Za hranici snů II.

Probudilo ho šimrání na jeho prsou. Její vlasy se rozprostíraly po celém jeho rameni i hrudi. Cítil její vůni. Omamnou a vábivou. Zavřel oči a vrátil se zpět do včerejšího dne. Jak čekal na smrt a místo toho uviděl anděla, který se nad ním sklání. Jak na něj tiše mluvila, snad aby ho nevyplašila. Dovedla ho k sobě a postarala se o jeho rány. Její chvějící se prsty, když mu sundávala košili a ruměnec na tváři, když stahovala kalhoty. Věděl, co uvidí, ale nemohl se ubránit té touze po ní. Své díky ji vyjádřil alespoň lehkým polibkem na zápěstí. Zasténala a on se obával o poslední látku, která ho zakrývala.
Když večer usínal, uviděl její stín, jak se k němu blíží a po chvilce váhání ulehá k němu. Cítil stejnou potřebu mít ji u sebe. Nenápadně si ji k sobě přitáhl a usměv skryl v jejích vlasech. Ucítil, jak zvedla svoji tvář a rychle skryl zachvění, když ucítil její rty na svých. Co však nečekal, byl její jazyk, který ho hned následoval. Dravě si bral její rty. Jejich šťavnatost a touhu. Vzepřel se a potlačoval pud hned si ji vzít celou. Sundal jí triko a zkoumal její krásu. Ňadra a touhou ztuhlé bradavky, její chvějící se bříško, tiché vzdechy. To, jak do ní poprvé pronikl. Její hebkost, vlhko, horkost. Její…. Bože. Jen na to myslel a ten dole se začal ozývat. Zhluboka se nadechl. Pootočil hlavu a uviděl její spokojený výraz. Nevěděl ani její jméno, ale věděl, že tu divoženku miluje.
Pohladil ji po vlasech a vstal. Rozdělal oheň, aby neonemocněla z chladu. Věděl, že je otázka času, než ho najdou a zachmuřil se. Nechtěl od ní. Rozhodl se, že bude mlčet a nic jí neřekne. Bál se, že by ji jeho původ vyděsil. Dívka na posteli se pohnula a sykla bolestí. Uviděl na prostěradle krev. Byla panna. Usmál se, ne protože by mu udělalo dobře, být její první. Co si to nalhával. Udělalo. Byl šťasten, že byl její první a dobře věděl, že udělá cokoli pro to, aby byl i jediný a poslední. Ošila se a začala probouzet. Bál se, že se dívka bude stydět, ale ona se na něj podívala jen zpod přivřených řas a zamumlala dobré ráno. Usmál se a vydal k ní. Byla tak překrásná. Povídali si celé ráno, než bylo potřeba vstávat. Začala dělat oběd a on se olizoval až za ušima, jak to krásně vonělo. Dozvěděl se, že dívka bydlí sama, že ji umřela maminka a otce si nepamatuje. Byla tak sama, věděl, že ji bude ochraňovat celý život. Překvapila ho, protože se nezeptala na nic ohledně něj. Miloval její pohledy, doteky i hlas. Když mu kontrolovala obvaz, byla tak něžná, až se zachvěl. Pak si zase jen povídali, dokud den nepřešel v noc. Byli se spolu vykoupat a on ji už při prvním naléhavém polibku odnášel do čerstvě povlečené postele. Jejich touha byla nekonečná. Když usínal, neodolal a zašeptal ji jediné.
„Miluji Tě." Dívka vzhlédla, políbila ho a odpověděla.
„Já tebe také, navždy". O jejích slovech nepochyboval.

Tahle utekl měsíc, kdy si povídali, chodili ven, vařili a milovali se. Vše bylo naprosto dokonalé do jednoho osudného dne, kdy byl s dívkou u říčky, když se ozval dusot koňských kopyt. U jejich oblíbeného místa zastavil překrásný bílý kůň a v sedle seděl velitel královské gardy.
„Konečně jsme vás našli, výsosti. Měli jsme o vás takovou starost." Dívka se vyděšeně podívala do tváře muže, kterého milovala. Byla tam láska, ale i starost. Viděl, jak se roztřásla a zašeptala.
„Ty jsi král? " Nezbývalo mu než odpovědět pravdu.
„Ano." To bylo to jediné, na co se zmohl. Dívce se zatřpytily oči a utekla pryč. Věděl, že nemá cenu ji následovat, protože by šel ten otrava za ním.
Vyhoupl se na koně a odjel zpět do svého světa. Každá jeho myšlenka však patřila jen ji. Všichni okolo něj běhali, krásné dámy se mu nabízeli, ale on myslel jen na ni. Co asi dělá. Vzpomíná? Utápěl se v krásných vzpomínkách a toužil okusit její rty, slyšet její smích či cítit její doteky. Po týdnu mu začalo být tak úzko, že se nemohl pomalu nadechnout. Nevšímal si vladařských povinností ani žen, které se okolo něj točily. Věděl, co musí udělat. Domluvil se s bratrem na všem podstatném a vydal se za svým srdcem.
Tiše zaklepal na dveře a čekal. Uslyšel váhavé kroky. Otevřela a jemu srdce div nevyskočilo z hrudi láskou. Neusmívala se, dívala se na něj vážnýma očima. Ještě ve dveřích ji začal vysvětlovat, že byl na lovu, když na něj zaútočilo zvíře. Snad stokrát ji ubezpečoval o svoji lásce, a když začal vyprávět o týdnu bez ní, už se jí koulely slzy po tvářích. Objal ji a řekl to, co cítili oba.
„Nemohu bez tebe být. Pokud chceš, půjdeme na hrad a vezmeme se, pokud ne, zůstanu tu s tebou, jen mě prosím od sebe neodháněj. Miluji Tě víc, než svůj život." A už ji zase jen objímal. Vzala ho za ruku a spolu vešli dovnitř. Celý týden se ty dveře neotevřely.
Když poté vyšla dívka ven, zářila jak drahokam. Vyzařovala z ní energie a nekonečná láska. Za ní vyšel obyčejný muž plný citu. Podíval se na ní pohledem, který dával jasně najevo, že tahle slečna je jeho a on to nehodlá měnit.
Jak to nakonec dopadlo? Z krále se stal obyčejný muž a z jeho bratra král. Někdo by řekl, že je blázen, když se vzdál všeho. Ale ti zamilovaní vědí, že vzdát se titulu není nic. Ale získat lásku na celý život, to je výhra. A jeho divoženka ho o své výhře utvrzovala v každém polibku a pohlazení.