U nás v Míchově 4.

Uplynul téměř měsíc od svatby. Tajemník seděl v kanceláři, zpracovával obvyklou agendu, když se vplížila Anděl strážný „Zdeněčku, nesu ti kafíčko, to víš čerstvý ženáč, to musíš být unavený.“ Zvedl hlavu od lejster „jak jste na to přišla?“ Nevěnovala pozornost otázce a s nataženou hlavou kontrolovala náměstíčko. „Hele tam jde ta Konigová, ta ti chodí jako bez duše, onehdá jsem na ni narazila v sámošce a málem mě nepozdravila.“ „Třeba si vás nevšimla,“ odvětil mechanicky. „Jen nic neříkej, tam to u nich bude skřípat, to víš, ten její je furt na cestách, třeba má jinou.“ „Arnošt?“ zamyslel se „to je blbost, znám ho od mládí, ten by nezahýbal.“
Alena Konigová se volným krokem vracela domů. Mechanicky odemkla, uložila nákup a sedla si ke stolku na terase. Přemýšlela „ holka, musíš se smířit s tím, že manželství je v troskách. Kdy ten pacholek ti dal alespoň pusu, pohladil, ale ty jsi pro něj to stejné jako lednička, nebo televizor. Prostě uklizečka jeho domácnosti. Nedá se nic dělat, ukončím to.“ Rázně vstala a šla do pracovny. Napíše mu důvod odchodu s tím, že ostatní už vyřídí právníci. A zítra odjede domů, tady jako služka nezůstane. Cítila jak se ji hrnou slzy do očí. „Kdybych ho neměla tak ráda,“ vzdychla si a dala se do psaní.
Vyrušil ji zvonek. „Pošťák, v tuto dobu?“ zapřemýšlela, otřela si obličej a šla otevřít. „Honzo, co tady hledáš, Arnošt odjel do Vídně?“ vydechla ohromně když uviděla manželova společníka. „Neřekl kdy se vrátí?“ zeptal se rozčileně. „Neřekl, prý ještě neví, stalo se něco?“ „Ale jen nám vybouchl jeden kšeft, myslel jsem že o tom něco ví.“ Pohlédl na ni a zarazil se „Ty jsi plakala, proč, stalo se něco?“ vydechl ohromeně. „Pojď dál, tady na prahu o tom nemůžu mluvit,“ a zavedla ho na terasu. „Dáš si něco k pití?“ otázala se a automaticky mu donesla Colu a sklenici. Napil se a zeptal „povídej, co se děje?“ Slzy se jí začaly řinout z očí „já už to tady nevydržím, má mě jako služku, nevšímá si mě, od svatební noci se mě vyhýbá, snad má jinou, já nevím.“ Uklidňoval ji „Aleno, to je blbost, zcela určitě žádnou jinou nemá, má jenom hodně práce v tom bude příčina, já si s ním promluvím, neukvapuj se a počkej.“ Zadíval se na ni upřeně „teda jestli ho máš ještě ráda?“ Vykřikla „ráda, já ano ale on má radši práci než vlastní ženu, vorkoholik se s něj stal!“ Opět na ni naléhal „vydrž Aleno, vše bude v pořádku slibuji ti to.“ Nedopil, vstal, pohladil ji po vlasech a odešel.
Další den Anděl strážný napasovaná u okna hlídala dění na náměstíčku. „Jo tamhle jde ta Konigová, tos měl vidět, včera tam měla šamstra, prý to byly orgie říkala Šímová.“ „Prosím vás, co mohla Šímová vidět, vždyť k nim není vidět?“ zaprotestoval. „Viděla, byla pro klestí na Smraďáku a odtud k nim viděla,“ namítla vítězně. „Šímová, vždyť ta nevidí na deset kroků, natož na tři kilometry,“ zasmál se. „Náhodou,“ pokračovala Anděl strážný „prý ta Konigová řvala rozkoší až to slyšelo celý městečko.“ „To je zajímavé, že jsem nic neslyšel a nechte těch drbů, máte málo práce?“
Arnošt Konig se vracel z Vídně, spokojeně si pobrukoval písničku, kterou hráli v radiu a těšil se, jak se doma natáhne na pohovku a konečně bude v klidu. Cedule Míchov, ještě pár metrů, přejet mostek a zastavil před garáží. „Ahoj, už jsem doma!“ zahlaholil, odložil si a vešel do obýváku. „Ahoj,“ řekla mu bez zájmu „jedl jsi?“ vstala „nepočítala jsem že přijedeš tak brzy, udělám ti vajíčka.“ „Nemusíš, skočím si na večeři do Záložny.“ „Sháněl tě Honza, prý vám něco vybouchlo, máš mu hned volat,“ odvětila a opět si sedla. „To vydrží až po večeři, co ty se, tváříš jako kakabus?“ Zavrtěla mlčky hlavou.
