Rychlík číslo 1244

Rychlík číslo 1244 odjíždí z nástupiště číslo 5 za dvě minuty. Opakuji hlášení. Rychlík číslo 1244 odjíždí z nástupiště číslo 5 za dvě minuty.

Hned po doznění mechanicky odrecitované věty, kterou měl na svědomí nádražní systém, se dívka nevelkého vzrůstu tlačila vzhůru schody, kde jí cestu, chtě-nechtě, tarasily vlastní batohy. Prorazila hradbu věcí a hrubě je táhla za sebou směrem k vlaku, který stál opuštěný na kolejišti pod osvětlením umělých blikajících lamp, které poskytovaly sporou dávku světla, vprostřed tmavého a opuštěného nástupiště. Mířila vstříc k zadním otevřeným dveřím třetího vagonu dokud nezakopla o vlastní nohu a nesesula se k zemi spolu se všemi taškami, které ji za doprovodu hlasitých ran zavalily. Několik vteřin jí trvalo, než se prohrabala skrze hromadu, aby mohla zamávat na jednoho z průvodčí, který stál nedaleko vlaku, a dát mu tak najevo, že se stále chystá nastoupit i přes viditelný nesoulad s jejími cestovními ruksaky. Drobná ručka kmitala vzduchem dokud nebyla povšimnuta, a až poté se dívka vydala znovu k vlaku.
Se studem pošpiněnými tvářemi, které zářily nachem, se propletla kolem průvodčího a strkala první tašky do dveří, do kterých se sama snažila protlačit s batohem na zádech. Zatímco se protloukala vchodem, její palubenka na vlak líně lelkovala na zemi, kam předtím slétla z její kapsy od kalhot. Když se mladé děvče vítězně prosoukalo uzkým otvorem, zem se pod jeho nohama rozpohybovala a vlak se rozjel po kolejišti vpřed ke své první zastávce. Čekala ji dlouhá cesta, a proto kráčela ke svému kupé, kde se chtěla uložit a přečkat náročnou trasu. Za jejími zády se zase vlekly všechny batožiny, které ji tak nemístně obtěžovaly a težkly v rukou. Očima těkala z jednoho lože k druhému a hledala své číslo, které si před několika desítkami minut přečetla na lístku. Když spatřila na sedačkách vlaku cestující stydlivě zrychlila krok, aby zmenšila pravděpodobnost povšimnutí její osoby a postupovala dál chodbou. Zastavila se až u čísla 9, kam vstoupila a rozhlédla se kolem.
Omotal ji záchvěv potěšení, že je zde sama a nemusí se dělit o prostor s cizími lidmi, kteří jí někdy uváděli do rozpaků. Pomalu zavřela dveře. Malý prostor tvořilo vysouvací okno, které otvíralo možnost sledovat míhající se cestu a dvě lehátka, umístěná proti sobě, která nepůsobila nijak pohodlně. Pod oknem se mezi lehátky tísnil menší stoleček, který pod sebou poskytoval útočiště odpadkovému koši. Stejně jako chodba bylo i kupé sladěno do modré barvy. I tak se malá místnost, uprostřed vagonu jevila, až příliš neútulně, v porovnání s noblesou vlaku, který zrychloval a sunul se svou cestou. Dívka se rozhlédla v naději, že najde místo kam uložit svou batožinu, aniž by zase musela bojovat s jejich tíhou. Její zrak padl vzůru, kte byla kovová přihrádka na kufry a jiná zavazadla. Povzdechla si, když si uvědomila, že se jí vlak už od prvního setkání vysmívá, nevyjímaje toho, že ji skoro nepustil dveřmi. Sundala si batoh a uložila ho pod okno ke stolku, poté její ruce sáhly po největším z jejích zavazadel. Zdvihla ho s notnou dávkou energie vzhůru a pokoušela se ho nasoukat tam kam patří, i přesto, že jí odpovídal svou nemalou vahou a tlačil se zpět. Stoupala si na špičky a pokoušela se tak zvýšit svou šanci na výhru, třebaže cupitala ze strany na stranu a její vzrůst se o moc nezvětšil. Opakované pokusy byly čím dál tím zoufalejší, neustálé poskakování a balancování zastavilo až prudké přibrždění vlaku, které přimělo kufr do správného směru a ten se usadil na držák.
