Malý krůček pro člověka ale velký skok pro mužstvo

Radek přišel na čaj. Konečně jsem se ho dočkala. Celé dny od rána do pozdních večerních hodin trávil v kanceláři nebo na služebních cestách. Prodej zemědělských komodit se dle jeho pracovní vytíženosti zdál jako zlatý důl. Jeho profesi jsem nerozuměla, ale bylo mi to jedno. „Moc se na tebe těším a ty?“, zní mi do pravého ucha, jakmile zvednu příchozí hovor. „Jo já taky“, zalžu. Nikdy jsem to nechápala. Jak se někdo může na někoho těšit, když ho nezná? V takových chvílích mám neutrální emoce. Ono je přeci jen lepší nic neočekávat než být nakonec zklamaný. Po chvilkovém ťuťu ňuňu pokládám hovor. Za chvíli je tady.
Ještě než zazvoní, prohlížím si jeho siluetu na setmělé ulici: zhruba 170 cm, postavou typ žížala, nohy do O. Nic moc, prohodí zklamaně moje libido. Otevírám mu a ve světle chodby musím změnit svůj první dojem. Ano, je hodně hubený. Jeho vosí pas by mu záviděla kdejaká modelka. Ale ten obličej má něco do sebe. Vrabčí hnízdo na hlavě, hnědá ofina na patku skrývající nižší čelo, obočí rámuje výrazné oči. Jeho jiskrný pohled mě upoutává. Pod nosem se rýsují pěkné rty a jak nemám ráda kozí bradku, musím uznat, že jemu těch pár chloupků nad bradou opravdu sluší. Mám chuť mu prsty pravé ruky zajet do ofiny a odhrnout vlasy, které mu padají do očí. Vysléká si černou bundu a v kombinaci bílé košile s modrým proužkem, černého svetru a tmavého denimu je neodolatelný. Jemné rysy, šibalský pohled a úsměv, zkrátka k nakousnutí. Moje libido zalapá po dechu. Musíš se ovládnout. Sex na první schůzce to už máš dávno za sebou. Nahoď image slušné holky!, ozve se mravokárkyně kdesi hluboko ve mně. Vůbec nevím, že i ona je součástí mé osobnosti.
Po podání rukou na seznámení a letmém polibku na tvář (ach krásně voní, skučí touhou moje libido) mi dává víno. Výborná volba, vyzná se. Sedá si na hnědou sedačku a já postavím vodu čaj. Komunikace funguje skvěle. Řeč nevázne, jsme naladěni na stejnou vlnu. Začínáme se popichovat. „Můžu ti vytáhnout ten pytlík?“ a kouknu se do jeho hrnku s čajem. „Klidně mi vytáhni pytlík“, říká přistupujíce na mou hru. Fajn toho asi ničím nezaskočím. Miluji muže s fantazií, smyslem pro humor. S těmi není nikdy nuda.
Hrnky po vypitém čaji jsou dávno v kuchyňské dřezu, když mně začíná líbat ležíce vedle mně na prostorném letišti u seriálu Vyprávěj. Naše jazyky se nenasytně proplétají. Líbá božsky a já si přeji, ať tato chvíle nikdy neskončí. Pravou rukou hltá moje ňadra, cítím zrychlený dech a jeho rozkrok nabývá na objemu. Vyhrnuje mi tričko, rozepíná podprsenku a laská jazykem moje bradavky. Vrním touhou. Bylo by jednoduché mu teď dát, oddat se společně slasti spojením našich těl. Ne to nemůžu!, ozve se zase ta moralistka. Ano já to zvládnu! A budu na sebe náležitě pyšná! Ještě pár minut po sobě toužíme, když se náhle zvedne a se slovy: „Jsem moc nadržený, radši půjdu“ a odchází.
Po pár minutách mi přijde SMS, něco ve smyslu že to bylo moc fajn. To si piš že bylo a ještě bude!
Nechápu, že jsem to zvládla. Moralistka ve mně překřičela tu věčně chtivou děvku. Jsem na sebe patřičně hrdá. Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro mužstvo, parafrázuji si v hlavě slavnou větu Neila Armstronga při vstupu na Měsíc. Asi si taky na oslavu své slušnosti pustím Dvořákovu Novosvětskou symfonii. (L)