Né zas tak smolná noc

Byl to večer jako každý jiný. Lid plání rozjímal s duchy svých předků v jejich týpí, Hobiti užívali v poklidu své hostiny na verandě velké nory, rudá lucerna salónu zlehka osvětlovala městskou ulici a lákala svou září další a další zákazníky jako můry. Pouze dílny alchymistů a technomantů, společně s runovou kovárnou dnešní večer zůstaly pohaslé (nepočítáme-li slabou záři run kovárny) a obvyklí hluk práce a výbuchů se z nich též neozýval.
Nebylo divu, když se dobrá polovina města sešla v Orlí Noře na každoročním pokrovém turnaji. Hospoda byla plná až k prasknutí, od obvyklých štamgastů, přes účastníky turnaje až k pouhým čumilům, kteří taktéž trpěli žízní. Hospodský jen s potutelným úsměvem točil jedno pivo za druhým a jeho úsměv se vždy zvětšil při každé výhře trpasličích kovářů, neboť každá jejich výhra znamenala velký panák rumu a tím i další peníze pro hospodu. Jen jeden z trpaslíků nehrál karty, ale za to seděl hned u výčepu a lil do sebe jeden chmelový mok za druhým.
Díky nenadálému hluku, který v lokále panoval, si ani nikdo nevšiml nově příchozí postavy v hnědém plášti. Pomalým krokem došla k osaměle pijícímu trpaslíkovi a předala mu jakýsi dopis. S těžkou neochotou mu trpaslík vyplatil groš za onen dopis, otevřel jej a zaraženě četl. Ještě dobrých deset minut seděl trpaslík zaražen, až i hospodský o něj začal mít strach.
Tu najednou počal trpaslík ryčet a řvát radostí po celém lokále. Vyjednal si láhev té nejtvrdší pálenky, kterou si hospodský schovával ve sklepě, hodil zlaťákem po bardovi, by spustil tu nejveselejší, kterou zná, a začal tancovat dupáka uprostřed celé místnosti, což donutilo i část osazenstva, aby se k němu připojili. Některé z přihlížejících sice zarazilo, že důvodem k veselí zlatovousého mužíčka je smrt jeho ženy, ovšem ti kdo jej znali, moc dobře věděli, jak ji nesnášel.
Od turnajového stolu se mezitím zvedla jedna ze shaanji ozdobená znakem cechu markytánek se slovy, že bratru slavícího trpaslíka právě vypršel čas. Na jeho námitky, že jí hned dá další peníze za další hodinu, však nebrala zřetel a zamířila k východu.
V prostřed lokálu ji však velká trpasličí paže stáhla k sobě a slavící trpaslík s ní, za potlesku ostatních protancoval celou hospodu tam i zpět. Když hudba utichla a trpaslík se svou náhodnou partnerkou ustali v pohybu v póze, kterou nikdo z přihlížejících nečekal, sklidil taneční pár obrovský potlesk. Netleskal pouze trpaslíkův bratr, v jehož tváři se postupně střídala naštvaně rudá barva, díky narůstající smůle v kartách, a závistivě zelená, kvůli markytánce, kterou třímal jeho bratr, taktéž kovář, v náručí.
Zmatená shaanji se poté, co ji položil kovář na její tlapky, vzpamatovala a zarazila dráp před jeho vousatou tvář, „tohle bude za příplatek!“ Celá hospoda včetně hospodského málem pukla smíchy po této větě.
Trpaslík se však nijak nedal zaskočit a tasil svůj měšec, „Samo sebó kočičko. A vóbec, si dnes volná?“
Lehce zaražená markytánka prvně netušila, jak by kováři odpověděla, ale cinkaví zvuk mincí ji nakonec přiměl k odpovědi kladné. O pár vteřin později spolu zmizeli z hospody. Trpaslíkův bratr poté začal zuřit ještě více.


Jasné světlo petrolejové lampy na ponku, bylo to jediné, co osvětlovalo pracovní prostor kovárny. Kovář spokojeně seděl na své židli, zatím co mu kočičí žena dávala masáž ramen.
„Cože dnes tak slavíte, mohu-li se zeptat?“ zeptala se shaanji do trpaslíkova spokojeného bručení.
„Tož, konečně zařvala ta hnusná megera Rozália, co byla mojó ženó,“ odpověděl ji bez ostychu kovář.
„Ale to je hrozné, máte moji nejupřímější soustrast mistře kováři.“
„Vóbec nejni třeba, kočičko. Víš, jak já to potvoro hobató nesnášal? Vod rána do noci nezavřela ten svoj zobák a jen mňa hobovala za cokolvek za co mohla. Jen díky ní som skončil tady v Aerono, na konco světa, kde by mňa snad ani vona nehledala.“
„Tak proč jste si jí tedy bral, smím-li být tak zvědava?“ ptala se dále shaanji.
„Pač tenkráte se zdála jako to nejmiléší stvoření a nakonec se z ní vyklobala příšerná megera,“ odpověděl trpaslík, přihnouc si z flašky pálenky.
Chvíli opět bylo ticho přerušované pouze kovářovým bručením, než se opět markytánka začala ptát, „víte, připadá mi zvláštní, že jste mi zaplatil za kompletní služby a už dobrou hodinu se k ničemu nemáte.“
„Tož čekal som, že se na to zeptáte. Víte, byla to megera a neměl som ju rád. Měl som z tej zprávy prve celkom radosť, ale teď si připadám nějaké smutné a sám,“ odpověděl poněkud zasmušile kovář.
„Asi jste ji musel opravdu milovat“
„Myšlíte? To by mohlo vysvětlovať hodně i to pačemu se cétím tak sám.“
„Ale určitě nejste tak sám, pokuď si dobře pamatuji, žijete v této kovárně se svým bratrem.“
Jen to shaanji stačila doříci a mohutné dveře runové kovárny se otevřeli, „brašule! Zbal si svoje saky paky a kliď sa z mojej kovárni!“ Ozval se trpaslíkův starší bratr.


