Nalezená inspirace

Seděl jsem za pracovním stolem své malé konstrukční kanceláře a marně si již hodiny lámal hlavu nad jednou technickou záludností. Zrovna jsem si zapálil snad stou cigaretu, když jsem zaslechl, jak tichounce cvakly dveře. Hlavu jsem však po směru tohoto zvuku záměrně neotočil. Mechanicky jsem si přisunul počmáraný arch papíru a vytvářel iluzi totálně soustředěné práce.

„Dal by sis se mnou rád kávu?“ doběhlo ke mně sotva znatelné špitnutí Dáši z horního poschodí, kde byla kreslírna.
„Co, cože?“ hrál jsem si na silně překvapeného a otočil se překvapeně po hlase.
„Kávu... dáš si ji se mnou?“ pronesla opakovaně a skoro jsem měl pocit, že už je sama v dost silných rozpacích.
„No tohle, to je snad telepatie? Zrovna jsem si na kávu myslel, ale že by mohla být přímo s tebou, to už by mi strach a hlavně nedostatek krásný fantazie nedovolil...“
„Ty si umíš vždycky tak zajímavě vymýšlet...“ usmála se odhodlaně, postavila tác na stůl a odklidila stoh papírů z jediné židle, která jí byla jako jediná k dispozici.

Pozoroval jsem ji a usilovně přemýšlel, co se v ní tak asi děje. Pohled na hodinky mi prozradil, že za dalších pět minut bude po pracovní době a všichni se s jistotou nedočkavě vyvalí z vrat. Jasně a my si tady zůstaneme kliďánko úplně sami… nadechl jsem se rostoucím vzrušením a rychle si zapálil další cigaretu.

Že by se opravdu pro něco rozhodla? Já jí to už totiž tisíckrát naznačoval, že bychom mohli spolu něco podniknout, ale vždycky se z toho nějak vysmekla.

Dáša byla sice vdaná, ale zřejmě měla taky úplně jiné představy o manželství, než si v průběhu minulých let prožila. Nikdy jsem se nemohl zbavit pocitu, že když dělala něco speciálního pro mě, že si dala vždycky mimořádně záležet. Moc ráda v průběhu práce přišla i několikrát na technickou konzultaci, mnohdy i s lepším návrhem na nějaké řešení. Cítil jsem, že jí je v mé společnosti moc dobře, zrovna tak, jak to musela v mém případě cítit i ona.

A když jsem si dovolil jen takovou nějakou letmou něžnůstku v podobě dotyku, stisku ruky nebo políbení na tvářičku, to vždycky zavrněla jako rozpustilé kotě. Postavou byla spíše drobná s hezky vyvinutým poprsím. Kaštanové dlouhé vlasy lemovaly skoro dívčí tvářičku s krásně velkýma očima.

