U nás v Míchově 7.

Zhruba kilometr před cedulí označující začátek obce Míchov odbočuje malá asfaltová silnička, která se posléze krucánky vine vzhůru k vrcholu Smraďáku. Končí u malebného penzionu Na výsluní. Nechejme Míchovské drbny chvíli na pokoji a podívejme se co se tady děje.

Mirek Marousek, kuchař, údržbář a topič v jedné osobě s funěním házel uhlí z hromady do sklepního okénka. „Mirku, budeš se s tím dlouho párat?“ ozval se z okna otcův hlas. „Ještě chvíli!“ zavolal a přidal na tempu. Pak zavřel okénko a šel se opláchnout. V kuchyni se okolo plotny točila Mirkova máma. „Co táta potřebuje?“ zeptal se a nalil si do sklenice vody na spláchnutí pachu uhlí. „Od soboty nastupuje turnus nějaké školy, tak asi o tom chtěl s tebou mluvit.“ Položil sklenici, „kde je?“ „Nahoře, připravuje postele.“

Šel nahoru a hned dostával kázání „poslouchej Mirku, bude tady turnus nějakejch holek, prý středoškolaček nebo co, tak se jim budeš vyhýbat, nechci aby vznikla nějaká ostuda, rozumíš?“ „Ale jo,“ odvětil rozmrzele, „jídelníček bude pevný, nebo výběr?“ „Pevný, plná penze, bude jich dvaadvacet včetně kantorů. Nástup v sobotu, konec příští sobotu, tak připrav jídelníček.“ „No tak já jdu, to zase bude otrava,“ rozmrzele se šinul do kuchyně. „Počkej, jaká otrava?“ „No jak jsou tady ženský, tak denně musím pucovat ucpané záchody,“ zamručel. „Tak to mám čistit já?“ otázal se vyzývavě otec. „Já už jdu,“ ukončil debatu a šel připravit jídelníček.

V sobotu odpoledne se vyštrachal nahoru k penzionu autobus, holky se z něj vysypaly a zkoumaly honem okolí. Táta rozdával klíče od pokojů, domlouval program s kantory a Mirek s mámou připravovali večeři. Hosté se začali trousit k večeři, tak táta s mámou roznášeli jídlo a Mirek chystal na talíře. Měli už za ta léta zaběhlý postup. Pojednou vedle sebe uslyšel dívčí hlas „ahoj, já budu pomáhat nosit.“ Zvedl hlavu a před ním stála pěkná holka, zčervenalá a vysvětlovala „říďa nařídil, že při jídle bude jedna z nás pomáhat roznášet, prý abychom nepřišly  ze cviku.“ „Jak ze cviku?“ zeptal se nechápavě. „No my jsme z hotelovky, obor servírka, víš,“ vysvětlovala a hbitě skládala porce na tác.

 Zmizela s tácem ve dveřích a máma vzápětí jak se vrátila se potutelně smála „to bylo překvapeníčko, co?“ „Co na to táta?“ „Tajně prská, on by tě nejradši nechal zavřeného ve sklepě, však už to dostal ode mne hustý.“ Stáhl ze sebe bílý mundur „jdu přiložit.“ Táta, který nahlédl do kuchyně ho zaúkoloval, „Mirku pár děvčat bude ráno potřebovat seřídit vázání.“ „Jo, po snídani se jim na to podívám.“ Vrátila se ta dívčina s kupou prázdných talířů a táta ji děkoval za pomoc. „To nic není pane vedoucí, mě to baví,“ odvětila a chystala se k odchodu. Máma ji pobídla „pojďte si chvíli sednout děvenko, jak vám říkají?“ „Květa, ale nebudu vás rušit, máte tolik práce. Nechcete, já vám pomůžu s nádobím?“ „Ať vás to ani nenapadne, jste tady na rekreaci, my to tady zvládneme jako vždycky,“ poděkovala máma.

