Poslední tanec

Naposled se mě dotýkej, pojď si zatančit. Chytni mě za ruku, odveď mě na odlehlé místo a budeme se hýbat do rytmu hudby. Obejmi mě pevně rukou okolo pasu, přitáhni mě k sobě. Chci cítit tvůj tep, protože ten nám bude udávat tempo. Veď mě, veď moje tělo a já sebou nechám cloumat, udělám všechno, co budeš chtít, ovládej mě, zhypnotizuj mě, probodávej mě pohledem. Nebudu se bránit, udělám cokoliv.
Hoď se mnou drsně o stěnu, zaryju ti svoje nehty do kůže. Neohlížej se na to, že mi to může způsobovat bolest. Mně se to líbí, způsobuj mi bolest. Zasloužím si to, proto trpím tak moc ráda. Hýbej se mnou do rytmu hudby, protože jsem v euforii a nemám energii na to, abych se bránila. Chci cítit tvoje ruce naprosto všude. Tancuj, tancuj.... Hrají náš song. Song, který říká: ,,Sbohem.“
Chovej se ke mně drsně, prosím. Shoď mě na zem, na pohovku, kamkoli.... Prosím, polib mě a drž náš rytmus. Klavír pořád dokola opakuje dva tóny, které se rozléhají v mé hlavě, nevnímám pořádně nic okolo, jen tebe a mě, nás dva. Nás dva.... tak moc křehké spojení... dozní hudba a my dva končíme.
Obejmi mě, drž mě. Ne, já ještě nechci padat. Dělej to dál. Pokračuj. Způsobuj mi slastnou bolest. Chci to. Přímo tě o to žádám. Blíží se konec skladby, která opakuje pořád dokola jen to ,,sbohem, sbohem, sbohem“. V hlavě nás to drtí, ozývá se to pořád dokola. Držíš mě pevně, vdechuješ moji vůni, cítím tvoje rty na svém krku, tvoje ruce mám naprosto všude... Zazpívej mi. Zazpívej mi prosím tu svoji písničku. Písničku, která má jen tvoje tóny. Tóny, které může ze sebe dostat jenom tvoje tělo. Která mi bude celý život znít v hlavě. Zpívej, prosím, než budu muset odejít, než ti řeknu to svoje ,,sbohem“. A tak zpíváš. Zavírám oči, vychutnávám si tvoje ruce, tvoje rty se jemně pohybují po mém krku, krouží, vnímám ty tvoje tóny každou částí svého těla a pohybuju se přesně do rytmu, který udáváš. Pomalu odtahuji tvoje ruce, dívám se ti do očí. Tady je konec, zlato. Děkuju za bolest, co jsi mi způsobil, mrazí mě u toho po těle. Klavír už zní jenom jemně, doznívá, struna se už jenom jemně chvěje. Tak jako my dva. Odcházím, končíme. Pusť mě, prosím..... a zamáčkněme slzu. Někdy to tak prostě bývá. Zatancuješ si s někým jiným, zazpíváš mu svoji píseň... Při té představě nežárlím. Klavír dozněl, je konec. Usmívám se na tebe a mizím v dálce. Díváš se na mě, chceš mě zpět, ale hudba už přece dohrála. Utíkám, abych někomu jinému mohla říct: ,,Smím prosit?“