Dívka z útesu

Na chvíli jsem se zastavil a sledoval, jak se mlžný opar blíží k zemi. Těžké mraky postupně schovávaly vrcholky hor kdesi v dáli a to nebylo dobré znamení. Chladný vzduch a mrholení mi zatím nijak zvlášť nevadilo, ale déšť bych v této chvíli s radostí opravdu nepřivítal. Stál jsem uprostřed vřesoviště a cítil jsem, jak mi po náročné cestě těžkne batoh. Půda byla doposud jen lehce promáčená a tak jsem s podezřením nadcházejícího deště znejistěl. „Mám pokračovat, či ne?“ přemítal jsem si v hlavě. Pozoroval jsem, jak se chuchvalce mlhy prohánějí po blízkých kopcích směrem k moři. Ještě jsem ho neviděl, ale vzdálený hukot příboje mi dával tušit, že nebude daleko. I rostoucí nápory větru mě přesvědčily o tom, že se počasí brzy změní. Nasadil jsem si kapuci, abych neprochladnul.
Asi po minutě zvažování, zda se vrátit zpět, nebo jít dál, jsem se rozhodl pokračovat. Zavrhl jsem tu možnost vrátit se, protože jsem byl už stejně dost daleko od auta a k útesům to byl jenom kousek. Nechtěl jsem to před koncem vzdát. Budu si holt muset na skalách dávat větší pozor. Být opatrný…
Šumění moře se postupně přibližovalo. Už to nebyly silné nárazy vln na studené skály. Moře utichlo. Řasy, obočí a vousy jsem měl plné miniaturních kapiček a tak jsem si je musel čas od času rukou otřít. Naštěstí ještě nepršelo. Šel jsem pravidelně, bez přestávek a už jsem se těšil na útesy, na které prý málokdo zavítá. Vždycky jsem měl potřebu vidět něco, co jiní ne a být tam, kde ještě nikdo nebyl. Takových míst už ale moc není. Avšak v této části Skotska je jedno místo, které turisty doslova odrazuje. Hlavně kvůli tomu, že je zde neustále špatné počasí. Není člověk, který by se odsud vrátil a řekl, že tu bylo hezky. Mnozí to právě kvůli počasí vzdají, zbytek se vrátí… ze strachu. Slyšel jsem jakési útržky příběhů a pověstí, vztahujících se právě k tomuhle místu. Ale pro mě jsou to věci, které tolik nevnímám a beru to prostě jako moderní člověk, co rád poslouchá výplody fantazie místních obyvatel, ale nevěří jím. Přeci téměř ke všemu se vztahuje nějaká historie, báchorka a podobně. Většinou právě z důvodu nalákání zvědavých turistů.
Jak jsem se blížil více k útesům, nápory větru až nebezpečně zesilovaly. Byl jsem schoulený a přikrčený a kroky jsem musel vést s opatrností. Viditelnost se totiž zmenšila na několik desítek metrů. Nebylo by to až tak hrozné, kdyby mi přímo do tváře nešlehal slabý déšť, který mi šel přímo naproti.
Postupoval jsem dál, se zatnutými zuby, až jsem matně rozpoznával okraje skalisek a za nimi prázdnotu. V tu chvíli mě hodně zamrzelo, že svůj fotoaparát musím nechat schovaný v batohu. Určitě to bude parádní podívaná. Takovému nečasu ho ale bohužel vystavit nemůžu.
Vřes a půda byly dost podmáčené a v tuto chvíli jsem si musel pochválit mé kvalitní boty. Nicméně pokud by to bylo opravdu nebezpečné, vrátil bych se zpátky. Určitě nemám v úmyslu zbytečně riskovat. Přivřenýma očima jsem tedy pozoroval okraj útesu a hledal vhodné místo, kde bych se cítil bezpečně a zároveň měl dobrý výhled na skaliska, která se bořila do rozčeřeného moře.