Sedl si ve svém pokojíku k počítači a brouzdal se po internetu. Bylo něco po desáté hodině, když se ozvalo tiché zaškrabání na dveře. Otevřel a tam stála ta holka co roznášela při večeři. „Můžu dál?“ zeptala se. „Jistě, pojď, ale nedívej se na ten klukovská nepořádek.“ „No, já ti tady uklízet nebudu,“ prohlásila. Sedla si na krajíček postele, zrůžověla a zeptala se „poslechni, nepotřebovali by vaši na plac servírku?“ „Já nevím, nemluvilo se o tom, jak jsi na to přišla?“ „Tak jsem přemýšlela, ono se holkám do roznášení moc nechce, že bych řekla říďovi, že budu roznášet jídla celý týden.“ „Myslíš že ti to dovolí?“ zapochyboval. „Jasně, holky brblají že jsou na rekreaci a on bude rád, že to má zařízený.“ „No, já ti v tom moc nepomůžu, táta mě hlídá jako cerberus před holkama, ale skus se domluvit s mámou, ta je vlastně tady dirigent,“ zasmál se a přisedl si vedle ní.

„Jak ti vlastně říkají, já jsem Mirek?“ optal se. „No vždyť jsem to v kuchyni říkala?“ podivila se, pak se zarazila, „no jo, ale ty jsi tam už nebyl, že?“ Zasmáli se a pak pokračovala „jmenuji se Květa, končím teď v červnu hotelovku a hledám si místo. Stačí?“ Podívala se po něm po očku „ty jsi vyučený kuchař, nebo amatér?“ „To bys tomu dala, amatér, to by pánové nedovolili. A proč se ptáš, nechutnalo ti?“ „Ale chutnalo, to já jen tak,“ namítla. „Poslyš Květo, máš kluka?“ zeptal se nesměle. „Prosím tě,“ řekla zahořkle „kdo by chodil s holkou s děcáku?“ „Na tom záleží, to jsem nevěděl?“ zakroutil hlavou. „No a já bych se ti nelíbil?“ sondoval. Trochu se k němu přitiskla, „myslíš že jsem šla za tebou jenom kvůli tomu místu?“ Přitiskl ji k sobě a políbil nesměle na ústa. Zčervenala, chytila ho kolem krku a přisála se polibkem. „Udusíš mě“ zahuhlal a lapal po dechu. „Raději půjdu, ať se ještě něco nestane,“ řekla zastřeným hlasem, políbila ho na čelo a tiše zmizela na chodbu.

Ráno chystal snídaně, máma s tátou seděli v kuchyni u stolu a dojídali, když ve dveřích z jídelny se ozval hlásek,“dobré ráno, tak já můžu roznášet.“ Máma se udivila „vy, vždyť se máte střídat?“ „Všechno je jinak, holkám se nechce, tak budu roznášet já, nevadí to?“ zeptala se a skládala talíře na plato. „Můžu to odnést, pane kuchaři?“ Zčervenal a pokývl hlavou. „To je náš syn Mirek“ řekla máma. Květa položila opatrně tác a podala mu ruku „já jsem Květa.“ Viděl, jak se máma spokojeně šklebí a ku podivu, neviděl ani u táty jeho zamračený varovný pohled. Květa vzala tác, zmizela v jídelně a máma si neopomněla rýpnout, „Mirku, toto by byla holka pro tebe.“ „Jo, celá žhavá se nastěhovat k nám na samotu,“ namítl. Táta se zasnil, „jo, nebylo by to špatné, já bych měl čas na výčep, a ty s Mírou byste vařili, ale co, stejně by sem nešla,“ zakončil debatu.

Po snídani šel seřizovat vázání, naházet do sklepa uhlí a vynést popel od kotle. Květa donesla špinavé talíře a máma se zeptala jestli už jedla. „Ještě ne, já to doženu“ řekla zvesela. „Tak to ne děvenko,“ spustila máma, „sedněte tady a dejte se do jídla“ přistrčila jí talíř a nalila do hrnku čaj. „Kam půjdete po škole, máte už místo?“ sondovala „a co vaši rodiče, jste někde z okolí?“ Květa spolkla sousto „místo zatím nemám a rodiče, ty jsem nepoznala, vyrostla jsem v děcáku.“ „Proboha, co se jim stalo?“ podivila se máma. „Moc toho nevím, jenom co naznačila teta, to je vychovatelka, víte, my jí říkali teta. Tak prý táta se uchlastal a máma se před lety ozvala z Německa, pak už nic.“ „Tak to máte smutný osud děvenko,“ litovala ji máma. „To nic, zvykla jsem si, až na to, že když se seznámím s klukem a řeknu že jsem z děcáku, skončí to,“ řekla zahořkle. „To snad ne, žertujete?“ podivila se máma. Koukala zamyšleně na mámu, má ji říci, že se s Mirkem seznámila? „Raději ne, jen to neuspěchat,“ rozhodla se. Z jídelny ji zavolali, že má jít lyžovat, tak se rychle rozloučila a běžela za ostatními.

