Berenika a já, 1. díl

Chtěl jsem utéct ze stresu každodennosti, od trapnosti, únavy, plytkosti, všednosti… Utíkal jsem do lesů, k řekám, do polí. Ale sám sobě se mi utéct nedařilo. Přesto jsem po těch místech chodil a hledal únik. Horký letní večer byl příjemnou kulisou mé pomalé chůzi uprostřed lesa. Snad jsem byl už dost hluboko, abych nikoho nepotkal – zvláště v tuto hodinu. Přesto jsem se rozhodl uhnout ze stezky a jít trávou mimo prach tisíckrát vzedmutý lidskou nohou. Slunce se blížilo k horizontu a hřejivě tónovalo kmeny stromů. Sundal jsem si boty. Trochu nezvyk, ale bylo příjemné dotýkat se chladivé trávy bosou nohou. A - upřímně řečeno – miluji to lechtání v podbřišku, které to u mne vyvolává. Obloha potemněla, ale oči si zvykaly. Blížila se úplňková noc a koruny stromů nebyly neproniknutelnou hradbou, takže jsem stále dostatečně viděl. V dálce bylo slyšet žáby a les se trochu otvíral. Zamířil jsem k tomu místu. Nevelké jezírko se vylouplo ze stínů. Po více jak hodinové chůzi jsem byl upocený. Jezírko přišlo vhod. Oděv se mi odlupoval od těla a já vstupoval do nahoty, která byla osvobozující. Chladivá hladina mi obkružovala pokožku stále výš. Zjitřené smysly způsobily vzrušení. Ponořil jsem se do vody a plaval. Nořil jsem své tělo do vln a ztrácel se v těch dotecích. Když jsem se pak položil na břeh, pokračoval v jemné masáži vzduch, který mne obklopil stejně bezezbytku jako jezero. Samota mne přemlouvala, abych živlům pomohl svými dlaněmi. Ale nechal jsem srdce tlouct a krev proudit. Modré světlo měsíce se chopilo vlády.
Uslyšel jsem chodidla, jak za tichého šplouchání prostupují hladinou. Dívka se vyloupla se snů. Stála na břehu a chvílemi špičkou chodila rozčeřila hladinu. Kdo ví, jak dlouho tu nejsem sám. Ale neví o mě. To by přece bez obav nesvlékla oděv. Stála na druhém břehu se zakloněnou hlavou, pak vstoupila do vody. Každá píď mého těla se chtěla milovat. Ale nemohu o sobě dát vědět. Vyděsil bych ji. Protínala hladinu svým tělem a zvuk jejích temp se přibližoval. Přímo přede mnou pak vystoupila a hleděla na mne – bez údivu, beze strachu.
„Máš horké tělo“, řekla. „ Tepání tvých žil víří vodu a přivedlo mne až k tobě.“
Měsíční svit obkroužil stříbrnou linkou její linie. Kapky jí ztékaly po kůži a hrály na oblázky jak na xylofon. Ulehla vedle mne a motýli z její pokožky vibrovaly mým vnímáním, aniž by se mne dotkla. Byla tak přítomná a přesto se chvíli zdálo, že splývá s krajinou a mizí v mlhách. Pomalu dýchala a každý její výdech voněl večerem, hřál a vyzývavě přilnul na mé póry. Stébla trávy jakoby vyrůstala z ní a barva kůže se měnila v zeleň až když se blížila k zemi. Pozoroval jsem její boky, které se svažují k tříslům a stehna se svíjela jak dva srostlé mladé stromky.
„Jsi tu dlouho?“, ptám se.
„Jsem tu stále….“
O mých myšlenkách nebylo možné pochybovat, přesto ani o jejích: chtěla být ode mne právě na vzdálenost jedné dlaně, ne blíž ne dál…
Lehla si na záda a se zavřenýma očima vrůstala do mých očí. Pokrčila kolena a s rozevřenými stehny byla branou pro napětí přitažlivosti, které se vynořovalo ze stínů nočního lesa.
„Dnes ne“, zašeptala.
Přesto jsem jí byl prostoupen. A ona mnou. Slyšel jsem její vzdalující se kroky i šelest stébel, které ji hladily lýtka.
Osamocený jsem pocítil převahu touhy, která mě zbavovala skoro vědomí. Dlaně si našly cestu a po chvíli jsem zalil podbřišek horkem z útrob mého těla. Usínám přikrytý letní nocí.