Šla jsem za svým snem

1. Splněný sen

Narodila jsem se ve Vrchlabí, ale nikdy jsem tu nechtěla zůstat. Byla to díra. Měla jsem strach, že shniju, jestli odsud co nejdřív nevypadnu. Od třinácti jsem snila o tom, že se přestěhuju do Prahy a stane se ze mě světoznámá modelka. Měla jsem dlouhý nohy a vlasy do pasu, přírodní blondýna s modrýma očima a 175 centimetry se prostě musí někde chytit. Proto jsem se v devítce rozhodla, že si podám přihlášku do Prahy na hotelovku (nějaký slušný vzdělání je potřeba, modelky hold chodí do důchodu řádově o desítky let dříve než obyčejní smrtelníci a sedět doma by mě asi nebavilo, taková fiflena nejsem). Oznámila jsem to doma jako hotovou věc a upřímně jsem nečekala, že by někdo mohl mít něco proti, ostatně jsem byla dost samostatná, máma si potrpěla na to, abych se o sebe dokázala sama postarat. Bylo pro mě dost velkým překvapením, když mi máma nakázala vybrat si školu někde blíž. Rozhodla jsem se, že mi nikdo nezkazí můj sen stát se supermodelkou, a proto jsem tajně podala přihlášku do Prahy i na obchodku do Liberce, aby byl doma klid. Měla jsem plán, který jsem hodlala plně zrealizovat.

Učila jsem se celý rok a tak nebylo divu, že jsem na vysvědčení vyvázla s průměrem jedna celá a do Prahy mě vzali bez přijímaček. Na obchodku do Liberce se ale dělaly přijímačky a tak jsem se tam vydala. Našprtaná jsem byla, ne že ne, ale opravdu jsem tam nechtěla nastoupit. O 4 roky bych tímto krokem posunula realizaci svého snu, a kdo ví, jestli bych pak už nebyla na modeling moc stará. Když jsem dorazila na místo, chtěla po mě nějaká naondulovaná bruneta občanku a podpis. Byla tak nepříjemná, že jsem měla sto chutí jí říct, že její účes už dávno vyšel z módy a že jestli se špatně vyspala, tak ať si to ráčí vybít na někom jiném. Chtěla jsem však být milá a utěšovalo mě, že se sem už nikdy nepodívám. Sedla jsem si do poslední lavice a tiše čekala, až rozdají testy a spustí časomíru. Napínali nás dobrou půl hodinu, než přišel postarší učitel v rádoby padnoucím obleku skládajícím se z hnědých kalhot, khaki saka a růžové košile s flekem pod límečkem, o kterém radši nechci vědět, co ho způsobilo. Byl absolutně out a mluvil tak potichu, že jsem se musela naklonit, abych slyšela, co říká. Nepostřehla jsem sice úplně všechno, ale z toho mála jsem pochopila, že test je šíleně těžkej a zvládnou ho jen ti nejlepší z nejlepších a to nikdy ne na více než 85 %. První, co mě napadlo, bylo to, že si chtějí jen zvyšovat dobrou pověst, i když jsou jen obyčejnou střední školou, jakých je v celém Česku snad tisíc. Test rozdali nějací dva aktivisti v prvních lavicích, holka s růžovým pruhem v černých vlasech a zrzavý kluk s velkým beďarem na čele. Když si tihle aktivní studenti sedli zpátky do lavic, zatvářila se učitelka nesmírně vážně a pisklavým hlasem řekla: „Můžete začít, máte na to 60 minut. Piště prosím čitelně a výsledky dvakrát podtrhněte. Nečitelné nebo neoznačené zápisy a odpovědi nebudou uznány. Začínáme Teď!“ Všichni sklonili hlavu a začali psát. Učitel zatím začal procházet lavice a dívat se všem přes rameno. Znervózňovalo mě to, musel si myslet, že jsem úplně pitomá, ale můj plán mi nemohlo zhatit nic. Otázky byly tak primitivní, že jsem čekala, že brzy někdo přijde, testy nám sebere a omluví se za omyl. Bohužel nikdo nepřišel a tak jsem jen zaškrtávala odpovědi, o kterých jsem věděla, že jsou naprostým nesmyslem. U matematiky jsem pak vymýšlela úplné hlouposti, i když jsem přesně věděla, jak se co počítá. Nechtěla jsem studovat obchodku, nechtěla jsem zůstat doma, nechtěla jsem být sekretářkou, nebo kancelářskou krysou. Chtěla jsem chodit po mole, být obletovaná, poslouchat lichotky, jezdit do exotických zemí. A nehodlala jsem ustoupit ani o píď. Po 20 minutách jsem test odevzdala, otočila se na podpatku a vyrazila ze dveří pryč z téhle hnusné školy. Máma na mě už venku čekala. „Tak co, bylo to těžký? A jaký máš pocit?“ vyslýchala mě jako policajt a hrabala se přitom v tašce. „Blbý, vůbec jsem nevěděla, bylo to hrozně těžký,“ zalhala jsem a rychle jsem si nacpala do pusy nanuk, který mi máma koupila a který tak vehementně hledala v tašce, abych jí dala patřičně najevo, že se o tom dál bavit nehodlám. O měsíc později přišly výsledky, a jak jsem čekala, nepřijali mě. Na povel jsem se rozbrečela, ani nechápu, jak se mi to povedlo, a zahrála zdrcenou nejlíp, jak jsem mohla. Máma mě utěšovala, slibovala, že podáme odvolání a určitě mě vezmou (sama tomu určitě nevěřila, ze 75 bodů jsem jich dostala 13) a už šla hledat na internetu informace o tom, jak nejlépe napsat odvolání, abych měla co největší šanci na přijetí. Včas jsem jí však zarazila. Už 14 dní jsem měla doma výsledky z Prahy, kam mě podle očekávání přijali, a když jsem je mámě ukázala, tak se sice chvíli zlobila, ale nakonec uznala, že v Praze je více možností a pustila mě. Byla jsem štěstím bez sebe, nic lepšího mě nemohlo potkat.

První noc na intru byla šílená. Byl přímo u silnice a celou noc jezdila okolo auta, která mě budila. Nebyla jsem na to z Vrchlabí zvyklá, takže jsem se moc nevyspala. Ráno jsem vstala pro jistotu už v šest a v půl sedmé už jsem byla na snídani. Na tácku se na mě usmíval tři dny starý chleba, rohlík, že kdybych s ním praštila do stolu tak se rozpadne, a jogurt, jehož trvanlivost končila druhého dne. Vzala jsem tác a šla si pro čaj, který se sléval do hrnečků kousek od pultu se snídaní. Vzala jsem hrnek, který mi připadal nejčistší, a sklonila jsem se k pístu. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nic neteklo. Už jsem to chtěla vzdát, když přišel se smíchem nějaký kluk (dle mého odhadu tak třeťák) a zaklonil páčku, která okamžitě uvolnila zarážku, a čaj se roztekl. Bohužel jsem stála tak nešikovně, že mi ještě horký čaj stekl na ruku, která okamžitě lehce zčervenala. Kluk se okamžitě omluvil, pozval mě na zmrzlinu a než jsem stihla cokoliv říct, jen mi oznámil, že ve čtyři bude čekat před intrem. Stála jsem tam jako zařezaná a než jsem stihla odpovědět, byl pryč. Byla jsem ráda, že se tu se mnou alespoň někdo začal bavit a vypadal v pohodě, protože moje spolubydlící mi absolutně nesedla. Měla vlasy na ježka a nosila zásadně klučičí oblečení. Celkově toho moc nenamluvila, a když, tak mluvila jen o počítačových hrách a snowboardu.

Ve škole byla celkem sranda, sedla si vedle mě taková mini Barbie girl, celá v růžovém a s blonďatými vlasy jí opravdu dokonale připomínala, jen neměla tak velká prsa, která se, jak mi sama sdělila, hodlala za tři roky dohnat plastikou. Nebyla sice nic moc, ale jedno jsme měly společné. Obě jsme toužily po mole. Jelikož nás ve škole drželi jen hodinu a půl a jelikož se intr otvíral až ve dvanáct, rozhodla jsem se pozvat Beátu (tak se jmenovala moje spolusedící) na kofolu. S radostí přijala a k mému překvapení jsme si měly až do jedné o čem povídat. Ve čtvrt na dvě už jsem seděla v intrácké jídelně a hrabala se v něčem, co měla být čína. Ve skutečnosti to byla jen světlehnědá voda s nastrouhaným zelím a sem tam kousíček kuřecího masa. Prostě UHO. Naštěstí se dal jíst alespoň ten kuřecí vývar, který jsem si dvakrát přidala. Nestrávila jsem na obědě více jak dvacet minut, takže mi po příchodu na pokoj stále zbývalo více než dvě hodiny do rande. Byla jsem dost nervózní, nejvíc jsem se bála asi toho, že tam budu čekat a on a jeho kamarádi mě budou z okna špehovat a smát se mi. Menším problémem, ze kterého jsem však taky měla dost hrůzu, byla možnost, že se z něj vyklube totální pitomec. Rozhodla jsem se, že přestanu přemýšlet nad takovými nesmysly a radši se pořádně připravím. Když jsem si dala teplou sprchu a omyla si vlasy citronovým head&shouders, vrátila jsem se na pokoj a vlasy kartáčem pořádně vyfoukala. Získala jsem parádní objem, takže vlasy jsem měla z krku a zbývalo jen najít vhodné oblečení. Otevřela jsem skříň a se zklamáním jsem zjistila, že tu nemám nic, co by se na rande hodilo. Všechny lepší šaty a sukně jsem nechala doma, opravdu jsem nečekala, že mě hned první týden někdo pozve na rande. Nakonec jsem asi po půl hodině vybrala černý dlouhý legíny a k tomu dlouhé bílé tílko s pleteným vzorem na zádech. Ještě než jsem se oblíkla, namazala jsem si celé tělo vonným krémem s granátovým jablkem, a vybrala větší visací náušnice. Když už do čtyř zbývaly jen dvě minuty, nazula jsem páskové sandály na dvanácticentimetrovém podpatku, zamkla pokoj, klíče odevzdala na vychovatelně a odešla. Když jsem vyšla ven, zahlédla jsem ten nejkrásnější úsměv na světě. Ani mi nevadilo, že neznám jméno pana dokonale nádherného. Vlastně mi to v tu chvíli ani nedošlo.

Vydaly jsme se do nedalekého baru Max 2 a on pro nás oba objednal kofolu. Usmívala jsem se na něj celou dobu jako pitomec a teď mi bylo jasné, že musím konečně něco říct. „ Jak se vlastně jmenuješ?“ vypadlo ze mě po dvouminutovém přemýšlení o tom, jak mám začít hovor. Jak duchaplné. „Jéé, ajóó, promiň, mně to vůbec nedošlo. Já jsem Ondra,“ napřáhl ruku směrem ke mně a já cítila, jak rudnu. Sledovala jsem jen tu ruku, všechno ostatní pro mě přestalo existovat. Hlavou mi běžela jen jediná myšlenka, jen pomyšlení, že za pár vteřin se dotknu jeho ruky a ucítím jeho hladkou kůži. „Denisa,“ zašveholila jsem nakonec a podala mu ruku se širokým úsměvem na rtech. Ten úsměv mi oplatil a já byla zase v sedmém nebi. Mluvili jsme snad dvě hodiny, zmeškali jsme i večeři, a proto mě pozval na pizzu. Pizzerie byla přes ulici, takže zaplatil a přesunuli jsme se tam. Objednali jsme dvě Hawaie a u stolu, který byl nejvzdálenější vstupním dveřím, jsme čekali, až přinesou večeři. Ani jsem pořádně nevnímala, co říká, jen jsem si užívala pohled na ten nádherný obličej a vymakané tělo, když jsem slyšela, jak říká: „Mohla bys být modelkou, máš k tomu všechny předpoklady. Mohl bych to zařídit, kdybys chtěla,“ čučela jsem na něj snad minutu, než mi došlo, co řekl, a vykoktala jsem ze sebe: „Cože? Vážně? Víš … Já … Jo, je to můj životní sen. Ale jak bys to mohl zařídit? Znáš někoho z branže?“ byla jsem tak v šoku, že jsem jen stěží dala dohromady ty dvě souvislé věty. „Víš, moji rodiče organizují módní přehlídky. Mohl bych to domluvit na příští týden,“ měla jsem pocit, jako když se mi to zdá. První den v Praze a už mám nakročeno ke splnění svého snu. „Dobře, to beru, to nebude problém,“ usmála jsem se a uvnitř jsem křičela radostí. Nic nemohlo být lepší než tohle. „Tak fajn,“ usmál se Ondra a jen dodal: „Už bychom měli jít, za chvíli končí vycházky.“ S úsměvem jsem se zvedla, Ondra šel zaplatit a vydali jsme se na intr. Cestou už jsme si neřekli ani slovo, jen jsme se u vychovatelny rozloučili a šli jsme každý do svého pokoje. Byla jsem šťastná, splnění mého snu se blížilo.

