Čaj

Hluk motorů značně polevil a v uších se z toho zrodilo příjemné ticho. Když najednou hluku výrazně ubude, má člověk pocit úplného klidu, ale to, co skutečně slyší, je jakási kulisa zaplňující prostor a udržující myšlení připoutané k okolí. Letadlo se nyní sklonilo ke klesání a v levé zatáčce se mi z mého okénka pomalu začínají rýsovat první náznaky pohledu, který už znám. Přilétal jsem do Kodaně už dvakrát. Není to žádná pravidelnost, to ne. Ale to přibližování má takové kouzlo, že člověku uvázne v paměti a podruhé si své vzpomínky rád oživuje. Ale mne to dnes neláká.
Neláká mne to, protože mi chybíš. Místo toho zavírám oči a lakonicky spouštím hlavu do opěradla. V mém vnitřním zraku se okamžitě rýsuje pohled, který by mne za okénkem očekával. Pohled na blyštivou hladinu moře, která odráží poslední paprsky slunce. Pohled zastřešený rudým horizontem západu. Pomalu a postupně člověk objevuje detaily, rozeznává průliv Oeresund, objevuje Kodaň, Malmoe a snad i jiná města v okolí mořských břehů. Nachází umělý ostrov a most mezi kontinentem a Skandinávií. Když už vidí i mostní pilíře, začíná objevovat i detaily, jako jsou větrné elektrárny uprostřed moře nebo šipky rozrážené vody za nějakou lodí. Vše je tak kouzelně na dlani a vše má v té podvečerní atmosféře zvláštní tajemné kouzlo. Jakoby se to mělo objevit jen na okamžik a pak zase upadnout do nějaké temnoty, jakoby to byl jen úvodní pohled pro poutníky, kteří v té scenérii budou za chvíli ztraceni, pro poutníky, jako jsem i já.
Snad by to byl příjemný doprovod k realitě, která mne obklopuje. To noření se do tajemná nastávajících chvil by mne jistě uchvátilo a těšil bych se, až vystoupím z letadla a tím kouzelným krajem začnu za šera bloudit. Bez ohledu na to, jak dokonalá a osvětlená atmosféra letištních hal kontrastuje s touto představou. Ale já mám dnes jiné myšlenky a jiné touhy. Můj vnitřní zrak přeblikl jako filmovým střihem někam jinam. Teď jsem někde zcela jinde. V představě, která mne vtahuje. Jakoby malým okénkem, za kterým je slyšet nějaký tajemný zvuk, protlačuji svou mysl k lákavému průzkumu.
A jsem jinde. Mám před sebou světlou místnost, obloženou kachličkami, je to asi kuchyně. Nezajímá mne celá, ale vidím jen kout s oknem na zdi a s bílým stolíkem z ohýbaných drátů, u kterého stojí bílá, také drátěná židle. Jakoby šramot naznačil, že někdo vchází a já zřetelně rozpoznávám tvou vůni a vtahuji jí do sebe razantně a co se dá.
Ta místnost působí velmi čistým dojmem, je zařízena jednoduše a vkusně. Od stěn se jemně odráží každý zlomek paprsků, který do ní vlétne. I když je místnost velmi světlá, není v ní ještě jasno. Slunce teprve vstupuje do tohoto světa, jako své posly vyslalo červánky a ranní jas, sestupující ze světlající modré oblohy. Přes okno je výhled na moře. Starobylý klipr právě vjíždí do přístavu. Je zrovna uprostřed okna, jeho plachty jsou jako vlajky na pozdrav vzdálených končin. Pomalu rudnou, jak jsou ozařovány vycházejícím sluncem, jež je výše a výše. Silní muži se drápou nahoru a plazí se po stěžních a ráhnech, aby skasali košovou a měsíční plachtu a zpomalili loď před posledním manévrem jejich těžké pouti. Jakoby bylo slyšet jejich radostný pokřik a veselé lání. Okno je nyní jako dekorace pro vzrušující chvíli.
Vstupuješ po černobíle šachovnicové podlaze, v rukou neseš bílý šálek na podšálku a pod paží noviny. Pokládáš šálek na stůl a usedáš na židli. Tvůj jemný bílý béžovou barvou zdobený plášť klouže do stran a ty překládáš jedno holé koleno přes druhé, aby sis udělala pohodlí pro ranní dýchánek.
