Příchuť splněného snu

„Tak, Karle, jak jsi byl spokojen se zápasem?“ ptal jsem se zcela zbytečně kamaráda po vyhraném mači v házené, kde naše společné favoritky vysoko zvítězily.
„Byla to bitva, jakou bych si dal vždycky líbit. Kočky jedny zlatý… za to se na ně půjdu podívat hned ještě jednou…“ šeptnul tajemně.
„Jak, ještě jednou?“ nepochopil jsem jeho šeptem vyslovenou poznámku se zbožnou intonací.
„Jasně. Starej Kozelka mi dnes půjčil klíč od kotelny za flašku rumu, vole…“ plácl mě vítězoslavně přes rameno.
„Klíč od kotelny? A na co, prosím tě?“ nebyl jsem pořád ještě tak úplně na příjmu.
„Copak ty nevíš, že kotelna sousedí hned s ženskou sprchou? Musím sebou hodit. Jestli chceš, tak tě za dvě pětky vezmu s sebou,“ projevil se jako správný obchodník.
„Ba ne. Jen si jdi sám. Mně by tolik nahýho masa, snad ani neudělalo dobře…“ velkoryse jsem jeho dobře míněnou nabídku odmítl.
„Nevíš, koni, o co se připravuješ…“ mávl rukou, jako bych byl do nebe volající idiot a zmizel v labyrintu chodeb sportovní haly.
To víš, že jo, ty chytrolíne, já se pak nechám od vožralce Kozelky vydírat… pomyslel jsem si.
Sám jsem měl již dávno vyrobený průzor do sprch, který sice asi nebyl tak perfektní, ale za to byl jistý a hlavně byl jenom můj. Už před rokem, krátce po mém nástupu jako údržbář, jsem rychle našel spojení mezi odsáváním ze sprch a vzduchotechnikou, procházející přímo mou dílničkou, kterou od toho mužskýho ráje, dělila jen patnáctka zeď. Zašel jsem rychle na své pracoviště a pečlivě za sebou zamknul. Pak jsem opatrně vyndal plechový kryt a postavil se na stoličku v očekávání invaze nahých dívčích těl. Ani jsem nestačil dokouřit a už jsem polykal na prázdno. Byl to fakt pohled pro bohy. Zanedlouho se podlouhlá místnost postupně vyplňovala výstavními těly a zvonivým hlaholem z doznívající radosti vyhraného zápasu.

Musel uznat, že i bojovnice z týmu poražených, byly neméně krásné. Nejraději bych se býval převtělil do malé žínky, která u každé z nich vytrvale kroužila po snových místech těla.
Všiml jsem si, že se najednou vytvořil uprostřed místnosti hlouček diskutujících dívek, které se zřejmě radily o něčem velmi závažném. Po chvilce všichni souhlasně pokývaly hlavami a několik jich odešlo. Než jsem tohle podivné konání ve své palici zpracoval, zarachotil hlasitě plech spojovacích dveří s kotelnou, které se bleskem rozlétly.
Ani jsem nechtěl věřit svým očím. Karel, jak široký tak dlouhý, se rozmázl ve sprše na mokré dlažbě. Nad ním se sevřel pevný kruh nahých děvčat, která několikrát vykřikla nějaké bojové heslo, než se spojily v jeden šik. A bylo jedno zda porážená nebo vítězka, všechny z milého Karla rvaly nekompromisně oblečení.
Nic mu nepomohl zoufalý křik, ani dost chabá obrana. Než bys dvakrát tlesknul rukama, ležel tam jak jej pán bůh stvořil. Nohy smotané do sebe a dlaně vrostlé do klína.
„Koho jsme to, děvčata, vlastně vylovily? On je snad panic na nic!“ smála se kapitánka.
„Jen se nám, panáčku, pochlub, co tam v té dlani tak úzkostlivě skrejváš?“ pištěla další.
Okamžitě se dalo několik párů rukou do pohybu, milého Karla zvedly a přirazily jej ke zdi jak ukřižovaného Krista. Jeho ruce a nohy byly najednou široce roztaženy od těla a jakýkoliv pohyb mu byl zcela znemožněn.
„Tak co, děvčata, myslíte si, že právě tenhle exemplář je tím klasickým representantem toho obávaného a silného mužského pohlaví?“ ujala se zase slova kapitánka.
„Říkáš silného? A to se pozná jak? Snad né podle tohohle vyvaleného pupku?“
„Asi…“ zvonivě se zasmála. „Neumím si představit, že jejich znakem síly, by mělo být tohle zcvrklé nic, co mu visí pod břichem…“
„A nebo nás tím jenom pomocí vlastní nějaké propagandy straší? S tímhle ubožákem si opravdu neumím představit žádnou slastnou chvilku. Jak by to chtěl chudák vlastně udělat?“
„Uvidíme… zatáhněte jej, holky, pod sprchu, ať si jej nejdříve dáme trochu do hygienické figury. Za tohohle stavu bych se štítila si na něj jen sáhnout, natož s ním nějak jinak experimentovat…“
„Jasně, holky, Dáša má pravdu. Aleno, uber mu trochu teplé vody, ať se nám taky vzpamatuje. Tváří se, jako by šlápl do pořádnýho hnízda ropuch…“
„Počkej s tou studenou vodou to zase tak moc nepřeháněj, nebo mu ten jeho zvoneček nakonec zaleze do břicha a s čím si potom chceš pohrát?“
„To je taky pravda…“ zaburácel souhlasně celý kolektiv.

