Bojovník

Je to už mnoho zim nazpět, kdy se na nebi objevilo druhé slunce. Asi týden svítilo spolu s tím prvním a svítilo i v noci. Naši šamani byli přesvědčení, že je to božský úkaz a že musíme obětovat, aby se bohové neurazili.

Já byla jakožto dcera panovníka ušetřena, ale mnoho jiných mladých panen zemřelo na obětním oltáři.

I tak sedmý den slunce kleslo a vznášelo se těsně nad vrcholky hor, nedaleko od naší osady. Pak po několika dalších dnech se slunce otevřelo a vyšli z něho bojovníci. Podrobili si nás, rozprášili veškeré pokusy o obranu a naši lidé, celá země skončila pod porobou návštěvníků z hvězd.

Vypadali skoro jako my, vzhledově se opravdu mnoho nelišili, ale co se týče rychlosti, síly a krvelačnosti, nevyrovnal se jim ani ten nejodvážnější z našich mužů. Celé hordy byly rozprášeny a mnohá pole zalila krev, než naši lidé konečně uznali porobu a začali návštěvníkům sloužit.

Půl ze všeho, co vypěstovali naši zemědělci, půl ze všeho, co lovci dokázali ulovit, půl z úlovku rybářů, to byla daň za to, že nás nechají žít.

Dospívala jsem v utlačované společnosti, ubohé a stále hladové. Během té doby jsem vnímala pouze strach a zlobu. V té době se tradovaly příběhy o jejich původu a o jejich životě. Pár jedinců, kteří směli navštívit jejich loď, vyprávělo o společenském uspořádání.

Zřejmě se jejich společenství podobalo spíše včelímu úlu, nežli normální lidské společnosti. V lodi prý byla jen jediná žena, stvořitelka a ta se starala o chod celého společenství. Její hlas byl posvátný a její přání byla splněna, ještě než je stačila vyřknout. To ona plodila všechny potomky, bojovníky, kteří jako nájezdníci přepadali země a národy a jako cizopasníci hodovali na plodech cizí práce, aby se sami mohli zdokonalovat v boji. Jejich zbraně byly nevídané. Byly účinné i na dálku a metaly světelné paprsky, které rozetnuly i kámen. I pokud se někomu podařilo bojovníka odzbrojit, jeho tělesná síla a vytříbená technika boje, dělaly z jeho těla jen další smrtící zbraň.

I když zemi sužovaly kruté mrazy, bojovníci chodili oblečeni pouze do půli těla. Nikdo je nikdy neviděl třást se zimou, asi ji ani nevnímali. Jejich pokožku po celé ploše pokrývaly nádherné obrazce, které průběžně měnily barvu. Pableskovaly od béžové, přes jantarovou, až po temně fialovou. A všechny ty barvy mezitím, ani jsem je neuměla pojmenovat. Byl na ně úžasný pohled. Vysocí, urostlí, svalnatí a hrdí muži. Jenže taky zabijáci a krutí bastardi.

Celá vesnice byla vždy vzhůru nohama, když se blížil den, kdy přijížděli pro naše zásoby, aby si je odvezli na svou loď. A tak jako sužovali naši osadu, sužovali i osady ostatních, na sever až k hranici, kde led nikdy neodtává, na jih až ke stále teplému moři a taky na východ a na západ od nás, kam až sahaly naše vědomosti.

Někdo by si řekl, že tolik jídla snad ani nemohou pozřít, možná si dělali zásoby, možná přijde ten den, kdy nás opustí a odletí stejně, jak přiletěli.



Jmenuji se Aislin, což v našem jazyce znamená sen nebo taky předtucha. Matka mi to jméno dala jako vzpomínku na mou babičku, která prý mívala vidiny budoucnosti.

Můj otec Catan je vládce naší země. Keltové jsou odvážní bojovníci a můj otec je tím nejodvážnějším ze všech. I přes svou nezdolnou povahu, přes svou chrabrost, nedokázal ochránit naši zemi před bojovníky. Válčil v mnoha bitvách a jeho znetvořené tělo plné jizev a chybějící levá paže vypovídaly, že zažil víc bolesti, než kdokoliv, koho jsem znala.

Má matka Sorcha, zemřela v horečkách, když mi byly tři roky. Mnozí tvrdili, že byla tou nejnádhernější ženou, která kdy kráčela po zemi. Že prý byl do ní zamilovaný i sám bůh války, ale ona dala přednost mému otci. Jako pomstu za své zlomené srdce, na ni seslal nemoc a zbavil ji života.

Já zdědila po matce vzhled a po otci povahu. Na dívku jsem byla příliš paličatá a neústupná. Příliš hrdá a nepokorná. Má chůva říkala, že ke vzhledu křehké dívky se má duše vůbec nehodí. Nehrála jsem si s ostatními děvčaty, ale učila jsem se jezdit na koni a střílet z luku. Kolikrát jsem domů přišla v potrhaných šatech, protože jsem si s ostatními chlapci poměřovala sílu v boji. Otec byl rád, že ač v dívčím těle má doma chlapce. Vychovával mě tedy tvrdě a v žádném případě mne nerozmazloval.

Doufal, že až vyrostu, budu dostatečně silná, abych mohla vést náš lid, dokud si nenajdu muže, který bude dobrým válečníkem a pomůže mi to těžké břímě nést.

„Aislin, pojď na ryby.“ Bran byl mým přítelem už od batolecích let. Byl mi bratrem, kterého jsem neměla. Vždy byl ochotný věnovat mi svůj volný čas, aby mne doučil to, co ostatní chlapci zvládali lehce a bravurně. Učil mě chlapeckým dovednostem. Umění lovu, rybolovu i stopování. Učil mě, jak zacházet s mečem a jak se zařídit, když se musím spolehnout jen sama na sebe. Učil mě umění přežití v divočině severu. V naší překrásné a nezkrotné zemi.

„Brane, dnes je den, kdy přijdou, slíbila jsem otci, že mu budu stát po boku, abych se naučila umění vyjednávání. Být vládce neznamená jen být fyzicky zdatný, musíš ovládat i umění diplomacie.“ Opakovala jsem slova, jež mi předchozí večer vštěpoval otec.

Bran naštvaně odfrknul a přehodil si pruty z jedné ruky do druhé.

„To se budeš radši dohadovat s těmi kašpary, než abys šla se mnou na ryby?“ Zamračil se na mě.

„Brane, je mi líto, otec na mě spoléhá. Říká, že už mám dost let na to, abych se učila vládnout.“ Pokrčila jsem rameny a nervózně střelila pohledem k zářící kulové lodi, vznášející se nad obzorem.

Vzduchem projel záchvěv energie. Bylo to podobno skoro hmatatelnému napětí, než první blesk protne oblohu při letní bouři. Dusno bylo skoro nepředstavitelné a trochu deště by jistě nevadilo, ale z tohohle pršet nebude. Nárůst napětí byl způsoben aktivitou lodi a byl nám znamením, že bojovníci se blíží.

Matky volaly své děti do relativního bezpečí domovů. Muži se stahovali do vesnice a stařešinové jako kouzlem zmizeli ze zápraží dřevěných domů.

Osada se během pár minut naprosto vylidnila. Uprostřed návsi byl vůz, až po okraj naplněný ovocem, zeleninou, čerstvými rybami a taky pár pytli obilí z našich sýpek.

Otec se mi postavil po boku a svým pohledem odehnal Brana od našich dveří. Náš dům stál v čele osady a byl největší. Nebylo to proto, že by si můj otec potřeboval tímto způsobem dokazovat svou důležitost, ale proto, že se spodní patro se používalo k oslavám, zasedáním rady, nebo jiným příležitostem. Náš dům byl spíš něco jako hospoda a kostel dohromady.

