McLennon XIII.

Mladý muž s nazrzlými vlasy a spoustou pih se zaposlouchal. Uslyšel přijíždějící auto a následně kroky vedoucí do pracovny. Na tuhle chvíli čekal celé odpoledne. Vzal plnou náruč dopisů, čaj s mlékem, sešit s poznámkami a mířil po schodech nahoru. Zastavil se před pracovnou a několikrát se zhluboka nadechl, aby zahnal nervozitu. Nerad rušil pána domu, když se vracel z cest, býval většinou dost nevrlý. Teď ale nebylo zbytí. Zavřel oči a zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ ozvalo se téměř okamžitě. Opatrně otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Rozhodl se, že bude nejlepší, když všechno řekne co nejrychleji a pak zase hned zmizí.

„Dobrý večer, pane McCartney. Přinesl jsem Vám čaj, nějaké věci a chtěl jsem připomenout, že jsem na pondělí objednal dělníka, aby opravil to rozbité okno,“ vychrlil ze sebe pihatý chlapec a napjatě očekával reakci.

„Jaké okno je rozbité?“ zeptal se unaveně Paul a nalil si sklenku brandy. Tu hned vypil a nalil si další.

„To v pokoji pro hosty, pane. Stalo se to včera.“

„A kdo ho rozbil?“ vztek pomalu začal stoupat.

„Dva lidé z venku. Něco pokřikovali před domem a pak do okna hodili cihlu.“

„Okamžitě mi řekni, kdo byli Ti lidé, Jerry,“ supěl Paul a nalil si další sklenku.

„Manželé Lennonovi, John A Yoko,“ špitl oslovený a zavřel oči. Pracoval pro pana McCartneyho už pár let a věděl, že když se rozčílí, dopadá to zle.

„To snad není pravda! Nejen, že mě ti dva uráží v rozhovorech, v novinách i v dopisech, ještě navíc přijdou a zničí mi okno. To už přestává všechno. Jejich drogové excesy mě vůbec nezajímají. Uvědomuje si ten pitomec, že stále hrajeme ve stejné kapele? Objevil se tu snad někdy Ringo, aby mi něco rozbil? Až se příště ukážou, volej polici,“ křičel rozzuřeně Paul a po každé větě udeřil pěstí  do stolu. Jerry jen kýval a čekal, až se Paul vyzuří. Pro případ, že by mu chtěl sdělit ještě nějaké pokyny. To se ale nestalo, tak položil dopisy na stůl a tiše opustil místnost. Byl velmi rád, že se to obešlo bez házení předmětů a podávání trestního oznámení.

Paul se sesunul do svého křesla a složil dlaně do tváří. Ani nevěděl, jak rychle se tohle mezi nimi stalo. Poslední dobou se hodně hádali, to ano. Ale že by to došlo tak daleko, to nečekal. Dřív to takhle nebylo. Když byl ještě s Cynthií, nic nebránilo jejich schůzkám, výletům a probděným nocím. A najednou je všechno pryč. A aby toho nebylo málo, několikrát měsíčně dostává nenávistné dopisy, čte urážlivé články a poslouchá výsměch z rádií a televizních stanic. A všechny tyto činy mají jeden podpis. John a Yoko.

Zahnal slzy v očích a chvilku přemýšlel. Pak udělal pár kroků a sedl si k piánu. Dělal to vždycky. Když byl smutný, když se mu stýskalo a když chtěl vzpomínat. Tóny klavíru ho uklidňovaly, jako nic na světě.

Už ani nevěděl, kolikátou píseň hraje a kolik vypil brandy. Nechal prsty klouzat po klapkách a slzy po tvářích. Vzpomínal na minulost a přemýšlel o budoucnosti. Ale už ne s hořkostí, jen s lítostí. Nad oběma.

Nezadržitelný proud myšlenek přetrhlo ostré zvonění telefonu. Zíral na telefon na stole a nemohl pochopit, jak se někdo opovažuje rušit ho v tak osobní chvíli. Jen velmi ztěžka se od svých vzpomínek vracel do reality a neochotně se došoural k telefonu. Zvedl sluchátko a čekal.

„Halo? Paule? Tady John.“

„Cože?“ Paul nechápavě pohlédl na telefon, jako by mu měl dát odpověď. Nebyl si jistý, jestli jsou tohle stále jen obrazy jeho mysli, nebo je ten člověk tak drzý a opravdu mu volá domů.

„Tady John. Ten s brejličkami,“ zaznělo smutně ze sluchátka.

„Co chceš?“ opáčil mu Paul a snažil se působit lhostejně.