Nechtěla jsem rodiče nijak rozhazovat počátkem své zářné kariéry, nikdy mi v tomhle oboru moc nefandili a koneckonců to nebylo ani stoprocentní. Pro jistotu, a taky abych udělala co nejlepší dojem, jsem v sobotu prohrabala všechny své fotografie a vybrala ty nejlepší z nich. Patnáct fotek obličeje a dvacet fotek postavy by snad mělo stačit. Několikrát už jsem si vyzkoušela profesionální focení, naši mi ho zaplatily k narozeninám a k Vánocům, takže jsem teď měla alespoň materiál, kterým jsem se mohla pochlubit. Fotky však byly už půl roku staré, a tak jsem se rozhodla nafotit jich ještě pár. Zavolala jsem své nejlepší kámošce a poprosila jí, aby mi přijela pomoct. Neváhala a během půl hodiny byla u mě. „Páááááni, no to je super. A co ten kluk? Líbí se ti?“ vyzvídala Adéla jako nějaká puberťačka. Ale jedno jsem uznat musela: „Jo, je děsně krásnej. Má dokonalý tělo a tak strašně sladkej úsměv. Musela bys ho vidět,“ začaly jsme se smát. „Teď bych ale potřebovala ještě pár fotek, abych měla co ukázat. A musíme vybrat nějaký šaty a boty,“ vyhrkla jsem a nevěděla, kde začít. Adéla to vyřešila za mě, popadla foťák, který měla opravdu úžasný, protože se rozhodla studovat fotografii a protože jí v tom rodiče plně podporovali, a začala mě fotit. „Počkej, na momentky nebudou zvědaví, to chce něco extra,“ pokárala jsem ji s úsměvem a obě jsme se vrhly ke skříni. Vybraly jsme krajkované černé šaty, které výborně vynikly na mé světlé kůži, a k nim lakované černé lodičky. Nezapomněly jsme ani na námořnické plavky (tmavomodré s bílými proužky) a vyběhly jsme na zahradu, abychom mohly začít s focení. Když už jsme byly připravené a Adéla už málem zmáčkla spoušť, tak jsem si uvědomila, že by vypadal dobře mámin klobouk, který měla na chodbě, a tak jsem pro něj hned utíkala. Byl to bílý slamák s černou mašlí, takže dokonale podtrhoval můj outfit. Postavila jsem se do půlky zahrady pod naši krásnou jabloň, opřela se o ni, chytla si klobouk a koukala se směrem vzhůru, tak jsem to totiž viděla v jednom módním časopise. Adéla udělala cvak cvak, pochválila mě a zavelela, abych změnila pózu. Stoupla jsem si tedy vedle, stáhla si klobouk do čela a trošku zvedla bradu. Široký úsměv celý výjev krásně doplnil. Cvak cvak a: „Změna!“ zavelela Adéla. Stoupla jsem si bokem ke své dvorní fotografce, zaklonila hlavu, chytila si klobouk a zařvala: „SÝÝÝÝÝR!“ Adéla se rozřehtala a málem upustila svůj šíleně drahý Kodak. „Změna, slečno modelko,“ usmála se a přitáhla si foťák k oku. Nahodila jsem ještě pár pěkných póz a šla se převlíknout do plavek. Když jsem byla už převlečená, uvelebila jsem se na lehátku, sluneční brýle si přidržela na špičce nosu a sklonila hlavu. Cvak cvak, další póza. Uvelebila jsem se s rukama za hlavou a dělala jsem, že se opaluju. Cvak cvak. Nakonec jsem se ještě párkrát vyfotila u bazénu, oblékla se do domácích tepláků, a když jsme uklidily vše co jsme potřebovaly pro efektivní focení, sedla si Adéla k počítači, a protože byla o dost víc šikovná, co se techniky týče, tak naházela fotky z foťáku do počítače, vybrala ještě ty, které jsem měla v tištěné podobě už připravené, a vše hodila na cd, které jsem se chystala předvést a ukázat svému příštímu zaměstnavateli. „Děkuju, jsi zlatá,“ poděkovala jsem Adéle za její obětavost, když jsme se loučily. „Není zač, co bych pro svou supermodelku Denisku neudělala, že,“ zasmála se a odešla. Zavřela jsem za ní dveře a říkala si, že je to nejlepší kámoška, jakou jsem mohla najít.

Nedělní podvečer jsem trávila sezením na okně a vyhlížením pana dokonale nádherného. Když jsem ho po dvou hodinách, někdy kolem deváté večer, zahlédla ve vedlejší ulici směřující k intru, vypálila jsem z parapetu a řítila se chodbou za ním. „Tak kdy?“ vyhrkla jsem, aniž bych ho předem třeba pozdravila. Začal se smát. „Ahoj,“ řekl pobaveně a než jsem stihla zareagovat, dodal: „V pátek v osm v jednom pražském klubu. Bude tam víc holek, co se chtěj stát modelkou, tak si dej záležet, ať mě neshodíš,“ mrkl a kývl hlavou na kámoše, který nás celou dobu poslouchal a který pochopil, že je konec diskuse a může se jít. Byla bych radostí bez sebe, kdyby to byl kterýkoliv jiný den. V pátek bych měla jet domů a ne vysedávat v baru. Jenže chci být modelkou a zapřísáhla jsem se, že pro to udělám všechno. A taky že jo! V úterý večer jsem zavolala mamce, že přijedu až v sobotu odpoledne, protože jedna spolužačka pořádá seznamovací večer a celá třída si jde někam sednout. Samozřejmě jsem nezapomněla dodat, že bych byla jediná, kdo by nepřišel, a všichni by si mysleli, že jsem jen nafoukaná bloncka, která ani nestojí o jeden večer u kofoly. „No dobře. Ale kde budeš spát?“ vyzvídala máma. Vážně by byla skvělý policajt. „No u Beáty přece, už jsme domluvené. Chceš na ní číslo?“ Beáta byla samozřejmě obeznámená s mým plánem a byla ochotná mě za každou cenu krýt. „To je dobrý, ty bys mi přeci nikdy nelhala,“ řekla máma tak upřímným hlasem, že jsem se až zastyděla, ale nedalo se nic dělat. Jít do baru s klukem, kterého znám sotva týden by mi nedovolila, to bylo stejně tak jistý, jako že ráno vyjde slunce na východě a večer zapadne na západě. „Jasně,“ řekla jsem a jen dodala: „ tak ahoj, hezky se vyspi a pozdravuj taťku,“ zavěsila jsem dřív, než stihla odpovědět. Bylo mi smutno a bylo mi blbý mámě lhát, ale opravdu to nešlo jinak. Aspoň, že Adéla s Beátou mě podporovaly a mohla jsem jim říct pravdu bez jakékoli úpravy skutečnosti.

S Ondrou jsem byla domluvená na devátou večer. Měli jsme se sejít na Václaváku, odkud mě měl odvézt do baru. Jelikož se intr zavírá už ve tři, ani jsem se neobtěžovala tam jít. Sbalila jsem cestovku už ráno a vzala ji s sebou do školy. Výjimečně jsme končili už v půl jedné, takže jsem měla dost času na přípravu. Domluvila jsem se s Beátou, že nejdřív hodíme moje věci k ní a pak pojedeme nakupovat, abych udělala parádní dojem. Ven jsme se dostaly až kolem třetí, Beáty mamka nás totiž odmítala pustit bez oběda (udělala báječnou rajskou). Prošly jsme snad miliardu obchodů, než jsme narazily na ty správné šaty. Blyštily se, měly šmrnc. Byly poseté černými flitry a zářily ve výloze, slyšela jsem, jak na mě volají, musela jsem je mít. Měla jsem vážně štěstí, ty šaty mi byly souzené, měly totiž poslední v mojí velikosti. Zalezla jsem do kabinky a Beáta na mě čekala venku. Když jsem je oblékla, nemohla jsem se vynadívat. Dokonale obepínaly celé mé tělo a přitom mi báječně seděly. Končily asi patnáct centimetrů nad koleny, rukávy těsně pod loket a vykrojená záda až k hýždím. Černé třpytivé flitry zářily na mé světlé kůži ještě víc než ve výloze. Musela jsem je mít. Když jsem vyšla z kabinky, Beáta se nezmohla na slovo. Poznala jsem, že si myslí přesně to, co já. Nebyly sice nejlevnější, ale naši na mě díkybohu nešetřily, takže zásoby kapesného na tenhle nečekaný výdaj bohatě stačily. Bohužel, už nevyšly peníze na boty a kabelku, ale to pro změnu zachránila Beáta. Měla doma luxusní černé semišky na vysokém podpatku a ladící kabelku. Už jsem jen sehnala obří černé náušnice, které model doplní. Nákup jsme dokončily asi v šest a už v půl sedmé jsme seděly u Beáty v pokoji a hledaly na googlu nějaký vhodný účes. Zvolily jsme polorozpadlý cop nasměrovaný k jedné strany, aby vynikla alespoň jedna náušnice. Žádné další doplňky už jsem nevolila. Na chvíli nám dal účes zabrat, ale stíhaly jsme úplně v pohodě. Ještě jsem se stihla namalovat. Zvolila jsem světle hědý stín překrytý ve vnějším koutku tmavším stínem a lehce růžový lesk na rty. Nechtěla jsem vypadat lacině, šaty byly samy o sobě dost výrazné, bylo by zbytečné se líčit nějak víc. Za dvacet minut devět už mi Beáta mávala do okénka metra a já si to šinula rovnou na Václavák, kde na mě už čekal Ondra. Seděl v parádním černém nablýskaném kabrioletu a usmíval se na mě tím nejsladším úsměvem. Přišla jsem k autu, nasedla a s úsměvem řekla: „Ahoj, krasavče,“ zasmál se a dodal: „Ahoj, krásko. Strašně ti to sluší, myslím, že s tímhle zaboduješ,“ a vlepil mi pusu na tvář. Byla jsem v sedmém nebi. Odvezl mě do nějakého luxusního baru na Staroměstském náměstí (ani si nepamatuju, jak se jmenoval, byla jsem z Ondry úplně mimo), něco pošeptal vyhazovači, kterým byl asi tunový chlap s vražedným výrazem, ten si mě nejdříve prohlédl od hlavy až k patě a pak nás bez jediného slova, jen s lehkým kývnutím hlavy pustil dovnitř. Nikdy jsem nic takového nezažila. Všude se to hemžilo krásnými lidmi, všechno světélkovalo a pilo se jen šampaňské nebo víno. Prostě luxus a já měla možnost si ho vychutnat plnými doušky.