„Ty cukr né, viď?“ špitla a zastavila ručku s kostičkou cukru ve vzduchu.
„V přítomnosti tak sladkého stvoření? No, Dášenko, tolik sladkosti najednou, to bych snad nezvládl ani já a že jsem přímo vyhlášenej mlsoun...“
„Škoda, že to zase říkáš jen tak...“ zacinkala lžičkou ve svém šálku, ani oči ke mně už ani nezvedla..
„Jak, jen tak? Jak jsi na tohle zase přišla?“
„Protože tě už moc dobře znám, víš!“ šeptla zase do svého šálku a rychle si srkla horkého moku.
„A opravdu mě tak dobře znáš?“
„Aspoň si to myslím...“
„A tím mi chceš naznačit, že je to ode mě jen takový kulantní plk, ano?“
„Hm, přesně tak to vidím...“
„A jsi si jistá, že to platí i u tebe?“
„Asi ano.“
„Asi?“
„Jistě. Vždycky tak u toho zatím bohužel taky jenom zůstalo…“
„Bohužel?“
„Jistě, že bohužel…“ mrkla po mně zkoumavým pohledem a malinko provokativním úsměvem.
„A dáš mi taky někdy možnost ti dokázat, že je to v tvém případě s jistotou úplně jinak?“
„Možná...“
„Nejsi si jistá?“
„Třeba ano, kdybys o to stál...“ nabírala na odvaze projevu.
„Tak proč možná?“
„Protože se ti přeci nemůžu vnucovat a vrhnout se ti kolem krku…“ reagovala docela nezvykle odhodlaně.
„To myslíš fakt vážně?“ sebral jsem její drobnou studenou ručku do mé tlapy a lehce jsem ji stisknul.
„Ano, myslím to vážně a už delší dobu…“ zvedla zase nejistě svůj pohled, ve kterém jsem najednou četl něco jako prosbu, abych ji tak moc zbytečně slovně netrápil.
„Ale, vždyť ty jsi přeci vdaná...“ vypustil jsem v dané situaci dost velkou pitominu.
„Já o tom ale moc dobře vím a myslím si, že je dost zbytečné mi to právě teď připomínat...“ špitla smutně vyčítavě.
„Promiň, Dášenko… já, já to tak opravdu nemyslel. Malinko jsi mě překvapila, víš? Ty snad ani netušíš, kolikrát jsem už v ruce držel sluchátko, že si vymyslím nějakou konzultaci, ale pak jsem, ani nevím proč, vždycky dostal takový podivný strach.“
„Opravdu a přímo strach? To bych do tebe nikdy neřekla. To já sem k tobě vždy vstupuji s tlukoucím srdíčkem.“
„Ale doufám že né strachy?“ srknul jsem si kávy a nespouštěl s ní oči.
„Ne, to není strach… to, to je takové zvláštní očekávání, sbírání odvahy ani nevím na co a proč?“
„Třeba sis mockrát v duchu přála, si jen tak se mnou vypít kávu a při tom nepracovat, ale…“ schválně jsem se zadrhnul v naději, že mi na nedokončenou větu naskočí.
„Ale co? Proč to nedořekneš?“
„Víš…“ vzal jsem si ji za ruku a ukazováčkem v její dlani točil malinkou spirálu… „pořád u toho všeho nemám dvakrát čisté svědomí.“
„Kvůli mně?“ zavřela náhle dlaň a uvěznila v ní můj ukazováček.
„Jistě že kvůli tobě, na vrátnýho jsem si v tenhle moment vůbec nevzpomněl, opravdu.“
„Na vrátnýho?“ usmála se a zase dlaň otevřela. „Máš teď na mysli nějaké morální výčitky?“
„Hm, přiznám se, že někdy mám takové myšlenky, nápady a představy, že jo… bez mučení se přiznávám…“
„To si ale teď jenom všechno improvizovaně vymýšlíš, že? Ty si mě tak nějak jako plížící se dravec ke své oběti vychutnáváš že… jasně před tím velkým skokem!“ poslední slovo skoro vykřikla a dlaň zase pevně zavřela.
„Skutečně tak v tvých očích vpadám?“ nahodil maximálně překvapený vízor.
„Právě že vůbec ne… ale v tom je převaha lovce, přeci!“
„Můžeš to upřesnit?“
„Jistě. Překvapit svou kořist jedním velikým a jistým skokem a nedat jí vůbec žádnou šanci…“ povolila zase sevření.