Ten šálek je jako ozvěna starých časů, vonících poetickou romantikou dálek. Má kulaté tvary a je zdoben červenými květy, propletenými trnitými a křivolakými stonky a listy. Krvavá červeň na nevinném bílém pozadí vyvolává dramatické pocity ničení i zrodu. Ze šálku se line hořká vůně silného a těžkého čaje, který má tmavou neproniknutelnou barvu. Jeho lesklá, čistá hladina je ozdobena kouskem lístku z růžového květu, aby nápoj získal výraz silné drogy. Čtouce noviny se soustředěným, ale vyrovnaným výrazem ve tváři, bereš do levé ruky ouško šálku, neseš ho k ústům, aby jsi se nechala nejdříve unášet jeho těžkou opojnou vůní. Vidím tvou soustředěnou tvář, jak pomalu ztrácí zájem o realitu vlisovanou do denního tisku a pohroužeje se do vlivu tohoto indického opia pomalu zavíráš oči. Víčka však nezakryjí tvůj zrak, jen mu dají možnost pohlédnout jinam. Teplo, sálající na tvá ústa, a silná vůně vtrhnuvší do tvého mozku skrze nosní dírky rozehrávají nejhlubší tóny varhan v pomalém rytmu, které pak otřásají celou tvou myslí. Tvé nitro se v tomto okamžiku podobá temnému chrámu se zavřenými okny, ve kterém vanou kdesi ze srdce země teplé proudy voňavého vzduchu, odnášející pozvolna ozvěnu hlubokých tónů kdesi k výšinám chrámové věže. Jako bych to všechno viděl. Jako bych v téhle své bizardní představě mohl vstupovat do tvých pocitů a prohlížet tvé nitro.
Pak jsi se napila. Nabíráš kapku čaje do úst a hořký a vřelý doušek vtrhne do tvého nitra. Zaplavuje chrám podivným tlumeným nazlátlým světlem, světlem barvy silného čaje. Z výšin chrámové klenby se začínají sypat tisíce suchých lístků, které se třepetavě snášejí dolů a zanechávají za sebou dráždivou vůni. Teplo, světlo a hořká dráždivá chuť se přelévají přes tvůj vlhký jazyk, zaplavují klenbu tvé ústní dutiny a kloužou do krku. Snášejí se jako oblak růžových lístků dolů a zaplavují tvůj hrudník. Cítíš jejich účinek ve svých prsou, cítíš, jak se ti ohřívají a máš pocit, jako by ti po nich jezdila teplá hebká ruka. Celá prsa ti nabíhají a stávají se pevnějšími, až tě začnou jemně bolet. Hořká pronikavá chuť je vytlačována stále více dopředu, až dorazí do tvých bradavek. Zrudnou ti a celé ztvrdnou. Trčí ti dopředu a tvůj plášť je jemně dráždí, máš pocit, jako by jsi měla přes ně opustit své tělo, jak tě to táhne kupředu. Znám ten tvůj pocit z milování. Když jsi vzrušená, dáváš svá prsa v nabídce k jemnému laskání.
Síla prvního doušku však pomalu pomíjí a fluidum, vzešlé z interakce čaje a tvé sensitivity, padá dolů. Ne, není slabší, jen už nemá takovou touhu uletět, odtáhnout tě pryč. Snáší se níž, aby ti zaplavilo žaludek. Tam ve skutečnosti doušek skončí, pocit se však řídí jinými zákony. Ten nezná hranice. Od chvíle, kdy jsi vtáhla doušek čaje do svých úst, je pocit tepla a dráždivé hořkosti přitahován samotným těžištěm tvého nitra. Pociťuješ teplo v celém svém břiše. Jak padá, opírá se o tvůj klín a odtud vroucí eskaluje a stoupá až k tvému pupku, aby spadl zase zpět. Než se tento koloběh vyčerpá a uklidní, dá ti pocítit radost z dráždění centra sama sebe. Sedíš ještě chvíli se zavřenýma očima a soustřeďuješ se na ta místa, kde ještě před chvíli tekl pocit vrcholného uspokojení. Vychutnáváš si druhý, třetí a další doušek čaje, prožíváš jeho cestu a těšíš se na okamžik, kdy bude soptíce z tvého klína ohřívat přední stranu tvého břicha.
