Nevydařenej den

Nevydařenej den

Jedu v koloně směr Libuš. Mám jasně vytyčený cíl. Je odpoledne. Jsem unavený, to z té lenosti. Jsem ospalý, to z té nespavosti. Nejsem tady sám. Někdo vedle mne sedí. Po očku, vždy když je to možné, mrknu na siluetu. Víc nevidím. Zdá se mi, jako by silnice jela proti mně a já stál. Zažil jsem to kdysi na trenažéru v autoškole. Vločky sněhu jakoby proti utíkaly. Bičují okno a zde v autě je příjemně teplo. Občas pustím stěrače, to abych viděl. Rád bych zastavil, nicméně silnice proti nám jede pořád dál. Ptám se siluety, co ona na to. Neodpovídá. Někdo z nás je divnej. Zde v teple hezky a příjemně voní. Má i přes tu zimu krátkou sukni. Ze sukně vykukují nohy, hezké dlouhé tmavé. Solárko to zařídí i teď v tomto ročním období. I nahoře je cosi, co mne nutí se tam po očku dívat. Celý ten útvar za to stojí. Napadají mne věci jako s tou silnicí. Silueta dělá, to co mi vidí v očích. Vznáším se jak ty vločky. Já z toho však něco mám. I ten okamžik však zmizí, někdy i dříve než oni roztají. A jsme v místě určení. S obtížemi hledám místo pro zaparkování a auta tam nechávám. Jdeme do bytu, kde to máme udělat. Náš krok je neúměrný mojí touze. Jinými slovy já bych nešel, ale utíkal. Nevím jak ona. Asi se to nehodí. I přes tu nekonečnou cestu z parkoviště vcházíme do domu. Výtah nejezdí, nezbývá než vystoupat těch pár podlaží. Odemykám, naštěstí je co. Zouváme se, odkládám svoje svršky. Procházím byt, přemýšlím, kde to chtěla udělat. Vracím se do kuchyně a beru konvičku. Zalévám ty, co si o to svým stavem říkají. Plním jejich touhu. Kdo naplní tu moji? Vzpomínám si, že tu jsem se siluetou. Pátrám, kde ji spatřím. Nikde není. Slyším téci vodu, a to z koupelny. Mířím tedy tam. A ona tam. Je smělá, že je tak odhalená. Těší moje oko. Vidím její chřípí. Nedá mi to a jdu za ní do vany. Myjeme se vzájemně. Suším ji žhavým pohledem. Přesouváme se do ložnice. Dáváme průchod vášni. Milujeme se do oboustranného uspokojení. Zkoušíme to dále. Baví to nejen mne, jak se zdá. Spím. Probouzí mne zvonění. Šourám se v ústrety zvuku. Otvírám dveře, nikdo tam. Jen aby si někdo nešel pro siluetu, pomyslím si. Zavírám dveře a slyším opět zvonění. Je to jasné, je to ten krám na zdi u dveří. Zvedám sluchátko a nějaká baba do něj řve. Otevři, otevří. Jako by to nestačilo jednou. Tisknu tlačítko, jež oné osobě umožní přístup do bytu. Vědomí se probouzí a vzpomínám si, jsem ženat. Onou řvoucí je moje tchyně. Co by tomu řekla, kdyby ji tu viděla, je nasnadě. Siluetu budím a vystrkávám z postele. Beru její šaty do náruče a bez milosti ji vystrkuji ven na chodbu. Někdo zase kope do dveří. Co mám dělat, otvírám a civím na dvě ty samé. Jedna jako druhá, pomyslím si. Obě řvou, nadávají. Vchází svorně do bytu. Už je mi to jasné, onou siluetou byla moje paní a já v myšlenkách ji za milenku zaměnil. Z kuchyně slyším hašteření. Chtějí se dopátrat výsledku a ten mi podsouvají. Ty starej prasáku, si ke tchyni vodíš milenky a pak vlastní manželku vyhodíš nahou na chodbu strachy z vlastní tchyně?!!! Zamýšlím se a přitakávám. Nerad lžu. Skončím tam, co před chvílí byla ona. Nemám šaty, klíče od vozu. Zvoním na sousedy a žádám pomoc. Dostávám sprchu slov i vody. Jsem v hajzlu, přesto se směji, až se za břicho popadám.