Venku se spustil mohutný déšť, který doprovázely zvuky vzdálených hromů. Markytánka koukala z okna salónu na trpaslíka, jež se choulil uprostřed toho lijavce pod svým pláštěm s pytlem toho nejnutnějšího. Bylo jí ho líto. Zemřela mu jeho žena, padli naň smutné myšlenky, a aby toho nebylo málo, jeho vlastní bratr ho právě vyhodil z kovárny. Ještě chvíli tam stála a pozorovala jej, než vyběhla za ním.


„Ještě jednó vám děkojo za to že mňa u sebe nechátě spať,“ poděkoval opět trpaslík a složil své věci do rohu místnosti.
„Není zač,“ odpověděla mu provlhlá shaanji a zachumlala se do svého pelechu, „dlužím vám ještě za tu částku, kterou jste mi zaplatil.“
„Ale prdlajs zas tolik som vám nedal, tož kam si móžo ulehnůť?“ optal se trpaslík rozhlížeje se s dekou v rukou po místnosti.
„Nejlépe za mnou, jsem díky vám promrzlá a potřebovala bych zahřát,“ odpověděla rozklepaným hlasem kurtizána a udělala pro něj místo na své posteli.
„Důfám, že vám nebude vadiť, že budu spať půze ve svojom kilto?“ optal se trpaslík ulehaje k ní.
„Kdepak, jen bych chtěla, abyste mě trochu zahřál,“ upozornila jej ještě jednou. Trpaslík se svlékl pouze do své kostkované suknice a přehodil přes ní deku a objal ji. „Blázníte?“ počala markytánka řvát, „takhle za chvíli nachladnete vy!“
„Co bych nachladával, já su zvyklé,“ odpověděl jí s klidem kovář.
„Tak to tedy ne! To radši moji deku hodíme pod sebe, vy se ke mně přitulíte a vaši deku dáme na sebe,“ přikázala shaanji a celé ležení přeorganizovala. Během chvíle bylo vše, jak markytánka chtěla. Trpaslík však ležel bez jediného dotyku vedle ní. „Myslela jsem, že vy trpaslíci jste v posteli odvážnější,“ postěžovala si kurtizána s posměšným úšklebkem na rtech.
„Tož, promiňte. Moja mama ze mňa vycepovala příkladnýho Slošňáka, kterej mizí až po pět a dvacátým pivo a dneska som jich měl míň, než bych chcel,“ vymlouval se zasmušile trpaslík.
Shaanji jen povzdychla a přitiskla se zády blíže k trpaslíkově hrudi, přičemž jeho silnou paži hodila přes svůj bok, aby jeho dlaň spočala na jejím chlupatém bříšku. Měla na sobě pouze jemnou noční košilku a dolní část spodního prádla. Po chvilce se k němu celá přetočila, aby zjistila, zda spí. Trpaslík tam ležel s otevřenýma očima a zasmušeným pohledem.
„Copak je to s vámi? Kterýkoliv muž už by dávno této příležitosti využil,“ pokárala lehce markytánka trpaslíka.
„To je možné, ale já nejso kterékolvek chlap. Sem moc slušné na to abych něco začál bez povolení od tej druhej. Jak som tvrdil prve som moc slušně vychované,“ prohlásil smutně trpaslík a lehce pod svými vousy zrudl.
Shaanji jen užasle zírala, „ze všech trpaslíků co jsou v Aeronu u mě v posteli skončí ten nejstydlivější, u všech bohů, tohle je snad ten nejlepší vtip vůbec,“ prohlásila po chvíli a začala se z plna plic smát.
„Co sa řehníte? Tak som kapko stydlivé no. Nemojžo za to,“ začal se trpaslík bránit.
„A ještě mi řekněte, že tam dole netlačíte, protože se taky stydíte a bude to konec,“ smála se dále kurtizána.
„Tam dole by i tlačíl, kebych neměl tak smutnej myšlenky,“ svěsil hlavu kovář.
Markytánka se okamžitě přestala smát a na její tváři se objevil provinilý výraz. Ihned si totiž vzpomněla, co se trpaslíkovi dnes stalo a cítila se špatně za tu poslední řečenou větu, „promiňte, nechtěla jsem vás nijak urazit.“
„To je v pořádko, su zvyklé na horší dění,“ uklidnil jí stále se svěšenou hlavou.
Shaanji jej jemně pohladila po tváři svou tlapkou a pozvedla jeho hlavu. Na tváři měla milý úsměv, „víte, mistře kováři, neměl byste být stále jen tím slušňákem. Někdy byste měl být i trochu takovou bestií.“