Do cesty se mi stavěly veliké kameny a ostré skalnaté výběžky. Byl jsem za ně rád, neboť mi dobře sloužily jako závětrné místo. Když jsem byl už opravdu blízko strmému srázu, sundal jsem si batoh a opřel ho o velký kámen. Pak jsem se otočil a zadíval směrem mezi skalnaté výběžky. V tu chvíli jsem zaregistroval jakýsi rychlý pohyb. Přiznám se, trochu ve mně hrklo, ale nakonec jsem si uvědomil, že by to mohla být koza, nebo ovce, které se na horských výšinách pohybují celkem běžně. Stejně mi to nedalo a ze zvědavosti jsem se vydal tím směrem. Přiblížil jsem se až na okraj srázu. V místech kde jsem nyní stál, nebyl tak strmý a dle všeho by se právě tudy bylo možné dostat až ke kamenité pláži. Asi o dvě stě metrů dál vyčníval z pobřeží skalní útes, tentokrát však absolutně neschůdný. Svým vzhledem skalisko připomínalo spíše „můstek“ mezi životem a smrtí, který by jistě vyhovoval lidem, kteří by se rozhodli skoncovat se životem.
Při pohledu na skálu mi v hlavě proběhlo oněch pár pověstí, co se k tomuto místu vztahovaly. Traduje se po staletí, že se většina lidí z toho místa nevrátí. A divné je, že i přes ustavičné pátrání po ztracených lidech, zde nikdy nikoho nenašli. Vím, že na světě existují místa, jako tajemný les v Japonsku, která jsou sebevrahy záhadně přitahována a proto bych se ani nedivil, kdyby si někdo vybral právě toto ponuré, ale zároveň magické místo, pro ukončení svého života.
S těmito myšlenkami jsem opatrně sestupoval po kamenném srázu trochu níže, abych měl lepší výhled na útes. Mlha se postupně rozestupovala a k mé radosti přestalo i mrholit. Sešel jsem o několik metrů dál, až se mi naskytl pěkný výhled na útes, i na pobřeží, kde se na mořské hladině pohupovalo velké množství tmavě hnědých a zelených řas. Jako by pobřeží bylo poseto tisíci podivných, kroutících se malých tvorů. Moře se nevzdouvalo a bylo nyní tiché a klidné. Až jsem z toho měl podivný pocit, jak najednou vše v okolí utichlo.
Chvíli jsem tam jen tak stál a poslouchal, jak hluboko pode mnou vlny šplouchají o kameny a mořské chaluhy šustí do rytmu vln, které se vlévaly na pláž, aby se po chvíli opět vrátily zpět do moře. Přicházel odliv. Bylo to vidět na balvanech, které po několika metrech úplně měnily svůj barevný odstín. Přes světlou, po tmavě hnědou, či dokonce až téměř černou. V dálce jsem ještě zahlédl odcházející mraky, stále nízko položené a mně to přišlo jako ideální scéna pro fotografii. Fotoaparát jsem měl v batohu a tak jsem se vydal zpět nahoru. Ihned po prvním kroku mě ale opět zarazil jakýsi pohyb mezi kameny. Zůstal jsem stát a zadíval se na ono místo. Nemohu říci, že by mi v tu chvíli nezapumpovalo srdce až do spánků. Pár hlubokých nádechů ho ale vrátilo téměř do normálu. Ne však na dlouho.
Mlčky jsem stál na srázu a opíral se o kámen. Stále jsem se upřeně díval na místo, kde jsem něco viděl a pořád jsem si snažil vzpomenout na ovce a kozy. Uklidnit se tím. Ale nějak to nešlo. Měl jsem totiž pocit, že na mě někdo zpoza kamenů civí. Stále nebylo úplně jasně vidět a sem tam se v mé blízkosti prohnal mlžný opar. Rozpoznával jsem siluetu nějaké postavy. Krčila se u země a dívala se přímo na mě. Husí kůže na sebe nenechala dlouho čekat. Nebylo místo na těle, kde bych jí necítil.
Nehnul jsem se ani o milimetr. Měl jsem přesně takový ten pocit, jako když ležíte v posteli a něco se za vašimi zády ozve a vy se bojíte pohnout, nebo se otočit. Tady to bylo ale jiné. Díval jsem se totiž té tajemné postavě přímo do očí a ona do mých. Rozpoznával jsem dlouhé nemyté vlasy, promočené staré oblečení a vyhublé a špinavé končetiny. Lidské končetiny. Polkl jsem naprázdno a rozhodl se, že té osobě vyjdu vstříc. Třeba potřebuje pomoct.