„Kéž bych jím s těmito vlastnostmi byl. Pravda je ale bohužel ta, že kdybych dneska počítal se vším, tak…“
„Tak co? Myslela jsem si, že i tobě je v mé přítomnosti moc dobře…“ zvedla ke mně zkoumavě oči a já svým ukazováčkem opustil její dlaň a začal nesměle po paži šplhat vzhůru.
„Tak to jsi uhodla na sto procent… v tom je právě ten problém, až moc dobře.“
„A přesto jsi mi nikdy nic konkrétního nenavrhnul… proč ale?“ druhou packou odchytila ten můj couravý ukazováček, donesla ji jej pomalinku ke rtů a políbila jej. Při tom ze mě nespustila oči.
„To myslíš vážně?“ vydechl jsem překvapeně.
„Jistě. Mockrát jsem o tom přemýšlela… jestli se bolíš? Ale zase jsem nevymyslela proč? Nebo jestli ti nejsem dost atraktivní… čemuž jsem sama nevěřila. Nebo že by ses jenom úplně normálně a obyčejně bál?“
„Pro boha? Vůbec jsem netušil co svým chováním v tobě vyvolám. Moc si tě vážím a o to víc se vždycky bojím udělat chybu, to je všechno. Víš, asi tak napřímo a otevřeně jsem nenavrhnul nic. Ale mezi řádky víc jak často!“ lehce jsem zase stiskl její ručku.
„Mezi řádky… mezi řádky… to jsou vždycky takové hádanky, kdy se zase člověk bojí, jestli si to jenom tak nějak nenamlouvá…“ opětovala můj mazlivý stisk.
„Problém je asi hlavně v tom, že když ti právě na někom hrozně moc záleží, když si toho někoho hrozně moc vážíš, tak se sám skutečně bojíš, abys slovně něco nepřehnal. A tak raději vyčkáváš a čekáš na ten rozhodný okamžik, kdy už budeš mít jistotu…“ vydechnul své poctivé přiznání.
„Díky…“ rozběhla se mi na oplátku zase ona ukazováčkem po otevřené dlani.
„No dobře, a když jsme si to nyní ujasnili, tak na mé formy vztahového dokazování opravdu i přistoupíš?“
„Opravdu… tedy, aspoň se o to pokusím…“ zase šeptla, jako by se za svou touhu začala hrozně moc stydět.
„I když s tím třeba začnu okamžitě, teď hned?“
„I když s tím začneš třeba hned. Já budu jenom ráda...“ reagovala čím dál tím tišeji.
„A jsi si skutečně jistá?“
„Úplně... vyzkoušej si mě… já, já si moc přeji si své sny už konečně podepřít něčím, co jsem si také bytostně prožila…dokážeš to pochopit?“ po dlouhé době ke mně zase jednou zvedla svůj pohled, jako by se bála, že jsem se jejích odevzdaných úmyslů lekl.
„A když si budu třeba přát… tě políbit?“ hodil jsem do prostoru zkusmo první návrh.
„Tak mě líbej... prosím...“ polkla nervózně na prázdno.
“A když budu chtít...“ zadrhnul jsem se.
„Tak to třeba i dostaneš... nechme se překvapit…“ nenechala mě ani domluvit.
„Jak překvapit?“ nepochopil jsem.
„Víš, ani já nevím, čeho dneska budu všeho schopna a jestli si taky svá převeliká přání dokáži vlastní odvahou splnit.“
„A umíš alespoň odhadnout, kolik přání mi dáš dneska k dobru, ty mé snové překvapení?“
„Tak začneme třeba jako v krásný pohádce, třeba tři..“ dokonce se i malinko usmála.
„Poslouchej, ty můj častý sne, jsi si opravdu jistá, že jsme se spolu sešli v mé kanceláři a že se nám to oběma jenom nezdá?“ začal jsem z toho být nějaký malinko nesvůj.
„O místě pobytu jsem si naprosto jistá…“ odpověděla a pořád takticky vyčkávala.
„Tak já bych si přál, aby sis odložila tolik šatstva, kolik si ho odložím já sám...“
„Prosím, však sám vidíš, že jsem připravená...“ a já hlavně viděl, jak se náhle její lžička v ruce viditelně zachvěla.

