Žitná mouka

Zvoní zvonek, už je za dveřmi. Náhodná známost, co se právě stavila „na film“. Otevírám a za nimi stojí téměř dvoumetrový dlouhán s hnědými vlasy. Bílé tričko s modročerveným vzorem a ošoupané džíny. Sluší, zhodnotí obraz orámovaný futry jedním slovem moje libido.
„Ahoj, pojď dál“, vpouštím ho do mého hnízdečka hříchů. Podává mi flashdisk se slovy: „Tady je ten film“. Zapojuji ho do plazmy, usedám na sedačku, on vedle mně. Pouštím Sedm. Kultovní trhák o němž mě ještě před pár hodinami online konverzací přesvědčoval, že tento zásadní kinematografický počin musím dnes vidět. Po první minutě vybuchnu smíchy. Ne snad z důvodu že by se jednalo o trapnou komedii z dílny Zdeňka Trošky. Je to španělsky! „Já ale španělsky neumím. Stáhnul si špatnou verzi.“ Lehce se zapýří a řekne něco v tom smyslu, že si nevšiml. Vytahuji přenosný disk z LG televize, zapínám notebook. „Tak si pustíme něco jiného, co třeba ´Náš vůdce´?“ Souhlasí, stejně nepřijel kvůli filmu. Co si budeme nalhávat. Během běžící filmu se dozvídám pár věcí o tom testosteronovém společníkovi. Nejvíce jsou mi však do hlavy vtloukány výhody žitné mouky: pečivo z žitné mouky, dezerty z žitné mouky, koláče z žitné mouky... Já tam chci dnes tvrdé péro ne žitnou mouku!, křičí moje libido.
Po skončení filmu se zvedá a odchází. A já to nechápu. Měl přijet kluk, co si chtěl zapíchat a ne výživový poradce á la Petr Havlíček. (L)