Sedl si v restauraci ke stolu stálých hostů, pozdravil se s kamarády a objednal si večeři. Neušlo mu, že se na něj dívají a něco si šuškají. Dojedl, utřel se ubrouskem a zeptal se „co je na mě divného kluci?“ Ošívali se, prý neví jak to říci, ale že se po městečku vykládá, že mu žena zanáší, prý že u nich byly orgie a že ona u toho křičela. Zbledl, zaplatil a šel domů.

„Ty už jsi doma, to jsi jaksi brzo zvládl?“ zeptala se sotva vešel do obýváku. „S kým jsi se tady kurvila?“ spustil nenávistně. Vstala překvapeně, „co jsi to řekl?“ „S kým jsi se pelešila a řvala, vykládá o tom celé městečko, mluv?“ Zčervenala, potom zbledla, „vzpomínáš co jsem ti o svatbě řekla?“ nadechla se „že dvě věci nedokážu odpustit, nedůvěru a nevěru. Mezi námi je definitivně konec, věci mám sbalené, přespím v pokoji pro hosty a zítra jedu domů. Ostatní vybaví naši právníci.“ Odešla nahoru do pokoje. Stál najednou ztuhlý překvapením. Pomalu se odloudal k baru, vzal láhev koňaku, skleničku a ztěžka se usadil do křesla. Zavolal Honzovi. Vzal to po prvním zazvonění, „Arnošte, máš průser, teď nemluvím o práci, ale o Aleně. Ztěžka jsem ji přemluvil, aby ještě vydržela než přijedeš. Čekej, nic jí neříkej, hned budu u vás.“ Honza přerušil hovor a Arnošt si povzdechl „pozdě Honzo, je to prdeli,“ a došlo mu, kdo měl být ten návštěvník. „Já vůůůl,“ zaúpěl a nalil si další koňak.
Nestačil do sebe ani obsah nalít, když uslyšel zvonek. „Honza,“ oddechl si a s nadějí běžel otevřít. „Povídej, co se stalo, co jste si řekli?“ vyrazil Honza ze sebe sotva se usadili v obýváku. Tak mu to všechno povykládal. „Ten mužský, co tady byl, to jsem byl já. Nevypil jsem ani celou Colu a s tím křikem, to se Alena málem zhroutila. Chtěla odjet a rozvod, rozmluvil jsem jí to a teď jsi to celý zvoral,“ zakroutil hlavou „jak jsi mohl na takové klepy nalítnout, to nepochopím.“ „Když ona byla poslední dobou divná, chladná, nebavila se o ničem, tak jsem si myslel, že asi někoho má.“ „Ty starý vole,“ rozčilil se Honza „kdy jsi ji pohladil, dal jí pusu, nebo, nic mě po tom není, kdy jsi se s ní pomiloval, řekni, vzpomeneš si?“ Arnošt seděl v křesle zhroucený „jak z toho ven, já vím že jsem vůl, ale Honzo, dá se to ještě zachránit?“ a začaly se mu z očí valit slzy. Není horší pohled než na brečícího mužského, tak si Honza vzdychl a šel žehlit krizi k Aleně. Našel ji jak leží na posteli, pilně zavlažuje vláhou svých očí polštář a tělo se třese jako v horečce. Sedl si vedle ní „teda s vámi dvěma si jeden užije.“ „Víš co mě řekl?“ začala plačtivě „to mu nikdy neodpustím.“
„Pojď,“ řekl rozhodně „pojď a něco uvidíš,“ zvedl ji a dovedl k zábradlí schodiště nad obývákem. Viděla Arnošta, zhrouceného jak brečí.“ „Proboha, co se mu stalo?“ zeptala se zoufale. „Jenom si uvědomil jakou provedl kravinu a teď neví jak z toho ven.“ Postrčil ji ke schodišti „můžeš to ještě zachránit, teda, jestli ho máš ráda. Blbost může udělat každý, ale také se dá odpouštět, nemyslíš?“ Šla po schodech, oči plné slz, sedla si do křesla naproti něho. „Přestaň bulit,“ spustila plačtivě „nebo začnu taky.“ „Tak vážení, konec povalování v křeslech, mažte vedle sebe na pohovku a hned,“ poručil Honza a zmizel v kuchyni.
Jako v mátohách se přesunuli na pohovku. Nevydržel, chytil ji do náruče „Alenko, můžeš mě ještě vůbec odpustit?“ „Nevím,“ vydechla „ještě to bolí a navíc mě tak mačkáš.“ Po dlouhé době se přivinutí k sobě líbali, když je vyrušilo diskrétní Honzovo zakašlání „nerad ruším, ale udělal jsem všem kávu, prý bystří mozek.“ Popíjeli kávu a Arnošt začal Honzu úkolovat. „Zítra odřekneš všechny moje schůzky, ty bez odkladu vyřídíš sám, já do konce týdne mám dovolenou. A v sobotu se tady ukaž, na Záložně je zábava, tak si půjdeme zatančit.“ „Už se nebojíš pomluv?“ rýpnul si Honza. „Ať puknou vzteky svině, málem mě rozvrátili manželství,“ vybuchl Arnošt.
