Dobrodružství entomologa na Amazonce.

Seděl zamyšleně před monitorem počítače a již po páté si pročítal nabídku, pro něj neznámé organizace, která ho lákala na přírodovědeckou výpravu na jeden z přítoků Amazonky.
Slibovali veškeré zaopatření, cestu tam a zpět motorovou lodí z Belému. Což o to vypadalo to zajímavé a on, samotář, bez závazků a ženy mohl klidně jet. Poslední seznamování s dívkou skončilo tím, že ji oslovil něžně: „Ty moje larvičko bource morušového“ a ona se již k němu nechtěla hlásit.
Napsal tedy zpět, že by zájem měl, absolvoval přehršli vyšetření a injekcí snad proti všemu a jednoho dne stál s kolegy botanikem a ornitologem u odbavovací přepážky Ruzyně. Kolegy docela potěšilo, když se dozvěděli že Luboš umí obstojně kromě angličtiny i španělštinu.

Cesta letadly dopadla dobře a tak v podvečeru vystupoval po schůdcích z letadla na letištní plochu airportu Belém. Objevil se agent, který měl výpravu na starosti a po celních formalitách přemístil výpravu do hotelu v centru. Luboš byl z duše rád, protože oblečení mohl doslova ždímat. Osprchoval se, převlékl a v restauraci při večeři dostali poslední informace.
Loď je bude čekat ráno v přístavišti, cesta tam bude trvat zhruba týden pak týden na průzkum a zpátky tak čtyři dny.

Jaké překvapení jej čekalo v přístavu, to se nedá vypsat. U mola kotvila rozeschlá asi sedmimetrová pramnice s přívěsným motorem a na čtyřech kůlech viselo něco jako staré prostěradlo, které mělo zřejmě sloužit jako střecha. „Slíbil jste motorovou loď,“ rozhořčeně se Luboš obrátil na agenta. Ten se ušklíbl a oponoval: „Je to loď, je. Má motor, má. A vůbec nahoru by žádná loď s větším ponorem nedoplula.“
Obsluhu a průvodce tvořili tři domorodci. Jeden prý kuchař, jeden strojník a tlumočník.
Tak jim nezbylo než se sakrujíce nalodit a vyplulo se. Nemá cenu popisovat cestu, dopadla bez problémů, ani vlastní průzkum a když se vraceli byla loďka zavalena shromážděnými sbírkami, že se nedalo po ní ani pořádně projít. Po proudu si to naložená loď šinula docela slušnou rychlostí a s obtížemi vyhýbala plovoucím kládám, nebo plovoucím ostrůvkům roští.

Luboš se uvelebil vedle provazového zábradlí a dopisoval si do deníku ještě podrobnosti když se to stalo. Příď loďky narazila do nějaké překážky, loďka se začala v proudu točit jako čamrda a nepřipraveného Luboše to vyhodilo na svažující se břeh. Chytil se visící liany a zoufale se snažil dostat co nejdále od hladiny po které se rychle k němu blížily hnědé hřbety aligátorů. Šplhání mu moc nešlo, vlastně si ani nepamatoval kdy naposledy šplhal, když pojednou ucítil, jak liana se sama posouvá nahoru.
Se supěním se převalil na vršek svahu k nohám nějaké bytosti. Vzhlédl a u něj stála mladá domorodá dívčina a pobaveně se na něj dívala.“Měl jsi namále, že?“ otázala se šišlavou španělštinou.
„Co, kde jsi se tady vzala?“ zeptal se zcela dezorientován.
„Náhodou jsem šla kolem,“ odpověděla ledabyle a upřeně ho pozorovala.
„Musím za našima, nebo mě ujedou,“ vysoukal se ztěžka na nohy.
„Nemusíš,“ řekla a ukázala mu na řeku. O kus níže, zaklíněná mezi naplaveninami vězela loďka a muži pádly a klacky se snažili odehnat útočící aligátory. Pak zazněl výstřel a aligátoři se vrhli na zastřeleného druha.
„Pojď,“ řekla a táhla ho za ruku.
„Kam?“ otázal se, „musím jim pomoci.“
„To nedokážeš, až se muži vrátí z lovu, pomůžou jim.“
„A kam mám jít?“ zoufale se zeptal.
„K nám do tábora, počkáš až se muži vrátí,“ odvětila stručně a vedla ho neznatelnou stezkou podél veletoku.
Po chvíli se otevřela mýtina a na ní stálo z půl tuctu chatrčí z klád a proutí. Uprostřed u ohniště se točilo asi deset ženštin různého věku a dvě malé děvčátka. Jakmile si všimly kdo přišel vrhly se jim v ústrety a zaplavily je pro Luboše nesrozumitelnou hatmatilkou. Otáčely ho kolem dokola, ohmatávaly,jakoby se chystaly udělat s z něj řízky, když dívčina co ho přivedla začala na ně křičet a po chvíli handrkování jej pustily a odloudaly se k ohni.

Posadila ho na kládu, která zřejmě sloužila jako lavička, sedla si vedle a spustila: „Neměj jim to za zlé, vymíráme a již máme pouhé čtyři muže. Chlapci se nám jaksi nerodí a jak budeme bez mužů je s námi konec. Proto ten velký zájem, když se objeví cizí muž a ještě k tomu běloch.“
Zděsil se: „Ježišmárja, snad po mě nechcete, bych se všemi….. toto?“
„Neboj, tak zlé to nebude,“ zasmála se a odešla k ohni.
Celý zděšený seděl a hlavou se mu honily myšlenky: „ Bože, nikdy jsem s ženskou nic neměl a teď takový stádo, vždyť je to prolezlý nemocí, ještě něco chytnu“ a bezradně se díval jak ta dívčina něco chystá a balí to do jakýchsi listů.

