opravdu co dělat.
Napadla mě myšlenka, jak by asi zareagovala, kdybych jí položil ruku na koleno, nebo dokonce rozepnul ten vzpurný knoflík. Ruce měla založené v klíně a prstíky si spolu nervózně pohrávaly.

Tak ti nevím, čeká moji reakci?… napadlo mě a vyhodil jsem nedopalek cigarety z okna.

„Smím?“ šeptla náhle a sepjaté ruce se rozdělily.
„Smíte…“ reagoval jsem okamžitě a byl jsem rád, že jsem iniciativu přenechal jí.
„Máte pevné stehno…“ šeptla, když ruka provedla první kontrolní stisk.
„Hrával jsem fotbal a nemám jenom pevné stehno.... a jak jste na tom vy?“
“To musíte zjistit sám....“
„Hm. Na omak jste příjemně hebounká…“ přejel jsem dlaní koleno a konečně rozepnul ten vzpurný knoflík.
„To je dobře, nebo špatně?“
“Myslím, že moc dobře…“ sjel jsem na vnitřní stranu stehna a zřetelně při tom cítil, jak se zachvěla. Její prstíky se ke mně silně přitlačily.
„Ještě pořád mě ta sukně škrtí...“ šeptla sotva slyšitelně.
„Myslíš, že bych ti měl od toho pomoct?“
“Myslím, že bych byla moc ráda…“ ozvalo se ze tmy.

Povolil jsem další a snad i desátý knoflík. Každým rozepnutím, nechala rozběhnout kolínka dál od sebe, než ji zachytil zase ten další. Když jsem rozepnul i ten poslední, nadzvedla se malinko a já zpod ní sukni vytáhl.
„Teď je mi krásně…“ zavrněla.
„Cítím to. Ta krása, kterou prožíváš, je silně nakažlivá.“
„Ale příjemně, že?“ zase šeptla.

Vzniklá tma se stala naší přítelkyní. Jen občas k nám dopadl nějaký paprsek světla od kolemjdoucího vozu. Její ruka si pohrávala s mou nohou pořád na stejném místě, jako by ještě neměla dost odvahy k dalšímu kroku.

„Nebylo by pohodlnější, kdybych malinko sklopil sedačku?“ nabídl jsem se.
„Asi ano...“
“Nadlehčíš se?“
“Ráda...“
Zmáčkl jsem páčku a sedačka se opřela o tu zadní.
„Můžeš ještě malinko popojet dopředu?“
„Tak?“
„Výborně…“ pochválil jsem ji a sklopil rychle i tu svou. Než se vzpamatovala, už jsem mazlivě rukou klouzal v prostoru
kolena a běžel vzhůru, až jsem narazil na podvazky.
„Mám si je také sundat?“
“Myslím, že nám nebudou překážet…“ odhadoval jsem a nechal svou ruku dál vést soutokem stehen.
„Mám pocit, že sním neuvěřitelně krásný sen...“
„A byla bys raději, kdyby to byl sen?“ zasunul jsem lehce prsty pod volný okraj kalhotek, až se zachvěla vzrušením.
„Nebyla... hloupý co?“
“Myslím, že vůbec ne...“
„Miluji toto krásné a přitom tak vzrušivě pomalé dobývání.“ Šeptala a při tom si rozepínala halenku, až tmou proniklo bělmo bílé podprsenky.
„Já zase miluji bílé prádlo na ženském těle....“
„Opravdu?“
„Je to fascinující krása, zamlžená cudností, čistotou a vše slibující něžnou rozkoší.“
„Tak bych si podprsenku asi měla nechat, že?“
“Jen chvilinku, než budeš připravená se podělit právě o svou svůdnou a něžnou rozkoš...“ skryl jsem dlaň pod hebounkou látkou kalhotek a nechal se dále vést narůstajícím horkem jejího probouzejícího se klína.
„Mohu?“ zeptala se asi jen formálně, protože než jsem stačil odpovědět, už jsem měl košili rozepnutou.
„Konej svobodně všechno, po čem momentálně toužíš…“ zašeptal jsem jí do vlasů.
„Pomůžeš mi?“ zatahala bezradně za moje katě.
„Milerád…“ opustil jsem rovníkový žár jejího klína a rychle se zbavil zbytečného oblečení.
„Zůstaň alespoň chvilku v této poloze. Prosím…“ zarazila mě, když jsem klečel na sedačce a chtěl si zase sednout.
„Zůstanu, jak dlouho budeš chtít...“
“Budu chtít velmi dlouho…“ přesunula se blíž ke mně a prstíkem mi stáhla slipy.

Moje již dlouho v sevření se trápící šílenost, vítězně vystřelila do prostoru, kde si ji s jistotou neuvěřitelně rychle v prostoru našly její horké rty. To byl moment, kterým mě zbavila jakékoliv iniciativy. Moje prsty se z jedné strany omotaly kolem kola volantu a z druhé se zabořily do rukověti dveří. V mém nitru se rozeřvala tak divoká meluzína, která zpřetrhala všechny ostatní vjemy až do momentu obrovského třesku, který zchromil celé mé tělo. Zhroutil jsem se na sedačku.

Totálně jsem ztratil pojem o čase, vím jen, že se již rozednívalo, když jsme si nazí sedli do otevřených dveří, já vpředu ona vzadu a bosé nohy s chutí pustili do hluboké kaluže čerstvě napršené vody, ve které můj vůz stál.

„Proč se ti dělají takové vlnky u nohou?“ zeptala se náhle.
„Myslím, že ze stejného důvodu jako tobě, ty má krásná neznámá…“
„Já se bojím, že asi teď nejsem schopna udělat bez pomoci ani jeden jediný krok...“
„Já se nebojím, protože to o sobě s jistotou vím…“ přiznal jsem se.
„Kdy jsi se naposledy miloval desetkrát za noc?“ vyzvídala.
„V autě určitě ještě nikdy a už asi dlouho taky nebudu…“ odhadoval jsem.
„Víš, že jsi ten nejnádhernější doktor, kterého jsem ve svém životě potkala?“ šeptla s uznáním a vděčně mi poslala bosou nožkou několik vlnek.
„Hm. Musím opětovat tvou poklonu, protože ani já jsem se ještě ve své taxíkářské ordinaci s tak výjimečně nadanou pacientku nesetkal.“
“Opravdu?“ zvedla ke mně své unavené, ale šťastně zářící oči.
„Myslím to víc jak vážně…“
“A taky si myslíš, že bych mohla občas, tak hodinku před závěrečnou, počkat na tvém stanovišti?“
“Čteš mi přímo myšlenky...“ opřel jsem se znaveně o sloupek dveří.
„Lehneš si se mnou ještě na cigaretu dozadu?“
“Rád…“ přikulil jsem se na sedačku.
„Myslíš, že se nám to opravdu nezdálo?“
“Určitě ne...“
“A mohu si na tvou skutečnost ještě malinko sáhnout?“
“Můžeš...“ zavřel jsem unaveně oči a nechal se unášet snad po stý něžností jejích dotyků.

Když jsem vysadil mou sladkou neznámou nedaleko mého stanoviště se slibem, že se rozhodně brzy uvidíme, neměl jsem již sílu ani dojet domů. Zajel jsem do jednoho opuštěného dvora, kde jsem musel na sklopeném sedadle natankovat hodně moc sil. Ona svůj slib dodržela a léta byla mojí pravidelnou a opravdu úžasnou klientkou.

***