Od velkých dvoukřídlých masivních dveří vedlo dolů na náves několik širokých schodů. Otci se to líbilo, protože když vítal návštěvy, stál nade všemi, a když promlouval k lidem, byl dobře vidět i slyšet.

Několik psů z vesnice se hlasitě rozštěkalo a i dobytek byl jaksi neklidný. Je zvláštní, jak zvířata vycítí, že se blíží něco zlého.

Pár ozbrojených mužů se postavilo pod schody, i když jejich přítomnost byla spíš jen na oko. Kdyby se bojovníci rozhodli zaútočit, nikdo z nás by to nepřežil.

Dívala jsem se k obzoru a sledovala, jak se zvedá prach z cesty v místě, kudy projíždí jejich povozy. Měli zvláštní vozy, které nemuseli táhnout žádní koně. Dokonce ani neměly kola, což bylo ještě zvláštnější. Jejich vozy vypadaly spíše jako lodě. Lodě na měkkých naducaných polštářích.

První z vozů projel bránou opevnění, které chránilo naši vesnici, nejen před útoky nepřátel, ale i před divou zvěří, která v zimě hledala snadnou kořist.

Za ní se vznášely ještě další dva vozy. Pomalu a důstojně proplovaly osadou, přímo k jejímu středu, shromaždišti.

První vůz klesl na zem a jeden z mužů, očividně vůdce, vystoupil na pevnou zem. Byl to muž mohutný a jeho ornamenty svítily zelenomodře. Jeho blankytné oči byly naprosto neuvěřitelné. Takové oči neměl nikdo z lidí, které jsem znala, i když hodně našich bylo modrookých. I já měla oči modré, ale ani z poloviny tak výrazné jako on. Měl dlouhé bílé vlasy, spletené do tlustého copu. Rysy jeho tvář byly ostré a výrazné. Hranatá brada, úzká tvrdá ústa, vystouplé lícní kosti. Celé jeho tělo bylo výtvarným dílem a každý jeho pohyb rozehrával složitou symfonii vypracovaných, ale přitom pružných svalů.

Na prsou měl vypálený znak, tak jako všichni bojovníci. Zřejmě tak rozpoznávaly jednotlivé hodnosti.

Kolem krku mu visel masivní zlatý náhrdelník s velikým zářivým zeleným kamenem. Nikdo další z bojovníků takový neměl. Na zápěstích měl zdobené zlaté nátepníky chránící jeho ruce. Kolem černých volných kalhot, pak měl opásanou tlustou zelenou šerpu. Boty byly z černé kůže, nebo materiálu kůži hodně podobnému. Byly vysoké skoro až po kolena a pevně obtahovaly jeho pevně vypracovaná lýtka.

Nemohla jsem od něho odtrhnout oči, byl překrásný. Jenže i bůh smrti je krásný, každý z bohů je.

„To je Coll, je jmenován promlouvat s lidmi a veškerý kontakt je veden přes něj.“ Otec se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha. „Je jeden z nejvyšších, podléhá prý přímo stvořitelce.“

Tak nějak mi bylo jedno, kým je a komu podléhá, měla jsem chuť otočit se na patě a utéct.

„Otče, mohu odejít?“ Vzhlédla jsem k němu a on se místo odpovědi jen zamračil.

„Aislin, jsi mé jediné dítě. Musíš se učit, jak udržet náš lid v bezpečí.“ Zahřměl.

Pomalu sestupoval po schodech vstříc bojovníkovi. Šla jsem za ním a byla ve mně malá dušička. Co když něco zkazím, co když řeknu něco špatně?

Bože, takhle z blízka byl ještě mohutnější a ještě krásnější. Jeho pokožka se leskla, jako by byla poseta lesklými kamínky a ornamenty na jeho těle přecházely z barvy do barvy plynule a třpytivě.

Musela jsem se krotit, abych nevztáhla ruku a nepokusila se lehce pohladit jeden z obrazců. Jistě by to byla ta poslední věc, kterou bych udělala.

Zvedl se vítr a z jeho copu se vymanilo pár pramínků, které mu nyní neposedně tančily kolem obličeje. Stál jako socha, ani se nehnul, jen s naprosto chladnou, citů prostou tváří, sledoval náš příchod.

„Colle, tohle je má dcera Aislin, učím ji vše potřebné, aby po mé smrti byla dobrou vládkyní.“ Otec se na bojovníka usmál, ale on mne jen chladně sjel pohledem a skoro neznatelně přikývl, jako že to bere na vědomí.

„Aislin, je mi ctí představit ti Colla, je předním bojovníkem stvořitelky.“ Pokynul otec směrem k bojovníkovi.

„Je vše připraveno?“ Těch pár prostých slov, tak tvrdě a studeně podaných mnou projelo, až se mi rozklepala kolena. Jeho hlas byl nádherný. Hluboký a sametový a jeho přízvuk byl překrásně zpěvavý.

„Ano, jistěže je, celý tenhle vůz.“ Otec se otočil k našim těžce vydobytým zásobám, které nyní skončí v rukou nájezdníků.

„Dobrá.“ Kývnul Coll a mávnul na muže, aby přeložili náklad do jejich vozů. Musela jsem se kousat do jazyka, abych mu neřekla, že ty zásoby by vydržely na týden celé vesnici. Že kvůli nim mají děti hlad a staří umírají.

„Příští týden bude třeba víc.“ Coll se otočil k nám.

To přeci nemyslí vážně, už takhle máme sotva co jíst, a pokud bude krutá zima, mnoho lidí z vesnice zemře.

Střelila jsem pohledem po svém otci a čekala, že právě nyní nastala hodina diplomacie. Doufala jsem, že vysvětlí tomu muži, že více jídla prostě sehnat nemůžeme, ale on jen přikývl.

Tak tohle ne, tohle přeci ne. Oni potřebují vědět, že se ve vesnici rodí mrtvé děti, protože jejich matky skoro umírají hlady. Musí vědět, že muži slábnou a pokud nás někdo napadne, nebudeme se moci bránit. Musí to všechno vědět.

Hrdě jsem narovnala ramena a postoupila o krok dopředu. Otec si mě díky bohům nevšiml. Krev se mi nahnala do tváří, ale celé mé tělo křičelo, že to musím udělat.

„Pane.“ Oslovila jsem ho tiše. Otec se na mě vyděšeně podíval, ale nedovolil si mě před ním peskovat.

Coll se otočil a zpražil mě zlým pohledem.

„Pane, nezvládneme sehnat více jídla. Už takhle celá vesnice trpí. Pokud budete požadovat víc, naši lidé začnou umírat hlady. Pak tu už nezbude nikdo, kdo by lovil, nebo pěstoval obilí.“ Trémou se mi chvěl hlas.

Coll se zamračil a přistoupil ke mně. Pevně mne chytil za paži a smýknul se mnou stranou, jako bych byla jen hadrová panenka.

Tak tak, jsem se držela na nohou, když mne chytil i za druhou paži a já skončila v jeho sevření, jako v kleštích.

Zavrčel, a pak svou tvář přiblížil až nebezpečně k té mé.

„To bolí.“ Vydechla jsem vzdorovitě. Ještě dnes večer se mi jistě vybarví ohromné modřiny.

„Jak si jen dovoluješ mne oslovit?“ Jeho dech voněl po skořici. Měla bych se asi bát, ale já dovedla myslet jen na to, že by se stačilo jen trochu natáhnout a mohla bych políbit ty zlostně sevřené rty. Asi jsem se právě zbláznila.

