Jeden za všechny

„Kalhotky!“ skřehotal jeden ze čtyř týpků s kalnýma očima. Tři seděli na orvaným koženým gauči, lahváče v rukou, jako by si drželi za to, co měli nebo neměli v rozkroku a ukazovali tím svý pochybný mužství. Čtvrtej se kymácel nad polonahou postavou v hraným bezvědomí.



„Hustý! Obrať jí!“ hecoval jeden.

„Hele, nemáme jít někam do řiti? Je to tvoje holka,“ mumlal ten, co mu možná ještě sloužily smysly aspoň na desetiprocentní výkon. Olizoval papírek právě ubalenýho jointa.

„Počkej, kámo, já se rád podělim. Hej koukej, o tomhle jsem mluvil,“ kasal se organizátor celý přiopilý a akce a dloubnul prstem do kusu masa zašťouchaného mezi matrace. Hlavu to mělo obalenou cumlem mokrých vlasů, jako masku co zakrejvala fakt, že jí z obličeje vycucli poslední náznak důstojnosti. Mezi slepenci havraních pramenů prokukovalo jen oko, poslední jiskřička síly. Zelený, nasraný, jako kamera, která sem tam blikne a připomíná viníkům, že si to všechno bude pamatovat. Všechny je natáčela do paměťový karty svýho mozku a oni o tom nevěděli. Ha.

„Tak chlapci, pojďte na to, bude prdel!“ hulákal zase ten hlavní a držel postavu za kotníky.

„Hele já nevim,“ držel se zpátky ten s jointem. Kluk vedle něho si nazvracel do klína.

Ten hlavní se rozhlídnul po místnosti a viděl svoje muže postupně odpadávat. Zaměřil se na toho nejschopnějšího: „Dělej vole, ať to máš za sebou, zas tak hrozný to jako fakt není. Koukej!" Dělal reklamu svýmu vlastnímu zboží a prohmatával nemotornýma opileckýma rukama kůži tý polomrtvý holky.

„Hej, seš jedinej schopnej, ty už ho maj jenom na čůrání!“ zasmál se svýmu vtipu organizátor a strkal do kámoše s jointem, teď už vyhuleným.

„Běž do háje!“ odseknul ten druhej a směřoval do chodby. První ho čapnul a zařval: „Jeden za všechny!“

Celá místnost byla v delíriu a uprostřed na rozvrzaný posteli s flekatou matrací se odehrávala vynucená komedie na přání pořadatele. Těžko říct, kdo z těch dvou na tom byl hůř, kluk zbitej skoro do němoty a staženej z kalhot nebo holka, co předstírala bezbranost? Bavil se ale jedinej člověk, řval smíchy a držel zhulence za vlasy jako malý dítě, co zkouší dělání dětí na Kenovi s Barbie v jejich růžovým domečku snů.

Jedinej, kdo pochopil, že se mu tohle číslo nedaří, byla ona. Mezi těma dvěma loutkama se absolutně nic neodehrávalo, ostatně ona mnohokrát zjistila, že toho její drahý přítel o anatomii moc nevěděl, teď tomu nasadil parádní korunu, když ani nepoznal, jestli to dva dělaj nebo ne. Zbitej kluk na ní jen ležel a z posledních sil připlácával svůj zvadlej klín na její tělo a při každým potupným pohybu se jí potichu omlouval. Pak odpadl i kápo a fraška mohla skončit.

Chata usnula.

Kluk, loutka, se probudil a sledoval černovlasou holku s velkým pytlem na odpadky. V místnosti to vypadalo, jako by tam podřžízli jednoho celýho vola. A oni to byli tři.

Holka na něj blikla tím svým okem a prohlásila: „Všichni za jednoho. Dobrý ráno!“