Delší chvíli na sebe pouze hleděli, než se k sobě jejich hlavy a hlavně rty, začali pomale přibližovat. S každým milimetrem začali oba těžčeji dýchat. Jejich ruce si zlehka začali vzájemně přejíždět po zádech a jejich oči postupně zavírat. Pak se jejich rty konečně setkali v krátký milostný polibek, po kterém následovali další a další. Trpaslíkova pravačka zlehka sklouzla na nádherné pozadí kočičí ženy, které jemně hladil, zatím co jeho levá ruka jí začala výskat ve vlasech. Její pracky jemně hladili jeho záda a mohutný vous.
Jejich polibky začali postupně přidávat na intenzitě, kdy se počali přidávat i jejich jazyky a slastné kousání do rtů. Ani jejich ruce nezaháleli. Kovářova ruka začala pomale dráždit její rozkrok přes spodní prádlo, zatím co ta její hledala cestu pod jeho kilt, kde už stála v pozoru jeho chlouba.
Jeho rty se postupně počali přesouvat z jejich úst na její krk, který nejen jemně líbal, ale občas i něžně skousnul. Jeho levá ruka jí zatím jemně drbala za ouškem, mezitím co ta druhá sundala její spodní část večerního oděvu a začala si hrát s jejím čím dál vlhčím lůnem.
Kočka slastně pomňoukávala a vrněla. Podvědomně roztahovala více a více své nožky, výskaje trpaslíka ve vlasech. Konečně se její tlapka dostala pod jeho sukni, kde si začala hrát s jeho tvrdým pulzujícím údem.
Netrvalo dlouho, než byl trpaslík nad kurtizánou. Během chvíle držel svou dlaní tlapky nad její hlavou, svou druhou rukou a ústy laskal její bradavky, zatím co se jeho mužství otíralo o její roztoužené ženství.
Shaanji pod ním se jen euforicky zmítala a prosila ho ať do ní co nejdříve vstoupí. Její přání bylo brzy vyslyšeno a během opětovného laskání jejího krku do ní začal zasouvat svůj pevný úd. Kočka začala mňoukat o to více, co byl trpaslík v ní, než v ní byl úplně. Oba si vyměnili zasněné pohledy, než se jejich rty setkali a kovář začal s pomalými pohyby svou pánví. Mezitím se rádně zapřel svými silnými pažemi a kurtizána přemístila své ťapky na jeho záda. S přibývající intenzitou vyjeli shaanji drápky, které se trpaslíkovi počali zatínat do zad. To jen více utvrzovalo trpaslíka, aby přidával na své rychlosti a síle přírazů. Postupně se její slastné mňoukání měnilo v milostné vzdechy až v euforické výkřiky, které byli později doplňovány i kovářovými.
Ve chvíli, kdy už oba pomale vřískali tak, že to bylo slyšet snad přes celé město, kurtizána cítila jak se její svatyně plní jeho nektarem lásky a trpaslík se ztěžka položil vedle ní. Těžce oddychoval po tomto svém výkonu, ale stále z ní nespouštěl oči. Stejně tak ona naň stále zamilovaně koukala. Jen tak vedle sebe leželi beze slov, než se k sobě opět přitulili a věnovali si další dlouhý polibek.


„Madam, vy ještě nespíte?“ otázala se překvapená drakoniánka bordelmamá, jež seděla pohodlně v křesílku u stolu, listovala ve své knize a popíjela čaj.
„A myslíte, že v takovém randálu usnout jde?“ odvětila své podřízené, aniž by vzhlédla od knihy.
„Máte pravdu Madam. Taky mě to probudilo,“ uznala markytánka a usedla do křesla vedle Madam.
„Čaj, má milá?“ nabídla drakoniánce bordelmamá hrnek i konvičku.
„Děkuji vám,“ nalila si kurtizána trochu, „koho si to tam vůbec holka přivedla?“
„Toho mladšího z těch trpasličích kovářů. Toho co dnes tak slavil,“ odpověděla s klidným výrazem Madam a upila svého čaje.
Drakoniánka se na chvíli zamyslela a pak s úsměvem prohlásila, „Jo. Trpasličí kováři, ty do toho uměli vždycky pořádně bušit.“