U nás v Míchově 5.

„Tak, Zdeněčku budeme mít hody,“ spustila Anděl strážný a opatrně položila šálek s kávou do nepořádku na stole. „Co je to za blbost?“ zaprotestoval, „nikdy tady hody nebyly.“ „No, my na babským sněmu jsme se rozhodly, že každý rok, poslední sobotu a neděli v tomto měsíci budou hody,“ prohlásila rezolutně a natahovala krk u okna. „Kde vezmete hudbu a kroje?“ znovu zaprotestoval. „Neboj, to není potřeba, všude mají hody a bez krojů, tak proč my ne. Pozvou se rodiny, napeče se, večer se udělá na Záložně zábava a je to.“ „Jak to nazvete?“ zeptal se „babské hody?“ „Třeba, tak se dej do toho, zapiš to do kulturních akcí a já to vyhlásím rozhlasem.“ „Počkejte, starosta o tom ví?“ „Neboj, tomu to už nalajnovala doma jeho Máňa,“ zlomyslně se zasmála a zmizela do své kanceláře. „Babské hody,“ zakroutil nad tím hlavou „na jaké krávoviny ty ženské ještě přijdou?“
Nicméně přes jeho skeptický pohled to v Míchově poslední sobotu vonělo ze všech oken, pernatá zvěř domácí byla nemilosrdně vybita a dokonce přijeli kolotočáři se střelnicí, houpačkami a řetízkovým kolotočem. Helenka pozvala rodiče, napekla a spokojeně se s nimi procházela mezi stánkaři na náměstíčku. Zdeněk nemohl, jako funkcionář dřepěl na úřadě a hasil občasné rozmíšky, hlavně stánkařů.
Jirka Sadloň, sedmnáctiletý urostlý hoch z domácího chovu se procházel znuděně mezi stánky, až se zarazil na střelnici.“Tak na co to bude?“ otázala se velice pěkná dívčina za pultem střelnice. „No, třeba na ty růže,“ nesměle řekl, podíval se na ni a trochu zčervenal. Zkušeně mu nachystala vzduchovku, podala, pak se k němu sklonila a zašeptala „miř více doleva, zanáší“. Poděkoval kývnutím, zamířil a pak s prasknutím se po jeho ráně ulomila špejle s růží. „Tak je tvoje,“ prohlásila a podala mu růži. „Můžeš ji dát svoji holce, bude ráda.“ „V tom bude problém já žádnou nemám,“ podíval se opět na ni a zčervenal, „Tobě bych ji dát nemohl, že?“ Usmála se, upevnila si růži do výstřihu „děkuji a co večer, půjdeš na zábavu?“ Zavrtěl hlavou „co bych tam sám dělal.“ Koukla se na něj a pokračovala „nechceš přijít okolo deváté sem ke střelnici, budu tady tak sama, aspoň bych si mohla s někým popovídat.“ „Rád přijdu,“ slíbil okouzlen nabídkou. „Budu se těšit,“ řekla potichu a věnovala se dalším adeptům na střílení.
Večer se manželé Malí chystali na zábavu. Táta s mámou okupovali v obýváku pohovku, prý raději budou sledovat televizi. Helenka zavolala Jiřinku, ať jde s nimi a odebrali se všichni na Záložnu. Okupovali delší stůl rezervovaný pro zastupitelstvo, pozdravili starostu s jeho polovičkou, když Zdeněk uviděl ve dveřích sálu Arnošta Koniga s jeho paní a nějakým společníkem. „Jsou tady Konigovi, pozvu je za námi, souhlasíte?“ zeptal se svých partnerek. Dostal souhlas a tak na Arnošta zamával. Představili navzájem svoje společníky, zasedli a začali si vykládat. „Víš co jsem měl poslední dobou za trable?“ zeptal se tiše Arnošt. „Jistě, na vejbor se donese všechno, na to máme lidi,“ zasmál se Zdeněk. „Stejně jsem hned říkal že je to hovadina.“ „Jo hovadina,“ vzdychl si Arnošt „mě ta hovadina málem rozvrátila manželství.“ „Ale vidím, že je vše v pořádku?“ udiveně namítl Zdeněk. „Co si tam pořád špitáte spiklenci?“ zvědavě se ozvala Helena. „Nic pro dámské uši, probírejte si oblečení,“ napomenul ji Zdeněk a hned sondoval „co se vlastně u tebe stalo?“ Tak mu to Arnošt povykládal. „Teda ty seš kus hňupa, to ti vůbec nedošlo že máš doma ženskou?“ povzdechl Zdeněk „jo a tady ten Honza, to je ten tvůj zachránce?“ Arnošt který viděl jak Honza je zabraný do rozhovoru s Jiřinou podotknul „tak se dívám, že Honza si vzal do zachraňování jinou bytost.“ Oba se rozchechtali a sklidili od manželek výhružné pohledy. Začala hrát hudba, tak se všichni sebrali na taneční parket.
