Žlutý ručník

Poslední květnové dny byly sečteny a já se konečně odhodlal k celodennímu výpadu do přírody. V minulosti jsem se velmi často toulal Beskydami bez ohledu na roční období, bez ohledu na déšť či sluníčko. Až vstup do stavu manželského mi udělal totální čáru přes moje návyky. Teď po třech letech, když jsem byl zase, jak se říká, šťastně rozveden, jsem pomalinku začal chytat svou starou duševní rovnováhu. Já vím, že je to hrozně dlouhá doba, ale věřte mi, že jak na co…

Moje stará škodovka mě bezpečně dovezla do mého tak důvěrně známého koutu přírody, odkud to šlo dál jenom pěšky. Ze zadní sedačky jsem si vzal velký vojenský dalekohled, dvojokou flexaretu a trampský bágl s proviantem na celý den.

Příroda se jen tetelila v reji milostného chtění, což se nedalo opravdu přehlédnou na žádném kroku. Bylo mi hrozně fajn. Zhluboka jsem se nadechl a světské problémy pro mě v ten moment konečně přestaly existovat. Film ve fotoaparátu se mi pomalinku plnil pestrobarevnými obrázky rozkvetlých květin, přísně utajenými ptačími hnízdy i podmanivě tajemnými kouty přírodních zátiší. Pomalinku jsem se šplhal na hřbety kopců a nechal se vést stezkami po léta vyšlapaných zvěří.

První svačinku jsem si dal na mohutném pupku skaliska s pohádkovým výhledem do širokého údolí. Každou chvilku jsem si vzal k ruce dalekohled a přibližoval svým očím zajímavá, i když vzdálená, místa. Najednou mi do oka padl nepřirozeně sytý žlutý bod ležící mezi sluncem vybělenými kameny na protilehlé strání, od které mě dělilo jen hluboké údolí. Ani při nejlepší vůli se mi to zvláštní vybarvení nepovedlo identifikovat. Jedna věc mi však byla jasná, že to nebyla žádná forma výtvoru přírody, ale muselo se jednat o zřetelnou lidskou stopu.
V klidu jsem si zabalil své věci a rozvažoval nejkratší cestu k této žluté provokaci a vyrazil jsem. To, co z mého stanoviště vypadalo na dosah ruky, mi dalo víc jak dvě hodiny pořádně zabrat. Samozřejmě, že ten zářící bod se mi na celou tu dlouhou dobu beznadějně ztratil z očí a já jen odhadoval přibližný směr postupu.

Když jsem se konečně celý uřícený vyšplhal na kýženou stráň a skončil na výběžku skály, dostal jsem se příliš vysoko. Ale pomocí dalekohledu jsem konečně tu malou záhadu rozšifroval. Jednalo se o nějakou látku, ručník či část oděvu, což o to víc začalo provokovat moji zvědavost.

S citem zkušeného lovce jsem za sebou nechal poslední metry a přískokem jsem zapadl do mělkého vývratu někde deset patnáct metrů od skutečně žlutého ručníku, přehozeného přes hranu trčícího výčnělku skály. Když jsem se opatrně vysoukal ze svého úkrytu, skoro mi vylezly překvapením oči z důlků a musel jsem několikrát polknout na prázdno. Zalapal jsem po vzduchu a se zafuněním jsem raději znova zmizel ve svém úkrytu.

V sytě zelené trávě totiž klečela dívka… ne… to nemohla být dívka, to byl určitě nějaký pohádkový přelud se zlatými vlasy a nahým tělem, zalitým plnou záři sluníčka, mezi prsty si zasněně hrající s kouskem trávy. A trvalo dost dlouho, než své půvabné tělo svěřila svěžímu zelenému koberci, na který si nakonec líně lehla. Já nechtěl vůbec věřit svým zrakovým vjemům. I když to bylo úplně zbytečné, vzal jsem si dalekohled a nasadil si jej na své potem zalité oči a znova se opatrně vysoukal zase ven…