„Jsem dcera velkého válečníka a vládce zdejších lidí. Musíte vědět, co svou přítomností způsobujete.“ Otec kdesi za mnou zlomeně zavil.

Bojovníkův pohled se stočil k jeho mužům, kteří přestali nakládat naše potraviny a zvědavě čekali, co se bude dít dál.

„Co čumíte, koukejte nakládat!“ Zařval na ně, a pak se opět otočil ke mně.

„Pane, pane, moc se omlouvám, ona je ještě velmi mladá a…“ Otec se mě jal zachraňovat.

Dívala jsem se zblízka do jeho očí a topila se v těch hlubokých modrých studánkách. Nohy mi už dávno vypověděly službu, ale on mě stále držel bez hnutí. Držel celou moji váhu jen v pažích a vůbec to nevypadalo, že by to byť jen vnímal.

„Nikdo si to nikdy nedovolil.“ Zahřměl mi do tváře a mé tělo zareagovalo zase naprosto nelogicky. Každý druhý by omdlel strachy, jenže já cítila silnou tuhou. Nevysvětlitelnou touhu se ho dotknout, jen jednou, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám.

Svíral mě za ramena a asi si promýšlel, jestli mě zabije hned, nebo až za chvíli. Z každého póru kůže mu vzlínal vztek a byl skoro cítit ve vzduchu kolem něj, jako neviditelná aura zla. Zuřil, strašně zuřil, ale proč vlastně. Že jsem se mu ve své hloupé nevědomosti pokusila odporovat, nebo v tom bylo úplně něco jiného?

Zhluboka jsem se nadechla a pozvedla paži. Zuřivost v jeho očích se okamžitě prohloubila, až se změnila v něco naprosto jiného. Viděla jsem to, co nikdo jiný vidět nemohl, zahlédla jsem v jeho pohledu strach.

Dotkla jsem se naprosto omámeně jeho tváře a chtěla celým svým srdcem, svou duší, aby při tom dotyku pocítil to, co jsem pocítila já.



Probrala jsem se položena na strohém lůžku. Místnost, v níž jsem byla uvězněna, byla šedivá a měla naprosto rovné, dokonale hladké stěny. Jen přední stěna byla z něčeho průhledného, hladkého a studeného jako kámen, vypadala jako kousek ledu.

I přesto, že zde nebyla ani jedna svíce, či louče, bylo tu docela dost světla.

Sedla jsem si a zmateně se rozhlížela kolem. Nevěděla jsem, kde jsem se ocitla, ani co se mnou bude. Možná, že už jsem mrtvá, protože poslední, na co si vzpomínám, je obrovská bolest, která mnou projela, když jsem se dotknula hebké a teplé pokožky na jeho tváři. Byl tak hebký, jako by mu ani nerostly fousy a možná, že opravdu nerostly. Dotek jeho kůže, byl jako dotek motýlích křídel, jako pohlazení okvětního plátku rostliny.

Zhluboka jsem si povzdechla a spustila nohy na podlahu. Bosky jsem přecupitala přes stejně chladnou a dokonale rovnou podlahu k oné stěně z ledu. Za ní byla jen tma. Připadala jsem si náhle ztracená. Jako jediná, opuštěná ve velkém tmavém a studeném vesmíru. Jenže na obloze svítí hvězdy, měly by být vidět, ne?

Přistoupila jsem blíž a zapřela se rukama do té stěny. Nebyl to led, protože pod mým dotykem netál.

Cosi píplo a za stěnou se rozsvětlilo. Pomalu, jako když vychází slunce, ale to světlo bylo chladné, studené.

Ustoupila jsem o krok, protože jsem uslyšela dunivé rány, zvuk dvojích kroků. Objala jsem se pažemi a přemýšlela, co mám dělat. Utéci nebylo kam. Musela jsem čelit realitě.

Skoro jsem si oddechla, když jsem v nově příchozích poznala bojovníky. Postavili se před tu průhlednou stěnu a ta se náhle pohnula. Do polovic se zasunula, a pak se světlo v mé místnosti zhaslo.

Jeden z nich mi naznačil, abych vyšla ven.

Další hluboký nádech a pár kroků ven z mého vězení. Uchopili mě za nadloktí a vedli dlouhou chodbou dál. Nikdy jsem neviděla plochy tak rovné a lesklé. U nás byly podlahy z prken a domy z kulánů dřeva, ale tady?

Beze slova vysvětlení mne táhli dál a dál. Stěny před námi se samovolně pohybovaly, ustupovaly, a pak se zase vracely na své místo.

Stráže mne postrčili k další posuvné stěně, a když se otevřela, strčili mne do místnosti za ní. Stěna se vrátila a zatarasila mi tak cestu zpět.

„Vítám tě, Aislin, dcero Catana, velkého bojovníka.“ Ten hlas prořízl tmu a donutil mne se přikrčit. Doma mě učili, že je vždy lepší vidět, proti čemu stojíte. Jenže já neviděla zhola nic. Tápala jsem očima v husté neproniknutelné tmě.

Světlo jasnější, než slunce o poledni se rozžehlo nad mojí hlavou a neveliký kužel záře osvětlil jen mě a okruh kolem mě.

Držela jsem se zuby nehty, abych nezačala křičet. Co je tohle za kouzla?

Pak se místnost přede mnou pohroužila do měkkého a příjemného světla. Chvíli mi trvalo, než si mé oči zvykly z té záře na šero, jež nastalo.

Rozpoznávala jsem neuvěřitelnou rozlohu sálu, v němž jsem stála. Stěny byly vysoké a lemované bílými kamennými sloupy. Nikdy jsem ještě takhle velký zastřešený objekt neviděla.

Snad ani není možné takhle velký dům postavit. Jenže k domu bychom šli po venku, ne? A stráže mě vedli chodbami uvnitř. Tohle všechno se nacházelo uvnitř, ale uvnitř čeho?

A pak mi to došlo, on mě vzal dovnitř té zářivé koule. Jistě jsem ho urazila a on mě dovedl ke své paní, aby mne svou silou skolila k zemi.

„Přistup blíž.“ Ten hlas patřil ženě, jistě, jediná žena, stvořitelka. Zaostřila jsem na druhý konec obrovitého sálu. Na vyvýšeném stupínku tam seděla žena. Z té dálky jsem ji dobře neviděla, ale měla vlasy stejně bílé jako Coll. Po jejím boku stál muž.

Narovnala jsem ramena a klidným krokem se vydala k té sedící ženě. S každým krokem jsem z ní viděla víc, s každým krokem jsem žasla nad její krásou. Pokud její bojovníci nebyli bohy, tak ona určitě ano. A co víc, po boku ji stál bojovník, kterého jsem už znala, Coll. Tyčil se po jejím pravém boku a jeho pohled byl přímo vražedný.

„Neboj se, Aislin. Přistup blíž.“ Vyzívala mě ta žena a já se odvážila až do těsné blízkosti jejího trůnu.

Byla jsem trochu nesvá, nikdy jsem se neocitla v přítomnosti živého boha. Ani nikdo z naší osady, pokud vím. Co jen udělat? Poklona neurazí.

Sklonila jsem tedy hlavu a poklekla před tou překrásnou ženou.

„Je roztomilá, nemyslíš?“ Zasmála se a její smích byl skoro dětský.

Coll nic neřekl, jen sklonil pohled, kterým mě propaloval.

„Tak to jsi ty, ta, která se nebála a měla dost odvahy na to, aby prolomila tu ledovou krustu jednoho z mých bojovníků.“

Nechápala jsem, co tím chce vlastně říci a tak jsem zmateně pozvedla hlavu a podívala se jí do očí.

