Krize

Tato povídka byla sepsána účelem vynést záměr do popředí světu. Neřešte stylistiku, chyby, a nevím, co byste tam mohli ještě najít. Řešte čin!

***

Když jsem sevřela kliku v pěst a opřela se do těžkých vstupních dveří, zcela okamžitě mě zasáhla vůně domácího vařeného jídla. V mysli mi hrála myšlenka, že na stole na mě čeká pečené kuře, s kopřivovou nádivkou a teplou omáčkou. Ta myšlenka lahodila mým smyslům a chuťovým buňkám, ovšem ne na dlouho. Po celou dobu, mé myšlenky ovládalo zcela něco jiného. Někdo jiný.

„Ahoj zlato,“ přivítá mě John. Můj manžel. Krátce mě obejme a krátce políbí.

„Tak jaký jsi měla den?“ zahltí mě ihned otázkou, aniž bych mu stačila odpovědět na pozdrav.

„Eh…jo…dobrý.“ Zmohu se jen a začnu se vysvlékat s francouzského kabátku, který John ihned vezme a pověsí ho na věšák.

„Připravil jsem tvé oblíbené jídlo.“ Pochlubí se a jeho oči se lesknou radostí. Je nadšený. Přímo to z něj srší. Ta radost. Optimismus. Nevědí.

„Jo a jaké?“ zeptám se a pokusím se o chabý úsměv.

„Grilované kuře s nádivkou.“ Odpoví a čeká na mou reakci.

„To je super…já…jen se zajdu opláchnout a hned jsem u stolu, jo?“

„Jsi v pořádku?“ změří si mě ihned starostlivě.

„Jsem jen utahaná z práce. Mám toho moc.“ Opáčím, a když se vyzuji z příšerně unošených lodiček, vydám se ke schodům, které vedou do druhého poschodí.

„Asi bych měl zavolat Jamesovi, aby ti dal trochu volna!“ pronese takový strohý vtip na mého šéfa a zároveň švagra a Johnova bratra. Jo. James.


Kožený kufřík dunivě dopadne na plovoucí podlahu, jakmile ho pustím a ztěžka dosednu na velkou postel. Opřu si lokty o kolena a do svých dlaní položím mou ztěžklou hlavu. Byla jsem unavená. Zmatená. Poblázněná.
Na chvíli zavřu oči a pokouším se vtlačit si do hlavy jiné myšlenky. Nechci na něj myslet. Nechci myslet na to, co jsme dělali, ani ne před hodinou.

Líbal mne. Líbal mne naprosto všude a já se tomu nebránila. Nevěděla jsem proč, ale nechala jsem si to líbit. Vždyť jsem vdaná, říkala jsem si a jen na nepatrnou chvíli pocítila úzkost, ovšem z potlačovaných výčitek mě vytrhl on. Políbil mne tam. Tam dole. Myšlenky na mé manželství byly ta tam.

„Ty tak skvěle chutnáš,“ zachraptěl jeho hlas a já pocítila stud. Bože, proč to říká?!

„Chci tě takhle laskat neustále,“ dodá pak a ponoří se do mého orálního uspokojování ještě hlouběji. Zadýchnu se a vyjde ze mne sten. Sten vzrušení. Tak moc mě vzrušuje, to co dělá a zároveň mi to trýzní hlavu a mou duši. Přijdu za to do pekla.

Nadechnu se a při té vzpomínce ucítím šimrání v podbřišku. Vzrušuje mě to ještě teď. Jen ta myšlenka!
Vstanu a přejdu do koupelny. Opláchnu si obličej. Vodou si smyji poslední zbytky mascary a make-upu. Nahlédnu na sebe do sebe zrcadla. Připadám si nechutná. Zvrhlá. Prokletá. Pro můj čin není odpuštění.

„No tak Jenny! Vystydne ti večeře!“ zaslechnu Johnův hlas, jak mě napomíná, ale mě je to v tu chvíli jedno. Začnu se uklidňovat a zase jen na chvíli, na malý okamžik zavřu oči.

