Mrcha

Mrcha

 

Vždy čteme jen příběh, který před nás autor předložil a většinou nemáme a snad ani nechceme mít šanci nahlédnout za obsah tak poutavého příběhu. Já to dnes mám jinak. Čtu, hltám každé slovo dá se říct veselé, romantické, lechtivé povídky, ale přesto čtu mezi řádky a vím, že je vše jinak. Vše je přikresleno, většina situací se vlastně ani nestala, ale mohla se stát.

 

Jen kdyby měli lidé více pochopení pro snílky mezi námi, kdyby jim dovolili přijít blíž a pohladit nás.

 

Vcházím do klubu a vyhlížím svou další oběť. Dalšího chudáka, který za mě dnes zaplatí. Tento by určitě platil, ale... Fuj, s ním se rozhodně zahazovat nebudu. Zrzavý, pihovatý asi metr sedmdesát vysoký, oplácaný klučina s mastnými vlasy. Mohl se aspoň trochu vykoupat, když se chystal mezi normální lidi. Ne, tak hluboko neklesnu. Dobře vím, že mám na víc. Tak, co tu máme dál? Je tady pár těch, co celý večer jen tupě civí. S těmi není žádná zábava. Většinou jsou to jen úchyláci, kteří si to během večera minimálně třikrát udělají na hajzlech. Pak je tady kategorie starších, ale ty už většinou ulovily ty holky, které by na nich chtěly i trošku vydělat.

 

Já hledám někoho, kdo bude nejen platit, ale bude mi taky dělat dobrou společnost. Kdo bude sršet alespoň nějakým vtipem, ať už je jakkoli stupidní, bude se mnou tančit nocí, bude mne chtít, bude po mě toužit a na konci večera mi řekne, že jsem ho okouzlila a že mě chce vidět znovu.

 

V tu chvíli začíná moje výhra. Ještě jednou se na něj podívám tím pohledem, který ho celý večer dostával, dopiju svého posledního panáka, v tom pro něj lepším případě se omluvím, že musím na toaletu, ale už se nevrátím. Někdy, když je vážně vtipný a docela dobrý společník, mám chuť si s ním ještě pohrát. A pro jeho smůlu je tohle pro něj horší varianta.

 

Můj pohled se změní na trochu přístupnější. Dám do něj takovou tu malinkou jiskřičku rozvernosti, na chvilinku se vrátím ke své sklence, ale za okamžik mu pohlédnu zpět přímo do očí. Ten pohled jasně říká, že si mě má vzít, nejlépe hned a tady. Na to se vždycky chytí a pomalu, zlehka mě políbí. Je to malý nevinný polibek, po kterém se ujistí pohledem z blízka do mých očí, jestli může. Pokud to nebyl ten nejhorší polibek na světě nebo pokud jeho dech nepáchl něčím, čím by opravdu neměl, má povolení. Ten další krok většinou dělám já. Tomu říkám takové malé utáhnutí smyčky, která se kolem něj obtáčela celý večer.

 

Ano a teď ho mám. Je polapen v mé pasti, dnes už rozhodně neuteče. Šeptá mi do ouška přeslazené kecy o mojí kráse a důvtipu a neuvědomuje si, že je to pouze iluze, kterou jsem mu vložila do té jeho prázdné hlavy.

 

Většinou jsou to velmi snadné kořisti. Opuštění chudáčci možná hledající jen zásun na jednu noc, někdy už vážně zoufalí mladí romantici, co už delší dobu neměli štěstí. Je důležité rozpoznat na první pohled druh kořisti a odhadnout po čem touží. Každému je totiž nutné zahrát trochu jiné divadlo.

 

Dnešní večer je ale něčím speciální. Na takového jsem ještě nenarazila. Stojí sám u baru, nekouká ani kolem sebe. Drží si svoji sklenici vody, ano vody, a sem tam z ní upije. Vůbec se v něm nemůžu vyznat. Netuším na co myslí ani jestli vůbec myslí nebo má-li vůbec čím myslet. Vypadá docela dobře. Nepatří sice k těm největším krasavcům, ale je něčím zajímavý.