„Přistup, dítě.“ Jemným gestem své bledé ručky mne zvedla na nohy a donutila udělat posledních pár krůčků, abych stanula těsně před ní.

„Uvidíme, jestli budeš mít i dost síly a odvahy podrobit si jeho ledové srdce.“

Nechápavě jsem střelila pohledem na Colla. Opět se díval na mě, ale z jeho pohledu nešlo nic vyčíst. Jeho pohled byl mrtvý.

„Budeš se nyní starat o mého nejlepšího bojovníka a budeš mu pomáhat ve všem, v čem bude tvou pomoc potřebovat. Za to ušetřím tvůj nicotný život, kterým bys měla zaplatit za svou drzost.“

Coll nevypadal nijak nadšeně, ale přišlo mi, že se bojí odporovat. Jistě, přání jeho stvořitelky je pro něho rovno rozkazu.

„Budeš prodlévat v jeho komnatách, jeho pomocník ti vysvětlí vše potřebné a naučí tě pracovat s věcmi, se kterými jistě ještě zacházet neumíš. Uč se rychle, budeš mít jen týden si zvyknout. Pak budeš sama dbát na blaho mého vrchního velitele.“ Po tváři se jí rozlil zvláštní úsměv.

„Jistě, paní, jak si přejete.“ Au, má hrdost utrpěla krutou ránu, ale lepší, když ji utrpí má hrdost, než aby ji utrpělo mé tělo.

„Teď následuj Colla, dovede tě do svých komnat.“

Následovala jsem hrdého bojovníka, který by jistě neměl vypadat tak zdrchaně. Naposledy takhle vypadal Bran, když jsem chytila o dvě ryby víc, než on a ještě ho na cestě domů předběhnula.

Sama pro sebe jsem se usmála. Sledovala jsem pevnou a svaly vykreslenou linii páteře, a pak zajela očima i na pevné vypracované půlky jeho zadku. Páni, tenhle muž byl muž, ne odrostlý chlapec jako Bran. Bran byl sice velmi pěkně rostlý, ale jeho tělo potřebovalo ještě nějaký ten rok, aby zmohutnělo a pojalo mužských tvarů.

Tenhle válečník byl dokonalou ukázkou mužského pohlaví. Pevný, tam kde měl být pevný, mohutný, tam kde měl být mohutný a… začervenala jsem se nad myšlenkou, která mi prolétla hlavou. Jak by asi vypadal naprosto nahý? Mají vůbec tihle válečníci tu magickou věc, o které mi vyprávěla babička? Koupala jsem se sice s Branem v létě nahá v potoce, ale nic magického, ani děsivého jsem na jeho těle nepozorovala.

Coll se zastavil tak náhle, že jsem měla co dělat, abych do něho nenarazila. Pak se jedna ze stěn opět posunula a on vkročil do místností, které nebyly ani strohé, ani studené.

Po celé podlaze byly rozloženy bílé kožešiny. Množství nadýchaných polštářů položených na jakémsi vyvýšeném stupínku bylo asi místo, kde odpočíval. Světla zde svítila ze stropu i ze stěn a tvořila přenádhernou hru stínů. Další místnosti na tuhle navazovaly a tvořily tak prapodivnou, na sebe navazující pavučinu.

„Pane.“ Do místnosti vešel muž, starý, šedivý a oblečený do volného bílého roucha. Nejdříve se podíval na svého pána, a pak se pátravě otočil ke mně.

„Tohle je Niall, vše ti vysvětlí.“ Pokynul jemně bradou k šedovlasému a pak, aniž by se na mě ještě podíval, odešel.

„Kdopak jsi? Pročpak tě pán přivedl?“ Obcházel kolem mě a podezíravě si mě prohlížel.

„Tak to bych také ráda věděla. Vím jen tolik, že mi máš vše ukázat a já se pak budu starat o něho.“ Otočila jsem se a hledala ho pohledem, jenže po Collovi nebylo ani památky.

„A to budeš plnit všechno, co se sluší pro služebníka?“ Naklonil pobaveně hlavu na stranu. „Budeš pána omývat a oblékat, léčit jeho zranění a připravovat mu jídlo?“

Pokrčila jsem rameny. „Já si to nevymyslela.“

„Hmm.“ Složil si významně ruce v bok. „Nejdříve tě vykoupeme, a pak oblečeme do něčeho vhodnějšího. Následuj mne, prosím.“

„Nevadí ti, že převezmu tvou práci?“

„Dostanu na opatrování nějakého nováčka, už se docela těším. Návyky mého pána znám už lépe, než své vlastní, doufám, že se budu moci učit novým věcem.“ Usmál se a ukázal, abych ho následovala. „Tamta část, ta je pánova. Má tam ložnici, koupelnu, knihovnu a tahle část, ta je má, zde je kuchyně, můj pokoj a koupelna.“

Provedl mě a já se nestačila divit všem novotám tohoto zvláštního, cizího světa. Celý týden jsem se bedlivě zaučovala, děsila se a lekala. Jelikož jsem nic z toho, co se tu dělo, nedokázala pochopit, brala jsem to jako danou věc. Prostě dotknu se tady a teče voda. Dotknu se támhle a stane se tohle. Nesnažit se pochopit, ale jen se naučit vše ovládat.

Když jsem se po týdnu loučila s Niallem, málem jsem měla slzy v očích, slíbil však, že hned jak se usadí, přijde se zeptat, jak vše zvládám a třeba mi i pomoci. Doufala jsem, že se usadí velmi rychle.

Niall odcházel po poledním úklidu. Coll byl od rána kdesi venku, nebo se cvičil v boji se svými druhy. Niall mi řekl, že když je takhle celý den pryč, přijde večer unavený jako malé kotě. Chce potom jen koupel, jídlo a postel.

Odpoledne jsem strávila nervózním rázováním po pokojích, a pak se asi hodinu dívala na Collovo lůžko. Byla to ohromná poduška vyvýšená nad zemí, plná měkoučkých polštářů a kožek měkčích, než jsem kdy viděla. Dovedla jsem si velmi živě představit jeho dokonalé tělo položené na těch sněhobílých kůžích s hlavou položenou na heboučkých polštářích. V mých představách měl vlasy volně rozhozené po polštáři a jeho ornamenty zářily rudě.

Uslyšela jsem známý zvuk otevíraných dveří. Večeři jsem poupravila podle jeho chuti a ta teď už jen čekala, až pán dostane hlad.

Otočila jsem se a opatrně proklouzla do hlavní místnosti. Stál u dveří a zamračeně si prohlížel tenhle vstupní prostor. Připadalo mi, že se snaží odhadnout, co je jinak. Jeho věrný sluha odešel a zbyla jsem tu jen já. Prapodivná bytost, která se mu celý polední týden snažila ze všech svých sil vyhýbat.

Konečně se na mě podíval, ale nedal znát, co si myslí. „Připrav mi koupel.“ Řekl jen a dál bez hnutí stál. Vypadal na smrt unaveně a já měla sto chutí k němu jít, políbit ho na tvář a dovést na hromadu polštářů, aby si odpočinul, než připravím vše potřebné.

Hloupé výmysly, jen co je pravda. Jako já se snažila vyhýbat jemu, i on se stejnou měrou snažil celý minulý týden vyhýbat mně. Když jsme na sebe náhodou narazili, odvrátil pohled a obloukem se mi vyhnul. Nosila jsem nyní šat sloužících. Byla to dlouhá bílá tóga, jakou u nás nosili jen šamani, nebo kouzelníci. Bylo to velmi pohodlné a ušité z jemné krásně splývavé látky. Nikde to netlačilo, ani neškrtilo, no, prostě prvotřídní oděv. Niall mi upravil ten šat tak, aby vypadal žensky. U několika jeho tóg jsme vystřihli větší mezeru u krku tak, že zbytečně nezahalovaly dekolt. Říkal, že tak to vypadá mnohem lépe.

