Setkání

Dlouho jsme se neviděli. V tmavých vlasech se blýskají šedivé proužky. V mých i tvých. Vrásky kolem očí jsou hlubší. Zvlášť, když se usmíváš. Také tě ráda vidím. Chodívali jsme kolem sebe s napjatou obezřetností. Já byla zadaná a bála se zamilovat, nechtěla jsem rozbít obraz, který jsi kolem mě poskládal. Dneska jsem vdaná. Ty ženatý. Ale to přeci není nemoc, že? Usmíváš se, jako bys mi četl myšlenky a zveš mě na víno. Víno nepiju, stoupá mi do hlavy. Souhlasím.

Smějeme se. Rychle propadáme nostalgii. Můj odraz na zelené lahvi se na mě spokojeně šklebí. Nikdy jsme si takhle nepopovídali. Vlastně nikdy jsme spolu pořádně nemluvili, jen kolem sebe chodili s nevyřčenými výrazy v očích. Tehdy mi to stačilo. Cestou z práce jsem si pro sebe toužebně vzdychala a doma jsem se vypsala slátanou povídkou o nenaplněné lásce. Ted už jsem dospělá.

Třetí sklenka ukrývá melancholii. Hovor vázne.  Čekám na tvůj další krok. Už se ani neusmíváš a čím dál častěji hledíš do prázdna. Dlouho jsme se neviděli. Můj obraz v zrcadle vinného záchodku na mě hledí zkoumavě, počítá vrásky a mračí se na povadlou kůži.

Lahev je prázdná stejně jako naše slova. Máš fialová ústa od nekvalitního vína. Zrak se mi rozostřuje nad představou, co všechno bych ti s nimi dovolila dělat. Mávneš na číšníka a já začínám panikařit. Stmívá se. Rád jsem tě viděl, vyslovuješ větu, kterou jsem v mnoha odstínech neupřímnosti slyšela už tolikrát. Já tebe taky, nutím se k úsměvu. Jede ti tramvaj. Jsi pořád stejná, cinká na mě posměšně.

Chytnu tvůj límec od kabátu a políbím tě. Cinkání mizí v dáli. Udiveně. Usmíváš se. Nejsem si jistá, jestli se mi tvůj úsměv líbí. Kam teď, ptáš se a já váhám.

Nejbližší hotel je deset minut pěšky. Zdá se to jak deset hodin. Cestou nikdo nepromluví ani slovo. Recepční nám podává klíč s pohledem upřeným na naše vínové rty. Její výraz ze mě vypudí poslední účinky alkoholu. Jeden double na jednu noc. Bez snídaně.

Pokoj je malý a chladný. Stejně jako poslaná zpráva "přijdu ráno".

Zamknu dveře, zatáhnu rolety a zakážu ti rozsvítit. Už mi není dvacet. Svléknu se. Stojíš vedle postele a usmíváš se. Mrazí mě. Nepříjemně. Uplyne sto let.

Pak ke mě přijdeš. Vyšukám ti duši z těla, proneseš a já ztuhnu. Nesnáším tyhle řeči i ten tvůj samolibý úsměv! Hodíš mě na postel a nesundáš si ani boty. Zavřu oči. Mám, co jsem chtěla. Jsem dospělá.

Vrazíš ho do mě takovou prudkostí, až vykřiknu. Líbí se ti to, nesmyslně mě přesvědčuješ a zrychluješ. Dýchám do rytmu nárazů a tisknu zuby. Vyvrcholíš v dalším století.

Zírám do stropu, dokud se nezačnu klepat zimou. Ležíš vedle mě, zavřené oči, otevřená ústa, hluboký dech. Potichu a opatrně se zvedám a sbírám svršky ze zaprášených parket. Nutím se do představy, jak se vzbudíš v prázdném a chladném pokoji a s hlavou v dlaních zíráš na displej telefonu, který neobsahuje mé číslo. Cink cink, slyším z venku tramvaj.

Zadívám se na tebe. Kolem pasu máš vytlačený okraj příliš těsných kalhot, zbytek těla zakrývá košile. Tvoje vlastní forma žaluzií? Lehnu si k tobě a pohladím tě. Otevřeš oči. Překvapeně. Něco jsi mi slíbil. Červenou pleť překryje šero. Usměješ se, zamrazí mě. Příjemně. Povzbuď mě. Samozřejmě. Dlaní. Pak ústy, osmělovaná vlastní smělostí.

Přetočíš mě a prudce si mě bereš ze zadu. Dýchám do rytmu nárazů. Líbí se mi to. Drtíš mi prsa a šeptáš mi vulgarismy. Třesu se.

Ležím na zádech, klečíš nade mnou, na všech čtyřech. Vylížu tě. Mračím se. Nemám to ráda. Snažím se ti odstrčit hlavu, za chvilku tě tahám za vlasy a přirážím k tvému jazyku.

Ležíš na mě a směješ se mi. Cítím se nevyplněná a neúplná. Ale vzdoruju. Koušeš mě do krku, do uší. Zatlačíš boky. Zašeptám, co chceš slyšet. Neslyšíš mě. Nebo to předstíráš. Šukej mě, zamračím se na tebe. Přestáváš se smát a lesknou se ti oči. Převaluji to slovo na jazyku jak bariquové víno. Kdo mu přijde na chuť, prý už jiné nechce. Šu.kej.mě, kladu důraz na každou slabiku a směju se tvému zrychlenému dechu. Poslechneš a tentokrát nepřestaneš.

Šukáš mě na nočním stolku, já tebe na holých parketách. Šukáš mě v koupelně před zrcadlem. Kouřím ti ho ve sprše. Pozoruješ mě, když močím. Sleduju tě, jak usínáš.

Svítá. Máš otevřená ústa a zhluboka dýcháš. Přikryju tě peřinou a nastavím ti na telefonu budík na 9.45. Obléknu se. Recepční nikde nevidím, nejspíš šuká s vedoucím směny, usměju se sama pro sebe.

Žádná tramvaj nezvoní. Proč by to dělala. Máme jednadvacáté století. Doma vyprávím o novém klubu a prospím celé odpoledne.

Večer napíšu slátanou povídku.