Vstal jsem a začal si pomalinku rozepínat košili. Ona také vstala a začala si rozepínat svou bílou halenku, pod kterou se jí rýsovala už jen snad ještě bělejší podprsenka.
Já si košili pověsil na opěradlo své židle a ona svou halenku zase na opěradlo její židle.
Přetáhl jsem si přes hlavu tílko a čekal jsem s napětím, co provede ona...

„Pomůžeš mi?“ otočila se ke mně zády a já jí rozepnul krajkovou podprsenku.
„Dostanu také jedno krásné políbení?“ zašeptal jsem vzrušeně, když se ke mně zase otočila.

Postavila se na špičky a zavěsila své ručky na mou šíji. Byla ve svém chtění skutečně nepopsatelně úžasná. Její horké rty se na ty mé lehounce, jakoby stydlivě přisály, a když jsem do dlaně mazlivě sevřel její ňadro, jen zavřela oči a hlasitě zavrněla. Mé tělo začalo pomalu, ale jistě větřit nějakou neočekávanou, překrásnou senzaci.
Když jsme si vychutnali sladkost prvního polibku, pustil jsem ji a začal si pomalu rozepínat kalhoty. Ona už bez jediného slova uvolnila knoflíček sukně na svém boku a bez zaváhání sjela zipem až na spodní doraz. Vyslala ke mně svůj kontrolní pohled a mile se usmála. Pak elegantním způsobem ze sukně vystoupila a pověsila si ji k ostatním věcem.

Pomalinku se zase otočila ke mně. Její oči si až skoro stydlivě prohlížely mé svalnaté tělo a nakonec zůstaly na chvilinku viset na mohutně vyduté provokaci mých slipů. Udělala malý krůček směrem ke mně a natáhla svou roztomilou ručku, ale svůj záměr nedokončila. Její dlaně se jí zkřížily na krajkách vlastních kalhotek a pohled se ptal, jak to vlastně půjde dál.

„Sundáme si je také?“ šeptnul jsem otázku a začal si je stahovat, aniž bych čekal na její reakci a ona poslušně kopírovala mlčky mé pohyby. Když si i přes druhý kotníček přesmekla nohavičku svých kalhotek, otočila se a zase si je pečlivě srovnala k ostatním odloženým věcem. Měl jsem pocit, že schválně otálí s otočením, jako by se najednou začala čehosi moc bát...

Podprsenka se jí svezla z hromádky šatstva a spadla na zem. Pomalinku se pro ni ohnula, jako by mi záměrně dopřávala, abych si ji pohledem dostatečně vychutnal i zezadu. A skutečně bylo co si vychutnávat.

Když se vracela z podřepu, letmo se na mě ohlídla a tak nějak se malinko provinile usmála, jako by se omlouvala, že zbytečně zdržuje. Ale mně bylo jasný, že se s největší pravděpodobností v ní právě v ten moment odehrává ten poslední, rozhodující boj. Když konečně znovu srovnala prádlo ke své spokojenosti, uvolnila si vlasy ze sevření gumičky a když se postavila vedle květinové stěny, tak si mě zase konečně svým pohledem celého bezezbytku nabrala.

„Jsi silný a krásný... moc krásný ve své nahosti…“ zašeptala a jakoby stydlivě se malinko se schovala za tu stěnu.

Jako kdybych se ponořil do obrovského mraveniště, tak se celé mé tělo zachvělo. Ale místo bolestivých žahadel mě všude zasahovala jen slastná, silně vzrušivá vlna s nádechem veliké žádostivosti.
Její svůdné tělo bylo štíhlé, skoro dívčích tvarů. Hruď se jí každou další vteřinou rychleji vzdouvala a její pohled, ten těkavě bloudil po kanceláři a každou chvilku se na delší dobu zastavil na mém těle.
Také já sám byl jak zhypnotizován. Bál jsem se rychleji pohnout, bál jsem se promluvit, abych si tu snovou krásu nevyplašil…

Už zřejmě sama nemohla to krásně nesnesitelné napětí vydržet. Náhle se zhluboka nadechla a vystoupila ze svého částečného krytu.

„Víš, že jsi skutečně moc a moc krásná?“
„Opravdu se ti líbím, i když jsem tak mrňavá?“
„Blázínku, o to jsi přeci krásnější.“
„Moc jsem se bála, že se ti nebudu líbit…“
„Jak bála? Kdy bála?“
„No, když jsem si takovou a podobnou situaci tisíckrát představovala.“
„Počkej, ty sis už takovouhle situaci skutečně představovala?“
„Hm. Já ano…“ pohrávala si s lístečkem visící květiny a z místa se jí nějak nechtělo.
„Něco tak úžasnýho by mě ani ve snu dnes nebylo nenapadlo…“ přiznal jsem se.
„Věděla jsem, že budu muset tvé fantasii asi malinko pomoct…“
„Udělala jsi to s obdivuhodnou odvahou. Já sám bych se k tomu asi jen těžko odhodlal…“ vztáhl jsem k ní paže a ona se do nich konečně pomalinku položila.