Jenže pán si to očividně asi nemyslel.

Pustila jsem vodu v jeho koupelně a napustila plnou vanu horké vody. Já se chodila koupat pouze v létě a v zimě jsem se omývala, tak jako ostatní v trošce teplé vody ohřáté v kotlíku nad ohněm. Tady stačilo otočit páčkou a člověk měl za chvíli vody, že v ní mohl klidně plavat.

Slyšela jsem pomalé kroky, a pak tichý šramot, to jak Coll přešel do své ložnice. Skoro jsem očekávala velkou ránu, to jak se zhroutí vyčerpaně na své lůžko, ale on byl velmi důsledný. Nejdřív koupel, jasně.

Zastavila jsem proud horké vody a ozkusila rukou, jestli není moc vařící.

Coll se mihl ve dveřích a opřel se rukou o veřeje.

„Pomoz mi se svlékáním.“ Prohodil suše, a pak se vrátil do své ložnice. Polilo mě horko a nemělo to nic společného s horkou párou, které plnila koupelnu.

Stál uprostřed místnosti, ramena svěšená. Byl ke mně obrácený zády, ale i tak jsem věděla, že má zavřené oči. Musel být strašlivě unavený.

Přešla jsem bosky po hebkých kůžích na podlaze a opatrně se dotkla zavírání jeho náhrdelníku. Ruce se mi klepaly tak, že jsem ho ani nemohla rozepnout. Na potřetí se mi to konečně podařilo a mohutný zlatý pás mi sjel do dlaní. Položila jsem ho na kraj lůžka a pustila se do drobného šněrování jeho nátepníků. Pravá ruka a potom levá byla osvobozená od tíhy zdobeného zlata.

Obešla jsem ho a přitom nemohla odtrhnout oči od nádherné kresby na jeho těle. Byla teď tmavě fialová a místy nabírala do hnědé.

Poklekla jsem k jeho nohám a rozvazovala dlouhé úvazy jeho bot. Jedna a pak druhá.

Zbývalo jediné a já se narovnala, abych odvázala širokou šerpu z jeho pasu. Uzel byl speciální a naučit se ho mi trvalo děsně dlouho. Stejně tak složitě se i rozvazoval.

Jenže ruce se mi klepaly tolik, že jsem samotný uzel spíše utahovala, než abych ho rozvazovala.

Coll mě netrpělivě odstrčil a několika jistými pohyby se zbavil proklaté šerpy, jež padla k jeho nohám. Naučeně pozvedl paže a čekal, až rozvážu šněrovačku jeho kalhot a vysvobodím ho tak ze zajetí jediného kusu oblečení, které byl zvyklý nosit.

Polkla jsem a v nastalém tichu mi to přišlo nepatřičně hlučné. Pak jsem rozvázala první otočku provázku a kalhoty se svezly na jeho boky.

Polila mne další vlna horka, to když jsem se zaraženým dechem sledovala dokonalé linie jeho boků a vystupující pánev. Bože, zbýval už jen kousíček, stačilo by, aby se malinko pohnul, a…

Zavadila jsem špičky prstů o okraj látky a kalhoty se mu svezly ke kotníkům. Srdce mi bilo v hrudi jako splašené, když jsem zírala na tu magickou věc mezi jeho nohama. Páni, babička měla pravdu. Neuvěřitelné.

Chvíli si mě zamračeně prohlížel, zjevně zaujatý tím, proč jsem rudá až za ušima, ale pak se jen beze slova otočil a odešel do koupelny.

Odevzdaně jsem ho následovala a měla co dělat, abych se s křikem nerozeběhla pryč. Tak jsem si alespoň odpověděla na jednu z otázek, obrazce má opravdu po celém těle.

Vlezl do vody a zaplul pod hladinu, pak se vynořil a uhlazoval si zmáčené vlasy z čela. Poté pokrčil nohy, chytil se rukama za kolena a jako malé dítě čekal, až ho vykoupu.

Přešla jsem opatrně k vaně a usedla na její okraj. Ani se nepohnul, nezvedl hlavu, aby zjistil, co vyvádím. Vzala jsem tajemně fialovou vodičku a mořskou houbu a tu vodičku nalila na tu houbu. Takhle mi to alespoň vysvětloval Niall. Ještě jsem nikdy nebyla u koupání. Asi jsem měla vědět, do čeho jdu. Kdybych si tenhle šok odbila v přítomnosti někoho třetího, možná by to bylo snesitelnější.

Odtáhla jsem mokrý cop z jeho zad a opatrně začala vykružovat po jeho zádech kroužky houbou. Měl tak ztuhlé svaly, že jsem si připadala, jako když omývám kámen.

Řádně jsem namydlila celou plochu zad a taky ramena, krk a hrudník, kam až jsem zezadu dosáhla. Mnohokrát jsem ulevovala Branovi při namožených svalech. Stačilo jen přitlačit na těch správných místech. Houba mi vyklouzla z dlaně a já automaticky začala dlaněmi obkružovat svaly zad, ramen a naprosto ztuhlé šíje. Ani jsem si neuvědomila, že něco dělám špatně, nebo že dělám něco, co mu ještě nikdy nikdo nedělal. Zabrala jsem palci a uvolňovala tuhé svaly kolem páteře.

Vydal tichý zvuk podobný štěněcímu zakňučení, a pak se náhle narovnal. Ten pohyb byl silný a natolik neočekávaný, že jsem na okraji vany zavrávorala. Látka mé tógy byla úžasně splývavá, ale bohužel i velmi kluzká. Zadeček mi podklouznul a já zalapala po dechu, ještě než jsem se ponořila do vany. Hladina se za mnou zavřela a já se posadila, abych se mohla nadechnout.

Uvelebila jsem se přesně v jeho klíně. Ajejda, voda mi zmáčela oděv a udělala tak slabou látku velmi, velmi průhlednou. Seděl a upřeně mi zíral na ňadra. Vypadal, jako by takovou věc viděl poprvé v životě a taky poprvé v životě na ženská ňadra zareagoval.

Pohnula jsem se, jak jsem se snažila dostat z vody, ale do zadečku mě dloublo cosi dlouhého a tvrdého. Uchopila jsem to nevědoucně do ruky a on jen bez dechu vytřeštil oči.

Ajaj, magie podle babičky. Marně jsem vzpomínala, co mi o tomhle zvláštním úkazu říkala.

„Vylez.“ Vykřikl panicky a uchopil mě za paže, aby mi pomohl dostat se z vany. Tím se však má ňadra dostala přesně před jeho obličej. Na moment ztuhnul a zíral na špičatící se hroty mých bradavek.

„Svatá stvořitelko.“ Splynulo mu ze rtů a já ho až skoro litovala pro narůstající paniku v jeho očích.

„Promiň mi, já hned.“ Vyškrábala jsem se na nohy a vylezla z vody. Připadalo mi, že ve svých šatech odnáším i půlku vody z vany, protože jen jsem vylezla, ozvalo se hlasité plesknutí mokré látky o kamennou podlahu.

Podebrala jsem mokrou tógu a vykasala si ji až nad kolena. Utíkala jsem bez dechu do svého pokoje. Byla jsem vyděšená z věci, kterou jsem znala pouze z vyprávění a také z toho, že on to nezná asi ani z toho vyprávění.