„Vidíš támhletoho chlápka,“ zeptal se mě Ondra a zaťukal mi na rameno. Otočila jsem se a uviděla pána v dobře padnoucím obleku, asi padesátiletého, jak se baví s nějakou brunetkou přibližně mého věku. Dost okatě s ní flirtoval, ale možná se mi to jen zdálo. „Hmm, co je s ním?“ zeptala jsem se Ondry, který bez váhání odpověděl: „To je Boris, ten, co tě dostane na molo,“ teď už jsem nebyla schopná jediného slova. Aniž by Ondra počkal na mou odpověď, už mě táhl směrem k tomu muži, který mi měl pomoct splnit si svůj sen. „Ehm, Borisi,“ upozornil na sebe lehkým zakašláním Ondra. „To je, Denisa, mluvili jsme spolu o ní o víkendu,“ dodal a vypadal při tom, že má z Borise celkem strach. Chlápek se zatím pomalu otočil, zkoumavě si mě prohlédl, a když skončil s analýzou mého těla a oblečení řekl: „Těší mě, jsem Boris, klidně mi tykej, to je v téhle společnosti normální,“ jen se na mě usmál, nic víc. Nejspíš čekal na mou reakci. Podala jsem mu tedy ruku a řekla: „Ahoj, já jsem Denisa,“ taky jsem se usmála a čekala jsem zase já na jeho reakci. „Denisa, to je hezké jméno, že“ a rozhlédl se po lidech stojících okolo, i když odpověď od nikoho slyšet nechtěl. „Tak ty bys prý chtěla být modelkou, je to pravda?“ pokračoval a nepřestával mě pozorovat očima, které snad fungovaly jako rentgen. „Ano, už od dětství nesním o ničem jiném, a jsem ochotna udělat pro to cokoliv,“ řekla jsem s takovým nadšením, že to možná bylo až moc. Boris se jen zasmál, takže jsem poznala, že je vše v pořádku. „Opravdu všechno? Tak pojď se mnou na drink. Na nějaký nealkoholický, samozřejmě,“ v tu chvíli, kdy to dořekl, ze mě opadl stres. Napadlo mě, že je to dobrý, že mě nechce opít a tak mi nic nehrozí. Proto jsem se jen zatoulala očima k Ondrovi a počkala na jeho němý souhlas. Jen se usmál a pomalu přivřel oči, z čehož jsem poznala, že není problém. Otočila jsem se tedy a vydala se na bar za Borisem, který tam už dávno seděl. Jen jsem dosedla, už přede mnou stálo jedno mojito (byla jsem si jistá, že nealkoholické, nic mě totiž nepálilo) a já pomalu ucucávala, zatímco si mě Boris nepřestával prohlížet. Seděli jsme na baru asi dvacet minut, než ho vystřídal Ondra. Ten se mnou popíjel ještě tak dvě hodinky.

Bylo to fajn, hrozně fajn. Asi v půl druhé ráno mě Ondra naložil do svého kabrioletu a spolu s další slečnou, jmenovala se Monika, jsme odjeli k němu domů. Tam jsem dostala ještě jednu kolu a šli jsme všichni spát. Monika s Ondrou do jednoho pokoje (což mě trošku mrzelo, myslela jsem, že si ho urvu pro sebe, ale jako modelka budu mít fůru nápadníků a ctitelů, takže jsem nad tím nijak nesmutnila) a já zůstala v obýváku na gauči. Pustila jsem si televizi, dávali zrovna nějaký pořad o životě medvědů. A pak už nic, jen tma

2. „Sladké“ probuzení

Strašně mě bolela hlava. Nevěděla jsem, kde jsem, kolik je hodin, proč mě všechno tak bolí. A proč mám svázané ruce za zády a zalepenou pusu. Snažila jsem se zaostřit, ale byla taková tma, že mi to trvalo dobré dvě minuty. Když jsem konečně začínala rozpoznávat alespoň obrysy věcí kolem, zjistila jsem, že tu nejsem sama. Kousek ode mě ležela ještě jedna dívka, která se ještě neprobudila. Najednou to se mnou strašně škublo a mě došlo, že jsem v nějakém voze a jedu pryč. Začínala jsem panikařit, ale bylo mi to k ničemu, nemohla jsem křičet, bouchat do stěny vozu, nemohla jsem nic. Možná, že to bylo lepší, bůh ví, co by se stalo, kdybych něco z toho udělala.

Čekala jsem, co se bude dít. Dost dlouho jsme jen bez zastávky jeli, ale nedokážu si tipnout, jak dlouho to tak mohlo být. Možná hodinu, možná pět. Ležela jsem na zemi v dost nepohodlné pozici, už jsem ani necítila ruce, když auto prudce zastavilo a já se praštila do hlavy o podlahu dodávky. Tedy alespoň odhaduji, že to byla dodávka, do normálního vozu bychom se dvě nevešly. Slyšela jsem, jak někdo otvírá dveře a prostor, ve kterém jsme byly uvězněné, oslnilo sluneční světlo. Přišli nějací dva muži a hrubě nás obě zvedli ze země. Podívala jsem se do tváře druhé dívky a zjistila jsem, že to byla dívka, kterou jsem včera také zahlédla v klubu a o které Boris říkal, že chce být také modelkou, ale že jsou tam i hezčí dívky a úchylně se na mě díval. Bála jsem se, kam nás vedou, chtělo se mi křičet, ale strach byl silnější než já a proto jsem ani nekladla odpor, když mě vedli neznámo kam. Procházeli jsme zahradou, na jejímž druhém konci stál malý oprýskaný dům. Došli jsme k němu asi za dvě minuty a u vchodových dveří už čekal Boris. První co mě napadlo, bylo to, že to není žádný muž od modelingu, ale obyčejný hajzl. On i Ondra mi lhali, sprostě mi lhali. A obzvlášť Ondrovi to nikdy neodpustím. Já husa mu věřila. Rozbrečela jsem se. Hořké slzy mi stékaly po tvářích, chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Neměla jsem sílu se vzpírat, omdlela jsem.

Vzbudila jsem se v malé místnosti jen s dvěma postelemi, stolem a židlí. Skláněla se nade mnou druhá oběť té lidské hyeny. „Jsi v pohodě,“ zeptala se mě. „Jo, dobrý. Já jsem Denisa a ty?“ představila jsem se. „Daniela,“ odpověděla. „Taky chceš být modelkou, viď?“ konstatovala jsem a snažila se zvednout. Opřela jsem se zády o stěnu za postelí a rozhlížela jsem se po pokoji. Byl tu všude nepořádek, špína a plíseň. „Jo,“ odmlčela se a po chvíli dodala. „A že se nám to vyplatilo, co,“ se slzami v očích si sedla na svou postel. „Slyšela jsem, jak si povídali o tom, že zítra někdo přijede a snad si vybere,“ pokračovala a slepě zírala ven zamřížovaným oknem. „Co vybere,“ vůbec jsem nechápala, o čem mluví. „Jednu z nás přece,“ začala plakat. Ale nenaříkala, jen dál koukala z okna a po tváři se jí valily krokodýlí slzy. „Néé, to néé, to nemůžou,“ začala jsem řvát jako zběsilá. Na chodbě nás asi někdo hlídal, protože se okamžitě otevřely dveře a dovnitř vnikl nějaký svalovec, který na mě zařval: „Sklapni, ty děvko,“ a jednu mi vrazil. Byla to taková rána, že jsem spadla zpátky na postel a už se ani nehnula. Chvíli se na nás ještě koukal, pak odešel a znovu za sebou zamkl. Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne krev. Vylítla jsem z postele a chtěla jsem rozmlátit dveře, naštěstí mě brzy zastavila Daniela, chytila mi obě ruce a nepovolila. Nechápala jsem, kde se v ní bere tolik síly, byla drobnější než já. Později se mi svěřila, že dřív chodila na kick box, protože byla malá a hubená a chtěla se umět bránit.

Naši únosci nás nechaly zavřené v té smrduté vlhké hnusné kobce snad pět hodin, než konečně přišel někdo s jídlem. Dostaly jsme špagety s kečupem, které byly naprosto odporné, ale pořád to bylo lepší než nic. Porce mě sice plně nenasytila, ale bylo to o dost lepší, než nedostat vůbec nic. Když jsem si všimla, že Daniela nejí vůbec, zeptala jsem se: „Ty nebudeš?“ Bylo mi u toho dost trapně, ale měla jsem hlad, že bych snědla snad cokoliv. Daniela se podívala zhnuseně na talíř a jen zavrtěla hlavou. „Vem si to, jestli chceš,“ řekla po chvíli. Natáhla jsem se po talíři a snědla celou porci špaget, kterou tam nechala. Po půl hodině si pro talíře přišel nějaký mladší chlápek v kožené bundě. Podíval se na mě a jen suše řekl: „Otři si hubu, takhle na tebe nebude nikdo zvědavej,“ a hodil po mě kus hadru. Otřela jsem si pusu a vůbec jsem nechápala, o čem to mluví.

Po obědě jsem si chtěla na chvíli lehnout, stejně tu nebylo co dělat, a patrně jsem usnula, protože se mi zdálo, že jsem doma s mámou a že je mi fajn. Když jsem se začínala pomalu probouzet, slyšela jsem, jak Daniela tiše úpí. Chtěla jsem se otočit a podívat se, co s ní je, když jsem zaslechla tiché: „Drž jí pořádně, moc se brání. A ty drž hubu, ty děvko!“ a najednou padla rána, Daniela asi dostala pořádnou facku. Dostala jsem pořádný strach. Ležela jsem otočená ke zdi a měla jsem šílený strach se otočit. Tušila jsem, co se tam asi děje, o to horší byl pocit, že to samé čeká za malou chvíli i mě. Ze své pozice jsem měla dostatečně dobrý výhled na dveře, které vedly z pokoje na chodbu, viděla jsem otevřené dveře a svitla mi naděje na útěk. Bleskově a bezmyšlenkovitě jsem vstala a rozeběhla se ke dveřím. „Ta kráva zdrhá, jdi za ní, dělej!“ slyšela jsem strašný řev a bylo mi jasné, že jestli se odsud nedostanu včas ven, budu toho svého útěku těžce litovat. Doběhla jsem ke dveřím a svitla mi naděje, dveře byly bohužel zamčené a než jsem stihla vymyslet plán B, stál za mnou jeden z těch bastardů a mluvil na mě: „Odsud neutečeš, děvenko, co peklo jednou schvátí, to už nenavrátí,“ snažil se vtipkovat, ale já ho pořádně nevnímala. Popadl mě za zápěstí a táhl mě přes celou chodbu zase zpátky. Když jsem viděla v koutě Danielu zavalenou nějakým velkým prasetem, jak má nohy od sebe, brečí a celý obličej má fialový, dostala jsem takový strach, že jsem se začala chvět na celém těle. „Tak tady ji máte, šéfe,“ řekl a nepřestával mě držet. „Fajn,“ ani se na mě nepodíval, vrazil ještě jednu facku Daniele a vstal. Bylo mi blbě, když jsem viděla, jak ho z Daniely vyndává a ještě mu stojí. Dostala jsem ještě větší vztek. Šel směrem ke mně, chvěla jsem se snad po celém těle a srdce mi bušilo tak hlasitě, že to museli slyšet všichni kolem. Pohladil mě po tváři, pak mi začal ohmatávat prsa a řekl: „Dones provaz!“ Ten co mě držel, mě v tu ránu pustil a odešel pryč. „Tak ty nám budeš zlobit? Nebudeš, holčičko. Však my si tě zkrotíme.“ Obcházel kolem mě pořád do kolečka, sahal na mě, bylo to tak odporný, že se mi chtělo zvracet. Během chvíle se vrátil ten původní chlap s provazem. „Ruce jí svaž za záda. Když zlobí, tak já budu taky.“ Začala jsem se bránit, najednou mi to došlo. Kopala jsem škrábala, ale na dva chlapy jsem byla sama krátká a Daniela by mi sotva mohla pomoci, byla dost zubožená. Nejdřív mě to prase srazilo na kolena a kousek od mojí hlavy si sundalo kalhoty a mně se naskytl pohled přímo na jeho odporné nádobíčko. Vzal ho a přiblížil se s ním až na moje rty. Otíral se mi s ním o ně, bylo to odporné, tekl vzrušením a mně to oblemcávalo celou pusu. Nepovolila jsem, odmítala jsem připustit to, že bych měla ochutnat něco tak odporného. Pak mě hodil na postel a řekl: „Prý je ti teprve patnáct. Tak to bys mohla být ještě panna, viď. Neboj, tohle poprvé se ti rozhodně líbit nebude,“ během proslovu se mi našteloval mezi nohy a vrazil mi ho tam tak prudce, že jsem větší bolest snad nikdy nezažila. Vyhrkly mi slzy a zařvala jsem takovou silou, že to museli slyšet všichni v domě. „Zmlkni,“ rozkázal a vrazil mi takovou facku, že jsem cítila, jak mi hoří celé oko a jak se do něj hrne krev. Celé to mučení trvalo snad patnáct minut, a chvíli předtím, než se udělal, mi ho namířil před obličej a vystříkal se mi přímo na pusu. Pak mi pusu násilím otevřel a držel, dokud mi tam vše nesteklo. Okamžitě jsem se pozvracela a on je poznamenal: „To máš za odměnu, puso.“ Bylo mi zle. Bolelo mě celé tělo, koukala jsem na Danielu, která měla celý obličej fialový (patrně se taky dost vehementně bránila) a brečela jsem jako malá holka.