Přivinul jsem si ji mazlivě na tělo. Lehce se chvěla. Její ruce se pořád ještě neuměly rozhodnout, jestli to mé mohutné tělo, ve srovnání k jejímu, vůbec obejmou.

„Ani netušíš, jak hrozně moc jsem se bála…“
„Ty moje nádherná krásko, ale teď si to už představit malinko dokážu…“
„Ba ne, nedokážeš. Já sama tomu pořád nemůžu uvěřit, že tady stojím nahá a jsem objímána mužem, kterého už dlouhé měsíce miluji…“
„Doufám, že toho nebudeš nikdy litovat a že se ti splní i tvůj mockrát sněný sen.“

Jen si spokojeně povzdychla a položila si tvářičku na mojí hruď. Teprve když se má ruka vrátila z jejího zadečku a zaháčkovala se za tu její nerozhodnou a navedla ji na můj bok, pevně mě obejmula. Cítil jsem její
horký dech na hrudi, a když jsem se malinko stočil tak, abych mohl pohladil její pravé prso, hlasitě zavrněla a sama už dala do pohybu svou ručku, která se tak nějak
nerozhodně zastavila na mém břiše. Malinko sklonila hlavu snad jen proto, aby viděla, co jí tak velkého najednou tlačí na její bříško.
Teprve když si mé prsty začaly pohrávat s malinkým knoflíčkem bradavky, která se ve své reakci začala dost rychle probouzet, propadly se konečky jejích prstů do bohaté kštice mého zdivočelého klína. Sám jsem začal cítit, jak se mi čím dát tím víc začínají chvět kolena. Byla to tak krásně silně emotivní situace, plná nepopsatelného napětí, něhy a rostoucího chtění, ale i podivného strachu.
Ohlédl jsem se ke svému stolu. Bylo mi jasné, že se musím rychle zmocnit židle, která mě jako jediná může zachránit od pořád rostoucího třesu nohou. Ale ona se mi náhle svezla po těle a padla na kolena. Hrábnul jsem bleskově po židli a konečně si sedl.
Položila si svou rozpálenou tvářičku na mé stehno, druhé odtlačila široko do strany a můj zmatený ogar zčásti zmizel v jejích mazlivých dlaních, ke kterým se rychle přidaly její sametové rtíky. Musel jsem se opřít o chladnou opěrku židle, která až protestně zapraskala ve švech. Její dlouhé vlasy mi bránily pohledem sledovat její hravé počínání. Rázem ze mě udělala pouhého statistu, který se třásl po celém těle a kterému na čele jen vystřelovaly bezmocné krůpěje potu. Malinko mě znervózňovalo, že já sám jsem v této poloze nebyl schopen mimo její hlavy a ramennou, dosáhnout vůbec na nic. Ale na druhé straně jsem jí zase chtěl dopřát dostatek času, k naplnění jejího vlastního chtění.
Až po hodně dlouhé době jsem se podstatným způsobem svezl na židli tak, abych rukou dosáhl na její bok a vyprovokoval jsem změnu její posice. Sice svými rty můj klín neopustila, ale zato se v hlubokém předklonu a rozkročmo postavila vedle mě. Tím mi dala úžasnou šanci, se také aktivně zapojit do té překrásně mazlivé hry. Levá ruka si velmi rychle našla v předklonu nalité ňadro a druhá zmizela pod oblinou jejího zadečku. Zavřel jsem odevzdaně oči.
Tyto dotykové kreace předčila všechna má očekávání a pomalinku dostávaly donedávna tak cudně stydlivou ženu, která se již chvěla jak pod vysokým napětím, na hranu sladkého blouznění. Její květ lásky pod mými dotyky medoval čím dál tím silněji. Každou chvilku mi silně zaryla své prstíky do stehen, to když jejím nitrem proletěla další sladká vlna silné extáze. Brzy však přišla chvíle, kdy jsem rychle z konferenčního stolu musel odstranit vše nepotřebné. Vyzvedl jsem ji do náruče a začal vášnivě líbat. I když tak docela hned nemohla mé konání pochopit, velmi aktivně se přidala. Já se s ní otočil a opatrně jsem ji konečně položil na desku stolu. Snad teprve v ten moment pochopila můj záměr. Ale odejít mi nedovolila. Hned mě její ručka zachytila, tvářička se vyklonila stranou a rty znova neodolatelně zažebraly.
Zůstal jsem tedy na místě, jen jsem se přes tělo naklonil k jejímu klínu, který se ihned po prvním polibku nečekaně otevřel, jako překrásná pohádková kniha.