Táta přišel po chvíli, donesl kupu sklenic na umytí, sedl si a zapřemýšlel. „Furt mě ta holka vrtá v hlavě.“ „Tak ti řeknu matko, já bych ji bral  i jako snachu, ale jak to udělat s Mirkem, hnát ho do toho, to ne.“ „No ona taky to dětství neměla jednoduché,“ podotkla „nemá rodiče a vyrůstala v děcáku.“ „Ale uznáš matko, že z ní vychovali prima holku, ne jak ty některé fifleny její spolužačky. Jak se na ně dívám, otevírá se mi kudla v kapse. Hloupé, namyšlené, tak to v branži daleko nedotáhnou.“ „Teda ty jsi se jaksi rozvykládal, já tě tak neznám?“ podivila se.

Mirek se vrátil do kuchyně a začal pomáhat s nádobím. „Ty Mirku, líbí se ti ta děvčice co roznáší jídlo?“ začala sondovat máma. Tázavě se podíval na ni, pak na tátu, který sklopil hlavu a do hovoru se nemíchal. „Vždyť jsem ji viděl jenom dvakrát a to na chvilku, chystal jsem jídlo,“ zaprotestoval. „A potom, táta zakázal, abych se po holkách díval.“ Táta si povzdechl a zmizel do jídelny.

Umyli nádobí a máma ho zavolala, ať si jde s ní sednout ke stolu. „Poslouchej Mirku, ty se nechceš oženit?“ začala sondovat. „Copak tady na samotě je to možné?“ namítl. „A co ta Květuška, ta by se ti nelíbila?“ opatrně se otázala. „Která, já žádnou neznám,“namítl a v duch se smál. No vida, s Květou přemýšleli jak to zaonačit a ejhle, oni ho rodiče do toho tlačí. Rozhodl se jít s pravdou ven, „mami, Květa byla včera večer u mě, dohadovali jsme se jak to udělat, aby jste ji přijali jako servírku.“ „Bože,“ vydechla „a já jako blbec tady chodím okolo, teda to se vám povedlo!“ „No jo, co táta?“ zapřemýšlel. „S tím si nedělej starost, sám s tou myšlenkou přišel,“ zasmála se.

Začal chystat oběd. Když už připravoval jídlo na talíře, objevila se Květa. Dělala jako by ho neznala a když jí řekl, že to všechno rodičům provalil, zčervenala a nešťastně se podívala na mámu. „Je to v pořádku Květuško,“ uklidnila ji máma. A Květa, šťastná jako blecha v kožichu začala roznášet jídlo.

Po obědě se Květa omluvila z lyžování, že jí není dobře a odstěhovala se do kuchyně. Sesedli ke stolu a začala válečná porada.  Táta, jak měl ve zvyku začal úkolovat, „Květuško, první věc co musíš dodělat je škola, tu chvíli to vydržíš a hned potom pro tebe Mirek přijede.“ „Mirku, musíš být rozumný, ne abyste něco vyvedli, času na to máte dost potom.“ Mirek se raději sebral do kotelny, naládovat uhlí do zásobníku a ženské se daly do nádobí. Probíraly všechny možné ženské starosti, tak se táta sebral a šel si dělat pořádek ve výčepu.

Po večeři, když už vše spalo ozvalo se známé zaškrabání na dveře. „Pojď, teď snad už můžeš i zaklepat,“ zavolal. Květa vklouzla dovnitř jako spiklenec „víš co říkal táta, nemáme něco vyvést.“ Posadili se na postel, přitiskli se k sobě a dlouze se líbali. Jako správnému chlapovi i Mirkovi to nedalo a začal dělat průzkum bojem. Nejprve začal s líbáním obličeje, sklouzl na bradičku, krk a Květa to zřejmě také nevydržela a klesla na postel. Hladila jeho vlasy, vzrušeně dýchala a jak se dostal na obliny, kryté svetříkem, přitiskla mu hlavu a vydechla „nepřestaneme raději?“

