Až jednou budeme sami

Až jednou, budeme sami…

V podkrovním bytě schovaní, já očekávajíc na jeho příchod, hořící nedočkavostí, rozpálená budu. Přijde, po práci – ale roztoužený. Vezmu ho beze studu, hned po příchodu do koupelny. Vana, plná teplé vody. On, bez mrknutí oka svleče se a do ní položí. Mé ruce, jak ještěrky se rozutečou po jeho těle. Mé prsty, jako jazýčky těch ještěrek, pohrávají si s jeho mokrou kůží. Bradavky, pod doteky tvrdnou – a dole – ach! Zůstanu ještě chvíli na paloučku jeho bříška, sexy ochlupeného.

Zvlhčenými prsty, kroužím po jeho rtech. Plných a měkkých. Políbím ho něžně, být vločkou tak taju. Ovládám se ale, musím být střízlivá – plna kontroly. – Ach, jak velká to vada na mě. Proč se neuvolním lehce? – Setřásám své myšlenky a pokračuji. On – uvolněně sedí, čeká, co bude dál. Ten jeho už poslušně stojí. To mám ráda, když ho celého mohu obepnout prsty a pak dlaní. Jak reaguje, v jaké souhře jsou má dlaň a on. Začnu dráždit jeho místo sakrální – už dávno znesvěcené mnohými souložemi.

Palec mi zabloudí na jeho vrcholek, rozkmitávám své prsty v rytmu vlnící se vody. Spatřuji jeho nepřítomný výraz. Jak si to užívá. A na co myslí? Ne- nechci to vědět. Pokračuji dál. Cítím, to napětí v celém těle, jak se střetává skrz jeho nástroj až semnou samotnou – jak lituji těch, kteří to necítí. Tolik vzrušení, jak nelidské by bylo teď přestat. Nejraději bych si vlezla za ním, roztáhla nohy a nechala si ho tam zasunout. Jak ráda ho v sobě cítím. Když se ke mně přivine a cítím jeho tep – tak strašně zrychlený, pohltí mě to. A když jsem uvolněna – ach. Jakoby mnou plul a já byla jeho přístav.

To ale jen málo se děje. Proto je to tak krásné – možná – není to často a je to neopakovatelné. Vždycky jiné. Začnu zrychlovat. Výraz v tváři se mění. Jeho oči – už to nejsou jeho oči. Jsou to oči dravce říkajíc: Opovaž se přestat! Už tam nesedí on. Teď je živočišný tvor, skrývající se v jeho těle, lačnící po vyvrcholení. Jak to jen prodloužit? Ten slastný pocit neuspokojení? Proč vlastně lační po vrcholu? Já ráda dobývám vrchol, cesta vedoucí na něj je úžasná, voňavá… A pak vrchol? Je to jako sladká odměna po pětidenním půstu závislého na čokoládě. A když se můj vrchol spojí s jeho – když cítím, jak ve mně pulzuje, jak se mu zrychluje dech – stejně jako mě – nepopsatelné. A pak – neslyším, necítím – jen jsem, utopena v přítomnosti. S ním.

Pokračuji ale teď, ve vaně, zrychlující jazýčky ještěrek – tedy prsty – uchopí pevněji. Jak pulzuje – krásné. Zavře oči. Jeho tělo se začne plnit ještě více energií. Krčí se pod tíhou orgasmu. Zrychleně dýchá. Dychtí po uspokojení. Jakoby v překvapení se celý uvolní. Plující výstřiky mi přijdou, tak nějak zvrhle sexy. Políbím ho na čelo. S úsměvem si stoupne, políbím ho na něj a zabalím je oba do ručníku… Odcházím…