Nechali nás tam ležet až do rána. Ani jedna jsme se za celou dobu nehnula. Ráno přišel někdo hodně brzy, obě nás sbalil a táhl nás někam pryč z místnosti. Nebránily jsme se, jednak jsme věděly, že to nemá cenu a jednak už jsme neměly na jakýkoliv odpor sílu. Došli jsme do nějaké místnosti v témže patře, kde seděla jakási holka, docela hezká černovláska, která měla po ruce velký stříbrný kufřík s líčidly. „Ahoj, kotě,“ řekl ten, co nás včera znásilnil a políbil jí na tvář. „Ahoj, Tome, tak kdepak ty hvězdičky máš,“ řekla. Poprvé jsem slyšela jméno toho parazita. „Tady jsou, ale nelekni se,“ řekl a před námi se pár chlapů rozestoupilo. Měla na nás parádní výhled. „Koukám, že se slečny pěkně bránily, co,“ zasmála se. Tom se zasmál s ní a jen pokynul rukou, abych přišla blíž. Chlap co mě držel za ruku, mě dotáhl k židli a nechal mě si sednout. Černovláska, která se jmenovala Anna, jak ji Tom později oslovil, se dala do práce. Nejdřív mi na obličej naplácala tunu make-upu a pak se pustila do modrošedých stínů a tmavě hnědé rtěnky. Nakonec mi na hlavu nasadila černou paruku a prý jsem byla hotová. Dva chlapi mi ještě strhali oblečení a nasadili nějaké volné modré šaty bez ramínek a šedé balerínky. Zatímco mě převlékali, šla na líčení Daniela. Dostalo se jí neméně make-upu, oční stíny měla fialové, rudou rtěnku a blonďatou paruku. Pak dostala pro změnu bílé tričko na ramínkách a fialovou sukni po kotníky, k tomu všemu bílé balerínky. Pak nás odvedli přes zahradu tou samou cestou, kterou jsme před pár dny přišli. Konečně jsme mohli cítit čerstvý vzduch. Naložili nás na zadní sedadla auto a Tom, aniž by se na nás podíval, řekl: „O nic se nepokoušejte, kdyby někde něco, jste cizinky a nerozumíte ani slovo česky. Je to jasný, doufám?!“ pak šlápl na plyn a odjížděli jsme do neznámého pekla.

Obě jsme se bály cokoliv říct. Mlčely jsme a zarytě hleděly každá na svůj vyhraněný bod v autě. Najednou jsem ucítila Danielinu ruku na té své. Pootočila jsem hlavu, abych jí viděla do očí, ve kterých se jí zračil neuvěřitelný strach. Bylo mi jasné, že myslíme obě na totéž. Obě jsme chtěly křičet, mlátil do věcí a hlavně chlapů okolo, utéct pryč. Ale nešlo to a tak jsme dál sledovaly míjející krajinu a neřekly jsme ani slovo. Jely jsme dobré dvě hodiny, když jsem si všimla cedule „Pozor státní hranice.“ První co mě napadlo, bylo to, že tohle je konečná, že už nikdy neuvidím svoje rodiče, už nikdy neuslyším ten náš krásný jazyk. Bylo mi do breku, po tvářích se mi valily obří slzy. „Neřvi, rozmažeš si ten make-up a budou vidět modřiny. Hansi, otři jí to nějak opatrně,“ zařval Tom, který mou ubrečenou tvář viděl nejspíš v zrcátku. Hans, chlápek co seděl vedle mě, vytáhl z kapsy použitý papírový kapesníček a začal mi jím přejíždět po tvářích. Patrně se mu to pořádně nedařilo, protože když se Tom podíval podruhé, zčervenal, zastavil u kraje vozovky, vylezl ven, třísknul dveřmi takovou silou, že s sebou Daniela až trhla, jak se lekla, obešel auto, otevřel naše zadní dveře, kývl na Hanse hlavou, jakože má vystoupit a vytáhl mě nevybíravým způsobem z auta. Chytl mě za bradu, natočil si můj obličej směrem k sobě, chvíli se na mě díval a dýchal mi do tváře a pak mi jednu vrazil. „Žádný slzy ti nepomůžou. Ještě jednou si ten sajrajt na ksichtě rozmažeš a dostaneš takovou, že to žádnej make-up nezakryje, je ti to jasný!?“ Řval jako blázen, měla jsem velkou smůlu, že jsme zrovna jeli po nějaké výpadovce a zrovna nejel nikdo okolo, jinak by nás určitě zachránil. Zděšená a zadýchaná jsem mu jen kývla na srozuměnou a modlila jsem se, aby mě pustil. Odhodil mou hlavu stranou a rozkázal, abychom si zase rychle nasedli, protože nemá čas řešit takovéhle problémy a protože musíme do Amsterdamu dorazit včas. V Daniele očividně zatrnulo; zřejmě jí stejně jako mně došlo, že Amsterodam je město bordelů a děvek. Koneckonců jsme vlastně mohly počítat s tím, že nás vezou k tyči a ne na módní přehlídku. Zbytek cesty jsem ani necekla a dost se hlídala, abych se znovu nerozbrečela.

Ještě ten den navečír jsme minuly státní hranici Nizozemska s Německem a od taneční kariéry nás dělilo jen několik hodin. V duchu jsem se modlila, aby bylo vše jinak, abychom skončily jen někde na ulici jako žebračky, nebo aby nás klidně prodali jako otrokyně, jen abychom se nemusely živit vlastním tělem. Věděla jsem, že se modlím marně a že v tuhle chvíli už mi nikdo nepomůže, ale naděje byla krásná, leč pomíjivá.

V noci jsme dorazili do Amsterdamu. Tom zastavil před vykřičeným domem, v jehož výloze stály dvě slečny a ležela třetí. Napravo stála vysoká brunetka, s rozpuštěnými vlasy jen v latexových mini kraťáskách, které jen tak tak zakrývaly to, co měly a ze kterých jí byl ještě kousek zadnice vidět, když se otočila. Nalevo stála menší blondýnka, moc hezká, oblečená do delší noční košilky, která měla průsvitnou látku jen přes prsa, která tak dokonale odhalovala. Ležící dívka měla na sobě tanga kalhotky ze saténu a podprsenku, která vlastně podprsenkou nebyla, protože to byly jen kostice, které podpíraly prsa, ale chyběla látka. Byla z těch třech nejhezčí a jako jediná budila dojem, že si tohle povolání nevybrala. Zakrývala se, jak jen mohla, a zrovna když ležela na břiše tak, aby nešlo nic vidět, přišel do výlohy nějaký tlustší muž, a patrně s nadávkami ji položil tak, aby bylo vše vidět. Když dokončil aranž této dívky, seděla ve výloze opřená o ruce, se zakloněnou hlavou, obě nohy měla pokrčené jednu však směrem dolů, tak aby byly odhaleny části nejintimnějších partií jejího těla. Jak jsem tak pozorovala tyhle tři dívky, ani jsem si nevšimla, že Tom už mluví s tím hrubiánem, který před chvílí šteloval zrzku ve výloze. Najednou jsem cítila, že se na mě někdo dívá. Pootočila jsem hlavu směrem k Tomovi a uviděla jsem, jak na mě a na Danielu oba mlsně zírají. Pak se otočili zády a já jen zaslechla, jak Tom říká: „Kdybych tak moc nespěchal, dal bych si říct znova, ale musím se vrátit pro další várku. Bude to teda těch sto padesát klacků, jak jsme se dohodli, Kurte.“ Prodal nás, normálně nás prodal. Pak už jsme jen viděly, jak nasedá do auta a mizí za rohem posledního domu v ulici. „Ahoj, jsem Kurt. Teď jsem vašim šéfem já. Tom říkal, že jste dělaly nějaký problémy, obzvlášť prý ty maličká,“ podíval se na mě a pak pokračoval: „ale tady to nezkoušejte. Provinění se tady tvrdě trestá. Tak pojďte dovnitř, ukážu vám to tu.“ Dělalo se mi špatně a chtělo se mi zvracet, ale měla jsem takový strach cokoliv říct nebo udělat, bůh ví, jak se tady trestá.

Vešli jsme dovnitř a první co mě zarazilo, byl ten počet holek, které tu pracovaly. Tři tančily u tyče na nějakou písničku, kterou jsem nebyla schopná rozeznat, protože jsem nebyla s to se soustředit, a maximálně pět holek poletovalo mezi klientelou. Další tři byly ve vitríně, což bylo celkem jedenáct holek. Přišlo mi to nějak moc, dům z venku nevypadal tak velký, a počet holek, které se živily tímhle řemeslem, mi přišel dost vysoký. Jedenáct holek, co souloží pro peníze. V duchu jsem se zabývala otázkou, kolik z nich to dělá dobrovolně a kolik se jich sem dostalo takovou cestou, jakou já a Daniela. Když jsem se na ní podívala, zjistila jsem, že je duchem nepřítomná. Zírala pořád před sebe, měla výraz, který značil jedině to, že už se vzdala a že je ochotná udělat co jí přikážou. Já jsem to tak nechtěla a pořád jsem si opakovala, že jednou mě někdo najde a zachrání. Kurt jako by mi četl myšlenky, najednou řekl: „Vaše naděje radši ukončím hned, jsme dost drahý podnik, takže sem Češi ani Slováci nechodí, takže nemáte šanci na záchranu,“ a bylo to všechno v háji. Moje naděje vyhasly a nezbylo mi nic jiného, než se podřídit kruté realitě. Prošli jsme kolem baru, za kterým stály dvě slečny jen v průhledných černých tanga kalhotkách, které vůbec nic nezakrývaly, a prošly dveřmi, za kterými se skrývala dlouhatánská chodba, na jejímž konci byly schody do patra. „Tak tady se pracuje, milé dámy,“ prohodil Kurt s jakýmsi nadšením a pokračoval: „každý pokoj má své číslo, je tu celkem patnáct pokojů. Jak můžete vidět, každá pětice číslic má jinou barvu. Prvních pět je žlutých, dalších pět oranžových a posledních pět je rudých. Ty žluté pokoje jsou nejlevnější, tam to dělaj chlapy, co nemají na lepší nebo chtějí jen nějakou rychlovku, třeba vykouřit“ řekl a otevřel dveře od jednoho pokoje, který byl zrovna volný. Nahlédla jsem dovnitř, byla tam jen manželská postel s modrým povlečením, z každé strany noční stolek a na nich vždy jedna mísa plná kondomů. V rohu pokoje pak stála lampa. Nasucho jsem polkla a cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek při představě, že ho na mě vytasí bůh ví kdo. „V oranžových pokojích se to dělá hostům, kteří jsou ochotní zaplatit trošku víc, těm, co u toho chtějí větší pohodlí,“ popošel kus do chodby a otevřel dveře s oranžovou číslicí. Vybavení bylo stejné jako ve žlutém pokoji, jen tu byla navíc koupelna. „A v červených pokojích,“ řekl a došel až dozadu na chodbu, k pokoji hned vedle schodiště: „šoustají stálí zákazníci nebo ti, co na to prostě mají. Otevřel pokoj a mně se naskytl luxusní pohled na pokoj s televizí, barem se šampaňským, které se chladilo v míse s ledem, a koupelnou, ve které nechyběla vířivka. Kdybych si dost dobře neuvědomovala, že jsem v bordelu, myslela bych si, že jsem v nějakém luxusním hotelu na Maledivách. Bohužel jsem ale byla tam, kde jsem byla, takže mi ani tenhle pokoj nedokázal udělat bůhví jakou radost. Pak jsme vyšli po schodech do patra, kde nám Kurt přidělil pokoje: „Tady budete spát vy dvě, ty máš desítku a ty jedenáctku,“ podával nám klíče a dodal: „kancelář mám dole, ten pokoj bez číslice, převlíkněte se a přijďte do deseti minut dolů. Hadry máte ve skříni,“ a zmizel po schodech dolů. Podívala jsem se na Danielu a vypadlo ze mě jediné: „Až budu, vyzvednu tě.“ Daniela kývla a obě jsme zmizely za dveřmi svých pokojů. Sedla jsem si na postel a rozhlížela jsem se po pokoji. Postel, lampa, šatník a stolek se zrcadlem a židlí, abych se asi měla kde líčit. Pak jsem si všimla dveří vedle postele, vstala jsem a šla se podívat, co je za nimi. Byla to koupelna. Svlékla jsem se a vlezla si do sprchového koutu. Ještě jsem cítila, jak mi to dole hoří od toho prasete Toma. Pustila jsem na sebe horkou vodu a nechala ji jen tak stékat. Stála jsem tam asi pět minut, když jsem si vzpomněla, že mám být za chvíli u Kurta a že trestá i malé prohřešky. Rychle jsem vylezla, osušila se rudým ručníkem a zamířila ke skříni. Otevřela jsem jí a zjistila jsem, že je plná oblečení. Bohužel ne takového, jaké bych si přála. Desatery průhledné kalhotky s nití místo zadního dílu, k nim desatero podprsenek (některé průhledné, jiné pro změnu bez látky), patery noční košilky (také buď průsvitné, nebo s vykrojenými prsy) a na konec tři pruhy, které jsem odhadovala na podprsenky, jedny latexové kraťasy s vykrojeným zadkem a dvě latexové sukně. Dlouho jsem si nemohla vybrat, nakonec jsem šáhla po sukni a rudém pruhu. Když jsem se oblékla, vyšla jsem z pokoje ven a zaťukala jsem na Danielu. Otevřela mi ve stejném modelu, jako jsem měla já. „Modelky jak vyšitý,“ prohlásila Daniela, když zamykala svůj pokoj. Bylo to poprvé, co promluvila od té doby, kdy nás znásilnilo to hovado Tom.

