Dante a Moira

Byl to dům, který vypadal jako z jiné doby. Byl postavený v době 2. světové války a měl za sebou bohatou minulost a ne příliš dobrou budoucnost. Vystřídalo se tu spoustu nájemníku. Jenže ten kdo měl přijít teď byl někdo zcela jedinečný a neobvyklý..
– – –
„Pane Autarii.. jste sám?“ zeptala se žena za stolem muže, který měl přes obličej kapuci.
„Ano. Jsem momentálně sám. Chci mít trochu.. soukromý.“ řekne muž rozvážně, aby nic neprozradil. Za celou dobu rozhovoru se na ženu nepodíval. Hlavu měl skloněnou, aby mu nikdo neviděl do obličeje. Žena čekala, že se koukne, ale když se nedočkala sklonila hlavu k dokumentům a chvíli se jimi probírala.
„Jistě..“ protáhla nejistě. „Víte pane Autarii.. máme tu dům, ale je drahý..“ nestačila ani doříct.
„Na ceně mi nesejde. Chci něco co bude stranou od ostatních.“ přerušil jí. Realitní makléřka se odmlčela a znovu koukla do papírů.
„V tom případě.. je to dvoupatrový dům. Dvě ložnice, dvě koupelny. Jídelna a kuchyně. Pro jednoho je to hodně. Plus k tomu služebná.“ dokončí popis a na chvíli se může zdát, že zaslechne naproti tiché uchichtnutí. Pan Autarii zvedne hlavu a konečně se podívá ženě do tváře. Na levé straně tváři přes oko se mu táhne dlouhá růžová jizva. Končící skoro až u rtů. Menší jizva je i přes plné rty skoro až u koutku. Kapuci si nesundavá. Na ženině tváři je vidět nerozhodnost a objeví se tam i mírný záchvěv strachu.
„Jak jsem řekl.. na ceně mi nezáleží.“ zopakuje klidně. Koutek na němž není jizva se zvedne v jakémsi úsměvu. „A pokud je to tak velké jak říkáte.. budu jedině rád.“ kývne hlavou. Makléřka zamrká a podstrčí mu před nos smlouvu.
„Dobře tedy.. tady a tady mi to podepište.“ řekne mu profesionálním tónem. Muž se podepíše na dvě tečkované řádky. „Děkuji. S vámi je radost obchodovat pane Autarii.“ mluví teď už jako dřív. Oba vstanou a žena podá novému majiteli ohromné rezidence ruku.
„Ještě jsem se chtěl zeptat.. je tam sklep?“ otočí se na ní s rukou na klice.
„Sklep? Jistě, že ano. Velký a prostorný. Tak velký, že by tam mohlo být klidně ještě jedno patro.“ odpoví mu s pobavením, i když netuší proč se pan Autarii ptal.
„Děkuji.. a na shledanou. Spíš sbohem.“ pronese poslední slova a odejde z její kanceláře ještě předtím než stačí zaslechnout poslední slova makléřky.
– – –
Dante Autarii došel ke svému novému domu. Přes hlavu klasicky kapuci. Stál před branou, která ho oddělovala od dlážděné cestičky vedoucí ke dveřím. Z transu ho probudilo až písknutí stěhováků. Zamračeně se na ně koukl, ale bez řečí jim uhnul z cesty.
„Dejte do obýváků. Já si to pak přestěhuji sám.“ zavolal na ně ještě než to stihli dát kamkoli jinam. Vydal se za stěhováky a vešel do prostorné předsíně. Teprve tady si konečně sundal kapuci. Nestyděl se tu. Nemusel. Byl.. doma.
„Hotovo, pane.“ ozval se za Dantem silný hlas. Neotáčel se. Jen se kochal zábradlím u schodů. Bez řečí dal peníze silným mužům a ty bez jediného slova odešli. Zvuk motoru se postupně vzdaloval od domu až nakonec zmizel úplně.
Na schodech se objevila rusovlasá žena v černých až příliš krátkých šatech a bílou zástěrou přes ně. Byli jí vidět černé punčocháče a podvazky. Boty na vysokém podpatku klapaly, když scházela ze schodů dolu. Kromě vyzývavého oblečení na ní byla zvláštní další věc. Její barva očí. Každé oko měla jiné. Jedno oko bylo světlejší než jakákoliv modrá a to druhé mělo barvu jako voda. Vypadala hodně mladě. Tak na dvacet, pětadvacet. Dante se na ní nepodíval. Ani o ní nezavadil pohledem. I když Dantemu bylo o pár let víc o ženy nejevil zájem.
Díky uším jí zaregistroval, ale jinak jí ignoroval.
„Zdravím pane Autarii. Říkali mi, že tu budete už dnes tak jsem si dovolila připravit pro vás koupel. Nevěděla jsem jakou vůni máte rád, tak jsem pro vás připravila obyčejnou bublinkovou.“ řekne žena. Dante se na ní otočí oči a tím jí ukáže jizvu přes levou tvář oka.
„Jak víte..“ začne, ale při pohledu na její oko znejistí. „To je jedno. Vy jste ta služebná, že ano?“ zeptá se klidně. Mladá žena kývne.
„Ano, to jsem. A koukám, že neřekli mé jméno. Musím všechno dělat sama.“ zavrtí při těch slovech dotčeně hlavou, takže jí pár zrzavých pramenů naskáčou do obličeje. „Jmenuji se Moira O'Hara.“ řekne nakonec s posmáním.
„Moira.“ zopakuje si to jméno pro jistotu nahlas. „Dobře. Takže.. já půjdu do té koupele.“ řekne najednou a vydá se po schodech nahoru.
„Nebudete chtít pak udělat prohlídku domu?“ křikne na nového majitele. Ten se zastaví uprostřed kroku a koukne na ní.
