Medaile za zvrhlost

Vdává se mi kamarádka. Zrovna se s Tadeášem zabydlujeme v tamnějším penzionu chvíli před obřadem. Toužebně se ke mně přitiskne zezadu, zmáčkne mi kozy a říká: „Vykuř mi ho teď.“ „Neblbni, to nestihneme“, zdráhám se. Mé chtivé já ale rozhodne za mně. Klečím ve fialových společenských šatech a saji tu ztopořenou mužskou pýchu v obleku. Absurdnost nad absurdnost: slušně oděni v neřestné činnosti. Dávej bacha, ať ti nepostříká šaty! Bylo by to jako pěst na oko, varuje mě mé libido během hekání a jiných zvukových projevů absolutní blažené spokojenosti. „Šikovná, hezky to spapej“, komentuje mou naplněnou pusu. Stejně jsem si ústa nechala naplnit jen proto, abych dokonale zakryla stopy kouření před obřadem.
Vstávám, dávám mu pusu a dělím se tak o jeho genetický materiál. Neprotestuje. Je stejně zkažený jako ty, hodnotí to uznale má chtivá společnice. A jakožto čestná předsedkyně ´Klubu perverzních´ mu na frak připíná medaili za zvrhlost.
Na obřad dobíháme tak tak. Extra výkon v těch podpatcích a dlouhé bohaté sukni. (L)