V ten moment mi už bylo jasné, že se opravdu o žádný pohádkový přelud nejednalo…

Ležela v plné kráse proti mně, nohy a ruce lehce rozhozené od těla, oči zavřené a bohaté dlouhé vlasy jako svatozář rozprostřené v širokém kole kolem hlavy. Vystavené lesklé tělo bylo zřejmě silně napuštěno opalovacím olejem. Při každém nádechu či výdechu některé partie těla kolem sebe vrhaly malá prasátka slunečního odlesku. Pohyblivá snová ňadra měnila svou barvu s koncentrací nasbíraných paprsků v nádherných oblinách svého výběhu. Lavůrek břicha byl svůdně propadlý do měnícího se jemného stínu podlouhlého pupíku, který pulzoval v klidném rytmu jejího dechu. Každý nádech a výdech malinko rozechvěl i pečlivě přistřižený zlatavý, až do syté mědi přecházející trojúhelníček, ztrácející se v mělkých vráskách souběhu stehen…

Po mém stále ještě vyděšeném obličeji, stékaly potoky potu znásobené silným vnitřním bojem mezi nutností decentně zmizet, což mi velela moje chlapská čest, a mezi provokující chtivou chlípností, nasávající obraz nic netušící oběti…

Bezradně jsem se zhroutil do kompromisu vedoucího k tomu, že jsem se uvelebil za vývratem jako šelma číhající na svou kořist na svou kořist. Sám pro sebe jsem si to rychle zdůvodnil tím, že by byl opravdu neodpustitelný hřích tak brutálním způsobem si odepírat nabízené dary přírody. Jakmile jsem došel k tomuto závěru, udělal jsem dokonce i několik rychlých obrázků. Foťák jsem při tom zabalil do trika, abych v co největší míře utlumil charakteristický zvuk spouště.

Za nějaký čas, kdy se opravdu nic nedělo, až na rostoucí niternou bouři mého těla, zašmátrala rukou vedle těla a vylovila malou lahvičku s nějakým zlatým lesklým nápisem. Poslepu ji otevřela a z výšky natažené ruky si začala na tělo pouštět další lesklé kapičky, podobající se bílým perličkám. A opravdu na nich nešetřila. Zanedlouho byla těmito poseta od ňader až na břicho.

Když usoudila, že by to mohlo stačit, zase pomalu poslepu zašroubovala víčko a teď se v přísném synchronu daly paže do krouživého pohybu. Nejdříve nahrubo přejely celé tělo a pak se v detailu soustředily na jednotlivá místečka. Když začala kroužit kolem ňader a ve spirálovitém pohybu vytáčela malé knoflíčky bradavek, které neuvěřitelnou rychlostí narůstaly i ve sklech dalekohledu, začal jsem se zase o to víc potit. Dokonce jsem měl pocit, že jí už v tento okamžik nešlo ani o roztírání, jako o vlastní dotykovou kreaci. Poznal jsem to i podle toho, že pohyb její břicha se o poznání zrychlil a ono se propadalo čím dál tím víc do hlubšího stínu při zrychleném nádechu. A když jedna z ruček spadla do jejího klína, tak se do pohybu daly dokonce i prsty u nohou. V ten moment mi bylo jasné, že se nemýlím.

Moje kraťasy se začaly pomalinku ale jistě napínat a rychle prahnoucí hrdlo jsem musel několikrát za sebou zvlažit. Utřel jsem si nervózně pot z očí a zase nasadil dalekohled. Měl jsem překrásný obraz anděla zase na dosah ruky. Teď už i ona dokonale propadla vlastní hře. Jedna ruka zůstala v hravém kroužení na ňadrech a ta druhá se jakoby stydlivě usídlila v jejím vlastním klíně.