Během dvou minut jsme došly ke Kurtově kanceláři a ani jedna jsme nechtěla zaklepat a vejít jako první. Když už jsem se odhodlala k zaklepání, otevřely se dveře a s vyzývavým pohledem vyšla jakási snědá černovláska. Zhluboka jsem se nadechla a vešly jsme dovnitř. Kurt si zrovna zapínal kalhoty, což jsme vidět nepotřebovaly. Sklopila jsem oči a dívala se do země. Daniela se zatím rozhlížela po místnosti. „Posaďte se děvčata,“ řekl a poklepal na místa na gauči vedle sebe. Nechtělo se mi, ale co jsem měla dělat. Upřímně, jsem se po posledním potrestání od Toma, bála toho, jak vypadá potrestání od Kurta. Sedla jsem si a čekala, co se bude dít dál. Kurt položil ruce na naše stehna a začal je přejíždět nahoru a dolů (dotýkal se při tom skoro našich rozkroků) a začal svůj monolog: „Takže, děvčátka, teď vám stručně vysvětlím, jak to tu chodí. Koukám, že jste si vzaly výlohový prádýlko. To, co nic neodhaluje, se tu nosí do výloh a v těch jsou vystavena děvčata, která zrovna mají krámy, takže to nemůžou dělat. I když se samozřejmě najdou chlapi, co to chtějí hezky na červenou. Těmhle chlápkům plníme přání stejně jako ostatním. Takže tohle oblečení na vás uvidím jedině ve výkladní skříni, doufám, že je to jasný. Všem chlápkům splníte, cokoliv si budou přát, pokud ne, potrestám vás. Dole na chodbě jste si určitě všimly nástěnky, a jestli ne, běžte se pak mrknout. Jsou tam rozepsaný směny u tyče a za barem. Bar se vás prozatím netýká, musíte projít kurzem, který vám začíná zítra odpoledne ve tři. Dorazíte k baru, kde vás zaškolí jedna barmanka, a uvidíme, jak vám to půjde. Snažte se ale, čím dřív se všechno naučíte, tím líp. Asi za hodinu přijde náš soukromý gynekolog, který vás vyšetří a vystaví vám kartu. Každý měsíc vás pak bude chodit prohlížet, abyste byly v pohodě. Taky vás upozorňuju na to, že tady se to dělá zásadně s kondomem, ty jsou na pokojích pravidelně doplňovaný, takže se nebojte. Když budete mít s nějakým chlapem problém, stačí zmáčknout čudlík u nočního stolku. Ten vede k ochrance, která okamžitě dorazí. Až na nechráněnej styk budete dělat všechno, za co si klient zaplatí. Budete klidně i s holkou, je vám to jasný. Ceník je taky na nástěnce, takže si ho prostudujte. Z každých vydělaných peněz vám jde do kapsy 30 %, který si můžete nechat, zbytek mi na konci dne odevzdáte. To je asi tak všechno. Takže běžte a za hodinu ať jste tady,“ vstal a šel ke stolu. Víc už neřekl a ani se na nás nepodíval. Vyšly jsme ven a Daniela zavřela dveře. Obě jsme se mlčky vydaly k nástěnce. „Zítra jsem u tyče já, paráda,“ řekla Daniela a šla se slzami v očích nahoru. Bylo vidět, že neskutečně lituje svého snu, stát se modelkou, a že má ještě větší strach, jak tohle všechno dopadne.

Neměla jsem ani nejmenší chuť stát v tomhle nóbl oblečku na chodbě, a tak jsem sundala ceník z nástěnky a vydala se do pokoje. Zamkla jsem se, svlékla se, lehla si do postele a začala zkoumat ceník. Pokud šlo klientovi (případně klientce) jen o vyhonění nebo vyprstění, zaplatil si 50 eur; když chtěl nebo chtěla vykouřit nebo vylízat, bylo to celých 75 eur; za klasický sex zaplatí 200 eur a za anál 350; pokud touží po nějaké sexuální pomůcce, musí si připlatit 40 eur za každou použitou hračku; extra servis, kdy je společnice (tak se tomu tady říkalo) přivezena až do domu nebo bytu klienta (popřípadně klientky) je taxa stanovena na 300 eur za hodinu (kdo má proboha tolik peněz aby je investoval zrovna takhle?) plus samozřejmě poplatky za hračky a podobně se započítávají navíc; striptýz pak je asi nejlevnější, stojí pouhých 30 eur. Chtělo se mi brečet. Místo modelky je ze mě děvka.

Na chvíli jsem asi usnula. Slyšela jsem jak mi někdo silně buší na dveře. Když jsem otevřela, stál tam Kurt s nějakým chlapem (odvodila jsem si, že je to ten gynekolog), který byl opravdu šíleně nechutný a hnusný. Měl kulaté brejličky, mastné vlasy sčesané na patku a dohladka oholené tváře. Kurt vešel bez vyzvání dovnitř, podíval se na můj noční stolek a řekl: „Koukám, že už sis projela ceník. Doufám, že už chápeš, proč sem Češi nechodí a proč se odsud nikdy nedostaneš zpátky domů,“ zasmál se, ale mě bylo hrozně. „Tohle je pan doktor Kruger, pojď dolů, vyšetří tě,“ prohlásil a otočil se na podpatku. Šla jsem. Došli jsme do Kurtovi kanceláře. Až teď jsem si všimla dveří zamaskovaných stejnou tapetou jako zbytek stěny. Kurt dveře odemkl a za nimi se objevila gynekologická ordinace. Bylo tu vše: koza, ultrazvuk, všechny ty potřeby. „Tak si sundej tu sukni a vylez nahoru,“ ukázal při tom na kozu. Styděla jsem se. Ještě nikdy jsem na gynekologii nebyla a už vůbec bych nikdy nešla k takovému slizákovi. I tak jsem poslechla. Sundala jsem si sukni a vylezla nahoru. S trochou váhání jsem dala pomalu nohy na stupátka a odhalila tak své přirození doktorovi. Sedl si, natáhl si rukavice a pustil se do práce. Bylo to dost nepříjemné a připadalo mi, že ta prohlídka trvá roky. Během vyšetření se mě ptal na první pohlavní styk (odpověděla jsem upřímně, neměla jsem co ztratit), na prodělané vaginální onemocnění, operace a na antikoncepci, kterou jsem nebrala, takže mi okamžitě napsal recept. Když skončil, chtěla jsem slézt, ale Kurt mi to nedovolil. „Ty tam ještě počkej a vám, pane doktore, děkuji. Na stole v kanceláři jsou peníze. Zavřete za sebou dveře prosím, uvidíme se za týden. Těšilo mě,“ usmál se na něj a doktor přikývl. Měla jsem strach, co se mnou bude dělat, a neodvážila jsem se ani pohnout. „No,“ řekl a přistoupil až ke mně. Sedl si na stoličku a díval se mi přímo mezi nohy. Za chvíli mě tam začal i hladit, bylo to tak moc nepříjemné, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na to, aby ze mě dal ty odporné pracky pryč. „Jsi opravdu krásná, víš to. Je tě vlastně asi škoda pro tuhle profesi, ale když už jsi tu,“ najednou se naklonil a začal mě líbat tam, kde jsem to nejmíň chtěla. Rozbrečela jsem se, už jsem nemohla dál a tohle mi rozhodně nepomáhalo. Bylo to nechutné, odporné, odpuzující. Mlaskal při tom a mně se to vůbec nelíbilo. Asi jsem v tu chvíli přestala myslet, dala jsem bleskově nohy dolů a zabránila mu v pokračování. „Tak tobě se to nelíbí? Tak to si budeš muset začít zvykat, holčičko, jiný to tady v tom baráku už nebude,“ zašeptal, ale nechal mě být. V tu chvíli jsem děkovala bohu alespoň za to, že mi jednu nenatáhl a neznásilnil mě. Oblékla jsem si sukni a odešla do svého pokoje. Kurt neřekl ani slovo. V pokoji jsem si dala hodně dlouhou sprchu. Stála jsem pod proudem vařící vody a doufala, že se mi to jen zdá. Po hodinovém sprchování, kdy jsem měla už úplně rozedřenou vaginu od toho drhnutí houbou (chtěla jsem ze sebe smýt tu špínu, kterou na mě Kurt zanechal) a varhánky na prstech jsem vylezla ze sprcháče a vlezla si nahá do postele. Nemohlo mi být hůř. I když jsem se dokonale umyla, cítila jsem se stále špinavá a ponížená. Usnula jsem rychle, ale probuzení za tu celkem krásně prospanou noc, nestálo.

3. První zákazník

Ráno mě vzbudila zima a něco, co mě šimralo na mých nahých prsou. Myslela jsem, že mi do pokoje vlétl nějaký otravný hmyz, protože jsem nechala otevřené okno, ale když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mi u postele klečí Kurt a hladí mě na prsou. „Teď už neutečeš,“ řekl a začal mi líbat bradavky a hladit mě tam dole. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jen nehybně ležela a doufala, že sám přestane. Nepřestal, naopak mě začal líbat pod prsy, na břiše, podbřišku a pak zase zajel jazykem tam, kam předešlou noc. Bylo mi na zvracení. „Nechal bys toho prosím,“ řekla jsem tiše a doufala, že mou prosbu vyslyší. Nestalo se tak. Přejížděl jazykem nahoru a dolů a nakonec mi tam strčil prst. Měl na nehtu nějaký zádrhel, protože to najednou začalo docela škrábat. „Trošku to bolí, přestaň, prosím,“ pronesla jsem plačtivě. Vyndal sice prst, ale to bylo vše, lízat nepřestal. Po deseti minutách se přesunul výš a začal mě líbat na puse. Bránila jsem se, pusu jsem nechtěla ani za nic otevřít, ale to mu nevadilo. Přejížděl po mých rtech těmi svými a jazykem, když najednou nadzvedl svůj zadek, rozepl si poklopec a já cítila jeho slizký žalud na své kůži. Roztáhl mi násilím nohy, které jsem se snažila za každou cenu udržet u sebe; bohužel měl větší sílu než já a během pár vteřin už se otíral svým penisem o mé přirození. Nedlouho na to ho vzal a strčil mi ho tam. Bolelo to, nechtěla jsem, aby to dělal. Plakala jsem, naříkala, prosila, ale nebylo mi to nic platné. Jediné dobré na tom bylo, že nic nevydržel. Během tří minut se udělal. Když vstával a zapínal se, řekl jen: „Umyj se a za dvacet minut ať jsi dole. Dáš si snídani a půjdeš makat. Nechci tě vidět v ničem, co by něco zahalovalo, je to jasný?“ vycházel ze dveří a já doufala, že co nejrychleji zavře, když ještě dodal: „A dej si bacha, ať nezasviníš prostěradlo mým dárečkem, hm,“ netušila jsem, o čem mluví. Vstala jsem a pochopila záhy. Po stehnech mi teklo jeho sperma. Zvedl se mi žaludek a příštích pět minut jsem strávila na záchodě. Když mě hnus přešel, šla jsem se osprchovat. Sperma stihlo za těch pět minut záchodového vysedávání zaschnout, takže jsem vzala houbu, hodně ji namydlila a drhla, co to šlo, až jsem za chvíli měla na kůži pěkný červený flek. Když jsem byla dostatečně umytá, omotala jsem si ručník kolem těla a vyrazila ke skříni. Čekalo mě v ní to co včera, i přesto jsem však doufala, že v ní najdu něco, co by alespoň trošku ukonejšilo mojí ztrápenou duši. Nic. Vše bylo stejně průhledné, takže bylo jedno, co si vezmu na sebe. Sáhla jsem po průhledné košilce a průhledných tanga kalhotkách. Když jsem došla dolů, přisedla jsem si k nějaké blondýně. „Ahoj,“ prohodila jsem, ale ani se na mě nepodívala. „Tady nikdo česky neumí,“ ozvalo se za mnou. Byl to zase Kurt, nedal mi pokoj ani na chvíli. Za ním jsem viděla Danielu. Byla ostříhaná na mikádu a přitom měla tak krásné vlasy. „Proč jsi to udělala, Dany?“ zeptala jsem se a dost jsem se divila. „Musela jsem,“ odvětila a Kurt dodal: „A tebe to čeká taky, až se najíš. Jsou tu tak ostříhané všechny, aby nemohly skrývat bradavky,“ smál se. On se smál a přitom mi chtěl vzít moje krásné vlasy. „Ne, to nechci,“ snažila jsem se protestovat, i když mi rozum říkal, že to nemá smysl. Když jsem dojedla, odvedl mě do své kanceláře, kde už čekala nějaká polonahá slečna, co mi pak ustříhla během dvou minut moje nádherné vlasy. Vypadala jsem jako idiot. Koukala jsem se na sebe do zrcadla a nadávala jsem si, jak jsem mohla být tak pitomá a takhle skončit.