Ani mě nenapadlo vrátit se do jeho koupelny a snažit se o další „nešťastnou náhodu“. Umýt se snad umí sám, a pokud bude mít hlad, tak večeři má v jedné z těch prapodivných bedýnek, co umí naprosto děsivé věci.

Vysušila jsem si vlasy ručníkem a tiše zaklela. Když má člověk vlasy pod zadek, trvá nemožně dlouho, než proschnou a tahle koupel opravdu nebyla v plánu.

Převlékla jsem se do jednoduché spací košile a připravila se ke spánku. Určitě neusnu, ale za pokus to stojí.

Celou noc jsem se převalovala a z hlavy nemohla vyhnat ten nádherný pocit, když jsem ho na ten kratičký moment směla podržet v dlani. Byl tvrdý jako žula, ale přitom hedvábně jemný a tak nějak křehký. Přišlo mi, že držím tu nejcennější část jeho samého. Ale ten jeho vyplašený a zděšený pohled, pisklavý tón jeho hlasu, když mi říkal, ať vylezu, a pak taky žhavý pohled plný živočišné touhy, když přes průhlednou vlhkou látku mých šatů zíral na chladem tvrdnoucí bradavky.

Otřásla jsem se a přetáhla si deku přes hlavu. Není přece možné, aby všichni ti naprosto dokonalí muži nepoznali dosud lásku ženy? I kdyby se chovali jako normální nájezdné kmeny,… Jenže všichni dospěli v muže právě tady. Tady, kde jedinou ženou, je jejich stvořitelka. Nedosažitelná božská ikona, která rozhodně nedává své tělo všanc kdejakému válečníkovi.

Proč tedy já? Proč já a proč Coll? Proč to všechno? Protože jsem se nebála a odhodlala se mu postavit? Proč by teď chtěla měnit zaběhlé zvyklosti její lodi. Jen muži, samí muži a ona jediná.

Ráno přišlo nečekaně brzy, muselo být ráno, protože se rozhrnuly ohromné železné rolety a nechaly dovnitř dopadat přirozené denní světlo.

Nechtělo se mi stávat, ne po tom včerejším nedorozumění. Jak se mám k němu nyní chovat? Co mám říkat a co on? Bude na mě naštvaný? Bude křičet, nebo se zlobit?

Musela jsem vstát a připravit něco k snídani. Oblékla jsem si suché šaty a ještě vlhké vlasy stáhla jen do copu. Pokud je zapletu těsně u hlavy, jak požaduje Coll, zapaří se mi.

Vyšla jsem do kuchyně a udělala pár základních úkonů, které vedly ke zdárnému dokončení jídla pro nás pro oba. Nedalo se tu mluvit o vaření v pravém slova smyslu, jen se strkaly do jedné z bedýnek předem připravené nádobky, a pak se z té bedýnky tahalo hotové jídlo. Když si vzpomenu, kolik jen dá práce chytit, zabít, oškubat, vyvrhnout a uvařit slepici.

Na tác jsem uspořádala několik misek se vším, co má rád, a pak se pomalu vydala k jeho pokoji. Jistě byl už vzhůru, ten příšerný železný zvuk by probudil i mrtvého.

Ležel na svém lůžku a zamyšleně mě pozoroval. Nepodívala jsem se mu do očí, bála jsem se, co bych v nich uviděla.

„Co tvé vlasy? Žádal jsem, abys je zaplétala těsně u hlavy.“ Jeho chladný tón mě okamžitě probral.

„Jistě, ale byly ještě mokré a…“

„Nechci slyšet žádné výmluvy.“ Odhodil pokrývku a vstal.

Jeho glify, jak se té kresbě na jeho těle říkalo, svítily dnes jasně zeleně a modře. Jenže jaksi ani ta nádhera nemohla zakrýt, že je nahý.

Uhnula jsem pohledem okamžitě, jak jsem si to uvědomila.

Přimhouřil oči a popošel blíž ke mně. Srdce mi poskočilo a poté nabralo přímo závodní rychlost. Cítila jsem, jak rudnu a jak mi malinkaté kapičky potu stékají po zádech.

Postavil se přede mne, očividně připravený přijít záhadě na kloub.

„Co se to s tebou děje?“ Dotkl se mého čela a setřel kapičku potu. Chvilku ji zkoumal, a pak si špičku prstu zasunul do úst.

„A co se to včera stalo se mnou?“ Naklonil zvídavě hlavu na stranu, ale nedíval se na můj obličej. Zíral na můj hrudník, přesně tam, kde včera viděl mé ztvrdlé bradavky. Při té představě jsem se zachvěla a zjistila, že mé tělo na něj začíná reagovat.

Prsa mi naběhla a najednou byla velmi, velmi citlivá. Pouhé otírání a hebkou látku, během nádechů způsobilo, že se jeho očím předvedla v plné kráse.

Rozšířil vyděšeně oči a o krok ustoupil. Pak sklonil hlavu a ještě vyděšeněji sledoval, že jeho tělo opět reaguje tím prazvláštním způsobem jako včera ve vaně.

„Co se to sakra…?“ Jeho vyděšený výkřik mne donutil zvednout oči a podívat se, proč tolik vyvádí.

Stál přede mnou zděšený a naprosto připravený. Mezi nohama se mu pohupovala ta magická věc a s každým jeho nádechem snad ještě nabývala na objemu.

Jeho glify se měnily a zářily nyní odlesky rudé a oranžové.

„Aislin?“ Jeho tichý výdech mi zastavil srdce. Poprvé vyřkl mé jméno a bylo to tak nádherné, že jsem měla dojem, že má hruď exploduje v jediném zářivém ohňostroji štěstí.

No co, už jsem stejně zvorala, co se dalo, tak proč to pro srandu nepohnojit ještě víc?

Přistoupila jsem k němu a opatrně mu položila dlaně na hruď. Nechápavý výraz jeho tváře byl tolik sladký a tak odlišný od té tvrdé masky zloby, kterou si obvykle nasazoval.

Usmála jsem se na něj, to jen abych odlehčila situaci, a pak jsem se vyhoupla na špičky a jemně ho políbila na ústa. Ucuknul a zamračil se, ale pak se mi zahleděl do očí a ústa se mu zachvěla.

„Ještě, udělej to ještě.“

Objala jsem ho kolem krku a stáhla si ho níž. Líbat jsem už uměla, to bylo taky jediné z tohoto rituálu spojení, co jsem znala na vlastní kůži.

Objal mě a přitáhl si mě blíž. Zpočátku jsem jen opatrně objevovala jeho chuť. Špičkou jazyka objížděla tvrdé rysy jeho rtů, než překvapením vydechnul a uvolnil se natolik, že mi začal pozornost něžně opětovat.

Přerušila jsem náš polibek právě ve chvíli, kdy se uvnitř mě něco pohnulo. Byl to velmi zvláštní pocit. Jako by někdo zažehl uvnitř mě plamen a ten se s každým jeho dotykem zvětšoval a zvětšoval. Bála jsem se, že mě nakonec pohltí celou a se mnou stáhne i jeho, pokud s tím okamžitě nepřestanu.

Odtáhla jsem se od něho a udýchaně se snažila potlačit tu vlhkost, kterou jsem nyní cítila. Bože, byla jsem vzrušená, dalo se to přirovnat k rychlé jízdě na koni, nebo lovu na jelena. Ten pocit touhy popohnat zvíře pod sebou k ještě větší rychlosti.

„To je špatně.“ Vydechla jsem udýchaně. Neměla bych se zaplétat s jedním z nich, bylo to jako zradit mou zemi a každičkého člověka mého lidu.

„Co je špatně?“ Zeptal se zmateně.

