Mám

Mám nebo nemám? Nemám. To já dobře vím. Přesto jdu do toho. Zvednu sluchátko a volám. Haló, kdo tam? ozývá se z něj. To já Tomáš. Zdravím Tě, co zase potřebuješ. Však Ty víš. Vím. Tak tedy přijeď. Jdu do koupelny a činím vše, co myslím, že by mělo být tak. Odcházím a sedám do vozu, určitě ze mne nebude brzda provozu. Dost se na to těším. Otvírá mi a mne už ťuká něco dole. Jsem jak ve snách. První polibek je na tvář. Rozepíná mi košili a hbitým jazykem kmitá okolo bradavek. Chce zastínit to, že mi rukou ohmatává a dme to zvětšující dole. Jsem v předsíni opřen o věšák a je mi sán. Na přivítanou a bez jediného slova kromě ahoj, jedná se o docela slušný počin. Nechci zůstat zahanben a tak mé ruce míří údolím do jeho koryta. Naštěstí není vysekané a dá se k něm poznat krásná údolní škvírka, skrývající pramen potůčku. Po jeho odhalení chci prozkoumat jeho dno a mám k tomu jen jednu pomůcku. A tou se zaobírá ona. Beru jí ho a zasouvám do ústí. Činím tak jemně, jsem u zelených, tak neposkvrním přeci tento pramen. Pramen nenalézám, jedná se zřejmě o Macochu. A Punkvou je ten můj ohnivák. Přecházíme do kuchyně a pijem si z očí vášeň. Je v nás, v nás obou. Hoříme touhou zapálit a přitom chceme být uhašeni. Nedá mi to a sleduji její dmoucí hruď, pod kterou si bije srdce jako zvon. To vím. Ona sleduje moje pohledy a rukou si počíná hladit vzedmuté hroty a občas jen tak míří do svého údolí. Je tam čím dál víc, asi ji dává zabrat ten výstup na ty kopce. Pohled na ni mne nenechává chladným a beru do ruky to své. Konáme podobnou činnost s očekáváním, jak to dopadne. Nechce se mi jít k ní a žadonit a zřejmě ani jí ne. Oči se jí lesknou čím dál víc, má v nich slzy, to jsou slzy uspokojení. Nevnímám, jsem v tom s ní. Probírám se a nevím, co se se mnou dělo, mám mrazení v zádech a příjemný pocit zároveň. Ona oddychuje, spí, spí na divanu. Je nahá. Není v tom sama. Jdu blíž a je tam. Trošku sebou hází, asi si myslí, že je to jen sen. Já vím, že není.