Pomalým krokem jsem se tedy vydal směrem ke krčící se postavě. Viděl jsem, jak znervózněla. Začala se chvět, přešlapovat na místě a vydávala vzlykavé zvuky. Po chvíli jsem si uvědomil, že je to mladá dívka. Kde se tu vzala? Že by to byla jedna ze ztracených lidí? Opatrným krokem jsem se přibližoval k postavě za kameny. Stále se na mě upřeně dívala, ale zůstávala na místě.
„Neboj, nechci ti ublížit,“ promluvil jsem na dívku, a přitom jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem to právě já, kdo tu má ve skutečnosti strach. Došel jsem až téměř k ní a celou si jí prohlédl. Měla na sobě starou dlouhou košili, roztrhanou, mokrou a špinavou. Vlasy měla splihlé, tmavé a zakrývaly jí podstatnou část obličeje. I tak ale bylo vidět, že dívka je mladá a po důkladné očistě by byla jistě i krásná. Teď ale byla chudák celá pohublá, špinavá a vystrašená. Klepala se zimou a rty měla fialové.
„Kdo jsi? A co tu děláš?“ znovu jsem na dívku promluvil, ale ta jen stála a upřeně se na mě dívala. Podivně mlaskala a přešlapovala na místě. Měl jsem z toho hodně divný pocit. Asi ztratila rozum. Kdo ví, jak je tu dlouho.
Snažil jsem se z jejích očí dopátrat nějaké odpovědi, když už nebyla schopna promluvit. Ani jsem si nevšiml, že začalo opět pršet a že se za mými zády nenápadně nakupily zlověstně vypadající černé mraky. Kdybych je viděl dřív, než jsem došel k útesům, otočil bych se na patě a šel rychlým krokem zpátky k autu. Ale teď bylo pozdě. Slabé krápání přešlo do zuřivé vodní smrště, za doprovodu prudkých poryvů větru. Mraky sestoupily opět až k zemi a mě postupně zachvátila silná panika. Vodní potůčky se z počátku kroutily líně mezi kameny, až přešly do malých říček, které svou silou strhávaly kusy země a tahaly je s sebou dolů ze strmého srázu.
Dívka za kamenem se s úděsem napřímila a začala nervozitou poskakovat na místě. Dělala jakési posunky a natahovala ke mně ruku. Pochopil jsem, že mám jít za ní. Ona obratným krokem přešla několik balvanů a vydala se přímo dolů, směrem k pobřeží. Kdybych tu šel sám, už bych ležel někde dole, rozmlácen o skály. Dívka mně ale vedla jistým krokem a mezi ostrými kameny se pohybovala zručně a hbitě. Přesně věděla, kam má šlápnout a kam ne. Následoval jsem její kroky, doslova stopu po stopě. Byl jsem již promočený a doufal jsem, že batoh, který jsem nechal nahoře, na tom bude lépe. Musí přeci něco vydržet!
Už jsme byly skoro u hladiny moře. Přemýšlel jsem, kam mě to asi vede. Když jsme zabočili pod menší útes, pochopil jsem. Před námi se objevila tmavá jeskyně. Tak tam chce, abych šel! Schovat se! Je to snad místo, kde dívka žije? Ale proč by nešla domů? Proč by raději chtěla být zde, v tmavé a chladné jeskyni?
Díval jsem se na ni, jak přede mnou jistě postupuje. Její košile byla úplně mokrá a průhledná. Jak se jí lepilo oblečení na kůži, nechalo tak mému zraku vystavit každičký záhyb na jejím těle. Byla to hrozná situace, ale i tak jsem si neodpustil pohled na její zadek. Pod košilí byla zcela nahá, a i když to v tu chvíli bylo zcela absurdní, projela mi tělem vlna vzrušení.
Otočila se na mě a já svůj zrak vrátil zpět k její tváři. Stále mě pobízela a já jí následoval. Po pár metrech jsme vklouzli do šera jeskyně. Konečně sucho. Dívka se ale nezastavovala a shrbenou chůzí pokračovala dále do tmy. Prostor byl poměrně veliký. Asi dva metry nad hlavou se tvořila kamenná klenba, která se dále do prostoru jeskyně zužovala směrem k zemi. Stěny byly vlhké a od pohledu kluzké. Lišejníku se tu hojně dařilo a na zemi se povalovala spousta zbytků mořských plodů, jako škeble, řasy a dokonce i pár rybích kostí.