Odkládáš šálek i noviny na stůl a odcházíš do vedlejší místnosti. Je to koupelna. Spouštíš svůj plášť přes ramena a pak dolů, vzpínáš se na chodidlech, aby ses mohla opřít svým podbřiškem o umyvadlo a prohlížíš si svůj obličej v zrcadle. Lokty máš zvednuté do výše ramen dlaně máš u svých lící. Konečky prstů si lehce projíždíš obličej od spánků dolů. Lehce se usmíváš a oči máš upřené do obrazu v zrcadle. Z tvého obličeje vyzařuje radost, která nemá původ v žádné pozemské příčině, ale v nadpřirozeném potěšení samotného tvého nitra, které je věcem okolního světa nedotknutelné.
Najednou bílá kachlíčkovaná koupelna zrůžoví. Ranní slunce se přehouplo přes střechu sousedního domu a vpustilo své červánky filtrované paprsky dovnitř. Růžová jejich barva se odráží od čistých kachliček stejně jako od zrcadla a mění šerou místnost v koncertní sál teplých a hřejivých barev, kde sólo hraje růžová. Je to jako kdyby všechna radost, nakumulovaná ve tvém nitru, vyprýštila mohutnými fontánami a navěky ulpěla na stěnách.
Mnohokráte již mne tvé tělo očarovalo, když jsem ho viděl v poloze, kdy se tvé šlachy natahují, když ležíš s rukama za hlavou a pomalu se převaluješ na posteli. Tyto vzpomínky mi teď uchopily mou představivost a dávají vzniknout obrazu tvých křivek, jež vystřihují z těch růžových a červených odstínů svěží a vitální tvar tvého těla. Tvé štíhlé a dlouhé nohy jsou propnuté v nártech a jejich krásně tvarované a klenuté kontury ukazují na tvůj půvab, podobný půvabu plameňáků. Obdivuji tvůj zadeček, vypouklý a špičatý, jakoby byly jeho svaly stále zatnuté a připravené tě podpořit ve všech těch temperamentních pohybech, kterými zaplňuješ každý svůj den. Tvé bříško je zatažené a nahoře lemované vystouplými žebry hrudního koše, je to jemné a zvláštně živé místo, které jsem mnohokráte laskal. Tvé dlouhé a útlé ruce, jejichž dlaně se nyní věnují tvé tváři, zakrývají výhled na tvá prsa, držíš je v loktech rozepjaté a předsunuté před sebe a z tvých prsou se tak stalo velké tajemství. Tajemství, které přitahuje a také uklidňuje, tajemství, po kterém prahnu, abych se pak na něm mohl uvelebit a jen tak vnímat tvůj tep.
Najednou pohodíš hlavou, vlasy se ti zatočí, jak následují ten spěšný pohyb, a rozhodí po okolí stříbrný déšť tvého bytí. Jsi v koupelně sama, ale zcela jí zaplňuješ, vše, co je kolem, je zde pro tebe. Tvé energické pohyby přesouvají různé věci na poličkách, odráží se od lesklých kachliček, rozstřikují po okolí kapičky vody. Představuji si tě, jak se oblékáš. Natahuješ si na svou pevnou pleť prádlo, hladíš si ho a pozorně zasazuješ na ta místa, kde má být. Svá prsa si pohodlně upravuješ do košíčků a při tom je vidět, jak jsi krásná a kulatá. Punčošky si pomalu propůjčují tvar tvých krásných nohou a ty je pozorně upravuješ, aby byly přesně natažené bez jediného záhybu. Tvé nehty zvoní, když kloužou po povrchu tvého těla. Vše zakryjí tmavé úzké šaty šité na míru a z tebe už není ta kráska v negližé ale žena elegantní vznešenosti, která každému nabízí příjemný pohled a prostor pro fantazii, jaký si kdo zaslouží.
Úder do podvozku přerušil mé snění. Byl profesionální a hladký, ale i tak byl výrazně cítit a hluk, který ho doprovázel, mne uvítal v Dánsku. Otevírám oči, za chvíli se otevřou klapky zpětného tahu a letadlo začne citelně zpomalovat. Ten uzavřený svět, do kterého nejde nastoupit a ani za živa vystoupit, se najednou začíná zpřístupňovat okolí a když pak letadlo už jen popojíždí, dostává již člověk pocit kontaktu s novou destinací. Jsem zde a jsem sám, ale přeci ne. Tvá přítomnost je ve mne a já se ji nevzdám.