O Červené Kundulce

Byla jednou jedna sladká dívenka, kterou musel milovat každý, jen ji uviděl. Nejradši měla červenou barvu a tak jí začali říkat Červená Kundulka. Od mala ji matka varovala: „Nikdy si k sobě nezvi cizí osoby, je to nebezpečné.“ Kundulka vždy všechno odkývala, ale stejně si dělala, co chtěla.
Jednou takhle přichystala kousek koláče, lahev vína, ovoce a už vyhlížela Vlka. „Ahoj, tady jsem si dovolil malou drobnost“, řekl a podal jí lahev vína. Tohle mlaďoučké a jemňoučké masíčko se bude asi skvěle mrdat, pomyslel si Vlk po nějaké době a nechal si uvařit v pořadí již druhý čaj. Asi aby měl důvod ke zdržení.
Ještě chvíli seděl vedle Kundulky na gauči a pak pravil: „Máš opravdu krásně malá chodidla“, když jí je začal tlapkami prozkoumávat. Oba moc dobře věděli, že Vlk má zálibu ve footfetish. Aby ho vydráždila na maximum, druhou nožkou mu hladila rozkrok přes rifle. Než bys řekl švec, byli oba nazí a mazlili se. Ach Vlku, proč máš tak chlupatou hruď?, zeptala se v duchu Kundulka. Protože je to Vlk, ozvalo se v její v hlavě. Ach Vlku, proč máš tak šikovné prsty?, pokračovala v těch otázkách během slastných výkřiků. Aby ti to mohl hezky udělat, řekl ten hlas. Ach Vlku, proč máš tak velkého čuráka?, vyděsila se trochu. Aby ti ji mohl natrhnout, vtipkoval ten řečník. A měl pravdu: ona kňučela, když do ní tvrdě bušil.
A tak tam šukali, vystřídali mnoho poloh a pokud neumřeli, tak tam mrdají dodnes… (L)