Venkovní světlo se ztrácelo a postava dívky přede mnou potemněla. Přemýšlel jsem o tom, co udělám, až přestane pršet. Odpočineme si a pak jí odvedu do nejbližšího města, kde celou událost nahlásím. K autu je to docela kus, ale to bychom zvládli. V batohu mám nějaké jídlo a pití…
Zastavili jsme se. Překvapilo mě, jaké je zde, hlouběji v jeskyni, sucho. Zkoumal jsem temný vnitřek a snažil se vypozorovat něco, co by mi mohlo podpořit myšlenku o tom, že zde dívka žije. Nebylo tu skoro nic. Povalovalo se zde jen několik starých hadrů, rybářské náčiní, kosti… ovčí kosti. Do nosu se mi dostal štiplavý a nepříjemný pach mrtvých ryb. Jedla snad ta holka syrové ryby!? Neviděl jsem žádné ohniště. Jak dlouho tu asi takto žije?
Dívka se schoulila u stěny jeskyně. Seděla na ovčí kůži, s nohama skrčenýma a tělem se tiskla ke kolenům. Stále se chvěla. Její oči mě upřeně pozorovaly a vypadalo to, jako by něco šeptala. Popošel jsem tedy a sedl si vedle ní na kožešinu. Bylo mi jí líto. Sundal jsem si tedy bundu a přehodil jí ho přes ramena. Opět mi nechtěně zrak sjel směrem na její tělo. Prosvítající košile byla totiž pro mě příliš velké lákadlo. A tak se mému zraku vystavily její bradavky, které jako malé růžky nadzvedaly mokrou látku. I když byla samá kost a kůže, měla pěkná, pevná prsa. Přestože byla i ta poznamenaná nedostatkem jídla, lákala mě a vháněla mi úzkost do vzrušením rozechvěného těla. Styděl bych se, kdyby mi někdo mohl v téhle chvíli číst myšlenky, ale nemohl jsem si pomoci.
Odhrnul jsem opatrně dívce mokré vlasy z obličeje. Velice jemně, abych jí nepolekal. Její tvář byla opravdu krásná. Stále se na mě dívala a já měl v tu chvíli chuť jí vzít s sebou domů, umýt a vrátit zpět do normálního života. Pomoct jí, zachránit jí život…!
Na svých zádech jsem ucítil její ruku, jak mě obejmula. Snažil jsem se k ní co nejvíce přiblížit, abych jí svým tělem mohl zahřát. Všude kolem byla poměrně tma, ale stále bylo vidět na moře a vstup jeskyně. Sem se dostala jen část venkovního světla a přidávala jaksi na intimitě. Hra světla a stínu zde byla harmonická. Nevím proč, ale opět jsem si vzpomněl na fotoaparát, který byl nyní kdesi nahoře v opuštěném batohu.
Dívka si pomalu lehala a tím i mě tlačila směrem k zemi. Neprotestoval jsem. Odpočinek se určitě hodí. Počkáme, až přestane pršet a pak vyrazíme. Snad to po tom dešti vylezeme. Pokusím se to alespoň zatím nějak promyslet. Přivřel jsem oči a poslouchal šumění moře a déšť, jak zprudka dopadá na kamenné pobřeží a na hladinu rozbouřeného moře.
Netrvalo to dlouho a z bdění mě probudil blažený pocit. Otevřel jsem oči a viděl jsem, jak se ruka dívky přehrabuje v mých kalhotách. Abych se přiznal, cítil jsem to již nějakou dobu, ale nechtělo se mi jí přerušovat. Podíval jsem se na ní a ona ani nemukla. Jen se snažila nahmatat rukou můj teplý penis. Když se k němu konečně dostala, chytla ho svou vyzáblou, studenou rukou a začala si s ním hrát. Byl jsem překvapen a zároveň i trochu v šoku. Co s takovou situací? Krev z mozku se mi okamžitě přehnala mezi stehna a asi díky tomu jsem přestal uvažovat. Vždyť je to tak absurdní! Jenže…
Hlubokým nádechem jsem musel vyrovnat příliš velké vzrušení a tím i trochu namasírovat srdce, které mi bušilo jako o závod. Její ruka v mých kalhotách kmitala rychleji a rychleji. Musel jsem to zastavit. Chytil jsem její ruku právě včas. Překvapivě se na mě dívala. A já měl teď chvíli zauvažovat. Co to vlastně dělám? Opuštěná dívka v jeskyni, pach z mrtvých ryb a slaného moře. A já tu ležím vedle ní a mám chuť se na ní vrhnout?