„Jo. Proč ne. Stejně se tu nevyznám.“ potvrdí jí a zmizí nahoře v koupelně.
– – –
Po dobré koupeli si obvázal Dante ručník kolem pasu a ještě napůl mokrý vyšel z koupelny. Moira zrovna uklízela na chodbě. Koukla na něj s nakloněnou hlavu a nemohla spustit oči z jeho vypracovaných svalů na hrudi a rukou.
„Potřebujete něco pane?“
„Vlastně ano. Potřeboval bych.. nějaké své věci. Župan, spodní prádlo..“ vysvětlí a trochu si utáhne ručník kolem pasu. Moira s pousmáním vstala.
„Pojďte za mnou.“ kývne hlavou směrem k ložnici. Dante se za ní nejistě vydal, ale když vešel do pokoje a uviděl uklizený pokoj, kde bylo všechno připravené, zalapal po dechu.. poprvé za několik let ho někdo opravdu překvapil. Došel k posteli a koukne zpět na Moiru.
„Tak teď jste mě ohromila.“
„To je přece moje povinnost, pane.“ a s těmi slovy se ztratí na chodbě.
– – –
O PÁR TÝDNŮ POZDĚJI
Dante se probudil ve své posteli. Na sobě měl pouze trenýrky a černé triko s krátkým rukávem, kterého obepínalo. Probudila ho silná vůně z kuchyně, která dráždila jeho nos. Nějak se neohlížel na to co má na sobě a rychle seběhl dolu do kuchyně. Moira se na něj vyzývavě podívala.
„Dobré ráno, pane.“ pousmála se na něj. Dante nevěřícně koukal na to co dělá.
„Také přeji. Co se tu děje?“ zeptal se jí s nejistým rozhlížením se kolem sebe.
„Co by se dělo, pane? Snídaně?“ vysvětlí mu a ukáže na talíř se slaninou, vajíčkem a pár klobásek. Ještě pokyne hlavou vedle na skleničku džusu a hrnek kávy. „Nevím co máte rád.. tak jsem připravila tak nějak všechno..“
„To jsi.. to jsi nemusela. Jsem zvyklý se obsluhovat ráno sám.“ zakoktá se. „Tohle jsi nikdy předtím neudělala.“
„Jistě. Jenže dneska máte pohovor na to místo profesora. Musíte mít energii.“
„To už je dneska?“ vyděšeně na ní koukne. „Sakra.. jak jsem mohl zapomenout.“ bouchne se dlaní o čelo. Moira k němu pomalu dojde a chytne ho za boky. S trochou síly se jí podaří ho přitisknout na zeď. Dante se nebrání.
„Od toho jsem tady.“ mluví stále klidně a vjede mu rukou pod triko. Dante slastně vydechne.
„Moiro. Tohle není dobrý nápad.“ vysouká ze sebe nakonec.
„Já myslím, že je to výborný nápad. Chcete to. Chcete mě.“ pošeptá mu, když mu sundavá triko. Ani tehdy pán domu nic nedělá. Moira si mezitím rozváže bílou zástěru, která skončí někde na kuchyňské lince. „Je to něco co chci od doby co jste vešel do domu a já vás uviděla. Chtěla jsem vás všude.“ mluví při rozepínání knoflíků u šatů. Dante jí skoro vyděšeně pozoruje, ale zároveň cítí jisté vzrušení.. hlavně tam dole. Šaty dopadnou na zem a Moira je odkopne někam za sebe. Najednou předním stojí jen v černé krajkové podprsence, černých podvazkových kalhotkách. I těch se velice rychle zbaví. Dante si jí k sobě přitáhne blíž a lačně se vrhne na její krk, který obsypává polibky.
Otočí si jí, aby ona byla opřená o zeď. Moira ho rychle zbaví trenýrek. Dante jí chytne za stehna a vklouzne do ní. Opře jí o zeď a rychlými pohyby do vniká tam a zpátky. Moira přivře oči v ohromném vzrušení. Dech se oběma zrychlí a Dante začne pohyby zrychlovat. Moira zatne nehty do pánovo zad čímž způsobí ještě rychlejší pohyby.
Dál si jí přidržuje za stehna a ještě rychlejšími pohyby nakonec po pár minutách vyvrcholí. Rychle oddechuje a koukne na Moiru.
„A co já?“ zeptá se služebná svého pána. Ten z ní vyklouzne. Přitom pochybu Moira hlasitě vydechne a koukne na ní.
„Neboj se. Já nezapomínám.“ řekne tiše. Dvěma prsty jí vjede do rozkroku a rychlými pohyby dosáhne i jejího vrcholu. Moira opře hlavu o zeď se spokojeným výdechem.
„Teď jste připraven na svůj pohovor. Tu práci.. jistě dostanete.“ zašeptá služebná mezi několika výdechy. Srdce i dech se jí pomalu uklidňují a ona koukne na svého pána. „Kdykoli si to můžeme zopakovat, pane.“ dodá s pozvednutým koutkem rtu.
„Myslím, že už ne. Nechal jsem se unést. Už se to nebude opakovat.“ řekne, když si natáhne trenýrky. „Bylo to selhání.“
Moira na něj koukne s přimhouřenýma očima. „Selhání? Když jste mě šukal vypadal jste velice odhodlaně.“ vykřikne na něj při úpravě svého oblečení.
„Nech to být. Jakože se to nikdy nestalo. A.. hledej si novou práci.“ s trikem v ruce odejde nakonec po schodech do svého pokoje. Moira na něj vyděšeně kouká neschopná slov. Možná, že tohle už přehnala. Neměla by si to rozdávat s každým novým majitelem.