Na konec světa,do nejčernějšího nebe, kde je tma a mlha

Ty to víš a já to vím taky. Víme to oba dva, a proto na mě čekáš na konci světa, na kraji toho nejčernějšího nebe, v mlze, potmě, v tichu... Z dálky se ozývají hlasy, ale nemusíme je poslouchat... Slyším smích a hudbu, jenže to pro mě neexistuje. Jela jsem sem, abych prožívala přesně to, co prožívám. Sedím tady a nechávám se shodit dolů. Nevidím naprosto nic, protože mě pokryla ta mlha a tma všude okolo. Nevidím tebe, jen slyším, jak dýcháš. A pak slyším sebe.... Dýchám taky.... Zachytávám se do záchranných sítí tvých rtů, snažím se držet se okraji propasti. Střídavě se chytám a potom se zase ztrácím. Odtahuješ se, abys mě potom zase znova chytnul a já s sebou nechávám jen tak cloumat a vůbec se nezlobím. Nevadí mi, že chvílemi padám. Chvíli neslyším nic, chvíli zase slyším dýchat sama sebe. Dýchám čím dál tím víc nahlas, kladu si nárok na to, abys mě umlčel. Ty to střídavě děláš, chvílemi se zase odtahuješ. Asi si užíváš toho, že brzo spadnu někam hodně hluboko. Zkouším ležet na zádech, na boku,..... abych poznala, co z toho mě zachrání nejvíc. Nechávám to na tobě, abych se zachraňovala přesně tak, jak si přeješ. Jemné paprsky světla z jiné galaxie mi dovolí krátký pohled do tvých očí, ve kterých zjišťuju, že do nich nevidím, snažím se zachytit alespoň jeden pohled, ale potom svoje oči zavírám a na vlnách naší řeky se nechávám unášet někam hodně daleko, nízko a hluboko. Nechci přemýšlet nad tím, že za chvíli spadnu. Ani nevím, jestli jsi na mé straně. Cítím ale přitom tvoji podporu. Tvoji podporu na mém bříšku. A všude okolo. Rozbíjíš moje obavy stejně tak dovedně, jako mě zbavuješ toho věčného sevření mých boků. Lehce je pár kroky osvobodíš, jen tak jemně... neodhaluješ je... jen aby mohly dýchat... nejdřív jejich bezpečnostní pás... potom rozepínáš látku, která je svírá.... a zachraňuješ svojí rukou... nebojíš se jít do temných míst... v téhle tmě se já už taky nebojím... Už nestíhám myslet na to, co se právě děje... Nebo spíš myslím na to, co se děje, a proto nemůžu přemýšlet. Záchrana je vždycky zvláštní.... Ležím tady vedle tebe a nechávám se zachraňovat od té tmy. Pořád bloudíš, já se vznáším... Tuším, že se té tmy nezbavím... Ani tvoje ruka nikam nevnesla světlo. Jen jeden záblesk. Elektrický proud. Ta jiskra. Dostala jsem to tak rychle, prudce, proud po celém těle, musela jsem se třást. Dostat elektrickým proudem bolí, ale člověk si to musí prožít, aby to uměl vychutnávat znova a znova a znova a znova. Vzlétla jsem někam hodně vysoko, dotkla se přitom tebe. Lítala jsem jen tak sama, s elektrickým proudem v sobě. Při letu jsem odhalila epicentrum... Šlo to přesně z míst, kde se mě snažila zachránit tvoje ruka. Světlo nikde, ale ta elektřina všude okolo. Najednou jsem byla nahoře a jemně, lehce, jsem se vracela zpátky. Zpátky tam na konec světa, na kraj toho nejčernějšího nebe, do mlhy, tmy a ticha, abych zjistila, že pořád jsem tam, kde jsem byla, i když jsem měla pocit, že jsem ty chvilky předtím byla naprosto někde jinde. Usměju se na tebe, usměju se pro sebe, zase zamknu svoje boky ochranným pás(k)em, zapnu ten kousek látky, co je obvykle dusí, a ujistím tě, že se nic nestalo. Potom tě můžu pohladit a vrátíme se tam, odkud jsme na ten kraj světa, do nejčernějšího nebe, kde je mlha a tma, přišli.