Vrátila se, sedla si vedle a podala mu jídlo zabalené do listu: „Jez, je to dobrý,“ pobídla ho. „Jak se to jí?“ zeptal se bezradně.
„Musíš to kousat,“ odvětila a zakousla se do jídla.
Tak se do toho taky zakousl a zjistil, že je to jakási kaše z nějakého masa a i ten list měl příjemnou chuť.

Když dojedli pokračovala: „U nás je zvykem, že když si přivedeme muže, je náš a může se vyspat s to co ho přivedla. Pokud to odmítne, mají na něj nárok ostatní ženy.“
Znovu se zděsil: „To všechny?“
„Jistě,“ odvětila „a kolikrát se jim zlíbí.“
„A když odmítne?“ zeptal se s nadějí že z toho nějak vyklouzne.
„Ještě se to nestalo,“ odvětila. „Do večera se můžeš rozmyslet a co mě týče, tak jsem čistá a muže jsem ještě neměla.“
„Odkud umíš španělsky?“ zeptal se.
„Byla jsem několik roků v misii, asi tak dva dny plavby po řece.“
Seděli chvíli vedle sebe mlčky a ona pokukovala po chvíli co Luboš dělá.
„Jak ti říkají?“ zeptala se.
„Luboš a tobě?“ odpověděl.
„To je dlouhé,“ prohlásila, „budu ti říkat Lu. A mě říkají Mai. V misii mě říkali Maria, ale je to dlouhé.“
Lehce se přitiskla k jeho paži. „Víš, patříme ke kmeni Hameo. Tady toto je pouze po dobu lovu, jinak máme vesnici asi tak dva dny odtud.“

Cítil jak se její tělo lehce chvěje a pojednou si uvědomil, že nejen její, ale i jeho tělo zachvátila nějaká slabá třesavka. „V tom jídle byla určitě nějaká droga,“ řekl si a pocítil zvláštní touhu, sevřít ji v náručí a milovat se sní.
Patrně si to uvědomila také, protože náhle řekla: „Pojď se mnou“ a táhla ho do chatrče.
V příšeří chatrče se začali rychle zbavovat oblečení. Klesla na kolena a s obdivem koukala jak se z kalhot vyprostilo jeho ztvrdlé veličenstvo.
„Pojď Lu, chci tě, pojď honem,“ zasténala a strhla ho na sebe.
Náhle se ocitnul mezi roztaženými stehny a zabořil veličenstvo do lůna. Mai se pod ním bolestně vzepjala a potom ovinula nohy okolo jeho zad. Nevěděl dál nic co dělal, oba sténali a zmítali se vášní, až bolestivý výstřik ho vzpamatoval. Cítil jak ve vlnách zaplavuje lůno svou vláhou,sténaje rozkoší.
Udýchaný se svalil vedle ní a ústy se mazlil s vrcholky krásně tvarovaných ňader. Náhle ho přitiskla k sobě a vzepjala se tělem do oblouku. Cítil jak veličenstvo opět ztvrdlo a tak se znovu zabořil do lůna. Nyní si už krásu spojení vychutnával. Viděl jak Mai má hlavu zvrácenou rozkoší a cítil jak její klín jde naproti. Bylo mu krásně, když náhle se celé lůno stáhlo, Mai se sténajíc vzepjala a on znovu zaplavil úzkou dírku mohutným výstřikem.

„Lu, poslouchej, musíš odjet? Nezůstaneš s námi, prosím, s tebou je mě tak krásně,“ šeptala mu a tiskla se celým tělem na něj.
„Musím odjet Mai, jinak to nejde.Víš ty patříš sem a já do Evropy. Ale na tyto okamžiky do smrti nezapomenu.“
Leželi přitisknutí k sobě, venku se pomalu stmívalo, když uslyšeli z venku drsné mužské hlasy. Oblékli se a vyšli ven.

U ohniště stáli muži a z tyčí sundávali úlovky. Jakmile uviděli bělocha, ostražitě se otočili a pozvedli v rukou zbraně. Mai na ně zakřičela a muži je obklopili.
Potom mu Mai vysvětlila, že muži na řece žádnou loď neviděl, že se asi uvolnili a pluli dále.
Prý ho ráno dovezou na stanici k traderovi.Odtud je doprava až do Belému.

Na druhý den nasedli do loděk do jedné Luboš, do druhé Mai a zhruba po dvou hodinách se za zátočinou objevila stanice tradera a k velké Lubošově radosti i připoutaná jeho loď. Loďky zastavily u dřevěného mola, jedna vedle druhé a Luboš stisknul Mai ruku: „Nezapomenu na tebe a budu ti držet palce, aby to byl kluk. Neměl bych vám koupit nějaké dárky?“
„Ne, nic nám nekupuj, to nejcennější jsem dostala a muži to vědí. Budu na tě také vzpomínat.“ Zlehka ho pohladila po tváři a postrčila k molu. Vystoupil a loďky pod obratnými vesly zkušených veslařů se rychle pohybovaly proti proudu řeky.

Z boudy tradera se vyrojili ostatní členové expedice, nastalo vítání, vyptávání a vyprávění. Byli rádi, že to tak dopadlo, protože na druhý den chystali záchranou výpravu.
No a jak to bylo dál? No, dopluli do Belému a odlétli do Prahy.

J.Robbertos CR 2014