Ztracený střevíček

Vystupuji na železniční zastávce v Zubří. Tadeáš už mě čeká. Je horký červnový den. Mám červené šaty, kabelku a žabky téže barvy. On světlé tričko a kraťasy. Beztak je naostro, našeptává mi do ucha mé neřestné já.
Jdeme se projít po zdejší cyklostezce podél řeky Bečvy. Je tu rušno. Nejradši bys na něho skočila teď hned, čte mi myšlenky má chtivá společnice. „Je málo vody, přejdeme na druhou stranu“, říká. V půlce brodu se jedna žabka z mého chodidla uvolní a plave po proudu. Tadeáš se za ní vydá a zachraňuje ji. Jsme na druhém břehu. Sedím na kameni a blonďák vedle mě mi důležitě dává na nohu žabku. To je scéna: jako když Pavel Trávníček nazouvá Libušce Šafránkové střevíček v závěru štědrovečerní klasiky, válí se smíchy neřestná ve mně.
Bylo to příjemné osvěžení. Jdeme výš od břehu. Stojíme na cestičce před místní čističkou. Nikde ani noha. „Zasloužím si odměnu“ a než to dořekne, má kraťasy na zemi. Má teorie o chybějících trenýrkách se právě potvrzuje. Přitisknu se k němu. Osvobozuje mé vnady z šatů a já mu ho rychlými pohyby pravačky postavím. Laská mi bradavky, to zbožnuju. Klekám si a špička mého jazyka prozkoumává naběhlý žalud. Uvězním ho mezi kozami a on přiráží. „Dneska ti vymrdám pusinu sám“, poručí si po chvíli. Pevně uchopí mou hlavu ve svých dlaních. Otevřu pusu, stisknu rty a nechám si poslušně ošukat ústa. Zanedlouho se horká šťáva rozlévá po mých ňadrech. (L)