Asi jsem přemýšlel příliš dlouho, protože jsem cítil, jak už se mě snaží donutit k tomu, abych si na ní lehnul. A já se nechal. Potřebovala zahřát. Pomůžu jí s tím. Čert to vem.
Dívka si odhrnula spodní část dlouhé košile až nad svůj zarostlý pahorek. Já jsem jí ale pomohl a odhrnul jsem jí ještě výše, tak, abych viděl její prsa. Kalhoty jsem si potom stáhnul níž, aby mi nepřekážely. Držela mě pevně a silně a nedočkavě mě k sobě táhla. Ani jsem se nenadál a byl jsem v ní. Tělem mi projel pocit, který jsem snad nikdy nezažil. Možná to bylo tím místem a tou nemalou dávkou úchylnosti. Možná i tím, jak se navenek zdála tak chladná, ale přitom uvnitř její pochvy bylo příjemné teplo.
Několikrát jsem přirazil. Dívka vyjekla a já to také nevydržel. Musím opatrně, říkal jsem si, takhle dlouho nevydržím. Držel jsem jednou rukou její ňadro a pohrával si s ním. I přesto, že byla špinavá a mokrá, neměl jsem nutkání mít zavřené oči. Musel jsem něco udělat, musím na chvíli přestat. Vysunul jsem se z ní a lehl si na bok. Ona se automaticky otočila zády ke mně. Tato chvilka mi stačila a já jí ho opět strčil zpátky. Chytil jsem jí pravou rukou za bok a přisouval jsem si její zadek k sobě v pravidelném rytmu mého přirážení. Prostorem se kromě jejího vzdychání ozýval pleskot mého těla o jejím zadek. Chytila mi ruku, a strčila si prst do pusy. Jak ho žužlala, opět to na mě přicházelo. Zmírnil jsem tedy tempo. Varlata jsem měl nalitá k prasknutí, ale musel jsem to oddálit. Nevypadala na to, že by se mnou chtěla být tak rychle hotová.
Asi poznala, že si dávám oddych, ale jí to akorát vyprovokovalo. Otočila se a sedla si na mě. Opět do mě vjela jak po másle a začala tělem přirážet, abych se jí dostal co nejhlouběji. Držela mi ruce a já si říkal, kde se v ní bere tolik síly. Když sjížděla dolů, vždy schválně s co největší silou přirazila. Mokré vlasy se jí rozutíkaly všude po obličeji, že jsem viděl jen její otevřená ústa a oči, které se otevíraly a zase zavíraly v nezměrné agónii. Už to nejde, už to nezvládnu. Cítím, jak se mi to doluje ven a že už nemám sílu to zastavit. Uvědomoval jsem si tu úchylnost, tu podivnost celé situace, která se tu zrovna odehrávala. Nejdivnější sex, který jsem kdy zažil. Ani bych netušil, že bych toho byl vůbec schopen! Ale i přesto, že jsem se styděl a cítil trapně, líbilo se mi to.
Díval jsem se kolem sebe, na strop jeskyně, kamenné stěny, jež nás obklopovali. Na moře, které se zmítalo v poryvech větru a jak se černé mraky nad ním rozhánějí, jako by něco oslavovaly. Snažil jsem se myšlenkami oddálit nevyhnutelné.