Dostala jsem sice na chvíli volno, ale stejně jsem neměla co dělat. Vyžádala jsem si proto u Kurta nějakou tlustou knížku. Obstaral mi ji během půl hodiny a já se vrhla do čtení Hugových Bídníků a doufala jsem, že tam někdo bude větší ubožák než já. Bohužel v knížce žádná děvka nebyla. I když je pravda, že Fantima byla chudák, to jo. V poledne jsme dostaly dobrý oběd, Kurt nám nechal přivést čínu s rýží, pochutnala jsem si, nemůžu říct, že ne, a ve dvě odpoledne se začali scházet první klienti. Budili ve mně dojem tátů od rodin, odpoledne místo tenisu za děvkama a večer hezky v klidu doma s rodinou; manželky mají na starosti děti a na manželské povinnosti tak trochu zapomínají. Seděla jsem sama na baru, popíjela mojito a modlila jsem se, aby mě nikdo nechtěl. Daniela se zatím vlnila u tyče a Kurt ji chodil každou chvíli napomínat, že to dělá špatně, že musí pořádně třást prsama a roztahovat nohy. Zděšená Daniela z něj měla takový respekt, že se slzami v očích dělala všechno, co chtěl. Pak přišel Kurt za mnou. „Přišla tvoje chvíle,“ řekl a mě se zatmělo před očima. „Cože?“ zeptala jsem se dost hloupě. „Jedno pivo,“ zavelel barmance, která ho okamžitě přinesla. „Vem to, dones to támhletomu chlápkovi a buď přítulná. Patrně si nebudete rozumět, ale to je úplně jedno, ať si s tebou dělá, co chce, hlavně ať pak zaplatí,“ řekl a odešel. Podívala jsem se na toho chlápka. Byl to docela hezký muž, byl oblečen do skvěle padnoucího obleku a já si říkala, že ten by mohl být aspoň slušný. Vzala jsem pivo a vydala se za ním. „Beer?“ zeptala jsem se. Zvedl hlavu, usmál se a přikývl. Měl krásný úsměv. Podala jsem mu ho a přisedla si k němu v dost velké vzdálenosti. Když jsme seděli vedle sebe a on si mě se zájmem prohlížel, těkala jsem očima po místnosti, a když jsem uviděla Kurta, měla naštvaný výraz a dával mi posunky najevo, abych si sedla o dost blíž k němu a začala se tulit. Udělala jsem to. Po chvíli mě začal líbat. Pak se zeptal: „Sex?“ Vstala jsem a zavedla ho na chodbu. „Yellow, orange, red?“ Asi tu byl stálým klientem, protože zvolil červenou. Zapadli jsme do místnosti a já najednou nevěděla, co mám dělat. Stála jsem tam a dívala se na něj. Asi poznal, že jsem v týhle branži nová, protože mě začal sám líbat a hladit po celém těle. A zase se objevil ten nepříjemný pocit. Najednou mi začal drtit prsa a já ucítila jeho ztvrdlé nádobíčko. Pak se něco změnilo. Nebyl tak šarmantní, nebyl něžný. Strhal ze mě oblečení, hodil mě na postel a začal mě kousat do … však vy víte kam. Bolelo mě to, křičela jsem bolestí. Pak jsem si vzpomněla na tlačítko vedle nočního stolku, zazvonila jsem a během deseti vteřin vlítla do pokoje ochranka. Nebylo mi příjemné, že mě vidí s roztaženýma nohama a cizím chlapem mezi nimi, ale byla jsem ráda, že jsou tu. „Strašně to bolí, kouše mě tam a mně se to nelíbí,“ řekla jsem a myslela si, že to pochopí. Místo toho strašně zvážněli a ten nejtlustší z nich řekl: „Platí si za to? Platí! Tak přestaň dělat fóry,“ nevěřila jsem svým uším. Pak ještě dodal: „Excuse her, she´s new,“ a odešel. Nechápala jsem to, nechali mě tu trpět, jen aby vydělali. Chlápek kousal dál, a když už jsem jí skoro ani necítila, začal mi ho tam strkat a ani si nevzal kondom. Zašmátrala jsem do misky na kondomy, co ležela na stolku a jeden mu podala. Chvíli jsme na sebe zírali, než jsem pochopila, že chce, abych mu ho nasadila já. Pak mi ho tam strčil a už to bylo. Prvních pět minut byl nahoře on. Nebolelo to, ale bylo to nesmírně odporné. Pak jsem musela být nahoře já. Byla jsem dost nemotorná, proto mě pak převalil na záda a strčil mi ho tam zezadu. Pak vyklouzl ven. Myslela jsem, že mu nechtěně vypadl, ale bohužel to nebyla pravda. Vyndal ho schválně, aby mi ho mohl strčit do zadku. To už opravdu bolelo. Měla jsem pocit, jako bych tam měla neskutečně velké víte co a nešlo to ven. Taky jsem dostala strach, že pak neudržím stolici. Bohužel jsem to nebyla já, kdo by měl mít problém s udržováním lidských tekutin. Vyndal ho a chvíli se nic nedělo. Myslela jsem si, že se udělal a že je se vším konec, ale nebyl. Teď mělo přijít to nejhorší. Ucítila jsem něco teplého na zádech, teklo to a kolem se rozhostil neskutečný pach. Pak mi to teklo po zadku a po stehnech dolů. Rychle jsem se otočila a zjistila jsem, že se na mě vyčůral. Zvedl se mi žaludek a vypádila jsem do sprchy. On běžel za mnou s čistým kondomem v ruce. Před sprchou si ho rychle nasadil, vytáhl mě ven, opřel o výřivku a strčil mi ho znova do zadku. Během pěti minut se udělal, sundal si kondom, sroloval ho a donutil mě vylízat jeho obsah. Nejdřív jsem se bránila, pak mě ale chytl za hlavu a nacpal mi ten kondom přímo na pusu.

4. Všichni nejsou stejní

Jsem tu už nějaký ten pátek. Naději na vysvobození jsem už dávno opustila. A Daniela taky. Je jednou z nejlíp vydělávajících, Kurt si ji střeží jako oko v hlavě a prodává ji jen těm nejlepším zákazníkům. Já jsem spíš slabší průměr. Nejčastěji pracuju ve žlutých pokojích. Je to prasárna, upocení chlapi se na mě lepí jako vosy na bonbon a většinou mají ty nejnechutnější požadavky. Daniela je na tom o hodně líp. Pracuje s muži v oblecích, kteří se umějí chovat. Říká, že sex s nimi není tak odporný, i když ani ona si ještě nezvykla na to, že ji živí vlastní tělo.

Dneska mám šichtu u tyče. Není to tak strašný jak se zdá. Nebo lépe řečeno, mohlo by to být horší. Když je holka u tyče, stačí většině chlapů jen koukání. Málokdy se odtud holka dostane někomu do postele. Oplzlý a uslintaný obličeje jsou sice nic moc, ale je to lepší, než když je máte přímo na kůži.

K tyči jsem si oblékla průhlednou košilku a tanga. Už jsem si na nahotu víceméně zvykla a nedělá mi takový potíže jako na začátku. Nechci tu být za citlivku, s takovou bych daleko nedošla. Nebrečím, nestěžuju si. Jsem živá a zdravá a to mi stačí. Musí mi to stačit.

„Hej, baby!“ Nereaguju. Takových tu je. Jen koukají a mají plnou pusu řečí. Stejně se udělá dřív, než bych stačila sejít z pódia. „Heeeeeej, bejby!“ Pořád křičí, nechápu proč. Proč tak nahlas? Najednou vidím Kurta, jak se ke mně blíží s naštvaným obličejem. Nechápu, co se děje. Tančím jako vždycky. Tanečnice jsem dobrá, lepší než ostatní holky. Je to taky to jediné, co mi tu jde. „Neslyšíš? Chce tě! Tak slez z tý tyče a koukej ho obsloužit!“ Kurt je rudý v obličeji, což znamená, že je opravdu hodně naštvaný a že mě nejspíš nemine trest. Na pódiu mě střídá Hannah. U tyče jí to pravda moc nejde, ale v posteli je prý božská. Jestli je to pravda, nevím, ale zákazníků má nejvíc a všechny v rudých pokojích. Nikdo jiný si ji dovolit nemůže. Má úplně jinou sazbu, než my ostatní.

Během dvou minut se ocitám v oranžovém pokoji s chlápkem, který se představil jako James Bond. Prý mu mám říkat agente. Zase nějaká hloupá hra. Chodí jich sem takových spousta. Chlápci od rodin, nebo ti, kteří nikoho nemají. Jsou to nuly, které potřebují, aby je chvíli někdo poslouchal, aby nad někým měli moc. Aspoň na chvíli. Upřímně je James Bond ještě dobrá alternativa. Měla jsem tu třeba Supermana nebo Patrika Swayzeho. Je to prostě hra. Tyhle chlapi toho navíc většinou moc nevydrží, takže jsme za chvíli hotovi a já to mám rychle za sebou.

„Tak agente, jak si to přejete?“ připadám si trapně, když se slyším to říkat, ale jiná možnost není. „Jen si lehni a roztáhni nohy!“ Fajn. Bude to stejné jako vždycky. Deset minut hekání a pak konec. Obleče se, zkasíruju ho a půjde spokojeně domů. Lehla jsem si a roztáhla nohy přesně tak, jak to chtěl. Jen mě viděl, začal se klepat. Ležela jsem tam a čekala, co se bude dít. „Panties!“ Bože, kolikrát jsem už tohle slovo slyšela. Udělala jsem, co po mě chtěl. Sundala si rudé krajkové kalhotky a čekala, co se bude dít dál. „Play!“ Proboha, to je jako na psa. Vložila jsem si ruku do klína a začala si hrát. Blaženě jsem u toho vzdychala a kousala se do rtu. Představovala jsem si, jak mi to dělá někdo, s kým opravdu chci. Netrvalo dlouho a chlápek se udělal jen z toho, že na mě civěl. K mému překvapení jsem se však udělala i já. Poprvé. Poprvé v životě a poprvé, co jsem tu, jsem ucítala vlnu nadšení a radosti. Ulevilo se mi, když jsem si všimla, že chlápek už je oblečený a jen čeká na vyúčtování. „Twenty,“ řekla jsem, přestože jsem vůbec nevěděla, kolik mu mám namarkovat. Tohle po mně chtěl jako první. Dal mi dvacku a odešel. Vrátila jsem se k tyči a modlila se, aby dnes nechtěl ještě někdo jiný. Svým způsobem jsem byla šťastná. Co to se mnou ten orgasmus udělal?

