Rychlovka

Ráno vstanu a on se mnou. Poslední dobou tomu tak není každý den, leč tento je.
Nevadí, mám chvíli času, mířím do koupelny a vyháním chtíč pomocí proudu studené.
Trošku jsem se zdržel a tak s oblékáním spěchám, nezapomenu si však vzít pěknější slipy a použít vonné směsky pro lepší pocit. Ono co kdyby.
Jedu autem do práce a přemýšlím, co dnes budu dělat. Nechce se mi, jemu jo a tak usměrňuji tok myšlenek tímto směrem. Dorazím do práce, rozděluji úkoly a mám zase chvilku času pro řešení svých starostí.
Komu já zavolám? Kam půjdeme, když to klapne? Tím se budu zaobírat, až když jo. Zatím řeším tu první otázku. Volám Martinovi, pod tímto jménem se skrývá ona. Kupodivu, stejně jako já, souhlasí. Nezbývá než upřesnit termín schůzky – nejraději bych jel hned, ale budu muset počkat na ukončení pracovní doby. Alespoň je na co se těšit. A že je, na to se můžete spolehnout.
Mám rád tyto slušné dámy. Tato však na rozdíl ode mne není v žádném svazku ukotvena. Jako jí i mně se ihned po domluvě zlepší pohled na tento den.
Jak odbije čtvrtá, sedám do auta a neomylně jedu vyzvednout onu osobu na smluvené místo.
Bez jediného slova nastupuje, sluší jí to - všímám si. Má poměrně veliký výstřih. Je to hezké odpoledne. Vyrážím ihned po jejím usednutí, jen v hlavě přemítám kam? Domu nemůžu, na chatu taky ne, k sobě mne nezvala, pensiony nemám rád a stojí fůru peněz. Navíc, pak je moc jasný, o co tady jde a já to chci s tím vším okolo.
Jedu směrem ven z Prahy. Je krásně, ale aut je víc než komárů v močále na Šumavě.
Odbočím vždy tam, kde je nejmenší provoz, až dojíždím do nějaké chatové osady. Jedu zřejmě intuitivně.
Jedu až kam dojet lze. Cesta nekončí, leč sjízdná není. Vystupujeme z auta, plácáme nesmysly.
Jsem galantní, nabízím jí ruku a hned je ovinuji okolo jejího pasu. Mám ji blízko sebe. Voní.
Sleduji její ústa, něco říká. I její ňadra něco říkají. Chtějí být středem pozornosti. Přerušuji monolog přitisknutím na její ústa. Nejsem na pochybách, i ona na to je připravena. Mám rád fyzickou přitažlivost, ale k té tady mám ještě někoho, kdo mne baví.
Je mi dobře, jak jen může být.
A to ještě přijdou věci, jichž se neobávám, avšak pevně věřím v jejich uskutečnění.
Popojdeme pár kroků a před námi je jakýsi potok a rybník. Na rybníku plave houser a kachny.
Kachny se mu natáčí a houser neví, kam dřív skočit.
Sledujeme tuto hříčku přírody.
Je teplo, tráva se čerstvě zelená. Nedaleko odsud je potok ústící do Vltavy a u něho bufet.
Je ještě zavřeno, přesto usedáme a sledujeme tok.
Přichází majitelka a nabízí poživatiny, dáme si však jen kafe a pivo.
Sluníčko se opírá do našich bílých těl. Po zimě jsme vyprahlí po tomto požitku.
Povídáme, z našich výrazů je však zřejmé, co by každý rád. Navrhuji tedy návrat k autu.
Jsem trošku zklamán, že bez námitek toto přijímá. Jdeme stejnou cestou.
Vidíme chatu, ke které vedou schody. Vydáme se tedy po těchto. Na jejich konci je branka.
Je uzamčená, ale nějak chybí plot. Postupujme dále s troškou obav co by kdyby.
Nic nenasvědčuje, že by tu někdo poslední dobou byl. Usedáme na lavičku pod stromy. Hovoříme, líbáme se, hovoříme, svlékáme sebe navzájem. Já nejsem Bartoška ani ona není Ornela, nám to však nevadí. Spojujme naše těla na lavičce, dlouho to trvá, je to moc hezké.
Vůbec se neovládáme a naše vnitřní pocity dáváme ven na odiv. Ihned po činu se oba smějeme a je nám dobře. Nikam nespěcháme, dáme si lok pití, sahám do jejího ještě vlhkého klínu a přitahuji ji k sobě. Mám ji rád a to mne trápí.
Oblékáme se, současně přichází stud, který tu ještě před chvílí nebyl.
Jdeme k autu a suneme se vstříc velkoměstskému ruchu.
Mám rád Prahu za ty pocity ztráty soukromí, které mi ty chvíle v přírodě s ní daly.