U nás v Míchově 3.

Bylo skoro deset hodin, když se do kanceláře tiše vplížila Anděl strážný s kávou.
„Abys neřekl, že jsem na tebe zapomněla,“ významně upozornila.
„Děkuji vám,“ překvapeně vydechl, tuše nějakou její další čertovinu. „Jo,“ spustila „od farářů přišlo, že prodávají tu jejich pastoušku, co jí říkají fara.“
„Kolik za tu barabiznu chtějí?“ zeptal se a míchal kávu.
„Ani nevím, musela bych se podívat. Jo, u těch Vobořilů to nějak neklape. Přišla stará, jestli by ten mladej nemohl dostat místo u pracovní čety po starým Součkovi.“
Napil se kávy a zeptal se „Co mají mladí za problémy, že se do toho montuje stará?“
„Ta se montuje do všeho, mladí by potřebovali být sami,“, namítla a už se natahovala u okna, aby zjistila co se děje na náměstíčku.

Doktorka Prudká dokončila záznam do karty a podívala se na pacienta „Pane Součku, problémy které máte jsou dány věkem. Léky vám mohou ulevit od bolestí, ale revma se vyléčit nedá. Berte prášky jak jsem vám napsala a kdyby to zase hodně bolelo, tak přijďte.“
„Mám ho zkasírovat paní doktorko?“ ozvala se sestra z vedlejší místnosti. „Ano sestři“. Rozloučila se s pacientem a rovnala si papíry na stole.
„Dáte si kávičku paní doktorko?“ ozvala se sestra „v čekárně je prázdno.“ „Pojďte, dáme si spolu, dneska ale byl blázinec,“ uvolnila se doktorka na židli.
Donesla kávu, seděly, popíjely a sestra se zeptala „ještě se vám žádná neohlásila na to moje místo?“ Vzdychla si „mě už to zmáhá, ale nemůžu vás v tom nechat samotnou.“ „Zajímala se jedna moje kamarádka, měla by už dokončit školu a nechce se jí do špitálu, musím jí zavolat, snad si to nerozmyslela,“ zamyšleně řekla doktorka a natáhla se po sluchátku.
Sestra sebrala šálky, šla je umýt a doktorka se zatím domlouvala s kamarádkou.
„Tak to vypadá dobře, přijede se v pondělí podívat,“ hlásila sestře radostně.
„No jo, ale kde bude bydlet?“ zapřemýšlela.
„Nechci vám do toho paní doktorko mluvit, ale ten váš Zdeněk by se také mohl vyjádřit a vzít si vás. Stejně jste tam u něho pečená, vařená.“
„Což o to,“ pobaveně se na sestru podívala „on by si mě vzal třeba hned, ale nějak jsme nespěchali.“ Zasmála se „jak jste na nás přišla?“
„No, řekla jsem si, že když už bydlíte u Malých, tak by ta vaše kamarádka mohla bydlet nahoře ve služebním bytě,“ zarozumovala sestra a čekala na reakci.
„Tak to vám opravdu děkuji, na tak jednoduchý nápad jsem nepřišla,“ vydechla doktorka „kolik máme hodin?“
„Padla paní doktorko, můžeme to zabalit, jděte si vyzvednout toho vašeho a já to tady douklízím.“

„Teda, řekni mě Helenko, jak to všechno stihneš, ten kolotoč v práci a ještě se večer co večer točit u sporáku?“ ozval se navečer a spokojeně si hladil břicho.
„Ale mě to baví, miláčku, jinak bych to nedělala,“ namítla.
Vstal, přitiskl se a zašeptal „co ještě tě baví?“
„Kousnout tě do ucha, pokušiteli,“ zazněla rázná odpověď.