Dokonce jsem někdy na zlomek vteřiny zahlédl malý růžovoučký kvítek s kterým si čile pohrávaly její prstíky. Bylo to k nevydržení! Roztřesené ruce se rozdvojily a jedna rychle rozepnula moje katě a stáhla je ze zpoceného těla. Slunce se mi nekompromisně zakouslo do bílého zadku, což jsem v ten moment, ani tak nebral na vědomí.
Její pusinka se pootevřela a každou chvilku neposedná špička jazyka rychle provlhčila prahnoucí rty. A trvalo už jen chvilinku, kdy se ke mně donesl hlasitý vzdech, po kterém se všechno dalo do pohybu. Její klín zneklidněl, nožky se pokrčovaly a zase natahovaly. Kolínka do sebe narážela, nebo se najednou široce od sebe rozletěla.
Moje zkamenělé náčiní, které jsem svíral v ruce, bolelo a začala mě přepadat poslední šílenost... moje nitro řvalo a pobízelo mé tělo, aby se na ni vrhlo, ano na tu trápící se dívku a dalo jí konečně to, po čem tak bytostně toužila. Hlasitá kaskáda jejích výkřiků mě zasáhla jako blesk. Ruka upustila dalekohled na zem, okolní svět se mi slil v jeden pestrobarevný, silně rozmazaný flek, ve kterém zůstalo zaostřeno jen její zmítající se tělo. Najednou mé paže z těla servaly propocené triko, jedinou část zbylého oblečení, nohy se napjaly a v pár vteřinách mě přenesly k té toužící bytosti, která mě pořád ještě vůbec nebrala na vědomí.
Padl jsem na kolena a bez váhání můj ocelový oř proletěl snad rychlostí statisíce světelných let pootevřenými zlatými vrátky nepopsatelné krásy a mé tělo razantně dopadlo na její kluzkou hrací plochu.
Vyděšeně vydechla a rychlým nádechem na vteřinu strnula. Do široka vytřeštěné oči se potkaly s těmi mými. Přitlačil jsem v rychlém pohybu svůj klín na ten její. Tato část jejího těla zareagovala jako první. Oči se jí vytočily v sloup, víčka se napůl zavřela a pak se propadla do neodolatelného a beznadějně krásného ryku úchvatného milování.

Snad si o mně myslela, že jsem dobrý duch lesů, který vyslyšel její prosby, nebo že jsem jen její zhmotnělá snová představa.

Pravda je, že její studánka chrlila ze svých útrob přívalově živou vodu jako ze silného pramene a její hrdlo bylo každou vteřinou hlasitější. Milovali jsme se nekonečně dlouho a ta zvláštní opojnost, ta nás pořád a pořád bičovala do nových aktivit. Vím jenom, že když jsme znaveni padli podél sebe, tak se sluníčko již pomalinku dotýkalo horizontu a já velmi živě cítil palčivou bolest svých rozdrásaných zad, zalitých slaným, silně pálivým potem. A snad jsem si i na chvilku zdřímnul. V každém případě, když jsem zase přišel k sobě a zaostřil svůj zrak, byl jsem už sám. Pode mnou ležel žlutý ručník, který byl za všechno odpovědný a po tváři mi lezla nepříjemným způsobem ohavně velká moucha. Tam, kde ještě před nedávnem ležela moje víla, byla jen uválená tráva a malý kousek bílého papírku s jediným slůvkem „díky!"
Oči se mi zase zavřely vysílením, naposledy v nich problesklo překrásně aktivní tělo snové dívky a nakonec propustily slzu marné lítosti. Trvalo ještě dost dlouho, než jsem si dal příkaz ke vztyku a hlavně než jsem se také poslechl. Nohy nerady stabilizovaly váhu mého těla a oči se hned těkavě rozběhly po okolí. Nenašly však žádný záchytný bod prozrazující směr jejího odchodu.

Pomalu se mi také vracela logika úvahy. Rychle jsem se oblékl a vyrazil snad jediným možným směrem, kterým mohla odejít dolů do údolí. Každých pár desítek metrů jsem se zastavil a dalekohledem rentgenoval terén.
Nic…
K vozu jsem dorazil již za totální tmy a domů skoro k půlnoci. Stál jsem ještě dlouho u otevřeného okna a prosil hvězdy o pomoc. Nejhorší na tom všem byl ten fakt, že tou prožitou nádherou jsme spolu proletěli jako ve snu, bez jediného srozumitelného slova, bez jediného záchytného bodu, který by nám, byť jen teoreticky, umožnil následné setkání.
Unaveně jsem to vzdal a šel se vysprchovat. Naposledy jsem nasál zbytky vůně jejího těla, která se vetřela do mé pokožky a která byla definitivně odplavena do nekonečného ztracena.
Ještě tu noc jsem vyvolal film v naději, že si budu moct aspoň prohlédnout její tvář… ale i to bylo marné. Všude se jen pyšně honosilo její krásné, výstavní tělo v detailech, které se mi hluboce zaryly do paměti.

Dlouho jsem se ještě mazlil z každým obrázkem, dlouho ještě mé tělo hořelo vzrušením… ale nakonec mi mimo obrázků a několika jizev na zádech, z té krásy nezůstalo vůbec nic…
Snad ještě něco… můj bílý zadek, nezvyklý na tak silné sluneční záření, byl dokonale ztrestán a já s ním. Dalších čtrnáct dní jsem prožil výhradně ve stoje nebo v leže na břiše…

***