Poprava

Byla tak krásná. V dlouhé košili a s rozcuchanýma vlasama. A tak bezmocná s rukama svázanýma před sebou. A pořád tak hrdá. Nesla se s hlavou vztyčenou ikdyž pomalu, nedala najevo jak jí každý krok působí nelidskou bolest, stejně jako mučení a znásilňování minulých dní a týdnů. Pacholek jí každou chvíli trhl provazem vedoucím k jejím svázaným rukám aby ji popohnal.Vedl ji na kopec k hrobce, tam, na prostranství před kostelem se odedávna konaly popravy. Bubeník bubnoval.Blížili se k davu.Lidé jim tvořili cestičku. Padal vlažný déšť a mlžný závoj nedovolil dohlédnout na pódium.Přes nepřízeň počasí zde byli lidé namačkáni hlava na hlavě. Prodejci ve stáncích nabízeli své zboží. Kat čekal na svou potravu. A ona šla, stále pyšná bez známek strachu. takovou radost jim neudělá. Neuvidí ji zlomenou. Dav se rozestupoval a ona jím proplouvala. Šla tak lehce až by se zdálo, že k pódiu ze dřeva tančí podivný morbidní tanec.Klopýtla, ale neupadla. tři kroky. Hlupáci. Dva. Pohrdání. Jeden. Vysvitlo slunce. Schody. Tři. Kat jí uchopil pevně za paži a silou ji doslova vytáhl nahoru. bubeník přestal. Dav utichl. Popravčí ji beze slova jedním škubem roztrhl halenu na levém rameni aby světu ukázal vypálenou lilii. Cejch kurev a čarodějnic. Lid v téměř nábožném tranzu zíral na její bělostné krásné tělo, jež bylo odhaleno. Košile se jí svezla dolů a zachytila se pod štíhlým pasem za boky. Její sametová kůže byla jako zázrakemskoro bez zranění. Kat jí sundal z rukou pouta jen aby ji mohl přivázat ke kůlu uprostřed pódia. Třicet ran bičem na záda. Trest pro čarodějnici. Párkrát cvičně švihl bičem do vzduchu. První rána. Provaz se napnul jak se prohnula. Ale nevydala ani hlásku.Jako by jí Ďábel dal moc mlčet. Omyl. Při druhé ráně se prohla a vydala nepatrný vzdech. Slastně sevřela stehna.Při třetí ráně se již nepokrytě svíjela ve slastné křeči. Dav nechápal. Ale kat ano. Otevřeně si užíval pohled na její nahé tělo. Očividně byl stejně vzrušený jako ona. Osm. Muži fascinováni. Devět. Ženy znechuceny. Deset. Děti nechápou. Nad popravištěm se začaly stahovat bouřkové mraky. Jedenáct. Slastné vzdechy kata přebíjel její řev. Blížila se extáze. Třináct. Slunce již zcela zmizelo za mraky. Síla se hromadila kolem jejího zdánlivě bezmocného těla. Dvacet. Psi šíleně vyli a štěkali. Kočky se stahovaly k popravišti. Koně se plašili. Dvacet jedna. Udeřil první blesk. Dvacet dva. Pod úderem biče se prohnula a její slastný vzdech se míchal se zvukem hromu. Dvacet tři. Spadlo prvních pár kapek. Dvacet čtyři. Kat ji švihl bičem přes ramena. Dvacet pět. Vzedmul se vítr. Blíží se hurikán. Dvacet šest. Úder biče jí strhl zbylý cár haleny z boků. Dvacet sedm. Přes hustý déšť již nebylo vidět na dění na pódiu. Kočky. Všude černé kočky. Blesk. Dvacet osm. Kat ji švihl bičem přes stehna. Slastný vzdech. Ona. Praskl okov držící její svázané paže. Ďábelský smích. Hurikán. Blesk udeřil do střechy kostela a způsobil požár. Lidé utíkají. Kočky mňoukají. Její ďábelský smích. Dvacet devět. Třicet. Její zkrvavené nahé tělo kleslo na zem. Katu vypadl z ruky bič. Klesl na kolena. Obličej si nechal omývat proudem vody prýštící z mračen. Minutu. Dvě. Tři. Konec. Vysvitlo slunce. Duha. Vzal ji do náruče a odešel s ní pomalými těžkými kroky do své chatrče.