„Proč?“ zvedl hlavu „je to nepříjemné?“ „To jsem neřekla Mirečku, ale známe se tak krátce,“ vzdychla si, „měl jsi nějakou holku?“ „Neměl, a ty?“ otázal se. Zasmála se, „taky neměla, ani holku, ani kluka. Víš, že můžeme udělat plno hloupostí?“ „Teda, jestli myslíš, jak to dva spolu dělají, tak to mám naštudovaný z internetu. Tam je toho plno. Samozřejmě teoreticky,“ podotknul. „Ty by sis na to troufnul?“ zeptala se škádlivě. „Vždyť na tom nic není, akorát to bude poprvé bolet, to je to,“ meditoval. Chvíli přemýšlela, vidina něčeho neznámého byla lákavá a pak se rozhodla, „tak teda zhasni, při světle se stydím.“

Zhasnul a po chvíli ucítil jak se její tělo na něj přilepilo. „Jenom buď opatrný,“ prosila chvějícím se hlasem. Líbal ji tváře, pomalu sjel na obliny ňader, mazlil se s růžovými vrcholky a Květa stále rychleji dýchala. Pojednou odtrhla jeho hlavu, zasténala a třásla se jako by měla zimnicí. „Stalo se něco?“ otázal se starostlivě. „V pořádku Mirečku, bylo to krásné,“ uklidnila ho a přitiskla mu hlavu do údolí mezi oblinami ňader.

Klesal polibky do klína, laskal se s jemnými chloupky jejího pahorku a rukou se snažil rozevřít stisknuté nohy. „Mirečku opatrně,“ zaprosila a povolila sevření.

Vklouzl mezi rozevřené nohy, líbal mladou lasturku a potom roztáhl okraje a začal jazykem pokoušet poštěváček. „Opatrně,“ zaúpěla a vymrštila svoje tělo vzhůru. Zasténala a lapala po dechu v prvním záchvatu velkého orgasmu ve svém životě. Už jí bylo všechno jedno, nyní jen toužila aby se spojili. Nazvedl se, přisunul blíže a špičkou se zabořil do sametového vlhka. Nadechl a vtlačil se co nejrychleji dovnitř. Vyjekla bolestí, chytila se prostěradla a z očí se jí koulely slzičky bolesti.

Přitisknutý slíbával slzičky z tvářiček, líbal ji a pak se zeptal, „bolelo to moc?“ „Ušlo to, dalo se to vydržet,“ vzdychla. Zašmátral pod polštář a vytáhl kapesník. „Co tam hledáš?“ zeptala se. „Kapesník, přece nezasviním prostěradlo.“

Opatrně začal projíždět vlhkou sametovou dírku, cítil narůstající vzrušení a Květa, která zpočátku chvílemi sykala bolestí, ležela pod ním, hlavu zvrácenou a rychle dýchala. Pojednou se dírka stáhla, Květa prudce vydechla a šla svým klínem naproti vetřelci uvnitř jejího lůna. Vlhka znatelně přibylo, slyšel mlaskavé zvuky při přírazu a také cítil neodbytný tlak ve svém nitru. „Raději hochu ven, než bude pozdě,“ řekl si a vyklouzl ven. Pojednou se v něm zvedla vlna vzrušení a sténajíc vyprázdnil obsah do kapesníku. „Stalo se ti něco?“ optala se s obavou. „Buď klidná, vše je v kapesníku, miláčku,“ uvolněně zašeptal a natáhl se podél ní a začal s líbáním.

Po delší chvíli se začali oblékat a prokládali to polibky. Květa se opatrně protáhla na chodbu a zmizela na pokoj. Ležel na posteli a ještě jednou prožíval ty slastné chvíle se svojí milenkou. Rozsvítil, zkontroloval, zda prostěradlo neprozradí co dělali a uklidněn se převlékl do pyžama a zavrtal pod deku.

Ráno doplnil zásobník kotle uhlím a šel chystat snídani. Máma mu pomáhala a pojednou se zeptala „je všechno v pořádku, nezblbnuls, že?“ Zrudnul, „jak jsi na toto přišla?“ vydechl. „Vidím ti to na očích, jsi přece můj syn.“ Pak přišel táta, Květa a začal zase každodenní kolotoč.

Julius Robbertos