Ještě...

Ještě chvíli. Ještě chvíli vydržet, ještě chvíli se týrat, kousat se do krve a drápat se do masa. Pak, až se vlasy roztečou po kachličkách, už nebude potřeba vytrvat ani být hrdý.
Bude třeba jen přivítat se s tím, kdo náhle očištěn, v lepším, čistším světle přijde ti naproti, nakloní se nad tebou, pohladí tě po vlasech, po šíji, po klíční kosti, po rameni...
Nakloní se a políbí to, co zbylo z tvých rtů, hladově a přitom tak jemně, přesně tak, jak to máš ráda, přesně tak, jak tě nikdy nikdo nepolíbil,
přejede ti nehtem tam pod vlasy, tam, kde tě to vždycky rozechvěje, tam, na tom místě, přesně tam, teplo a šílená touha se rozšíří po těle, zavibruje v lýtkách a ošlapaných bříškách palců u nohou, chvíli zůstane a bude hřát,
zatímco jeho ruce doplují na tom vlnobití někam níž, až k horám a jakoby se snažily utéct před tou bouří začnou šplhat pořád výš k vrcholu a ty s nimi,
vlny tě zatopí, bez dechu, skrz pustou a prázdnou rozkoš, přes jeho neodbytné drzé všudypřítomné prsty zíráš na obraz zamlženě nereálné přítomnosti a prosíš, ještě, ještě, ještě...
Ještě chvíli se vyhřívat v té absolutní pozornosti, v rukách a nohách vytvářejících symboly věčnosti, v tom starém rituálu, ve všech podobách souznění těl, v okamžicích, kdy jsi mu dána aby se ti mohl dát a kdy si tě bere abys ho mohla mít.
Ještě...
Dýchání, vzduch, vítr, ve větru tvoje vlasy znovu získávají tvar, čas zamrzá a přestává být a prostor zbavený čtvrtého rozměru nedovolí prožívat, sám o sobě největším prožitkem.
Ty, on, jeho tajná zaklínání na tvých posvátných místech, jedna bytost drtící vahou svého těla torzo svatozáře. Ne, teď nejsi věrná žena, jsi jenom žena, jenom žena kterou konečně někdo umí milovat...
Ještě!
Ještě chvíli bojovat o kapku dechu s jazykem hada, zuby šelmy, s drápy dravce. Ještě chvíli se vzdávat a v paprscích úplňku kráčet po jeho břiše jako po hladině směrem k tomu úplnému, konečnému, k tomu, kdo bude posledním protože nikdo jiný jak by vedle něj nebyl. Ještě chvíli...
Ještě chvíli krvácet, pak už to prý nebolí, pak už je to prý jen tupá slast s podivně sladkou vůní vlastní duše odcházející z těla, odnášející všechny pochyby, zklamání, touhy a čekání... Ještě chvíli.