Této úžasné předehry, plné krásné vynalézavosti, jsme se nemohli vůbec nabažit. Já jako první musel velmi rychle opustit její neúnavné rty, protože již hrozilo, že by mě byla vyčerpala dříve, než bych se dostal k tolik očekávanému hlavnímu milostnému aktu, o který jsem ji, ale ani sebe, rozhodně nechtěl připravit.

Rychle jsem přešel na druhý konec stolu a její kolena jsem si v doprovodu mazlivých polibků zavěsil na svá ramena. A já mohl pokračovat tam, kde jsem před chvilkou přestal a to s daleko větším důrazem. Také netrvalo dlouho a její tělíčko se v záchvěvu, silně napjalo a klouby rukou pevně se držících na okraji desky, začaly varovně praskat.

Vyvedl jsem ji snad již po sté do říše milostných snů, než jsem se rozhodl pro rychlý, mazlivý vstup do její netrpělivě se chvějící nabídky. Nohy ji sjely na mé boky, tělo se jí na pár vteřin napjalo a jako by ve velkém úleku strnulo. Ústa se otevřela a konečně hlasitě vydechla své toužebné chtění. Pomalu, pomalinku jsme se pohybově ladili v tom nejkrásnějším tělesné taktu. Sotva se nám to povedlo, vyzvedl jsem zase její kotníčky a vzepřel na mých ramennou. Ty se napínaly, zvedaly až zase sjely na mé boky, kde se zachytily a umožnily ji, prudký příraz svého chtivého klína. A když jsem se mazlivě svým ukazováčkem dotknul její rudé perličky, bojovně trčící pod něžným převisem chloupků, hlasitě, až skoro plačtivě zanaříkala.

„Ty ďáble, co to se mnou provádíš! Já, já se snad krásou zblázním, tohle se nedá…. prosím, netrap mě už… prosííím přidej, nešetři mě a nemusíš si dávat pozor!“ její tělo se napjalo k prasknutí a klín se vysoko zvedl nad desku stolu.

Hlasitý, několikráte opakovaný prosebný výkřik přešel do zklamaně slastného žalování, až se začala po několika dalších minutách uvolněně hroutit. To však byl právě ten moment, na který jsem tak dlouho číhal. Sotva zvedla své paže s náznakem, abych ji tedy aspoň políbil, naznačil jsem pohybem splnění jejího přání. Součastně jsem znásobil přítlak svého klína a na ten její znova divoce zaťukal, a to už doopravdy až na samém dně.
Pohyb jejích paží ustrnul, ústa, která se již zformovala k polibku, se znova do široka rozběhla a oči, ty její překrásné čisté oči, se v úžase nové krásy, neuvěřitelně rozšířily. Klouby jejích prstů zase hlasitě zapraskaly a klín dravě vyrazil proti tomu mému.

Ta plachá, stydlivá žena, náhle přestala na dlouho existovat. Nastalá smršť ji zbavila i té poslední špetky sebeovládání. Tělo, po kterém se již řinuly potůčky potu, se zmítalo tak divoce, že jsem měl chvílemi dost práce je vůbec na desce stolu udržet. Když se vytočila v divoké spirále do extáze, kterou jsem znásobil silným strnulým přítlakem, ucítil jsem obrovskou vlnu mokrého horka, které se mi proudem řítilo po stehnech dolů k podlaze. Malinko jsem povolil přítlak a nahradil jej krouživým, spíše mazlivým pohybem.
Jediným pohledem jsem zjistil, že vedle hektolitrů milostné šťávy se bez její vůle otevřela i stavidla propouštějící horký, zlatavě jiskřivý proud.