 

Dlouhé černé vlasy sahající někam pod lopatky, v bílém triku rýsující se vypracované poprsí a v tmavých riflích pěkný pevný zadek. Jo kecám, je to krasavec.

 

No tak to zkusíme. Bude to výzva, když jsem ho neodhadla předem, ale za zkoušku přece nic nedám. Když to nevyjde, určitě si dnes najdu nějakého loosera, na kterém si zase zvednu náladu a sebevědomí.

 

Vždy navodím situaci, aby mě oslovil první on, ale tento nevypadá, že by se osmělil. Nevadí.

 

Přicházím k baru. Nevšímám si ho, jdu si přece jen objednat pití. Tak jako vždy mi hraje do karet, vedle mě stojící kluci se zrovna malinko pošťuchují. Nechám do sebe drcnout taky, ale musím trochu fyzice pomoct a uměle navýšit sílu úderu, abych mohla být vlastně náhodou odmrštěna na jeho svalnaté rameno. Směrem k opilcům hodím jedno ublížené: "Héj!" a pak se otočím na svého vyvoleného a s nejsvůdnějším úsměvem, který umím vykouzlit, se omluvím.

 

A on? Nic, jen pokývne hlavou a vrací se zpět ke své vodě. Je tohle možné? Tak jinak, tohle bude tedy větší oříšek než jsem čekala, ale přece to nevzdám. Počkej, dnes opět vyhraju a budu si hrát.

 

Rozhovor tedy opravdu musím začít já. Z pusy mi jdou samé hlouposti typu: "To máme dnes krásné počasí." Ne, tak hrozné to není, ale nemá to k tomu daleko. Za docela dlouhou dobu se mi podaří z něj dostat alespoň nějaké informace. Není jich mnoho a vlastně nejsou ani zajímavé, ale dělám, že hltám každé jeho slovo a snažím se k němu připodobňovat, aby získal dojem, že máme něco společného.

 

Vypadá to, že taktika zabírá. Už se na mě i párkrát zadíval a já se na něj několikrát podívala oním pohledem, který ho měl dostat mírně do rozpaků. Pořád ale vůbec netuším co se mu honí v hlavě. Proč sakra? Vždyť není složité rozumět jejich naprosto jednoduché mysli. Buď mají hlad po jídle nebo po sexu. Myslí buď pérem nebo žaludkem. Další orgán k tomu nepotřebují. Mozek jim slouží jen k tomu, aby rozlišili jaký druh párku zrovna drží v ruce.

 

Ale on? Vypadá jakoby před světem zavřel všechny dveře. Všechny ty, za kterými by mohla jeho duše přijít k úrazu. Mě se snad podaří alespoň jedny mírně otevřít. Už sahám na kliku, už, už ji stláčím, jazýček dveře už nedrží. Teď stačí jen zatáhnout a...

 

Zvedl se, řekl, že už je dost pozdě, že už vážně musí a odešel. Ještě naposled jsem viděla jeho úsměv, jeho lesknoucí se oči a pak už nic. Prohra? Vážně? Vzala jsem si moc velké sousto? Co bylo špatně? Sakra, sakra, sakra! Takhle to nemůže skončit.

 

Až teď jsem si všimla, že nechal na stole pod svou sklenicí vody ležet vizitku. Ten hajzl, on si snad vážně chce hrát. Dobrá, dostanu tě. A to si piš chlapečku, že se mnou v té posteli skončíš. Budeš toužit po mých ladných křivkách a po mém hladkém těle. Zamotám ti hlavu tak jako ty mě a pak ti prásknu svými dveřmi já. Věř mi, že ty prsty, které v nich necháš, tě budou ještě dlouho bolet.

 

Dlouho mi trvalo se s ním sblížit, ale postupně jsem pár dveří otevřela. Má prazvláštní humor. Někdy vůbec netuším kdo si s kým hraje, ale přesto se nevzdávám.  Po dlouhých měsících začíná náš "vztah" gradovat a zdá se, že se dostávám pomalu, ale jistě, ke své výhře.