„Tak ty jsi byl na nás zvědavej, jo..?“ provokativně pózovala jedna z nich. „Tak se, holenku, pěkně dívej. Jestlipak se ti taky líbím?“
„A co bys řekl mně?“ přitočila se druhá. „Nechtěl by sis taky u mě na něco malinko sáhnout?“ zavrtěla hrudníkem a rozkmitala svá krásná ňadra těsně před jeho schlíplým nosem.
„A co mně?“ začaly se předhánět v nabídkách.
Karla pomalu ale jistě začaly opouštět síly. Bez bojového ducha stál pod padající vodou, ani jej už žádná přidržovat nemusela.
„Dámy, prosím… já, já to už nikdy neudělám…“ zakvílel tak plačtivě, až mě zamrazilo.
„Ale udělal jsi to a že to už nikdy neuděláš, tomu můžeš teď věřit klidně jen ty sám. Ale když už jsi tady, tak zajisté taky pochopíš, že z toho taky chceme my všichni, tak trochu něco mít…“ oznámila mu šéfka.
„Jasně, že máš pravdu!“ zahřímaly sborově.
„Když já se tak hrozně stydím, za to co jsem…“ vzlykal.
„Ale neříkej? Když se potom honosíš v hospodě, tak se všechno poslouchá úplně jinak, že?“