Rychlík vplul do první zastávky a doprovázel ho pískot kol, které klouzaly po kolejích než úplně ustaly v pohybu. Dívka se pootočila k oknu a hledala ceduli s názvem nástupiště, kde se nacházela. Její oči bloumaly tmou, ale v chabém osvětlení nenacházely onu změť písmen, která tvořila pojmenování. Po necelé minutě se vzdala a vrátila svou pozornost ke kufrům, které za další vlny usilí nandala k předešlému. Spolu s usazením poslední batožiny se vlak znovu pohnul a pokračoval po své trase. Přiskočila k oknu a prsty zamotala do kličky u okna, aby jej stáhla dolů a odstranila tak blokádu v podobě skla, která jí zkreslovala objekty za ním. Vyklonila se, aby dala svým tvářím možnost ochutnat chlad nočního větru, který se jí míhal přes obličej díky rychlému pohybu soupravy, která se řítila vpřed. Za čas přivřela oči, protože vzduch se oháněl ostrou zbraní a probouzel slané slzy, aby bránily svůj hrad.
Hleděla ven na ubíhající cestu, kterou tvořila zčernalá směsice barev noci. Několikero vysokých sloupů lemovalo kolejiště a tyčilo se k mrakům, které vypadaly jako cukrová vata na poutích, jen výrazně tmavší. V pravidelných intervalech se betonové tělo jednoho z nich vynořilo před oknem a vzdalovalo se k dalšímu, dokud nezmizelo v dálce a neutonulo v temnotě. Další v řadě jej následovali ve stejném rytmu a stejně tak se ztráceli. Stromy za těmito mrtvými pány, oděnými chladným cementovým pláštěm, tvořily přikrývku života, která se pohybovala ve větru a šelestila listy. Jeden kmen vedle druhého a další dva zase za nimi. Shluk vysokých smrků, jedlí, dubů, buků a jiných jehličnatých i listnatých stromů následoval vlak na jeho cestě a nesl zvuky dunící soupravy do dálky, kde jej roznesl do prázdna. Zdánlivě nekonečná, zelenou protkaná, deka se pozvolna rozpustila a přenechala prostor pro rozsáhlá pole, na kterých rostla pšenice. Jako výplň mezi zlatavými vlnami obilí prosvítaly menší louky, které čekaly na příchod stroje, jenž je zkrotí a sváže suchou trávu v balíky sena. V dálce všechno přecházelo v prostorné planiny, které nenarušila přítomnost ani jediného stromu či keře, jen na jedné části stála mladá srna, střežící si své křehké mládě, které se pozvolna páslo. Moře dlouhého trávníku se vlnilo pod náporem nočního vánku dokud je neroztříštilo koryto řeky prostupující středem. Voda se klikatila podle trasy vlaku, jenž obepínaly zelené plochy, dokud se od hlavního toku neoddělil menší potok, který směřoval blíž ke kolejišti. Po dvoustech metrech se onen proud sléval v menší jezero, od jehož hladiny se ohrážel svit měsíce, který se vznášel vysoko nad jedoucí soupravou, jenž duněla tichem a nechávala odlétat jiskry od kol. Na hladině se nečinně pohupoval párek labutí, jejichž krky byly zjemna ohnuté, jakoby při spojení chtěly tvořit srdce. Těla bílých ptáků byla zvolna unášena dál dokud nenarazila na ostrůvek pevniny a nevystoupila do rákosu, které vypadalo jako stohy doutníků, ve kterých ti okřídlení hledali úkryt a hnízdo.
,,Dobrý večer, slečno. Kontrola jízdenek“. Dveře kupé se pozvolna otevřely a malý prostor zaplnil klidný hlas průvodčího, který stál opodál ve své temně modré uniformě. Jeho havraní vlasy vpředu sestříhané se v pramenech svažovali do culíku, který pevně svírala gumička v rudé barvě. Opíral se o rám dveří, jakoby ho tahle práce unavovala, ba přímo nudila a on jí musel vykonávat i přes svou nevoli.