Blížila se devátá a Jirka Sadloň netrpělivě přešlapoval u zavřené střelnice. Když mu zezadu někdo šáhnul na rameno, leknutím sebou cuknul. „Ahoj,“ řekla, „nepůjdeme se projít?“ Rukou ho objala okolo pasu a zamířila s ním do tmy za kolotoči. „Jak ti říkají?“ zeptala se „já jsem Janka.“ Neodpověděl, byl celý zmatený blízkostí dívčího těla. Zasmála se, „ty jsi ještě nešel s holkou?“ „Ne,“ vydechl „já jsem Jirka.“ „Tak pojď Jiříčku, tady je stále hodně lidí.“ Zašli hlouběji do tmy, obrátila se k němu, přitiskla se, ruce mu ovinula okolo krku a zašeptala „ale pusu snad dávat umíš?“ Nesměle se sklonil ke rtům, když vášnivě se přitiskla polibkem, dokud neviděla jak lapá po dechu. „Vidíš jak ti to jde,“ spokojeně řekla. „Co ty, líbilo se ti to?“ „To víš že jo, bylo to překrásný,“ horlivě ji ujišťoval. Natáhla se do trávy „pojď vedle mě, je tak krásný večer.“ Položil se vedle ní, přitiskla se a zašeptala „tak a teď mě líbej, už víš jak se to dělá.“ Probudil se v něm mužský, ztratil ostych a začal ji líbat, zpočátku na ústa, pak přešel na celý obličej. Dole v rozkroku ucítil ten pocit co ho už delší dobu pronásledoval, to překrásné pnutí. Ucítila to také a zašeptala „teď Jiříčku zavři oči a jenom dělej co ti řeknu.“ Vymanila se z náruče, sklouzla ke klínu a stáhla mu kalhoty i slipy. „Ach, ten je krásný,“ obdivně zašeptala a začala mu klenot hladit. Cítil jak se napíná, tuhne až to bolelo, když něco neznámého mu na něj navlékla,pohladila a překulila se nad něj. Poprvé v životě zažil pocit, jak klenot klouže do těsné dívčí dírky. Seděla na jeho klíně, klenot pevně zapasovaný v dírce, vzrušeně dýchala, pak se nahnula dozadu, začala se hladit a rukou lechtat na jeho chloupkách v klíně. Alespoň tak to cítil. Pojednou zasténala, dírka se sevřela a Janka nad ním se zmítala v jakési křeči. Sevření pomalu pominulo a tak začala pojíždět nahoru a dolů, cítil jak klouže v těsném objetí, jak Janka vzdychá a sténá. Začala zrychlovat, nevydržel a prudce jí šel vstříc až pojednou se v něm něco zlomilo a ve slastných výkřicích vychrlil nastřádanou mužnou vláhu. Tiskla se do klína, sténala a po chvíli se položila na hruď, cítil hroty vzrušených ňader a slastně oddychovala. „Teda Jirko, na to že jsi to dělal poprvé, tak ti řeknu, že jsi kádr. Škoda že zítra odjíždíme.“ Hladil chvějící se tělíčko, líbal tváře a pak se zeptal „musíš odjet?“ Políbila ho „musím, proto nemám stálého kluka.Víš staří mě nelákají a tak nemám jinou možnost než sbalit kluka alespoň na jeden večer. Ale na tebe hned tak nezapomenu.“ Přitiskla se k němu a oplácela polibky. Po chvíli ucítila jak pracant měkne, oparně ho vytáhla s dírky, stáhla tu věc s něj a ve světle měsíce prohlížela. „Teda jo, toto kdybys do mě napumpoval, tak se asi nafouknu,“ konstatovala a odhodila to do trávy. Po chvíli mazlení vstali, upravili se a s polibky se vraceli zpět ke střelnici.
Na Záložně se zábava chýlila ke konci. Společnost manželů Malých a Konigových se loučila před Záložnou, manželé Malí se dali do kopečka domů a Konigovi s Honzou a Jiřinou směrem dolů k novým domkům. „Přijdu později,“ loučil se s nimi Honza,“doprovodím Jiřinku.“ Konigovi se s pochopením na sebe podívali a pomalu kráčeli k domovu.

Honza s Jiřinou, přešli náměstíčko a zastavili se před zdravotním střediskem. „Můžu tě ještě někdy uvidět?“ žadonil. „Každý pracovní den v ordinaci,“ popíchla ho.“A po práci?“ sondoval. Nastavila mu ústa k políbení, přisál se a stisknul ji v náručí. „Uf vydechla, stačila ti moje odpověď?“ „Kdy se sejdeme?“ zaútočil. Vytáhla z kabelky bloček, napsala své telefonní číslo a podala mu ho. „Pamatuj, mužský volá první,“ připomněla, políbila ho a zmizela ve dveřích. Okouzlen nenadálou láskou pomalu kráčel k Arnoštovi.


Julius Robbertos 2013