Honza se rozloučil, slíbil že v práci vše zařídí a v sobotu se ukáže. Zůstali sami rozpačitě sedět na pohovce, oba koukali do země a čekali kdy začne ten druhý. Tak začal on. Políbil ji na tvář „pojď, nebudeme přece sedět a čučet do země, mám co dohánět.“ Úkosem se na něho podívala „jsi si jistý, že jsem ti odpustila?“ Vstal, zvedl ji do náruče a nesl ke schodům do ložnice. Ovinula ruku okolo něj a zaprosila „pusť mě, musím posklízet hrnky od kafe.“ „Ty počkají,“ rozhodl a pokračoval se svým nákladem do ložnice.
Zalezli pod deku, přitiskli se k sobě a Arnošt tiše úpěl v jejím obětí „já vůl, já katastrofální vůl.“ „Co kdybys místo úpění se věnoval svojí ženušce,“ popíchla ho. Převrátil ji na záda a pokrýval každý kousek těla polibky. Dlouho nepoznaná rozkoš ji po chvíli vybičovala ke sténání a tělo se jí zvedlo v záchvatu orgasmu. „Miláčku, jak po tomto jsem toužila,“ vzdychla. Ruka mu sklouzla do rozevřeného rozkroku, mazlila se s horkou lasturkou když uslyšel zašeptání „já tam chci také pusinky“. Sklouzl mezi nohy, nazvedl kousek zadeček a zabořil se do lasturky. Cítil to vlhko, vůni a jazyk rychle našel milostný hrášek a teď ho pokoušel až do okamžiku, kdy tělo se vymrštilo do oblouku, vykřikla a rukou hledala jeho vlasy. Nazvedl se a vnořil do horké a vlhké dírky. Znovu uslyšel výkřik, plný vášně a tak začal silou přirážet dovnitř a cítil odpověď jejího klína. „Mám jít až do konce?“ zapřemýšlel „ale raději až do konce, pokud bude dítě, bude spokojenější,“ a zrychlil pohyb svého kolíku. Silný stisk přišel zároveň s okamžikem jeho vyvrcholení a tak oba sténajíce se zmítali v křečích vzrušení. Cítila ten horký proud který ji zalil a se slastí pomyslela na možnost, že budou mít rodinu. „Miláčku, po tomhle jsem tak dlouho toužila,“ okouzleně vydechla.
Udýchaní, leželi těsně přitisknutí k sobě a nemohli se nabažit polibků. „Nevadí ti, že jsem to dokončil úplně?“ otázal se s obavou. „Ne miláčku, kéž by to vyšlo a byli jsme tři,“ vydechla.
Zemdlení všemi událostmi, přitisknutí k sobě usnuli.
Ráno, když se probudil, ležela Alena napolo odkrytá a jak uviděl hebký zadeček vyčnívající lákavě zpod peřiny, cítil jak kolík se napjal pln chutí k dalšímu milování. Přisunul se co nejblíže k zadečku a jemně se vtlačil do dírky a čekal jaká bude reakce. Chvíli nic, potom otevřela oči, natočila se k němu tázavě „to ty?“ „Kdo jiný by to byl miláčku,“ odvětil a začal dírkou pomalu projíždět. Slastně si povzdychla, pozvedla nohu a poprosila „hlaď mě tam dole prosím.“
Pomohl noze přehodit se přes jeho a začal pomalu hladit zduřelý hrášek. Druhá ruka vjela pod její tělo a hladila oblinu jejího ňadra. Cítil jak se jí tělo napíná, vzrušeně dýchala až posléze vybuchla v silném záchvatu vzrušení. Sténala, lapala po dechu, ruku mu silou tiskla na ňadro a zadeček přirážela do klína. Stačilo to k tomu, aby se oba dostali do stadia, kdy svět pro ně přestal existovat. Až jeho chroptivý výkřik a proud vláhy je vrátil do reality a pomalu se uklidňovali. Jakmile vyjel z dírky, pootočila se, přisála se polibkem a poté zašeptala „netušila jsem že jsi tak vášnivý miláčku.“ „Já také ne,“ odvětil se smíchem.

„No já se asi picnu,“ zavřeštěla od okna Anděl strážný.“Zdeňku, pojď se podívat, je to možný?“ a ukazovala mu manžele Konigovi jak zavěšeni do sebe jdou do samoobsluhy. „No co, jdou nakupovat,“ namítl a šel si zpátky sednout ke stolu. „Vždyť to není možný,“ zakvílela, „včera se hnal z hospody bílej jako křída s kudlou v ruce a teď se vedou jako hrdličky.“ „No vidíte, vždyť jsem vám říkal že Šímové se nedá věřit, má bujnou erotickou fantazii,“ smál se „a jděte od toho okna, stíníte mě.“


Julius Robbertos 2013
www.robbertos.estranky.cz