„Tohle všechno je špatně.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Možná se mi podařilo obměkčit jeho tvrdé srdce, ale mnoho štěstí mi to nepřineslo. Nevěděl vůbec nic o lásce, ani o aktu plození. Byl jako malé dítě, vystrašený a nechápající reakce svého vlastního těla.

„Musíš mi to vysvětlit. Něco se se mnou stalo. To ty, to ty jsi se mnou něco udělala. Tohle to nikdy, ještě nikdy to…“ Stočil svůj pohled dolů a vyděšeně zíral na své přirození.

„Nevím toho o mnoho více, nežli ty.“ Přešla jsem pomalu k jeho lůžku a usadila se na jeho okraj.

„Maminka mi zemřela, když jsem byla ještě dítě a tak všechno, co vím, je jen od babičky. Samozřejmě, že se mezi dětmi ledacos povídalo, ale nevím, čemu z těch báchorek věřit.“ Vzdychla jsem si.

„Jsem žena a ty jsi muž, myslím, že tohle všechno je jen přirozená reakce.“

„Tohle?“ Ukázal do svého rozkroku.

„Jo, asi jo.“

„A co s tím?“ Teď byl dokonale zmatený.

„Nikdy jsi nepozoroval třeba koně, nebo psi, když se páří?“ Bezradně jsem pohodila rukama.

„Ach, ano, no… svatá stvořitelko.“ Zlomeně si přisedl ke mně.

„Tak od toho je to? Víš, myslel jsem, že jsem divný, protože mnoho z mých druhů nacházelo porozumění v tomhle ohledu u svých společníků. Jenže mě to nelákalo. Nechtěl jsem se jich dotýkat, tak… a aby se někdo dotýkal mě.“

„Tvé tělo touží po ženě, to je přirozené a normální.“ Pokrčila jsem rameny.

„Toužím po tobě?“ Bohové, tak tuhle otázku si mohl odpustit.

„Nemyslím, že je to přímo mnou, myslím, že tuhle reakci by v tobě vybudila každá.“

„Ne, to si nemyslím.“ Oznámil mi příkře. Civěla jsem na něho s otevřenou pusou a nechápala, co mi tu povídá.

„Už tehdy, když ses mi opovážila odporovat, už tehdy jsi mi imponovala a pak, když ses mne přede všemi dotkla. Já, já cítil něco, něco zvláštního.“ Zavrtěl hlavou.

„Já ti imponovala? Myslela jsem, že mě na místě zabiješ, zuřil jsi.“

„Ano, to ano, byl jsem zmatený. Ten pocit byl tak zvláštní a já si s ním neuměl poradit. Já, já se bál.“

Jasně jsem si vzpomněla na záblesk strachu v jeho očích. To jak se tvrdá maska na moment prolomila a on mi ukázal, co skrývá pod ní.

„Nechápu záměr tvé paní, ale pokud nás chtěla k sobě dostat blíž, asi se jí to povedlo.“ Neubránila jsem se úsměvu.

„Smím? Já vím, že je to nepatřičné, ale smím tě vidět?“ Otočil se na mě.

„Vidět jak?“ Nechápala jsem.

„Jako včera ve vaně, chtěl bych vidět tvé tělo.“

Bohové, on mne tu žádal, abych se před ním vysvlékla? To snad ani nemůže myslet vážně.

„Já, totiž viděl jsem už samice vašeho druhu. Ale na nich jsem neshledával nic, co by mnou otřáslo tak, jako jediný tvůj dotyk.“

Nasucho jsem polkla a tupě zírala před sebe.

„Smím se tě alespoň dotknout, prosím?“ Uf, on tu prosil mě? Dožadoval se mé pozornosti, chtěl mé svolení.

Trhavě jsem se nadechla, abych získala alespoň trochu času na to si to rozmyslet. Otočila jsem se k němu, ale oněměla úžasem. Jeho tvář byla tak dychtivá, tak nadšená. Objevoval cosi nového a vzrušujícího, něco, co jsem mu mohla ukázat jen já.

„Chci tě ještě políbit, smím?“ Přitiskl mi jemně dlaň na tvář a já se o ni opřela. Najednou tu se mnou seděl naprosto jiný muž, než byl ještě před několika dny.

Naklonil se ke mně, a aniž by přerušil náš oční kontakt, přitiskl své rty na ty mé. Pootevřela jsem rty a pozvala ho dál. Váhal. Sice mi oplatil jemné obkroužení rtů, ale tohle? Zachytila jsem jemně špičku jeho jazyka a bez rozmýšlení ji vtáhla do úst. Sála jsem ho a dotýkala se jeho jazyka svým. Netrvalo dlouho a přistoupil na novou hru, užíval si ji.

Jeho dech se zrychlil a nabral naprosto šílený rytmus, stejně jako můj. Krátké a trhavé nádechy, lapání po trošce kyslíku a mezitím jen jeho rty, ústa a jazyk a jeho ruce na mých žebrech pomalu se táhnoucí vzhůru.

Mozek mi přestal fungovat, když zajal má ňadra do svých dlaní. Přidušeně vydechl, a pak se ode mne odtrhl.

„Aislin, já chci.“ Obličej měl celý rudý, tváře mu plály vzrušením.

„Co chceš?“ Usmála jsem se se sevřenými rty.

„Tebe, nevím, jak to popsat, ale strašně chci tebe. Chci se tě dotýkat a chci tě líbat. Chci objevovat každičký kousíček z tebe.“ Najednou vypadal vyděšeně. Asi při představě pářících se koňů.

„Všechno je naprosto přirozené. Jen zavři oči a snaž se řídit svými instinkty.“ Pohladila jsem jemně jizvu na jeho hrudníku. Zachvěl se a překryl mou dlaň tou svojí.

Další polibek byl hladový a tvrdý. Dobýval se do mých úst, jako by mě chtěl pohltit.

Přesunul se na všechny čtyři a zatlačil mě do lehu. Jeho oči plály modrým ohněm a glify jako by počaly žít vlastním životem. Vystoupily jemně nad pokožku tak, že jsem je mohla cítit pod svými prsty. Pableskovaly a třpytily se a měnily barvy. Bylo to, jako by to byla samostatná bytost. Dvě bytosti, pevně sevřené v jednom těle.

Zahákl své ukazováčky za výstřih tógy a bez varování trhnul. Látka se otevřela a vydala mé tělo napospas nejen jeho hladovému pohledu, ale i mrštným a něžným rukám.

Šeptal mé jméno pořád a pořád dokola, jako by to bylo zaklínadlo, nebo motlitba.

Přitiskl se ke mně, a pak se zasyčením ucuknul. „Jsi tak horká, tak vlhká a tak horká.“

Klekl si na paty a vtiskl svou dlaň do mého klína. Ten jemný a pátravý tlak vydral z mého hrdla hlasité zasténání.

„Ublížil jsem ti?“ Vyděšeně se mi zadíval do očí a stáhl obočí.

„Ne, vůbec ne.“ Zavzdychala jsem.

Pozvedl svou dlaň k tváři a zkoumal mou vlhkostí pokrytou ruku. Pak opět vstrčil jeden prst do úst a dlouze ho ochutnal.

„Chci víc.“ Řekl nakonec a sklonil se mezi má pokrčená kolena. Prsty roztáhl měkké záhyby mého klína a dlouhým pomalým kmitnutím svého jazyka omýval můj střed.

Zajíkla jsem se a stehny sevřela jeho hlavu. Ruce se mi zapletly do jeho dlouhých bílých vlasů a nutily ho opakovat, to co právě prováděl.

Nevypadal, že by potřeboval povzbuzení, užíval si tam dole a zjevně si užíval každého hlasitého zasténání, které ze mě svou péčí vyloudil.