 

Pozval mě k sobě na večeři, jeho hlas v telefonu dnes zněl malinko jinak než jindy. Poprvé jsem od něj slyšela projev jakéhokoli citu. Dvě, mezi kamarády, přáteli i milenci, naprosto běžná slova: "Těším se." Dodnes víceméně chladný a trochu odtažitý muž s pevně stanovenými hranicemi otvírá branku jeho zahrádky. Vezmu si sebou koště, abych ti mohla na dvorečku zamést.

 

Perfektně uklizený byt, zahalen do světla svíček a vůně pečlivě připravovaného jídla. Stůl prostřen pro dva, rudé ubrousky sladěny s barvou ubrusu. On, s neudržitelným úsměvem na tváři, stojí v bílé zástěře u kuchyňské linky a dokončuje poslední detaily dokonalého jídla.

 

Po opravdu výtečné večeři usedáme na gauč, kde je připraveno bílé asi docela drahé víno. Zajímavá změna. Konečně něco jiného než voda. Pijeme, konverzujeme a já usilovně pracuji na mém plánu. Při druhé sklence, jsem si opravdu jistá, že svůj plán dnes dokončím. Přichází první polibek, ujišťuje se, že může...

 

Odcházím do koupelny, kde si dám rychlou sprchu, schválně na sobě nechám pár kapek vody, obléknu si spodní prádlo a vracím se zpět ke svému hostiteli. V němém úžasu na prázdno polkne a nespouští ze mě oči. Ano, tak to mám ráda, jenom slintej.

 

Obkročmo si mu sednu na klín a zhluboka se mu podívám do jeho oddaných očí. S nekonečnými polibky mě odnáší do ložnice. Tam mě v neustálém pevném obětí lehce položí na postel. Laská mé tělo po lemu černého krajkového prádla. Nesvléká mě, nespěchá. Jednou rukou odhalím jeho pevné tělo, které se do teď skrývalo pod úplým tričkem, povolím pásek a jeho kalhoty zůstávají bezvládně ležet na zemi. Je to opravdu kus chlapa. Hladí mě od  kotníku, přes vnitřní stranu stehen, na bříšku a prstem obkresluje okraje podprsenky, až mi z toho běhá mráz po zádech. Rukou zajede k háčkům a dvěma prsty je obratně rozepne. Ladným pohybem pomůže dolů ramínkům a podprsenka se ztratí někde za hlavou.

 

Je mi to příjemné, vážně to se mnou umí. Skoro bych zapomněla proč tu jsem. Položím ho na záda, chvíli si hraju s jeho bříškem, políbím ho, sjíždím po krku, přes hruď až k jeho tyčící se chloubě. Nasednu a mírně se pohupuji v bocích. Pevně mě přidržuje v pase a trochu mě pobízí.

 

Tak dobrá, ještě chvíli si to užiju. Jen takový bonus za to, jak těžký oříšek si byl. A tak proplouváme nocí plnou chtíče. Něco tak vášnivého jsem už velmi dlouho necítila a chvíli se mi snad zdálo, že opravdu nesobecky myslí především na mě. Ale to přece není možné. Tolik mužů už jsem poznala a přece vím, že každému šlo jen o moje tělo.

 

Ráno, unaveni touhou noci, ležíme spolu v obětí vedle sebe stále nazí. Je to divné, ale dnes se mi nechce odejít. Prober se! Přece si nenecháš znovu ublížit. Musíš zlomit jeho dřív než to udělá on tobě. A tak vstávám, oblékám se a odcházím

 

"Já myslel že..."

"Tak ty sis opravdu myslel? No to snad ne."

 

Poslední ohlédnutí, poslední úsměv, ještě na něj rošťácky mrknu a pak už jen za sebou hrdě prásknu dveřmi. Před domem si zapálím cigaretu, vyfouknu dým a s ním i vše co mě do teď tížilo. Jdu pomalu probouzející se ulicí, nos malinko nahoru. Jdu jistě krok za krokem a rozhodně se neohlížím. Nikdy se neohlížím. Vyhrála jsem, to byl můj cíl. Uvědomění ani jakýkoli cit nepotřebuji. Na co taky.