Druhé tělo do páru

„A co ty a holky?“ zeptala se s úplnou samozřejmostí a její oči čekaly na odpověď, ale já přitom věděl, že nemusím lhát. S ní jsem totiž mohl mluvit úplně upřímně a nic to na našem vztahu neměnilo.
„Jedna tady je, ke který něco cítím jakoby, možná ji i miluju, ale víš jak...“
Smyslně se ušklíbla a já mohl pokračovat: „Je tady kolem prostě strašně moc holek a mě děsí ta představa, že se uvážu k jedný a kupa mi jich uteče, pak se rozejdem a já budu jen litovat.“
„Přesně tohle jsem cítila s Matějem, že on by mě prostě nedokázal udržet a já potřebuju někoho takovýho, kdo to dokáže. On si ke mně nic nedovolil a už to samotný mě odrazovalo.“
„To se divim, že zrovna ty jsi po něm nevyjela. Kdybych tě neznal, tak si taky možná řeknu, že seš nevinná a bál bych se po tobě natvrdo vyjet,“ zasmál jsem se od srdce.
Jenom se na oko cudně uculila.
„To je děsivý. Asi bych se měl těchhle předsudků zbavit a zkoušet všude, kam až to půjde. Já mam tendenci vždycky podlehnout dojmu, že slečna má skoro až odpor k sexu. Jo něžný milování s dlouhou předehrou je sice krásný, ale ne pořád, někdy prostě budu mít chuť na ni vlítnout drsně a dovolit si to, co v erotickym filmu neuvidíš,“ zamyslel jsem se nahlas. „Ty bys mu o svý minulosti asi taky neřekla a on by třeba nedokázal odhadnout, po čem ve skutečnosti toužíš.“
„Nejdřív jsem mu to chtěla říct, ale když byl takovej nesmělej. Asi by mu spadla brada a utek by přede mnou.“
„Je to divný. Toužím sice po panně, která bude mít jenom mě, ale zároveň se takový holky bojim. Nebude zkušená, bude znát jenom mě a někdy bude toužit vyzkoušet, jaký to je s někym jinym. No a když bych takovou podved já, tak si to budu vyčítat. Ideální je volnej vztah, to je budoucnost, ale jsme svázaný přežitejma konvencema a tak se bojíme si to přiznat a navíc je tady aids a podobný svinstva.“
„Když by to jednou přišlo, tak by to asi byla síla. Pořád si řikám, že spím jenom s lidma, který znám, ale na druhou stranu, toho, se kterým jsem skončila na koleji po sotva pěti minutovym rozhovoru, vlastně neznám.“
„Jenže ani kondom tě nemusí zachránit,“ povzdechl jsem si.
„Hlavně s kondomem je to divný.“
„Hehe, já s nim aspoň vydržim o trochu dýl,“ usmál jsem se, protože sex s kondomem mi zaplať panbůh divnej nepřišel. Paradoxně jsem ale stejně často končil bez něj a až zpětně si uvědomil, jak hodně jsem si koledoval. A to se netýkalo jen nemocí, ale i toho, jak jsem si třeba při onom slavném poprvé myslel, že ho stihnu vytáhnout. A přitom jsem ho tam málem nestih ani dát.
A v podobném duchu se naše konverzace plavila dál vstříc noci. Oba jsme věděli, kde dnešní noc s největší pravděpodobností skončí a v posteli to rozhodně nebylo. Díky tomu jsme se oba dva dokázali uvolnit, nebylo kam spěchat a nebylo ani vyhnutí. Nechápu, že děvka je tak hanlivej termín. Nikdy bych sice holce tímhle termínem technikem neřekl, ale je nakonec ku prospěchu, když je zkušená a nepromění se v posteli v rozvláčnou figurínu z výlohy. A tahle to podle všeho musela umět parádně. Kamarád mi ji doporučil, i když jsme se pár věcem museli společně smát a já jim nechtěl věřit. Jedno bylo ale neměnný, ona byla na čelní pozici pomyslného seznamu holek, které musím prubnout, než se uvážu a stanu se „hodným“ chlapcem. Za ní končily spíš zhmotněné sny, u kterých jsem si nedával žádnou šanci. Ona je přesto dokázala předběhnout, protože jsem chtěl poznat, jestli je o level výš než všechny, které jsem zatím stačil poznat.
Monotónní zachvěvy basy nám proudily do žil a my kolem sebe tančily jako dva hadi, jestli hadi umí tančit. Smyčka se stahovala a my se stávali spletencem dvou těl, stále užším a těsnějším. Byla to jen obyčejná hra, že jsme odkládali první ochutnání svých rtů. V klubu čas neplynul, bylo jedno, jestli odsud odejdeme hned anebo až za svítání. Naše těla se chtěla. Cítil jsem, že to mé už to nemůže vydržet, napíná se a praská, přesto neusíná. Být ten parket vytržený z kontextu světa, myslím, že bychom se už bez rozmýšlení svíjeli nazí přímo uprostřed před zraky ostatních. Vědět tak, že se zítra probudíme a nebudeme se už znát, nikdo odtud s nikým jiným. Kdesi v hlavě by pak zbyla jen pachuť krásného snu. Jenže tenhle svět je příliš kontextově spoután a bere lidem spontánnost a uťáplou slečnu jménem Svoboda drží zastrašenou v koutě.
Naše hra tedy pokračovala i na cestě domů, až jsme se od sebe odklonili, naše oči se rozlepily a všechno na malý okamžik jen tiše zašumělo při její otázce: „Kam teď?“
Její pověst nezklamala, to děvče romantikou pohrdalo. Avšak ruku na srdce, kdo z nás tu kýčovitou věc dneska večer hledal? Chtěli jsme jen obelhat vrozený pud, který původně nejspíš měl zaručit pokračování našeho druhu. Potřebovali jsme najít druhé nahé tělo do páru.
A my dva jsme nejspíš chtěli ještě další věc: ukonejšit svou mladistvou touhu vyřádit se, než přijdou společenské povinnosti a bude pozdě. A někde hluboko pod ní možná taky vzpomínky na jiné časy, na někoho jiného, které jsme chtěli definitivně uhasit. Utopit pod přívalem kapek potu dvou sténajících těl.