Při tom pozorování okolí jsem si najednou všimnul pohybujícího se objektu na mořské hladině. Byly jsme celkem daleko od břehu, ale i tak jsem dobře viděl ven, skrze vchod do jeskyně. A opravdu se tam něco pohybovalo. Dívka se ze mě mezitím pořád snažila vysouložit duši. Stále prudce přirážela, až jí prsa neposedně poskakovala po hrudníku. Ale já se znovu musel podívat ven. Za doprovodu hekající dívky jsem pozoroval, jak cosi vystupuje z vody na břeh. Nejdřív hlava, dlouhé tmavé vlasy, poté tělo v mokrých šatech. Byl to člověk. Starý, skrčený člověk.
Chystal jsem se přerušit zmítající se dívku, ale právě v tu chvíli to na mě přišlo. Nezkrotný uragán orgasmu ze mě vystřelil jak šíp a já zalapal po dechu. Celý jsem byl v křeči a cítil jsem, jak mi spermie pulzují v trubici a derou se přímo do ní. Přesunul jsem ruce na její záda. Najednou jsem ale ucítil něco podivného. Její páteř. Byla vystouplá a to mnohem více, než před tím. Cítil jsem, jak jí obratle rostou překvapivou rychlostí. Jako by se z ní něco dralo, jako by jí něco měnilo přímo před mýma očima!
Chytila mě opět za ruce a přitiskla své rty k mým. A už nepustila. Marně jsem odolával její síle a nedokázal jsem se vyprostit i přesto, že podivná postava se k nám od moře stále více přibližovala. A pak jsem viděl další! Slézala z kamenného útesu u břehu a podivnou chůzí vešla do jeskyně.
Co se to děje?! Ruce jsem měl přikované k zemi a její rty se na mě přilepily tak pevně, jako by to byla nějaká pijavice. Pokusil jsem se použít veškerou mojí sílu. Kopal jsem, zmítal jsem se, hýbal celým tělem při pokusu jí ze mě shodit, ale nic nepomáhalo. Tím, jak se ke mně přisála, mi ubírala veškerou mojí energii. Cítil jsem, jak je najednou celá slizká. Její tělo se chvělo a pulzovalo. Už to vůbec nebylo tak podivně sexy jako před tím. Teď to bylo nechutné a odpudivé! S vytřeštěnýma očima jsem jí sledoval, jak se celé její tělo kroutí, nadouvá a mění. Břicho se jí zvětšovalo a zmenšovalo, jako by se snažila něco vyzvrátit. Rty jsem neměl šanci odtrhnout. Adrenalin mi ve velké dávce vniknul do krve. Zmocnila se mě panika a ještě naposled jsem se snažil ze sebe dívku prudkými pohyby shodit. Nešlo to. Křičel jsem, ale zvuk nevyšel dále, než do jejích úst.
Podivné postavy se blížily. Jejich přikrčená chůze vypadala hrozivě. Jak se jejich těla ocitla v šeru jeskyně, jejich oči zasvětélkovaly. Slyšel jsem, jak šourají nohama o malé kamínky a jak z jejich hadrů odtéká mořská voda a její pleskot se rozléhá v prostoru.
Dívka už nebyla taková, jako před tím. Najednou jí průhledná kůže odporně vysela volně z viditelných kostí. Byla celá slizká a mokrá. Klepala se a pořád se snažila ze sebe něco dostat. A při tom všem vydávala odporné zvuky, které se odrážely od stěn a vracely se ke mně zpátky v slábnoucích ozvěnách.
Udělalo se mi špatně. V záchvatu zuřivosti a ze sebereflexe zachránit svůj život, nahmatal jsem kámen po pravé ruce a vší silou jsem jim praštil podivné stvoření do spánku. Když se nic nedělo, zopakoval jsem úder ještě několikrát. Z její hlavy se vyhrnula bílá, vodnatá tekutina a rozlila se mi po obličeji. Bohužel, nemělo to valný účinek. Ucítil jsem v puse trpkou a hořkou chuť a vnímal jsem, jak se mi snaží něco dostat do krku. Ztrácel jsem vědomí. Čelist mi byla neznámou silou otevřena a já se začal dávit tím, jak mi do hrdla pronikalo neznámé těleso. Nemohl jsem dýchat. Dávil jsem se a nos byl nyní jediný přísun vzduchu. Veškerý pokus o zvrácení téhle hrůzné situace byl ihned zmařen. Tělo sláblo, svaly již nepracovaly, jak mají….umíral jsem. Objekt projel hrdlem do mých útrob. Neznámé postavy se již přiblížily k nám. Klepaly se, přešlapovaly na místě a podivně mlaskaly.