Ona však z tohoto nebrala vůbec nic na vědomí a znova a znova si šla pro své omamné, ještě nikdy v takové intenzitě zřejmě nepoznané krásno…

Náhle na chodbě hlasitě bouchly hlavní dveře. Ten zlověstný zvuk mě zasáhl jako krutá rána bičem. Trvalo ještě pár vteřin, než se tento zvuk, zlověstně věštící katastrofu, dostal také na příjem jejího pomalu se probouzejícího vědomí.

Když jí sepnul reál, tak v tu ránu jsem ji měl kolem krku. Rychle mi lípla pusu a než jsem vůbec pochopil, že se musím obléknout, měla ona již své svršky zapnuté a na stolku se zase objevily stohy papírů a mezi nimi hrnky s kávou. Jen té obrovské, lesknoucí se kaluže pod stolem, si jaksi vůbec nevšimla. Rychle přeběhla k rýsovacímu prknu a něco tam začala soustředěně studovat.

„Vlasy!“ sykl jsem varovně a ona si je rychle vehnala do gumičky.
„Jé, promiňte...“ vpadla do kanceláře uklizečka jen tak, bez zaklepání?
„Cože?“ zvedl jsem unaveně hlavu od stolu.
„Promiňte mi to prosím, já opravdu nevěděla, že tady teď ještě pracujete...“
„Pracujeme a buďte tak hodná, ještě nám to bude chvíli trvat a nechceme být rušeni. Když, tak přijďte, prosím, tak za hodinku. Zatím budete mít určitě co dělat i jinde, že?“
„Jistě, jistě... promiňte…“ koktajíc se rychle odporoučela.
„Děkuji vám...“ odtušil jsem komisně.
„Baba jedna sakramentská! Doufám, že sem už nevleze!“ vstal jsem od stolu, ztrhnul ji od rýsovacího prkna a znova ji vyzvedl do své náruče.
„Dobře jsi to s ní udělal...“ pochválila mě a vytočila se mi z obětí tak, že jsem jí stačil skoro stáhnout halenku.

Já nechtěl věřit svým očím, když zase pečlivě odnesla spisy i hrnky a chtěla si vyzývavě sednout na okraj stolu. Ale v ten okamžik si však bohužel všimla lesku kaluže…

„Kde se to tady vzalo?“ ztuhla v podvědomém tušení čehosi.
„To nic. To jsou jen následky našeho překrásného milování…“ usmál jsem se, sáhnul do vázy pro bílou růži a políbil ji na pootevřená ústa.
„Počkej, jaké následky myslíš?“
„No tak? Propadla ses do té nádhery tak dokonale, že jsi zapomněla na celičký svět…“
„Že co? Tím mi chceš naznačit, že se já při tom snad i počůrala?“ vytřeštila oči a dlaně jí v úleku zakryly silně se rdící tvář.
„Jen klid. Můžu se ti k něčemu přiznat?“ objal jsem ji kolem ramen.
„No tak, to jsem teď opravdu zvědavá…“ zase se mi vytočila a schovala si svou tvář na mé hrudi.
„Něco tak úžasného, jsem ani já ještě ve svém životě nezažil.“

“Co úžasného?“ špitla přidušeně.
„Tak úžasné milování, přeci…“ šeptal jsem ji do ouška.
“Prosím tě, nedělej si aspoň nyní ze mě legraci…“ zanaříkala zoufale.
„Ale já to myslím smrtelně vážně a tohle, to je přeci tím nejkrásnějším důkazem opravdovosti, jaký se ti při našem prvním milování, mohl jenom stát…“
„Máš tady nějaký hadr?“ špitla omluvně.
„Jistě. Támhle v koutě…“
„Jak je možné, že jsem to vůbec nezaregistrovala?“ pořád ještě sama nad sebou kroutila hlavou.
„Ty jsi tu krásu přeci prožívala daleko, tam nahoře v tom hvězdném nekonečnu…“ usmál jsem se.
„Já si vůbec nerozumím. Ještě se mi taková věc nikdy v životě nestala…“
“Já zase doufám, že se mnou to určitě nebylo naposledy…“
“Nech toho, prosím…“ vydechla a odešla z kanceláře i s mokrým hadrem.

