HAVRAN

Slova, věty. Spousta slov, ze kterých vzniká spousta smysluplných vět obsahující rady a zkušenosti. Poslouchám pozorně, vlastně ne. Vůbec nevnímám, o čem mluví. Ne že by mě to nezajímalo, ale více mě zajímají pohyby, gesta. Napínaní kůže, vystouplé žíly na rukách, které dělají jeho ruce staršími. Pohyby šlach při mávnutí rukou a vytvoření gesta. Pohyb žíly na krku při nádechu, občas si připadám dost divně, když mě taková věc vzrušuje. Ne, nejsem normální. Měla bych jen poslouchat a ne zkoumat. Koukám na špínu pod nehty, dnes mi to pro jednou nevadí a spíše přemýšlím, kde se vzala. Bohužel neostanu u odkrytých částí těla, zcela bez výčitek jej svlékám pohledem. Nedělají to jen muži. Jenže tuhle část představ mám nejméně ráda. Člověk si něco vysní a většinou je zklamán, ale jsem taková, stejně si ho budu představovat ideálního, ono se stejně nic nestane a já se nezklamu. Stále jsem zabraná do svého hlubokého pozorování a představ o něčem co se nestane. Jenže proti mně je silný protivník, který je bystrý a rychle si všimne, že nedávám pozor.

"Vy mě neposloucháte" oboří se na mě a podívá se káravým pohledem.

"Ale ano poslouchám" snažím se zachránit situaci, protože nevím, jak bych vysvětlila to, co jsem si právě představovala.

Zvedne se ze židle a pomalu dojde až ke mně.

"Ale neposloucháte" je tak blízko, že cítím jeho horký dech, jak dopadá na mou kůži na krku. Lehce se otřepu a snažím se zbavit své husí kůže. Mé tělo se lehce zachvěje, myslím si, že je to neznatelné ale to se zcela mýlím, protože on mou reakci vycítí. V nestřežené vteřině se ke mně rychle nakloní. Naše rty jsou od sebe jen kousek, ale on chvilku vyčká. V tu chvíli mi připadá, že se mé tělo rozskočí. Ta vteřina je nejen dlouhá ale trpím v ní závratí. Naštěstí ta chvíle pomine a naše rty se setkají. Nevím jak v jeho hlavě, ale v mé v té chvíli proběhne atomový výbuch, který zničí všechny dosavadní myšlenky, ale hlavně tam udělá neskutečný chaos. Všechno se to ve mně hádá.

"To přeci nemůžete!"

"Co si o tom pomyslí ostatní."

"To se přece nikdo nedoví."

"Nic to pro tebe neznamená!"

"Nic to pro něj neznamená!"

"Jsi jedna z mnoha, nedělej si naděje."

"Je to jen hra."

"Nic víc nechceš."

"Chceš být nenahraditelná."

"A co bude dál? Polibkem to skončí?"

Tak tuhle otázku nenávidím asi ze všeho nejvíc. Proč nad tím musím přemýšlet? Co to nechat plout? Ale když to nechám plout, moc dobře vím, jak to dopadne. No a tak to tak dopadne? Co se stane? Co to řešit až zítra?

Vydám se vstříc jeho polibkům. Vždycky hledám chyby, i v polibcích, ale zde jich nenacházím. Že by pan dokonalý? No uvidíme, ono se zase něco najde, jako vždycky. Zachová se přesně tak, jak bych chtěla. Moc dlouho to neprotahuje, aby vzrušení neopadlo. Popadne mě do náručí a opře si mne o zeď. Jeho zkušené ruce putují po mém těle od shora dolů, až k lemu trička, které mi hbitě sundá a zahodí kam si. Rozhodně nehodlám být pozadu a udělám to samé. Jsem strašná a tak zkontroluji, jestli nenajdu nějakou vadu na těle, zatím vše vypadá podle mých představ. Ústy zaměstnává každičkou mou buňku citlivosti a zařizuje neustálé chvění. Cítím motýlky v břiše, ten pocit jsem měla poprvé a naposledy někdy v dětství a rozhodně jsem nevěřila tomu, že to ještě někdy zažiji, myslela jsem si, že je to ztracený pocit. Zrychluje se mi tep, zrychluje se mi dech, a i když by se mohlo zdát, že je mi zima, mé tělo se sice celé chvěje, ale uvnitř hoří - touhou, chtíčem po poznání, chemií?

Popadne mě divoká nálada, tak jako vždy. Přetočím nás a teď se ocitne na chladné stěně on. Lehce ho přirazím, tak aby to trošku bolelo, a s potutelným smíchem zaryji své nehty do jeho hrudi. Potichu zasyčí, což mě přinutí se usmát i nahlas. Nechi být dlouho od jeho rtů a tak se na něj zase vrhám. Vyhoupne si mě do pasu a po paměti mě donese do měkké postele na konci místnosti. Nepoloží mě jemně, ale hodí mne do postele, jako by se mě chtěl zbavit. Což se záhy vyvrátí.

Nechci propustit city. Chci být jeho věc. Jeho porcelánová hračka pro všechny neřestné hry. Chci znovu cítit ten pocit nedůležitosti. Chci být zase věc. Cítit jeho chamtivý pohled, cítit jeho nedočkavé ruce jak putují - všude. Nad tím jak jsme sundali zbytek zahalujících svršků i spodků jsem moc nepřemýšlela. Užívala jsem si tepla našich roztoužených těl. Horký vánek našich vzdechů a všude přítomnou vášeň říznutou nekonečně rostoucí touhou. Nemůžu zastavit své zlozvyky a tak jej škrábu po zádech, koušu do rtů a tahám za jeho havraní vlasy.

Otočil si mě zády k sobě, moc rychle zjistil, co se mi líbí, a ještě víc mě překvapuje, jak snadno jsem se poddala. Já, která byla věcně dominantní jsem teď jak hadrová panenka svíjející se pod vlnami vzrušení. Steny nedokážu potlačit. A co přijde nakonec? Nemůžu se dočkat, ale on si mě vychutnává, dlouho mě ještě trápí. Ale každého pohár přeteče, a…

"Vy mě neposloucháte"