Stvoření, co už zdaleka nepřipomínalo ani člověka, se ode mě oddělilo a svalilo z mého těla na zem. Přišly na mě mrákoty. Vnitřek jeskyně se se mnou točil a dělalo se mi zle. V hrudi jsem cítil strašný tlak. Tlak, který se pohyboval stále hlouběji a hlouběji do těla. Vyčerpáním jsem zavřel oči a ihned upadl do bezvědomí.

Když jsem se probral, byl nový den. Slunce se snažilo prodrat skrze nízká mračna, ale příliš se mu to nedařilo. I tak jsem se mohl kolem sebe podívat a zjistit, co se to vlastně stalo. Nikdo v jeskyni nebyl. Pootočil jsem se na stranu a viděl jsem, jak vedle mě leží cosi slizkého. Byla to jen tělesná schránka, která měla včera podobu neznámé dívky. Teď to byla pouze kůže, zbytky vlasů, kosti a špinavá košile. Udělalo se mi opět zle. Kalhoty jsem měl stále stažené. Snažil jsem se tedy zvednout ze země a zkusit se vzpamatovat. Byl jsem zesláblý a dezorientovaný. Přepadaly mě podivné myšlenky a před očima mi vyvstávaly neznámé obrazy.
S těžkýma nohama jsem se vypotácel z jeskyně. Voda se při přílivu dostala poměrně vysoko a tak jsem si řekl, že musím ihned pryč, dokud mě moře v jeskyni neuvězní.
Dostal jsem se až ke srázu, po kterém jsem včera s neznámou dívkou sestoupil na pobřeží. Začal jsem se škrábat nahoru. Pomalu, unaveně, ne příliš odhodlaně. Jakási síla mě totiž táhla zpátky dolů k moři, k jeskyni. Nevěděl jsem co to je, ale zdálo se to být silnější, než já. Nerozuměl jsem tomu. Nevěděl jsem, proč se dívám na svět jinak, než před tím. Proč cítím pachy, co jsem nikdy necítil. Proč vidím věci, co jsem nikdy neviděl. Vzpomínky. Neznámé vzpomínky, které se přede mnou zjevovaly, jako dávno zapomenuté zážitky. V hlavě mi hučelo. Chytil jsem se skály, abych neupadl. Co se to děje?
Došel jsem až k místu, kde jsem poprvé spatřil onu neznámou postavu. Ale nyní, jako bych byl na jejím místě a viděl sám sebe, jak stojím na srázu. Ano, vidím sám sebe. Vidím… vzpomínám si… vzpomínám si na toho kluka, co mě pozoroval, jak se schovávám za skálou. Cítím jeho tlukot srdce a pach kůže. Teplo lidského těla jde až ke mně a já se chvěji nadšením. Konečně, po tak dlouhé době, se mohu znovu převtělit. Přešlapuji na místě nervozitou a musím si zamlaskat, protože 80 let v jednom těle je velice dlouhá doba. Musí být můj, dokud ho nenajdou ostatní. A pak si vzpomínám, jak jsem ho zatáhl do jeskyně a vzal si ho…. Teď mám opět klid. Musím se vrátit zpátky dolů, do moře. Mám teď čerstvé tělo, svalnaté a mladé. To vystačí na dlouhou dobu, než se opět někdo na útesech ztratí. Musím jít zpátky. Dlouhý pobyt na vzduchu mi dobře nedělá.
___________________________________________________________________________

Mladý kluk se otočil na místě a rozešel zpátky k moři. Byl přikrčený, nemluvil a s jistotou překonal skalnatý sráz, až došel na pobřeží. Zahleděl se na vrchol útesu, jako kdyby v něm ještě naposledy zajiskřila vzpomínka člověka, kterým ještě včera byl. Poslední myšlenka na svůj předchozí život, na batoh opřený o skálu a na auto, které zůstalo stát opuštěné u silnice. Pak už stvoření převzalo veškerou vládu nad tělem i myslí a vydalo se směrem do moře. Postava se nořila pomalými kroky do vody, až se postupně celá vytratila pod zpěněnou vodní hladinou.