Odstěhovali se do obýváku, sedli na pohovku, Helena se natáhla a položila hlavu na jeho klín. „V pondělí přijede ta moje kámoška, co by měla dělat sestru,“ začala připravovat půdu.
„No jo, kde bude bydlet, co u nás nahoře v pokojíku pro hosty,“ navrhl. „Nepadá v úvahu miláčku,“ rázně mu zatrhla myšlenku „ nenechám tady s tebou mladou hezkou holku, ještě bys ji svedl.“
Zasmál se, „co navrhuješ?“ „Co říkáš, kdybych jí prozatím půjčila můj byt nad ordinací, šlo by to?“
„Proč říkáš prozatím, ty tam chceš bydlet?“
„No,“ pokračovala mlsně „kdyby Anděl strážný vypucovala starostovi ten svatební řetěz,“ nedokončila větu a čekala co řekne.
„Má to být nabídka na svatbu?“ zeptal se zaskočený vzniklou situací. „Jestli si někdo vzpomene miláčku, tak už mě o ruku požádal a já mu odpověděla, nevzpomínáš si?“ škádlila ho.
Sklonil se, políbil ji dlouze a zašeptal „zítra začne pucovat řetěz, ale do pondělka to nestihneme.“

Ležela hlavou na jeho klíně, přivřené oči a cítila jak jeho ruka šmátrá a hladí úbočí ňader. „Tady jdou na někoho chutě,“ poznamenala a rozepnula si knoflíček na halence. Ruka vklouzla dovnitř, jemně stiskla sametové ňadro a začala krouživě hladit hned jedno, pak druhé ňadro a dráždit již beztak vydrážděné vrcholky.
„Vytáhla mu ruku z halenky a posadila se, „tady se nedá ležet, už mě v klíně tlačí, to si ho nemůžeš dát někam jinam?“ vzala polštářek, položila ho na klín a znovu se natáhla.
„Tak,“ vydechla spokojeně „ať se tam kluk udusí.“ Cítila jak ruka se vrátila na své místo, zavřela oči a s rozkoší přijímala hlazení. Po chvíli se jí tělo napjalo, prudce vydechla, přitiskla tu nezbedou ruku na ňadra a se sténáním prožívala krásu vzrušení. Potom se natočila, objala ho a dusila polibkem „bídáku, tak zneužíváš toho že u tebe odpočívám?“
Polštářek pootočením spadnul na zem a když jí zrak sklouzl do klína vydechla „no toto, já ti tam nebudu zašívat nový zip, podívej jak je našponovaný!“ a hnala se zip povolit.
Nezůstalo u zipu, šlo dolů postupně všechno oblečení a jak se společně odstrojovali, tak se pokoušeli a líbali. Nakonec se poněkud posunul tělem na pohovce, ucítil jak ho ovinuly ruce, přitlačily se rozvášněná ňadra a jak vklouzl pomalu do horké vlhké dírky.
Zasténal blahem, objal ji a přisál se na rty. Pomalu začala klouzat, stále přitlačená ňadry na jeho hruď a tento pohyb, dráždivý jak nahoře, tak dole způsobil, že po chvíli se prudce přirážela, hlavu zvrácenou rozkoší a společně vydechovali blahem.
Táhlé zasténání a prudký výstřik ji probral a honem ještě pokračovala v přírazech, dokud neucítila jak uličník unavený námahou měkne a klouže ven.
Zadýchaná, tulila se v náručí, otírala si o jeho tvář mokré líčka a šeptala „proč já to s tebou tak prožívám, to nepochopím.“
Druhý den, když přišel do práce, zastavil se u stolu sekretářky a zeptal se „Andílku, máte ten starostův řetěz řádně vypucovaný?“
„Na co?“ odvětila „on se bude někdo grilovat?“ Zamyslela se „já o nikom nevím?“
„Taky nemusíte všechno vědět první,“ zasmál se.
„A kdo se bude ženit?“ zvědavě se zeptala.
Odpověděl stručně „já,“ a nechal ji zkoprnělou sedět u stolu.


Julius Robbertos 2013