Poslední přání

Ještě dnes se směji, když si vzpomenu na zážitky s Romanem. Jak mě pozval na večeři, jak mi daroval nádherný prsten a chvíli nato se mu nepostavil. Ale i přesto všude vykládal, že jsme si skvěle zapíchali a luxusně jsem mu ho vykouřila. Jak jsem mu nechala zahrát písničku na diskotéce se vzkazem, že nevím, jak se šuká s měkkýšem a ať mě nezkušené kuře zaškolí. A po roce jeho nabídka brigády. Jak jsem si myslela, že budu prodávat zmrzlinu a on ´bordeltáta´ mi místo mé naivní představy nabízel kšeft v bordelu. Zapomněla jsem však na jednu podstatnou věc…
Dva dny po večeři a nepovedeném večeru, kdy byla přitažlivost zemská vyšší než erekce ptačí, mi zvoní mobil. Neznámé číslo. Zvedám a po mém: „Prosím“, se na mě řítí vodopád slov neznámé rozčilené dámy. „Tak tobě prý Roman daroval prstýnek a byl s tebou na večeři“, pouští se do mě nabroušeně neznámá na druhé straně. „Dobrý den, kdo volá?“, snažím se zjistit. „Jmenuji se Radka a jsem Romanova snoubenka, abys věděla a je můj, chápeš to?“, dostane se mi vysvětlení. Už vím, která bije. „Však si ho nech, co s chlapem, kterému se nepostaví“, odpovím s ledovým klidem. „A proč si ho nehlídáš, když chodí na zálety?“, ptám se dále. „Já pracuji v Rakousku jako profesionální společnice, takže jsme spolu jen přes víkendy“, dostane se mi odpovědi. „Ty jsi kurva? Tak se nediv, když si vymrdáváš mozek z hlavy a on to ví…“, uzemním tu fuchtli a típnu hovor.
Profesionální společnice, no to mně poser! Slušný výraz pro děvku! Ještě že si na něho nenasedla a ani ho nekouřila, baví se neřestnice v mé hlavě. Chytit všechny pohlavní choroby světa přes něj a jeho kurvu, no to je to poslední, po čem toužíme, hihňá se mé chtivé libido. (L)