Plameny

Sedím sama uprostřed pokoje a pohrávám si s plamenem dohasínající svíčky. Necítím vlastně ani tu bolest, co už měla dávno přijít. Cítím naopak pokušení a vzrušení. Plamen svíce skrývající zlobu a neštěstí je mi potěšením a láskou. Hladí mě po prstech a zanechává na nich černí šmouhy. Černé malůvky později se zbarvující do červených jizev. Bolest? Nikde. Zvláštní. Nikdy jsem si nepomyslela, že se budu radovat z bolesti. Že mi bude vzrušením.
Chci víc. Stále víc a víc. Oběma dlaněmi svírám ohnivou čáru,ale připadá mi malá. . . Jsem nenasytná. A zběsile hledám jinou, větší.
V pokoji teď není jiného světla než ohnivého. Svíčka vedle svíčky. Čajové a vonné, všechny jsou zapáleny a hoří jen pro mne. Plápolají v rytmu písně, kterou jim zpívám. Tichá a sladká píseň se slovy, které sama neznám. Vlní a přidávají se do němého chorálu.

Ležím na zemi a nechám na sebe dýchat vánek kouře. Je mi příjemnou vůní. Slastí, které se nemohu nabažit. Probouzí ve mne život, probouzí ve mne to, co ani muž při svém velkém snažení neprobudí. Ležím a cítím ho v sobě. Cítím v sobě jeho žár. Jeho hořící touhu po mém těle. Nemohu dýchat. Nemohu popadnout dech. Oheň se rozšířil po celém mém nahém těle. Chci víc! Chci na vrchol toho vroucího blaha. Toho hořící vzrušení. ANO!

Její křik se vznášel v dýmu shořelého domu. Lidé, co se snažili zachránit dům v plamenech, nemohli uvěřit. Ležela nahá mezi svícemi a její ohořelé tělo, její tvář se stále usmívala. A vzduchem se nesl spokojený, vzrušený křik. Až když zahnali i ten poslední plamínek, ustal i křik. A dívka… zažila pekelnou lásku, žhavý orgasmus a to vše za cenu svého života.