„Chtěl jsem Tě jen slyšet. Měl jsem takový divný sen, jako bychom se už neměli vidět. Chtěl jsem ti to říct.“

„To snad nemyslíš vážně. To tě ta tvoje Asiatka zase sjela? Jinak si vážně nedovedu vysvětlit, co teď děláš, vzhledem k okolnostem.“

„Já… Jen mi bylo smutno.“

„Ty idiote, uvědomuješ si, že mi demoluješ dům? Co se to s Tebou do háje stalo?“

„Omlouvám se. Nebyl jsem při smyslech. Pošli mi šek a já to vyrovnám.“

„Nechci Tvé peníze. Mám svoje. Jde o to, jak se chováš. Copak to nevidíš?“

„Paulie, prosím Tě, věř mi, že jsem to pořád já. Vím, jak to všechno vypadá, ale je to jinak. Pro všechno na světě, McCartney, nevěř ničemu, co uvidíš, nebo uslyšíš. Věř jen tomu, co jsme spolu prožili.“

„Nevím, jestli to dovedu. Navíc to nedává smysl. Vždyť už se ani nevídáme. Víš, kdy jsem Tě viděl naposledy? Na obrazovce své televize, zrovna jsi tam urážel něco, co jsme složili spolu.“

„Mrzí mě to. Uvidíme se co nejdříve, vše Ti vysvětlím.“

„Vážně a kdy? Až mi se svou ženou přijdeš hodit další cihlu do oken? Jdi ho háje, Johne.“

„Ne, ještě dříve. Možná stačí, když dnes přespíš v pokoji pro hosty. Láska si cestu najde.“

S těmito slovy John položil telefon a Paul ještě několik chvil stál a zíral do prázdna. Pak si nalil ještě jednu sklenici a zapálil si cigaretu. Sedl si na okno a snažil se urovnat si myšlenky. Zcela marně. Vlastně ho ani nepřekvapilo, když uslyšel nesmělé zaťukání na dveře. Do místnosti se opatrně vkradl jeho asistent Jerry a zdálo se, že přemýšlel, jestli může mluvit. Pak se ale odhodlal.

„Pane, promiňte, vaše žena by chtěla vědět, jestli dnes budete spát ve své ložnici, nebo odjíždíte.“

„Ani jedno, Jerry. Budu spát tam, kde se mi to zdá dnes nejlepší. Můžeš odejít.“

Když Paul ulehal do vymrzlého pokoje pro hosty, musel se, navzdory bolavé duši, trochu pousmát. Zase mu naletěl, to bylo víc, než jisté. V tom lepším případě se ráno probudí s rýmou, v tom horším s rozbitou hlavou. Vlezl si do postele a během několika vteřin usnul.

Probudil ho až letmý dotek na tváři. Jen ospale nakrčil nos a přitáhl si peřinu blíž ke krku. Pak ale přeci jen otevřel oči a uviděl ve stínu pouličních lamp a větrném tanci závěsu mužskou siluetu. Úplně zapomněl kde a proč to vlastně je a vyděšeně zakřičel. Jeho výkřik ještě nestačil doznět, když mu něčí pevné ruce zacpaly ústa.

„Nekřič, lásko. Jsem to jenom já. Copak bych Ti někdy ublížil?“ ozval se mu v uších hlas, když náhle pochopil. John se nad ním skláněl a v očích se mu blýskalo. Bylo to však jiné, nepřirozené.

„Johne, Ty jsi vážně tady? Zbláznil ses? Vzal sis zase nějaké drogy?“

„Možná. A možná jsem jen šílený touhou a vzrušením.“

Víc už si nepotřebovali říct. Paul trhal z Johna šaty jako šílený a s každým pohybem se dožadoval polibku. Zdivočelý chtíčem přirazil Johna na postel a obkročmo se na něj posadil. Stačilo málo a mysl se mu zatmívala pod divokými pohyby a blaženým pocitem splynutí. Když bylo po všem a vyčerpaný spočinul na těle svého přítele, ještě se mu točila hlava. Chytil Johna za ruku a přitáhl si ji k tváři. Dotkl se jí rty a v tom samém okamžik usnul.

Probudila ho až zima, jak otřásala jeho nahým tělem. Ležel v posteli sám a hrozně ho bolela hlava. Nebyl si úplně jistý, co z toho, co si pamatoval, byla skutečnost a co jen sen. Jedno však věděl jistě. Vzkaz, který ležel na polštáři vedle něj, se sám nenapsal. Stálo na něm:

"It's only love and that is all

why should I feel the way I do

it's only love and that is all

but it's so hard lovin you."