„Jsi tak krásná,“ zašeptá tak tiše, jen pro mě. Na to se mi vklíní mezi nohy a polehne nade mne. Loktem se opírá, aby na mne neležel celou vahou, a mezitím se věnuje mým bradavkám, které dychtí po trošce doteku a hlavně vzrušení. Štiplavou bolest ucítím až tehdy, kdy mě začne za ně tahat, zuřivě je sát a štípat do nich. Ale ta samotná bolest, mě uspokojuje. Vzrušuje mě a drásá mi útroby. Zprudka do mě vstoupí a nemilosrdně si mě bere. Zostra do mě vráží, vrací se a zase zpátky. Popadá dech, přímo zuřivě sýpe.

Tep se mi zrychlí a já zakroutím hlavou, pokusem, vyhnat toto z hlavy. Utřu si mokrý obličej do froté ručníku, upravím se a s odhodláním sejdu dolu, do jídelny, k prostřenému stolu a k mému skvělému manželi.
Usednu ke stolu, na své místo a usměji se na něj.

„Chceš pronést modlitbu?“ zeptá se a já ztrácím to odhodlání, se kterým jsem sem přišla.

„Ne, řekni ji.“ Nenajdu odvahu. Pevně mě tedy chytne za obě dlaně a zavře oči.

„Bože, chtěli bychom ti poděkovat, za tuto šťastnou chvíli, za toto jídlo…“ v momentě kdy padnou slova šťastná chvíle, přestávám ho poslouchat a trýznivě sleduji, jeho pohybující se rty. Jeho obličej. Jeho samotného. Je to můj muž, a já mu za zády tak ublížila. Zavřu oči, abych zahnala slzy.

„Hah, Haah, haaaaah,….jo šukej mě.“ Sykne, když na něm sedím a on pode mnou leží celý rozvášněný. Svými boky hýbu, dopředu a dozadu, tam a zpátky, kroutím s nimi, v ustálených a rychlých rytmech, když začnu cítit známý, ale pro mne přeci jen vzdálený pocit. Ten pocit! Pusa se mi vášní sama otevírá a ze mne vyjde několik dalších stenů, kdy to ve mně všechno vyvrcholí a ten pode mnou mě následuje do světa orgasmu.

„Amen,“ řekne John a otevře oči. Pohlédne na mě a vyčkává na můj amen. Jo, je se mnou ámen.

„Co je to s tebou?“ zajímá se a stiskne mé dlaně o něco více.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím…že…bychom mohli mít častěji…sex?“ vysoukám ze sebe otázku, která mě trápila už déle, ale teprve teď jsem našla odvahu, ji říci nahlas.

„Hm, já nevím. Víš, že já mám to…no, víš, že jsem…“

„Asexuální.“ Skočím mu do řeči a zároveň ho doplním. Jen přikývne.

„Ale Johne, každý máme své potřeby. Navíc,“ nadechnu se a hledám odvahu. „Já chci i děti. Nechci jen milostný život.“

„Jo já vím.“ Řekne jen.

„Dobré ráno,“ pozdravím dvě kolegyně stojící u kávového automatu. Obě dvě mě obdaří zářivým úsměvem a já se vydám dál vstříc novému, tíživě pracovnímu dni.

„Jenny, máš jít za Jamesem!“ křikne na mne místo pozdravu jeho osobní asistentka a já se otočím a zamířím, za Jamesem, mým šéfem, švagrem. Jonhovým bratrem. Dojdu ke kanceláři se zavřenými dveřmi, na kterých se leskne zlatavý štítek s jeho jménem. Krátce zaklepu a vejdu. Tedy spíše, strčím jen hlavu mezi futra a ty dveře.

„Jenny.“ Osloví mě a pokyne rukou, abych šla dál.

„Zavři za sebou a…zatáhni rolety.“ Rozkáže mi a tentokrát, neucítím žádný stín výčitek. Žádné uvažování o útěku, ustoupení, či vymlouvání. Ne. Udělám to, co mi řekl a pak se k němu otočím čelem. Pár krátkými kroky přejdu k němu a vyčkávám, co se bude dít.

„Včera…se mi to moc líbilo a tak, bych…to chtěl zopakovat.“ Řekne zastíněn vlnou vzrušení. A když mě sjede od hlavy až k patě, podívá se mi do očí. Nevím, co vidí v těch mých, ale já v těch jeho očích, vidím aspoň šanci si zašukat.