Tu noc už jsem jiného zákazníka neměla. Peníze jsem odevzdala a šla si lehnout. Bylo kolem páté. Jak jsem padla, tak jsem usnula. Ze šichet u tyče bývám dost unavená, člověk se celou noc vlastně nezastaví. I když to není tak namáhavé jako prosouložená noc. Musím se pořádně vyspat, večer mě čeká práce na pokojích.

Vzbudil mě Kurt, bylo něco kolem půl druhé. „Vstávej, je tu zákazník!“ Zákazník? Odpoledne? Nechtělo se mi tomu věřit. Bordel se otevíral až v devět večer. Kurt mě táhl chodbou k sobě do kanceláře. Otevřel dveře a v křesle pro hosty seděl u jeho stolu neznámý zákazník. Vypadal bohatě. Neviděla jsem mu do obličeje, ale seděl tam v parádně padnoucím obleku, u krku se mu rýsoval límeček bílé košile a na nohou měl tak naleštěné lakýrky, že bych se v nich jistě viděla, kdybych se nad ně sehla. „Tak Vám ji vedu pane,“ prohlásil Kurt a nechal mě stát nahou přede dveřmi své kanceláře. Chlápek v obleku se otočil čelem ke mně a já zůstala jen s úžasem zírat. Věřte mi, že krásnějšího chlapa jsem v životě neviděla. Mohlo mu být tak kolem sedmadvaceti, měl ostře řezané rysy v obličeji a na bradě sexy strniště. Tajil se mi z něj dech. Nechápala jsem, proč zrovna já, když mohl dostat Hannu nebo Danielu. Sem jsem patřila ke slabšímu průměru a určitě jsem mu nemohla nabídnou nic, co by si asi zasloužil, nebo spíš, na co měl. Najednou mi došlo, že před ním stojím úplně nahá. Rukama jsem si zakryla prsa a rozkrok, bylo to ale celkem pozdě, už mě stejně viděl. Pohladil mě po tváři a usmál se. Musel na mě být vskutku krásný pohled. Byla jsem rozespalá, neučesaná a nahá. „Je vaše, pane. Můžete si s ní dělat, co chcete.“ Sklopila jsem oči k zemi. Tak moc jsem se před krásným mužem styděla. On mě jen vzal za ruku, otevřel dveře a odešli jsme. Asi se s Kurtem domluvil ještě dřív, než pro mě přišel. Vzal mě až úplně dozadu, do jednoho z nejlepších pokojů. Jako by tu byl zaměstnaný on a ne já. Styděla jsem se, tak strašně jsem se styděla. „I … I need to go to the bathroom,“ pronesla jsem a vrhla se do koupelny. Všechny byly vybaveny ústní vodou, aby si holky mohly vypláchnout po polykání pusu. Vypláchla jsem si, učesala se a umyla si obličej. Oholená jsem byla od včerejška. Nějak mi záleželo na tom, abych se mu líbila, i když jsem nevěděla, kdo to je a jestli ho ještě někdy uvidím.

Když jsem vyšla z koupelny, krásný muž seděl na posteli a díval se na mě. Nebyl svlečený, ani na mě nijak mlsně nekoukal, prostě se díval. Díval se do očí, to většina klientů nedělá, chtějí si jen užít. Tenhle byl jiný. Jako bych doufala, že mě zachrání, nebo že mi dá něco, co nikdo jiný nedokázal. „So...“ nevěděla jsem, co říct, ale taky jsem tu nemohla celé odpoledne takhle stát. „Pojď ke mně,“ vybídl mě a natáhl ke mně ruku. Proboha, on mluví česky! Dala jsem mu svou dlaň do jeho a tělem mi projel takový zvláštní pocit. Jako zásah elektřinou, jenom ne tak nepříjemný. Sedla jsem si vedle něj a čekala, co se bude dít. Nedělo se nic, prostě se díval. Nedotýkal se, nemluvil, jen tam tak seděl. „Proč já?“ vypadlo ze mě po chvilce. „Jsou tu mnohem lepší dívky, máte určitě navíc.“ Byla jsem si jistá tím, že každá by byla lepší než já. Nenáviděla jsem sex a věděla jsem, že mu nedám to, za co si zaplatí. A u něj mi to bylo obzvlášť líto. Usmál se. „Viděl jsem tě včera u té tyče a pak když jsi odcházela s tím chlápkem. Poznal jsem, jak jsi nešťastná. Nechceš tu být, viď?!“ Překvapil mě. Zavrtěla jsem hlavou a oči se mi zalili slzami. On to věděl. On poznal, že jsem tu špatně. „Co jste tu dělal vy? Nevypadáte jako někdo, kdo by měl potřebu chodit za holkami, jako jsme my. Musíte mít na každém prstu deset lepších, než jsme my.“ Nezvedla jsem oči. Vlastně jsem ani nevěděla, co chci slyšet. „Přišel jsem jen na skleničku, ne koukat po holkách. V téhle čtvrti ale normální podnik nenajdete, tak co mi zbývalo?!“ koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě něžně dívá a usmívá. „Chtěla bych domů,“ zašeptala jsem a rozbrečela se. „Nejste tu dobrovolně?“ zeptal se, ale v jeho hlase nebylo překvapení. Přišlo mi, že se spíš potřebuje ujistit, že je tomu opravdu tak. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Na víc jsem se nezmohla.

Seděli jsme s Kryštofem celé odpoledne zavření v tom pokoji. Na chodbě byl klid. Usoudili jsme, že nás nikdo neposlouchá. Vyprávěla jsem mu, co se nám s Danielou přihodila. Neskákal mi do řeči, na nic se neptal, jen mě tiše poslouchal. Trochu jsem doufala, že mi pomůže, byl to přece Čech. Jak se ale sakra dostal přes Kurta? „Jak jste se dostal přes Kurta? Nepustil by ke mně nikoho, kdo umí česky,“ bylo mi to opravdu divné. Až teď jsem se začala bát, že je to past a že mě Kurt chce otestovat. Tohle je můj trest za včerejšek a za to, že jsem s tím chlápkem nešla hned. Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. Rychle jsem se od něj odtáhla a zeptala se, jaké služby si přeje. Třeba to ještě zachráním. Vytřeštil na mě oči. „Ne-nechci nic,“ zakoktal a vypadalo to, že to myslí vážně. Trochu mě to uklidnilo, ale jistá jsem si být prostě nemohla. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je čas večeře. Slušně jsem se rozloučila a odešla. Na večeři mi Daniela vyprávěla o nádherném muži, kterého před dvaceti minutami viděla vycházet z Kurtovy kanceláře. Neřekla jsem nic, vůbec nic. Nechtěla jsem ji zatahovat do problémů, které jsem si možná vlastní nerozvážností sama způsobila.

Po večeři jsem zamířila do pokoje. Chtěla jsem se před směnou osprchovat a upravit. Stála jsem zrovna nahá u zrcadlo a malovala si oči, když se do koupelny bez zaklepání vřítil Kurt. „Tak jak se ti to líbilo, co?“ zeptal se a já se nezmohla na slovo. „Bylo to fajn,“ řekla jsem po chvíli a nelhala jsem. „Musela jsi se opravdu předvést, ten chlápek si tě nemohl vynachválit.“ Trochu se mi ulevilo, vypadalo to, že ten chlápek nebyl žádný zvěd. V zrcadle jsem však zahlédla mlsný výraz Kurta. Věděla jsem, co přijde. Během deseti vteřin si stáhl kalhoty a se slovy „Tak mi ukaž to, co jsi ukázala jemu,“ mě opět znásilnil. Neměla jsem už ani sílu se bránit. Zažila jsem to s Kurtem tolikrát, že už jsem to ani nepočítala. A bránit se nebylo radno. Taky bych mohla skončit v nemocnici.

Po pětiminutovém sexu s Kurtem jsem opět vlezla do sprchy a pořádně se umyla. Vždycky jsem měla pocit, že jsem od něj tak neskutečně ušpiněná. Navíc jako jediný nepoužíval kondom. Každý měsíc jsem se tak moc modlila, aby přišla menstruace. Ne proto, abych jen stála ve výkladní skříni, ale proto, abych měla jistotu, že se to ještě víc nepohnojilo.

Na směnu jsem přišla o dvacet minut později. Kurt však dostal co chtěl, takže mě nechal být. Sedla jsem si na bar, objednala si skleničku whiskey na otupění a sledovala šum v lokálu. Všichni chlapi byli zatím zabraní, tak jsem se nemusela nijak namáhat a nic podnikat. Najednou se otevřeli dveře a vešli dva chlápci v luxusních oblecích. Byli tak strašně podobní Kryštofovi. Zastesklo se mi. Za tu dobu, co jsem tady, jsem nic takového jako s ním nepoznala. Přistihla jsem se, že i během sexu s Kurtem jsem si představovala, jak se mě dotýká Kryštof. Možná proto těch pět minut uběhlo rychleji než běžně. Chlápci mířili přímo ke mně. Končí mi klidná šichta, napadlo mě. Trošku zklamaně jsem objednala dvě skleničky whiskey a požádala je, aby si ke mně přisedli. Skleničky odmítly, chtěli jít rovnou na věc. Vstala jsem a vedla je do rudého pokoje. Byli ochotni zaplatit dost, chtěli jen nejlepší služby. Měla jsem strach, nevěděla jsem, co si počít se dvěma najednou. V pokoji jsem se rukou vybídla, aby se posadili. Oba si sedli na postel a rozhlíželi se po místnosti. „Sit down, please!“ Tomu jsem rozuměla i já. Ovládala jsem angličtinu natolik, abych se s klienty domluvila. Bohužel mi byla úplně k ničemu, co se mého problému týče. Věděla jsem, že by mi nikdo z klientů nepomohl. Posadila jsem se a čekala, co se bude dít. „We are the policeman“ řekli a já šla do mdlob. Dívala jsem se na ně vykulenýma nevěřícnýma očima. Pochopili a vyndali své průkazy. Skutečně byli od policie. „We want to help you. Mr. Neuman said us your story.“ „I don´t know mr. Neuman, it has to be a mistake.“ Skočila jsem mu do řeči. Vážně jsem žádného Neumana neznala. „Yes, you know,“ poznamenal starší z policistů, hádám kolem čtyřicítky. „Mr. Kryštof Neuman. He is a policeman.“ Kryštof. On mě vážně zachránil. Oči se mi rozzářili, ale nedokázala jsem policistům vysvětlit, co se vlastně přesně stalo. Na to moje angličtina bohužel nestačila. „Mr. Neuman help us. We just need you to go with us.“ „I cannot go with you. Kurt won´t agree.“ Moje naděje pohasly. „I have an idea,“prohlásil mladší z policistů, který až doposud mlčel. „We can offer you like escort. They are going to bring you to us adress and we prepare the other. We are going to invite an inspector. They are going to think you are working.“ Byl to génius, skutečně. Naskytla se mi možnost zachránit se. „Ok,“ souhlasila jsem s nadšením, „but there is my friend. She doesn´t want to be there. They beared her too.“ Chtěla jsem zachránit i Danielu, přece ji tu nenechám. „Okey, we are going to see to this.“ Ještě chvíli jsme domlouvali co a jak, potom policisté zaplatili a odešli. Tak přece jen byl Kryštof mojí záchranou.

Vrátila jsem se do práce a svítila jsem jako sluníčku. Ani další rundu whiskey už jsem nepotřebovala. Obsloužila jsem dva zákazníky, kteří stejně chtěli jen klasiku a těšila se na další den. Bylo to poprvé, kdy jsem se těšila. Nejspíš proto, že jsem tušila, že jsem naposledy musela k obživě použít vlastní tělo. Navíc jsem doufala, že uvidím Kryštofa.

