Řidič nejen tvrdej chleba má

„Vykouříš mi ho za jízdy?“, ptá se mě Tadeáš, kterému dělám společnost v kamionu na cestě do Plzně. „Vždyť víš, že je to nebezpečné“, odpovídám. „Tak zastavíme, stejně si musím dát pauzu“, reaguje pohotově. A blafáka, dodává mé neřestné já.
Stojíme na parkovišti, neztrácí čas se zatahováním závěsů a už ze mě v zadní části kabiny strhává oblečení. I když jsme tu sami, cítím se jako ve výkladní skříni, ale rajcuje mě to… Klekám a beru si ho do pusy. Kouření zbožňuje. Vždycky se u toho nekontrolovatelně zvukově projevuje. To je báseň pro uši mého vnitřního libida, které si tu hekající a vzdychající zvukomalbu užívá. Udělá se mi na prsa. Vyměníme si pozice a já si užívám rychlé kmity jazyka a nekonečné sání. „Už mi zase stojí“, ozve se z mého klína. Nabídnu se mu zezadu. Střídá obě dírky a za chvíli vrcholí do zadku.
Oblékáme se a zjišťujeme, že už tu nejsme sami. Máváme čumilům, je totiž čas jet dál… (L)