Nakonec byla intenzita jeho dotyků natolik nesnesitelná, že jsem ho začala prosit, aby přestal. Nepřestal. Ba naopak. Jako by jeho podstata vycítila, co má dělat.

Dech se mi zadrhl v hrdle a já se zazmítala v jeho sevření. Tělem mi projela vlna horka, tak jako by mne plnil horkou lávou. V ten okamžik jsem myslela, že vzplanu. Ucukla jsem svým klínem od jeho jazyka a vykřikla v oslepující záři neskutečné rozkoše, kterou ze mě vykřesal.

Ještě chvíli jsem lapala po dechu a snažila se zastavit ten kolotoč, kdy se stěny míhaly a strop s podlahou si měnily místa.

Pevně jsem svírala jeho hlavu ve svých dlaních, aby ho nenapadlo, opět se ke mně sklonit. Měla jsem dojem, že další týrání jeho jazykem už bych nepřežila.

„Bohové.“ Vydechla jsem omámeně.

„Třásla ses.“ Položil se na lůžko vedle mě.

„Bylo to neuvěřitelné.“ Vykoktala jsem.

„Ano, to bylo, ale mně to příliš nepomohlo.“ Následovala jsem jeho pohled, jen abych zjistila, že on je stále tvrdý jako kámen.

Váhavě jsem vztáhla ruku a dotknula se té magické věci. Nejdříve jen opatrně, abych mu neublížila, ale když jsem si nevšimla žádného nesouhlasu, ozkoušela jsem větším tlakem, tvrdost a hebkost jeho nástroje.

Otočil se na záda a jeho boky automaticky vystřelily vzhůru, vstříc mé dlani.

„Svatá stvořitelko, Aislin, to je krásné.“ Zavzdychal ochraptělým hlasem.

Proč bych mu i já svými prsty a svým jazykem nemohla přivodit ten barevný kolotoč, který dopřál on mně?

Nebránil se a podle jeho křečovitě sevřených očních víček a tance jeho těla se mu mé počínání velice líbilo.

Nakonec jsem do hry s jeho mužstvím zapojila i rty. Pokud byl jeho úd stvořen pro mé lůno, mohu přeci vzít jeho rudou hlavu do úst? Pohrávala jsem si s ním a zkoumala, jaké dotyky mu dělají dobře. Nadšeně mi napovídal, co se mu líbí a kam až smím zajít, než se pod mou dlaní a v mých ústech zazmítal a naplnil mi pusu jako med sladkým nektarem.

Leželi jsme mlčky a on dlouho jen beze slova civěl do stropu nad námi.

„Proč?“ Optal se nakonec.

„Proč co?“ Přetočila jsem se na břicho, abych mu viděla do očí.

„Proč nám není dovoleno zažít takové uvolnění?“ Vypadal jako vyměněný. Stále nádherný, ale jiný. Víc lidský, zdálo se.

„Musím to vědět.“ Řekl na konec a vytáhl mě na nohy. „Běž se obléknout, počkám na tebe.“

„Kam chceš jít, co chceš dělat? Colle?“ Stála jsem před ním a dožadovala se odpovědí.

„Musí mi na to odpovědět. Zeptám se na to stvořitelky.“ Než jsem stihla protestovat, už si natahoval kalhoty a zavazoval vysoké šněrovací boty. Ejhle, umí to i sám, když na to přijde.

Pokrčila jsem ramena a došla si do svého pokoje pro tógu, která už byla díky bohům suchá. Učesala jsem se, protože po tom našem vzájemném seznamování se už cop nedal nazvat copem.

Pak jsem váhavě vešla do vstupní místnosti, kde už na mě netrpělivě čekal. Vida, ne že se dokáže sám obléknout, ale také si dokáže sám zavázat nátepníky a zapnout náhrdelník.

Táhl mě chodbou za ruku a ani se nepozastavoval nad nechápavými pohledy svých spolubojovníků. Vlastně mě pustil, až když se za námi zavřely ohromné posuvné dveře, vedoucí do sálu.

Seděla tam, stejně jako před týdnem, ale na obličeji jí pohrával zvláštní úsměv.

„Má paní.“ Vydechl zmateně Coll a znovu se dal do pohybu, táhnouc mě za sebou.

„Colle? Copak se děje? Neměl jsi už dávno?“ Zarazila se a pátravě se zahleděla do jeho tváře.

„Co se stalo?“ Pro odpověď se však obrátila ke mně. Jen jsem mlčela, jak vysvětlíte, co se mezi námi stalo?

„Stvořitelko.“ Padl před ní na kolena. Já zatím stála, ale snažila jsem se být neviditelná.

„Vstaň, Colle, a přistup blíž.“

Coll chvilku zaváhal, a pak se opět narovnal, jen aby udělal pár kroků a stanul těsně před ní.

Podala mu svou drobnou ručku a on jí pomohl vstát. „A teď mi pověz, proč neplníš své povinnosti a proč jsi sem vtrhl bez ohlášení a přivedl i svou pomocnici?“

Coll odevzdaně sklonil hlavu. Stejně jako já, nevěděl, jak má začít.

„Aislin? Zdá se, že jsi ho připravila o dar slova.“ Otočila se ke mně. „Máš ty mi, co říct?“

„Proč já a on?“ Myslím, že ta otázka nemohla být jednodušší.

„Ach, ano, takže se to povedlo? Svedla jsi ho?“ Ve tváři se jí objevila zář.

„Ne, nikoho jsem nesvedla.“ Hájila jsem svou čest.

„Proč jsou tu samí muži, stvořitelko?“ Konečně se ozval Coll.

„Takže jste přeci jen zjistili, jak příjemné je poddat se tomu druhému. Myslela jsem, že už k tomu nedojde, že jsou všechny pozemšťanky neschopné postavit se zpříma a dát najevo svůj názor. Ty, Aislin, jsi mě příjemně překvapila. Přiběhl ke mně a vyprávěl mi o tvé drzosti, o tom, jak jsi ho přede všemi zesměšnila.“ Teď mrkla trochu káravě na Colla. „Myslela jsem, že když stvořím společnost bojovníků, mužů, které nebude rozptylovat žádná žena. Že budu mít po generace tu nejlepší a neporazitelnou armádu.“

„Jenže evoluce se nedá oklamat, s přírodou si nelze zahrávat, a tak se mí bojovníci postupem času stávali přístupní lásce jiných mužů.“

Coll zalapal po dechu. „Myslel jsem, že tyhle vztahy jsou normální, že o nich víš a nevadí ti to.“

„Můj nejdražší, sledovala jsem své bojovníky po několik generací a to, jak jejich síla a mužnost upadaly, mi rvalo srdce. Už jsem ani nedoufala, že by ve vás mohla žena vyvolat odpovídající reakci, ale ona a ty, vy jste důkazem toho, že není vše ztraceno.“

„Chtěla jsi, aby se to stalo?“ Coll se snažil pochopit, co mu předkládala.

„Doufala jsem, že se to stane a nyní vidím, že naše civilizace, ještě není ztracená.“ Oči jí zářily jako dvě hvězdy.

„Přivedu ženy a vrátím svým mužům opět sílu, důstojnost a mužnost, o niž málem přišli.“ Posadila se opět na svůj trůn.

„A tobě, Aislin, děkuji, že jsi měla tolik odvahy a postavila se tváří v tvář mému veliteli.“ Zakončila svou řeč.

„A dostala ho na kolena.“ Zašeptala jsem si sama pro sebe, ještě než jsem si se stvořitelkou vyměnila velmi vážný a vědoucí pohled.