Na obědě jsem se sešla s Danielou. Potřebovala jsem jí sdělit tu radostnou novinku, ale zatím nebyla vhodná příležitost. Na obědě jsem se jen tak mezi řečí zeptala, jestli se za ní můžu zastavit. Souhlasila, ale bylo vidět, že nechápe mé nadšení. V půl druhé už jsem ťukala na Danieliny dveře. Zrovna si holila nohy, když jsem přišla. Seděla nahá na vaně a přejížděla si žiletkou pravé lýtko. Viděly jsme se nahé tolikrát, že už nám to nijak nevadilo. „Mám pro tebe překvápko,“ zašeptala jsem. Nikdy jsme o tajných věcech nemluvily nahlas, člověk nikdy nevěděl, kdo zrovna stojí za dveřmi. „Ale copak, máš ulitou flašku whiskey na večer?“ pronesla kousavě. Asi neměla dobrou náladu, ale byla jsem si jistá, že moje zpráva jí ji tutově zlepší. „No to zrovna ne, ale ani ji nebudeme potřebovat. Pojedeme na eskort, hádej kam?“ napínala jsem ji, chtěla jsem si ten moment pořádně užít. „No, to je opravdu skvělý,“ pronesla Daniela. Očividně jsem to podala pěkně blbě, tak jsem to na ni rovnou vybalila. „Pojedeme na eskort na policii a oni nás odsud dostanou,“ řekla jsem šeptem, který mým nadšením získal těžce pisklavý podtón. Až jsem si nebyla jistá, jestli mi Daniela rozuměla. Ale rozuměla. V půlce lýtka se zastavila, chvíli tak zůstala, pak se na mě podívala a oči se jí rozzářili. Vyprávěla jsem jí o Kryštofovi a o policajtech, které jsem včera dostala k obsluze. Daniela měla slzy v očích, takovou měla radost.

Někdo zaťukal na dveře. Lekly jsme se, že nás někdo slyšel. „Dále,“ řekla Daniela pevným hlasem. Vstoupil Kurt. Bylo to zvláštní, tenhle chlap nikdy neklepal. Považoval nás za svůj majetek. „Super jste tu obě,“ pronesl nadšeným hláskem. „Dnes jedete na eskort, milé dámy. Pánové vás chtějí pokud možno co nejvíc oblečené, asi aby to z vás mohli vášnivě strhat,“ úchylně se zasmál, ale věděli jsme, že v takových chvílích je víceméně neškodný. „Tak tady máte nějaký prádlo a připravte se, za hodinu odjíždíte.“ Měly jsme co dělat, abychom nadšením nezačaly tančit po pokoji. Místo toho jsme se obě snažily nahodit co nejutrápenější výraz. Kurt nám to sežral i s navijákem.

Za tu hodinu jsme se s Danielou stihly umýt, převléct i nalíčit. Vyzvedly nás dvě gorily, které jsme nikdy neviděly, a tak jsme usoudily, že to jsou bodyguardi určení jen na eskort. Sedly jsme si do auta na zadní sedačku a tvářily se ustrašeně. Gorily si z nás celou cestu dělaly srandu, že jedeme jako na porážku. Byla to poslední legrace, kterou si užili na svobodě.

Vysadili nás před vchodem do třípatrové bytovky. „Poslední patro, Neuman,“ zahlásila jedna z goril a mě srdce poskočilo radostí. Neuman, tak se přeci jmenuje Kryštof. Snad tam bude. Vydaly jsme se s Danielou ruku v ruce ke vstupním dveřím. „Kdyby něco, v kabelce máte vysílačku, stačí zmáčknout červený knoflík a jsme tam,“ dodala ještě gorila. Neodpověděly jsme, vydaly jsme se vstříc šťastnému konci naší horor story.

Došly jsme do posledního patra, zaply si halenky až ke krku, se sukněmi jsme toho moc nenadělaly, a našli dveře se jménem Neuman. Zazvonily jsme. Otevřít nám přišel Kryštof. Nádherně se na mě usmál a já měla na chvíli pocit, že se vznáším. „Ahoj,“ řekl a políbil mě na tvář. Daniela zůstala koukat. „Ahoj,“ odpověděla jsem, ale na víc se nezmohla. „Už na vás čekáme. Dáte si čaj, nebo kafe?“ mávl rukou směrem ke dveřím do vedlejšího pokoje. „Čaj,“ řekly jsme s Danielou jedním dechem a odešly do druhé místnosti. U psacího stolu pod oknem seděl muž s diktafonem. Vedle něj další tři muži. Naproti nim sály dvě židle. Posadily jsme se a čekaly, co přijde. Chvíli jsme jen tak seděli a zírali jeden na druhého. Potom se objevil Kryštof. Postavil na stům dva hrnečky s mátovým čajem a posadil se naproti nám. „Takže,“ začal. „Vzhledem k tomu, že jako jediný umím česky, budu se vás na všechno ptát já, jasné?“ řekl vážně. „Jasné,“ svůj souhlas jsme obě stvrdili kývnutím. Muž s diktafonem zmáčkl červené tlačítko. „Dobře. Dnes je 5. února 2015 a zabýváme se případem únosu a obchodu s bílým masem. Máme tu dvě nezletilé, které byly uneseny z České republiky. Jak se jmenujete?“ začal pro záznam a ve mně poskočilo srdce. Obchod s bílým masem. „Denisa Sokolová,“ řekla jsem své jméno s jakousi hrdostí. Už dlouho jsem ho nemohla vyslovit. V bordelu jsem byla Diana. „Daniela Mrázová.“ Daniela vypadala, že to s ní každou chvíli sekne. „A váš věk?“ „15,“ řekla jsem a začala se strašně stydět. Takhle mladá a kurva. „Mně je už 16,“ prohlásila Daniela a styděla se neméně. „Dobře. Te´d potřebujeme, abyste nám všechno vylíčily. Stačí, když bude mluvit jedna, druhá to pak musí jen potvrdit hlasitým ano, aby bylo zřejmé, že obě souhlasíte.“ Kývly jsme na pozdrav. Podívala jsem se na svou kamarádku, ale ta byla bílá jako stěna. Pochopila jsem, že chce, abych mluvila já. Popsala jsem jim tedy vše, od onoho večera, kdy nás unesly, až do chvíle, kdy jsme se dostaly ke Kurtovi. Víc je ani nezajímalo. Práci prostitutky přece všichni znají. Všimla jsem si, že Daniele tečou po tvářích slzy. Snažila se být silná, ale nešlo to. Já si svoje odplakala už v bordelu. „Slečno Mrázová, souhlasíte s tím, co řekla slečna Sokolová?“ zeptal se jí Kryštof. Daniela chvíli mlčela, asi si potřebovala srovnat vše v hlavě. „Ano,“ skoro to zakřičela, jako by se bála, že to nebude dostatečně slyšet. „A ti, co vás přivezli?“ zeptal se ještě Kryštof, „Znáte je?“ „Ne, vozí jen holky na eskort, my na eskortu nikdy nebyly. Ale co jsem slyšela, holky cestou znásilňují, ale to jim asi nedokážete,“ řekla jsem popravdě. „Pokud je holky nenahlásí, tak ne,“ souhlasil Kryštof. „Nicméně vaše vyjádření máme nahrané. Teď se vrátíte do … ehm … práce a zítra si přijedeme my pro Kurta,“ oznámil Kryštof strožeji, než bych očekávala. „Proč až zítra?“ zeptala jsem se a opravdu jsem to nevěděla. „Protože musíme vaši nahrávku pustit prokuratuře a ta teprve rozhodne o zatčení. Bez povolení to udělat nemůžeme. Musíte to vydržet,“ stiskl mi dlaň a já tak zase mohla cítit jeho kůži na mé. Dali nám peníze a poslali nás zpět. Cestou už jsme byly veselejší. Ještě jsme si s Danielou na chodbě utrhly pár knoflíčků u blůzek, razmazaly líčení a rozcuchaly vlasy. Nikdo by neřekl, že jsme právě udaly našeho zaměstnavatele.

Vrátili jsme se kolem páté, zašly na večeři a prý jsme vydělaly dost, tak si můžeme udělat volno. Kurt byl nějak blahem bez sebe. Nebylo divu, přinesly jsme 4000 EURO. Tolik nevydělá ani Hannah. Policisté nám schválně dali tolik peněz, doufali, že se Kurt zachová přesně takhle.

Když jsme se ráno probudily a sešly na snídani, kterou jsme většinou nestíhaly, ale když jsme šli spát v osm, nebyl takový problém ráno vstát, vše bylo jako obvykle. Trošku jsem se začala bát, že se něco zvrtlo a Kryštof ani policisté nám nebudou moci pomoct. Seděla jsem u stolu vedle Daniely a ani jedna z nás nejedla, jen jsme popíjely jahodový čaj s cukrem. Bylo nám oběma špatně od žaludku a ani jedné nebylo do řeči.

Celý den se nic nedělo. Ani Kurt kupodivu neobtěžoval. Byl to zvláštní den. V devět se jako vždy otevřelo a během půlhodiny se dovnitř nahrnulo asi deset chlápků a všichni chtěli jen to jedno. Kolem půl jedenácté vešli policisté, kteří tu byli předevčírem. Podívali se na nás a my pochopily, že chtějí, abychom šly za nimi. Usadili se u baru a my si přisedly. „Where is his office?“ zašeptali. „Go with us,“ usmály jsme se a tvářily se, že jsou to naši zákazníci. Zavěsily jsme se do nich, abychom si přidaly na důvěryhodnosti. Když jsme došly za bar, kde už nás nikdo nemohl vidět, pustily jsme se a ukázaly jim dveře, ve kterých sídlil Kurt. Samy jsme se pak vrátily do lokálu a čekaly. Byly jsme napjaté, ne že ne, zvrtnout se mohlo cokoli. Ale nezvrtlo. Za chvíli vedli Kurta v poutech ven. Klel jako pohan a když prošel kolem nás, plivnul na mě. Bylo to naposledy, co jsem Kurta viděla.

Kurvy okolo se jen němě dívaly, co se to děje a zákazníci raději odešli. Pochopili, že kde je policie, tam to zavání průšvihem. Vyšly jsme s Danielou před bordel. Kurta už odvážely, a tak jsme mu nemohly ani naposledy zamávat. Bylo to klidnější, než jsme s Danielou čekali, i když okolo stálo snad tisíc policejních aut. Z jednoho vystoupil Kryštof a zamířil ke mně. Podal mi ruku, ale já se mu vrhla kolem krku a strašně jsem mu děkovala. Daniela mezitím někam zmizela. Když jsem se rozhlížela okolo, všimla jsem si černého peugeota. Přesně takového jakým jezdili naši. Zrovna parkoval na protější straně ulice, když jsem si všimla české SPZ. Srdce se mi sevřelo. Z auta vystoupila moje máma. Podívala jsem se na Kryštof, ten se jen usmál a já se rozeběhla za nimi. Mezitím vystoupil i táta. Vrhla jsem se jim kolem krku a strašně moc se jim omlouvala. Bylo mi všeho tak strašně moc líto. Toho, že jsem je obelhala, že jsem udělala něco za jejich zády a že jsem tu před nimi stála skoro nahá, jen v průhledné podprsence a tanga kalhotkách. Máma mě oplakávala a říkala“ „Holčičko moje.“ Potom z auta vytáhla džíny a tričko. Konečně normální oblečení. Rychle jsem se do něj nasoukala. Kousek od nás stála Daniela. Taky jí přijeli rodiče. Už tam stála v dlouhých šatech a strašně moc jí to slušelo.

Museli jsme toho ještě spoustu vyřídit na policii, ale za týden už jsme mohli jet domů. Ještě mě stihl navštívit Kryštof. Říkal, že by mě moc rád ještě viděl, že se bude vracet do Prahy, tady mu to prý stačilo. Souhlasila jsem.

Když jsme dorazili domů, přestěhovali jsme se z Vrchlabí do malé vesničky na jižní Moravě. Tam mi prý tolik nebezpečí nehrozí. Do školy denně dojíždím. Není to sice nic moc, ale nikdo tu neví, co mám za sebou. Nikdo mě nelituje a na nic se neptá. Berou mě jako normální holku. S Danielou v kontaktu už nejsem. Prý jí připomínám staré časy a já to naprosto chápu. Taky jsem ráda, že tu nikdo nic neví. O Kurtovi vím z e-mailů od Kryštofa. Jednou za čas mi pošle zprávu o tom, co je v případu nového. Prý mu hrozí až let natvrdo. Navíc se k naší výpovědi přidaly i další holky a svědčí proti němu. Nebyl začátečník. V červnu nás čeká soud. Naštěstí jim stačí video výpověď, takže Kurta nemusím vůbec potkat. Nahlásila jsem i Ondru a Igora, aby nemohli ublížit dalším holkám. Oběma jim hrozí několik let.