Otevřel jsem okno a zapálil si cigaretu. Venku příjemně svítilo sluníčko a já měl ve své duši stejně krásný a příjemný pocit.

…myslel jsem si, že mě už v tomto směru nemůže tak rychle vůbec nic překvapit… meditoval jsem… ale jak to vypadá, tak žena je skutečně tím nevyzpytatelnějším a ve své nekonečnosti tak úžasným fenoménem, ke kterému musíš vždy přistupovat s velkým respektem a jen jako ke stoprocentnímu originálu s maximální úctou. A nikdy se nesmíš nechat unášet svou vlastní domýšlivostí, posuzovat ji jen podle jejích povrchních znaků, protože každá, ano každá bez rozdílu, v sobě nosí takové obrovské množství krásy, až je to k nevíře. Jen je asi potřeba najít ten správný kód, ten správný klíč, ten správný knoflíček, kterým bys vždy dokázal její pokladnici duše odemknout, vypustit tu skrytou touhu, chtění a úžasnou schopnost dávání a braní součastně…

„Moc ráda bych věděla, co si nyní o mně vlastně myslíš?“ zaslechl jsem snad součastně s klapnutím dveří.
„Když bych ti to poctivě pověděl, tak bys mi to stejně nikdy neuvěřila…“
„Myslíš? Zkus to, prosím…“ natáhla ruku a odvedla mě od otevřeného okna a hned se mi lehce zavěsila kolem krku.
„Jsi úžasná. Já jsem si zrovna vyčítal svou mnohdy domýšlivost a povrchnost v posuzování svého ženského protějšku…“
„Opravdu? A do kterého šuplíku jsi zařadil mě?“
„No právě…“ odklepl jsem si popel.
“Co, no právě?“ nedala se odbýt.
„Tebe jsem zařadil do šuplíčku nesmělých, tajně toužících, ale nikdy nemajících dost odvahy pro realizaci vlastních přání…“
„Ale v tom jsi se ani malinko nemýlil…“ zase mě políbila.
„Ano zmýlil i v tom jak se dokážeš krásně, co krásně, úžasně milovat, jak dokážeš dávat a taky stejnou měrou si brát, to jsem prostě ještě nikdy s žádnou ženou nezažil…“
„Ty zase tak nádherně přeháníš…“ usmála se.
„Myslím to smrtelně vážně…“
„Ty ale zapomínáš na jednu jedinou a moc důležitou věc…“
„To by mě dost zajímalo, na kterou věc jsem ještě zapomněl…“
„Třeba na tu, že k takovéhle akci, se přeci musí vždy sejít přesně ti dva správní lidé. Ano ti dva, kteří třeba někdy podněcují vzájemné chtění a tužby. Kteří ale, jak ty sám říkáš, bezezbytku vše dokáží dát, ale také si vše nekompromisně z toho druhého berou. Nebo se snad zase mýlím?“
„Ba ne. Určitě se nemýlíš. A možná, že ani netušíš, jak moc velkou pravdu máš…“
„To je moc dobře…“ odlepila se ode mě a začala uklízet věci ze stolu.
„Budeš ale muset toho svého objeveného mazlíčka, vyvézt z velikého, i když překrásného leknutí, které zažil...“
„Jen se neboj. Teď už jsem si jistá, že to hravě dokážu…“ odpověděla nezvykle sebevědomě.

A taky mi to dokázala. Když po další hodině opustila moji kancelář a já vyčerpaně dopadl za svůj stůl, nedokouřil jsem ani cigaretu a technické řešení bylo snad samo na světě. Jako když někdo zapne tu správnou kombinaci čísel... to jsem zařval radostí už i já!
„Tak tenhle inspirační postup, ten si musíš, kamaráde, rozhodně pro další náročné úkoly zapamatovat!“

***