Polední slunce se opíralo o kamenitou cestu vinoucí se v zákrutech podél potoka. Piere jel pomalu podél něj, v jedné ruce opratě a druhou dirigoval verše které mumlal pod své vousy.

 

„Těší mě, že jste pro radost,
gaskoňských veršů složil dost.
Tak zbytečně jsem se neprosil,
aby z něj někdo vinu smyl
a v při za jazyk proklínaný,
jímž pohrdají všechny strany,
dokázal, že prokletí celé
v tom je, že má jen nepřátele.“

 

Napravo v nízké stráni se páslo malé stádo krav. U jedné z nich, docela sličná ženština předkloněná s vykasanou suknicí dojila.

Se zalíbením upřel svůj zrak na štíhlá lýtka ukončená pevnými polokoulemi zadečku a mezi tím, v tmavém ochlupení bylo vidět rozkošnou lasturku, svádějící k pomilování.

Zastavil se svezl ze sedla, koně přivázal ke keři a potichu stoupal k luznému výjevu.

Nevím zda jej slyšela a nedbala, nebo jestli kráčel opravdu tak tiše, ale jedině kráva otočila hlavu a zabučela.

„Dej pokoj potvoro a nehejbej se,“ zavřískla ona ženská na krávu.

Piere se zastavil za ni, rychle spustil kalhoty a jeho vztyčený vetřelec

se zabořil do natrčené lasturky. Vklouzl do vlhké dírky až na doraz a začal v ní volně, pomaloučku klouzat.

 

Žena leknutím stiskla struky  tak silně, že kráva bolestně zabučela a snažila se ji kopnout. Nepodařilo se, ženština se opřela rukama o vědro a nastrčila zadnici o něco výše.

„To jsi ty, Julku?“ zeptala se nejistě.

„Ale ne, nejsi, ty máš jenom pidižlíka, to je jedno, když jsi tam tak dělej,“ vydechla v rozkoši.

Sáhl  pod blůzku, nahmatal párek pevných, rozkošných kůzlátek a mačkaje je začal pořádně přirážet.

Sténala, hekala rozkoší a vykřikovala, „hlouběji, prosím hlouběji.“

Náhle celá ztuhla, a dírka se ji stáhla v záchvatu vášně.

Piere, také už téměř hotový, přírazem ukončil práci a třemi mohutnými výstřiky naplnil stahující se dírku.

Pomalu vyklouzl ven z horka jejího lůna.

Napřímila se, otočila a sukně se svezla dolů.

„Tebe neznám pane,“ podivila se, „ ale umíš to, to se musí nechat. Takovou krásu si ani nepamatuji. A natáhni si kalhoty. Uvidí tě takto Julek a propíchne ti prdel vidlemi,“ zasmála se.

„Kdo je to Julek?“ zeptal se a natahoval si kalhoty.

„Můj muž,“ řekla bez zájmu. „Trvá ti to dlouho než můžeš?“

Piere znejistěl, nechtělo se mu do potyčky s nějakým vesnickým žárlivcem.

„A kde je ten tvůj muž?“ zeptal se a zálibně přejel rukou po oblině jejího ňadra.

„Nevím, nejspíš v krčmě, to on se vrátí až navečer,“ odvětila lhostejně a jemně mu sundala ruku hladící ňadro.

„Bude ti to trvat dlouho, než můžeš?“ zeptala se netrpělivě.

„Když vidím takovouto bohyni, můžu vždycky,“ řekl chvástavě.

Zachichotala se, „to říká každý, počkej přesvědčím se.“

Přejela rukou přes oblinu napínajících se kalhot a ucítila tvrdou přítomnost vetřelce.

„Pojď tam k té kupce sena, chci si tě užít,“ zašeptala chraptivě a táhla ho k senu.

 

Není třeba se zabývat podrobnostmi, ale užila si ho ještě čtyřikrát, než ji došlo, že muž je v krčmě a ona musí zastat celé hospodářství.

Povzdechla si,“ budu na toto ještě dlouho vzpomínat, ale hospodářství čeká, musím jít.“

„Pomůžu ti,“ nabídl se.

„Raději ne, neudržela bych se, jsi ale hodný pane, jak ti říkají?“

„Piere,“ odvětil a políbil ji na plné rty.

Odtrhla se, odběhla ke krávě, vzala vědro s mlékem a seběhla na cestu.

 

Pomalu se loudal dolů ke svému koni, spokojený s průběhem dne.

„Tak, teď jenom zbývá někde zapadnout kde mají dost jídla a pití. Bez ženské se dneska klidně obejdu.“

 

 

J.R.2015