„Prosím, věřte mi že…“
„Co říkáte, holky, je tohle to, s čím se vždycky páni tak vychloubají?“ hrábla mu do klína jedna z bojovnic a prsty natáhla tu zcvrklou tkaničku, choulící se pod valem urousaných chlupů.
„Jano, tuhle nudli musíš nejdříve probudit k životu! Jinak jak vidíš, je to úplně trapný a hlavně k nepoužití!“
„A mám?“
„Jasně, zkus to…“ zatleskaly sborově.
„A chce si to z vás, dámy, některá přednostně zkusit?“
„Já! Já taky…“ začaly se sborově ozývat hlasy ze všech stran, až se Karlovi podlomily nohy a odporoučel se zase na podlahu.
„Hele, holky, mistr světa ve šmírování se nám začíná nějak podezřele rozmáčet…“
„Tak to si tedy musíme pospíšit!“ zavolala na povel jedna z nich a celý chumel těl se na něj vrhlo.
Zase ho rukama přibily na znak k podlaze a totální masáž těla nekompromisně počala.
Začalo mi ho být najednou nějak líto. Horečně jsem uvažoval, jak tomu blbečkovi pomoct z bryndy, až jsem dostal spásný nápad. Hrábl jsem po kombinačkách a vyběhl ven. Když jsem běžel kolem požárního hlásiče, tak jsem cílenou ranou uvedl zmatek na pravou míru.
Co se dělo za pár minut, se snad ani popsat nedá. Policie, hasiči i funkcionáři, vymetali každý kout sportovního areálu.
Když jsem ten chaos viděl, vytratil jsem se raději do přilehlé hospůdky a dal si jedno chlazené. A co čert nechtěl, sotva jsem pivo dopil, objevil se Karel s čerstvě vyfénovanou hlavou.
„Dej nám ještě dvě…“ zvedl jsem ruku. „Tak co, jaký to bylo?“ nedal jsem mu moc času na rozmyšlenou.
„Vole, musíš toho litovat snad celej tejden. To byla atrakce nad jiný…“ naparoval se ve snaze, vyvolat ve mně opravdu lítost, nebo alespoň něco jako závist.
„Taky mě to potom mrzelo, ale už jsem se bál.“
„Umíš si vůbec v duchu vybavit dva kompletní mančafty nahejch bab? To se snad ani nedá vyprávět. Věř mi, že netrénovanej by z toho rozhodně dostal zánět spojivek…“ obrátil do sebe sklenici a hned objednal další rundu.
„Tak se o to alespoň pokus. Buď kamarád…“ žadonil jsem.
„No co ti mám povídat, člověče. Když ta horda natancovala… ty kozy, jak se každým krokem pohupovaly, ty huňatý, nebo dohola vyholený kočičky… když si začnou mejdlem honit tělo, když si rukou zajedou mezi nohy… tak ti vyschne v krku a katě ti to může probourat.“
„Jsem prostě idiot, příště s tebou rozhodně půjdu…“ prohlásil jsem pln hrané závisti.
„Víš, to se potom tak rozvášníš, že máš chuť vykopnout dveře, vlítnout mezi ta kuřata a dát jim pořádně zabrat. A některý, to mi můžeš klidně věřit, ty si o to přímo koledují!“
„A poslyš, Karle, dneska tam ale vznikl nějakej zmatek, nebo? Nechytly ti katě u dírky, že jsem slyšel houkat hasiče a policajty?“
„No, to snad mi ani nepřipomínej. Nějakej idiot, když jsem byl zrovna v nejlepším, tak spustil poplach a všechny nadržený cácorky mi zdrhly. A nejhorší na tom bylo, že se nakonec ukázalo, že to byl jen planej poplach. Skoro jsem si myslel na tebe…“
„Na mě? Seš zdravej?“
„Jo člověče, netrefilo by tě?“ zlostně plácl do stolu.
„Přiznám se, že by mně to minimálně přišlo líto…“
„No právě! Já kdybych toho vola polapil, tak bych mu na ptákovi udělal uzel!“
„A co by asi ty kočky udělaly s tebou, kdyby tě načapaly?“ vypustil jsem jen tak.
„Skoro bych si to nechal líbit. Rozhodil bych ruce a řekl jim… dámy jsem váš..!“
„To by ti ale při takový přesile asi brzy došel dech…“
„Možná že tobě, posero, ale já bych byl ve svých vodách!“ zase dopil a zase objednal.
„No nevím, Karle, pak už by ti asi síla na fénování hlavy určitě nezbyla… protože by ti asi moc chlupů na ni ani nezůstalo…“

„Je vidět, že seš v těhle věcech totálně nezkušenej bažant. Ty by nedočkavostí jen třásly a stály by trpělivě frontu, to si piš!“ udeřil rozhořčeně pěstí do stolu. „Prosily by, bály by se, aby se na každou dostalo.“
„Opravdu?“
„Na to můžeš polknout jed! Ještě jsi mě při žádný akci neviděl, jinak bys nemohl o mně tahle blbě pochybovat.“
„Možná že neviděl, možná že viděl. Rozhodně jsem slyšel dneska nějakýho vejtahu, jak pánubohu za ten poplach tisíckrát děkoval…“
„Co to kecáš za nesmysly?“ zdřevěněl.
„Já? Ale neboj se, Karlíčku, myslím si, že ten rozhodně nebyl tak silnej a zkušenej jako ty…“ dopil jsem pivo a uznale jsem jej kamarádsky poplácal po rameni…
„Počkej, neblbni, kam jdeš? Jak jsi to myslel, já ti to všechno vysvětlím?“
„Opravdu? Myslím, že jsi se o to dost dlouho pokoušel, frajere…“ mrknul jsem významně očima a šel si raději uklidit do dílny.

***