McLennon XIV.

Paul seděl na barové stoličce v tlumeném světle podzemního studia a hrál na svou milovanou kytaru. Prsty tančily po pražcích, jak nejlépe dovedly, ale jejich majitel je skoro nevnímal. Pohled měl upřený někam do neurčita a jen jakoby z dálky slyšel hluboké tóny Hofnerky. Když se s námahou otevřely mohutné dveře, trochu se mu rozjasnila tvář. George vstoupil do místnosti a s úsměvem se nadechl lehce zatuchlého vzduchu nahrávací místnosti.

„Tuhle vůni mám rád. Strávil jsem tu tolik času, že bych to mohl nazvat vůní domova,“ konstatoval potěšeně a vybalil svou kytaru. Rychle přejel struny a opřel ji o zeď. Hned potom přišel k Paulovi a bratrsky ho objal.

„Rád Tě vidím, příteli. Moc jsem se na dnešek těšil. Ale kde je John?“

„Mistr JohnaYoko ještě nedorazil. Možná dostal domácí vězení. Kdoví, jestli se vůbec uráčí,“ zavrčel Paul.

„Stalo se něco, o čem nevím?“

„Ne.“

Po chvíli trapného ticha a naštvaného funění Paula se unavené dveře otevřely znovu. John líně vplul do místnosti a nepatrně kývnul hlavou na pozdrav. Usadil se na pohodlnou pohovku a založil ruce za hlavou.

„Tak, umělci, projdeme si nové skladby, než spatří světlo sarkastického světa. Kde je Richard?“

„Ringo je na dovolené. Přidá se k nám až příští týden,“ omluvil George svého nejlepšího přítele.

„Nevadí, stejně nemá při skládání písní co dělat. Tak jo, první skladbu už všichni znáte. Jdeme na to!“ zavelel John a vyskočil z gauče.

Skladba sice zněla zvláštně, bez bicích a takhle akusticky, ale stejně měla své kouzlo. Jakmile všichni tři spustili stejnou notu, nebylo po hořkosti a popichování ani památky. To, co dokázali všichni spolu, se nikdy nemohlo vyrovnat něčemu, co by snad dokázal každý sám. Když se Paul nadechl k druhé sloce, John přestal hrát a zakroutil hlavou. George vytáhnul z kapsy jablko a zakousnul se do něj. Tohle bude na dlouho.

„Stop, tohle je hrůza. Paule, co to tam hraješ? Vím, že se Tvůj mozek zasekl u Yesterday, ale tohle není v C, ale v E,“ protočil oči John.

„Já jsem to hrál v E,“ bránil se provinilec.

„Chceš kousnout jabka, Johny?“ nabídl se George, ale nikdo si ho nevšímal.

„Máš nějaké speciální akordy? Tak prosím používej ty naše, pro smrtelníky,“ uchechtl se oslovený.

„Jak konkrétně myslíš ty smrtelníky? Jako že já nejsem-“

„Dost!“ vyprskl George a postavil se mezi ně. Kmital očima z jednoho na druhého a tvářil se smutně. Pak vzal kytaru a začal hrát skladbu ještě jednou. Paul s Johnem se přidali v zápětí, ale dlouho jim to nevydrželo. John opět přestal hrát.

„Takhle se to vážně nedá. Paule, jestli se budeš pořád takhle zpožďovat, už Ti nedám své drogy.“

„Nezpožďuji se a žádné své drogy jsi mi ani nedal.“

„Tak Ti nedám Tvé drogy.“

Během jejich hádky si George sbalil kytaru a přemýšlel, že bez povšimnutí odejde. Pak si to ale rozmyslel. Jemně si odkašlal a pak raději hvízdl na prsty. V tu chvíli už ho sledovaly dva páry planoucích očí.

„Odcházím. Nechci se dívat, pokud si dáte přes držku. Navíc musím krmit Roberta. Až se vrátí Ringo, dejte mi vědět,“ dokončil projev a ještě jednou se na oba zamračil. Pak už po něm v místnosti zbyl jen stín parfému.

Paul pokrčil rameny, dřepnul si na zem a začal si balit věci. Zarazil se uprostřed pohybu, když na sobě ucítil ruce svého přítele. John ho vískal ve vlasech a motýlími doteky dráždil jemnou kůži na krku. Paul se skoro bál pohnout, pak ale neodolal a v dřepu se otočil čelem k němu. Čekal, že John bude dřepět vedle něj, místo toho se mu však díval někam ke stehnům. Ten přesunul své ruce z krku na tváře a lehce přejel prstem Paulovy plné rty.

Paul sklopil oči a pokusil se vstát. Pokus byl však zmařen silou Lennonových paží, které ho nesmlouvavě držely u země. Paul vzhlédl vzhůru a jeho očím se naskytl pohled na ďábelský úsměv. Když si John rozepnul pásek kalhot a svou ruku sebevědomě umístil na Paulův týl, oběma už bylo jasné, k čemu se schyluje.

Paul trochu zčervenal, sklopil oči a sehnul hlavu. Hned ji ale zvedl, když ho pevné prsty zachytily za odrostlé vlasy. Projela jím vlna vzrušení a všechny zábrany se ztratily v nadpozemském pocitu blaženosti. Zatmívalo se mu před očima a nedostávalo se mu dechu. Přesto ve své činnosti nepolevil, dokud i prudké pohyby jeho milence nezvolnily v klidnější tempo, a pak nepřestaly úplně.  

John se sesunul na zem vedle něj a zahleděl se do zdivočelých očí. Chtěl něco říct, ale nenapadlo ho nic, čím by vyjádřil, co cítí. Což bylo neobvyklé. Místo něj promluvil Paul.

„Hrál jsem to v E,“ zvedl obočí a ušklíbnul se.

„Jo, hrál, ale byl jsi podladěný,“ nenechal se John a bojovně přiblížil obličej až těsně k němu.

„Ne, Johne Lennone. Hrál jsem to správně a Ty to víš. Jsi jen drzý parchant a potřebuješ pořád někoho buzerovat, protože Tvoje žena pořád buzeruje Tebe,“ provokoval Paul a ukradl mu polibek.

John se usmál, objal svého přítele kolem krku a sundal mu napřed košili, pak i kalhoty. Paul se nechal a zvědavě sledoval, co bude následovat. Překvapením skoro vydechl, když si John sundal triko, lehl si na zem a přetočil se na břicho. Stačil vyzývavý úsměv, který Paula znovu vyburcoval k divokosti. Pohladil svého přítele po zádech, sjel rukou až k hýždím a celou vahou jej zalehl. John, ohlušen horkým dechem svého milence, zatínal prsty do koberce na podlaze a vyrážel divoké steny. Poslední, co mu problesklo hlavou, bylo, že je štěstí, že má nahrávací místnost odhlučněné stěny. Pak už nemyslel vůbec na nic. Ani nemohl. Jeho mysl se ocitla v nedotknutelné extázi a jeho tělo hořelo v plamenech...

 

Dva vyčerpaní partneři leželi vedle sebe na studené podlaze a přemáhala je únava. John už skoro neudržel víčka. Přesto mu něco vrtalo hlavou.

„Paulie?“

„Ano?“

„Kdo je sakra Robert?“

 

I know it's true, it's all because of you

And if I make it through, it's all because of you

And now and then, if we must start again

Well we were not sure, that I love you...